|
- Komenský | - Truchlivý | - |
Truchlivý.
Ach, ouvech, běda mně, což se to pak děje? Podvrátiti-liž se pak s námi chce ta země? Či ten svět zahynouti strojí, či co pak s námi nešťastnými bude?
Rozum.
Což to nového? Opět-liž se k netrpělivosti a naříkání navracíš?
Truchlivý.
Ach, nenavraceti-liž se k naříkání, když se bídy nejen zase navracují, ale i tak ukrutně rozmáhají, že již žádného potěšenf, io žádné rady není, leč zoufati sobě; běda nám hříšným!
Rozum.
I všaks pak již odtušení sobě byl dal předešle a slíbils, že mile trpěti chceš, cokoli Pán Bůh dopustí.
Truchlivý.
Co nás předešle potkávalo, bylo ještě snesitedlné, ale nyní nesnesitedlné věci, nesnesitedlné naprosto přicházejí.
Rozum. Co tak nesnesitedlného?
Truchlivý.
Zdaž sám nevidíš, já toho jak povědíti nevím, slov mi se nedostává, nebo se všecky bídy, válka, meč, hlad, mor, zajímání, * vyhánění nám hříšným na hlavu shrnuly.
Rozum.
Všecko to prvé bylo, a jižs toho byl oželel.
Truchlivý.
Oželel, proto že se polehčení a vysvobození slibovalo; ono pak čím dál tím hůř. Půl druhého sme opět léta v bídách těch strávili, a nerci-li konce nevidíme, ale vidíme před sebou propast jakousi bezednou, do níž padáme čím dál tím hlouběji. Nebo co v tom čase opět lidí pomordováno? Co pozajímáno? Co hladem, morem, zimou a nahotou, hořem a žalostí, strachem a děšením pomřelo? Co chrámů zodjímáno? Co kněží vyhnáno? Co vyžšího i nižšího stavu lidí očhuzeno? Co jich vězením a trápením rozličným, a neb také chytrými svody o duše připraveno? A není na tom světě k spomožení naděje žádné. Ujímá-li se kdo toho od východu neb od západu, všecko se trhá, a sami ti, kteříž pomáhati se praví, do větších nás bíd tlačí loupežemi, pálením, mordováním a zajímáním, ach nastojte, nás hubíce. Ti pak, kteříž nás pod ukrutným jhem drží, více se proti nám nevinným jitří a zlobí, k hrdlu již sáhati a na řád pléniti se strojíce. Běda nám hříšným Moravanům a Čechům! Což již činiti? Kam se díti? Není útočiště žádného, leč utéci ale někam preč, ale kam? Všudy ten oheň plápolá. A kudy? Cesty i stezky všecky loupeží a nebezpečenství plné. Tu pak býti pod ustavičnou pastí, každého okamžení smrti a zahynutí čekaje.
Rozum.
Jakť jest koli, předce jest mi divná ta tvá netrpělivost.
Truchlivý.
A co pak mníš, že mám nějaké železné srdce, aby žádné bolesti necítilo ?
Rozum.
Nepravím žádné; než takové, jakáž při tobě jest, přílišné a nemírné, pravím, že k srdci připouštěti nesluší.
Truchlivý.
Ale pro jméno Boží, jak že nepouštěti? An bíd odevšad hodinu po hodině přibývá, že div srdce strachem neusvadne, div žalostí nepukne, ba co dím, nepukne? Puká již mnohých, že duši hořem vylévají, a já rovně jen, brzo-li dosvadnu, čekám. Nebo jdu-li mezi lidi kam, nic neslyším než pláč a naříkání. Vstrčím-li se kam do soukromnosti, strach nenadálého přikvačení mne svírá. Poslouchám-li novin, všecko zlé slyším. Neposlouchám-li, tesknosti se ubrániti nemohu. Bdím-li, v ustavičném jest mysl kolotání, spim-li, snové mne děsí, tak že ani starosti zaspati, ani se z ní nijakž vyběhati nelze, že by sobě již zaškrcení libovala duše má, jakž Job řekl, a smrt nad život.
Rozum.
A kdo tím vinen, než tvá a tobě podobných netrpělivost? Kdyby ty sobě udatnou mysl vzal těch věcí nedbati, nedbal by. Nech by se chvílo, jak by chtělo, stal by nepohnutý předce a díval by se na ty vichřice světa, ne s veselou-li, aspoň s trpělivou myslí.
Truchlivý.
Slyšel jsem prvé již i to tvé mudrování i jiné trošty. Ale věz, že já již rozumím, že k trpělivosti napomínati a trpěti není jedno a též. A tak mnoho již skušením vím, že když na jednoho opravdu dolehne, i udatnost ho pomine.
Rozum.
Nemusí býti opravdová udatnost, která se zviklati dá. Nebo to jest ctnost, věř mi, v níž kdyby se ty jednou dobře ustanovil, by vlast tvá nejen chvíla se, ale podvracela, ty by nepohnutedlný stál, žádného okolo sebe blýskání, hřímání, přívalu, krupobití, nýbrž aby se nebe s zemí mísilo, nic nedbaje.
Truchlivý.
Tak bych špalek býti musel, ne člověk.
Rozum.
Ne špalek, člověk; ale člověk rozumný, bídy své lehoučce nesti umějící.
Truchlivý.
Kdyby má samého bída byla, snad bych i já lehčeji ji nesl; ale že pak hrozné tyto neřesti celé vlasti a církve se dotýkají, to jest, čehož zažiti nemohu, bolestiti a úpěti musím.
Rozum.
Nehněvej se, můj milý, že se tě zeptám, opravdu-li pravíš, že se pro vlast a církev tak trápíš?
Truchlivý.
A opravdu-li ty se na to ptáš, či mne zbědovaného tak vysmíváš ?
Rozum.
Já opravdu. Nebo vím jistotně, že se tu šalba a faleš provodí, a mnozí bolest svou za obecnou vydávají, ana jejich vlastní, domácí bude. Slibnáť sou ta slova: Truchlím nad vlastí, ale z srdce-li jdou, přihlédnouti potřebí. Polus, slovoutný na onen čas komediantník, když v Athénách tragedii stroje žalostný prokázati měl spůsob, dal sobě málo před tím umrlého syna svého tělo tajně přinesti, na nějž hledě a roztouže se opravdovým pláčem theatrum naplnil. Podobně činíte vy na řád téměř, svého dobrého toužíte a obecným jménem to přikrýváte. Vyjde v městě oheň, udělá se pokřik, zbíhají se chromí téměř i slepí, ruky přičínějí všickni. Proč? Pro milost-li vlasti? Zeptej se každého, najdeš, že se o svou chalupu bojí, buď že již hoří, a neb by se k ní dohořeti mohlo. A jakož když hrom na někoho udeří, rána na jednoho padá, strach na okolostojicí všecky: tak v válce, v moru a jiných těch neřestech každý, jehož se nedotýká, leká se, proto že se každý za svou také kůži bojí. Nebo pověz mi medle, proč, když se o válce a neb moru v Azii neb v Africe slyší, neděsíš se? Když v Čechách a Moravě, drkoceš, křičíš, naříkáš, rukama lomíš? Proč to medle, jestliže veřejné zhouby pokolení svého pláčeš?
Truchlivý.
Proto že jest má vlast, ne onyno vzdálené krajiny.
Rozum.
Tudy-liž vyjdeme? I zdali nejsou na témž okršlku s tebou, pod touž oblohou bydlící, či kolikos těch okolo tebe honů toliko patria bude? Ó ne tak, ne tak; okršlek země, a kdekoli lidé z též krve pošlí bydlí, vlast jest; než že ty jménem vlasti blízké toliko své pohodlí a nepohodlí přikrýváš. Můj milý, kdyby ti to někdo zaručil, že přes všecku tuto válku tvá chalupa, rolí, peníze a cokoli máš, i s tebou v pokoji zůstane, ty jen aby se na všecko ao bezpečně díval, také-li by tak jako nyní bolestil? Co mlčíš? Odpovídejž.
Truchlivý.
Mně se zdá, že také.
Rozum.
Těžceť věřím; ale nechť na svědomí nesahám. To vím jistotně, že by se lidé našli, kteříž by nejen nebolestili, alebrž s chutí nad cizím neštěstím oči pásli; ta jest přirozená lidská převrácenost. Mezi tím by i truchlil, věř mi, že by mírnější ta truchlivost byla, než tato. Postav mi medle člověka, kterýž by se na břehu mořském stoje na troskotající a potopující se lodi díval; lítostiti sic bude, ale ne bez jakési z divadla toho líbosti, proto že cizí nebezpečenství vidí bez svého. Ale dej ho mezi ně na tu lodí tonoucí, platí, že v sobě jinakší truchlost ucítí. A protož toto nejprv pravím, ne upřímně vy naříkavci s Bohem i lidmi zacházíte, svého nepohodlí pod jménem vlasti a cirkve oplakávajíce.
Truchlivý.
O jiných nevím; o sobě tvrditi smím, že lituji a litovati budu vlasti své přemilé, bych pak tisíc mil odtud byl, a v nebezpečenství jejím žádného mně nebezpečenství nebylo. Aniž mne namluvíš, abych za pověru měl tu částku země, kde zrozen a chován sem, známé, přátely a příbuzné mám, nad jiné více milovati. Nepřejiť žádné krajině, by ona z druhé strany světa byla, Bůh jest mi svědek, nic podobného; ale poněvadž mi to, co se tam děje, v očích není, a jsou neznámí moji, co div, že se pro ně tak netroudím.
Rozum.
Trouditi se pro vlast nezapovídá se; než tak se nepokojiti. Nebo jiné jest bíd čitedlnu býti a jiné trápiti se; jiné slzeti a jiné babsky naříkati, jiné teskniti a jiné zoufati, jako ty chceš.
Truchlivý.
Když se pak bídy tak rozmnožují, že se již ani slov, ani slz nedostává, a proti nim ani rady ani naděje nestatčuje? Nedíval bych se na ně, ale kam oči díti? Nepřipouštěl bych k srdci, ale jak, když rána na ránu, bolest na bolest přichází? O sobě já pravím, že bych se někdy za mořem rád viděl, a ještě raději do té země vrazil, jen aby se jednou již aspoň nešťastného toho života odbylo.
Rozum.
Kdyby ty sobě moudře počínal, člověče, nebylo by toho potřebí; jmenovitě kdyby bedlivě rozjímal, že všecky tyto zlé věci od přemoudrého Boha pocháaejí a obyčejné jsou všemu světu, a jsou užitečné, a jsou nepříliš těžké: mohl by té, o níž sem prv zmínku učinil, udatnosti nabyti. Jakož kdyby mne trošičku o těch věcech mluvícího poslechnouti chtěl, mám za to, že by tě škodlivá ta zbytečnost tesknosti pominula.
Truchlivý.
Nehádám; nebo sem již řečňování těch a troštů syt. A však herež, prav, co chceš.
Rozum.
Nejprvé prosím tebe, věříš-li (ač vím, že věříš), že Bůh jest: Bůh, pravím, věčná, neobsáhlá, neskonalá bytnost, všecko sama sebou vyplňující, všecko prostupující, všecko spatřující, všecko všemohoucností svou zdržující, všecko vůlí svou, cožkoli na okršlku oblohy, na oblacích, na zemi, v propastech a kdekoli jest a neb se děje, řídící. To zajisté velebnost Božství jeho s sebou nese, aby v zprávě měl všecka díla svá; tomu bytnost všech tvorů chce, aby řízením Božím stáli, poněvadž žádné síly, žádné moci, žádného díla, žádného hnutí není krom od něho, proto že bytnosti neni žádné krom od něho. Aniž mu co obtížnosti aneb roztržitosti přináší tato věci velikost a rozličnost. Pouští zajisté věčná ta světlost na všecky strany papršlky své a jedním i týmž bleskem všecky spolu, nebe, země, moře i pekla hlubokosti pronikající, nejen přítomná jest všemu, ale i sama všecko řídí; jakž vtipně a moudře Aristoteies vysvědčil, pravě: Quod in navi gubernator, in curru auriga, in choro praecentor, in urbe lex, in exercitu imperator; id in orbe deus est. Hoc tantum discrimine, quod illis quidem laboriosum suum regimen, anxium et exercitum est, deo autem sine dolore aut labore seiunctumque ab omni corporis nisu. To jest: Co prý jest na lodi marinář, na vozi vozataj, mezi zpěváky kantor, v městě právo, v vojště generál, to jest v světě Bůh, s tím toliko rozdílem, že oněmno zpráva jejich s prací, nesnadností a roztržitostí přichází, Bohu pak bez tesknosti, bez práce a všelikého tělesného namáhání. Šetř duše své v těle, jak ona všecky nezčíslné jeho oudy
řídí, jak mnohé a rozličné v jednu a touž chvíli práce koná, okem vidí, uchem slyší, jazykem mluví, rozumem přemyšluje, srdcem se raduje neb hněvá, nohama při tom, rukama a kdo ví kolika jinými oudy vnitř i zevnitř hýbá. To pak, co v těle tvém mysl, to v světě Bůh jest, věříš-li, že tomu také tak?
Truchlivý.
Ovšcm žeť věřím.
Rozum.
Jestliže opravdu věříš, nevím tedy, jak při tobě takové naříkání místo může nacházeti ? Nebo řídí-liť všecky věci Bůh, nejpředněji tedy lidi, jakožto nejpřednější mezi všemi vidědlnými tvor svůj řídí, a všecko, co se s ním děje, k jistému, sobě známému, ačkoli nám ukrytému cíli, tajným také a jistým pořádkem vede. A tak tedy náhoda již v světě místa nemá, zlé i dobré zhůry k nám plyne, z tajné Boží kanceláře všecky ordinancí, co se kde díti má, na všecken svět se roznáši, a podlé nich exequucí jdou. Že někudy země třeseni města podsnací, že někudy mor lidi tříbí, že někudy meč a oheň krajiny hubí, vše to odtud. A ty se o to zpouzíš, repceš, naříkáš? Kdo? Člověk; prach, stín. Na koho? Hrozím se povědíti: na Boha. Báseň byla u starých, že prý obrové kdys jacísi byli, kteříž Boha z nebe vybojovati chtěli; ale to báseň jest. Vy naříkavci praví jste ti obrové, kteříž, co na vás jest, Bohu na trůn jeho se zpínáte a sceptrum z rukou vydíráte, sami jinák a moudřeji bezpochyby svět říditi chtíce. Ó slepoto lidská! Slunce, měsíc, hvězdy, všickni živlové a všickni životčichové Stvořiteli svému, jak s nimi nakládá, tak povolní jsou; sám milý tvor rozumný vrchní té moci z moci se vytahovati chce, a když odolati nemůž, repce aspoň, a neb sobě z netrpělivosti pysky hryze a tak i jinák sebou nepokojně zmítá. Ješto jaká nesmyslnost? Proti proudu chtíti plovati? Sedíš-li v lodí řízení Božího, jdi, kam lodí jde, ne nazpět; sic utoneš. Směšný by byl, kdo by člun maje k skále přivázaný, tytýž provazu potahoval mysle, že skálu k sobě přitáhne, a on pak sám k ní se táhne. Nemenší bláznovství vaše, kteříž k skále neproměnitedlných úsudků Božích jsouce přivázáni, taháním a zpěčováním se ji sobě, a ne sebe jí po vůli míti chceme. Ale toho bláznovství zanechme medle, máme-li rozum, a za slušné mějme, aby se líbilo člověku, cokoli se líbí Bohu, poněvadž on nic v světě nečiní, než což prvé, aby se stalo, za potřebné usoudil, nejsa ani nedbalý ani nerozmyslný v činech svých, aby snad od nás teprv pamatován a hamován býti měl. Odstup od Boha ta prozřetedlnost! Odstup od nás ta všetečnost!
Truchlivý.
Já na Boha nenaříkám, než na bídy.
Rozum.
Tím nevyjdeš; nebo kdyžť se dílo nětčí nelíbí, dělníka tím stíháš, by ty mu o to vůči i neříkal. Rád bych mezi tím věděl, jakým ty právem s vlastí svou z toho chceš vyňat býti, čemuž všecko pod oblohou poddáno býti musí nevyhnutedlně? Zkázu míním a porušitedlnost. Nebo ten jest zákon všech stvořených věcí, aby smrtedlné byly a samy od sebe k proměnám a pádům se klonily. Žádné věci pod sluncem dáno není vždycky růsti a neb státi; každá zrostouc přestati a postojíc klesnouti má a musí. Pohleď zhůru i dolů, všudy najdeš, že jedno za druhým míjí a mizí, a neb aspoň mění se a jinačí. Nejtrvánlivější v světě jest obloha s okrasami svými, a však hle, i slunce s měsícem se zatmívá, i hvězdy dolů prší a neb hasnou. Nebo že některé hvězdy z oblohy se stratily, i kteréž před málo ještě lety vídány byly, a již jich není, vědí astronomové, a vědí, že i samy sphaery nebeské zviklaly se a z glejchu svého vystoupily, tak že i slunce daleko nyní blíže země chodí než před časy, jako by se ku pádu sama obloha klonila. Pohleď pod oblohu, všecko nestálé najdeš. Povětří nad námi v oblaky, a oblakové v déšť a sníh vždycky se mění; větrové nimi tytýž sem i tam zmítají a s nimi se od jednoho konce světa k druhému honí. Pohleď na studnice a řeky, kteréž se věčné zdají, najdeš příklady, že některé dokonce vyschly, některé tok svůj změnily. Hor a pahrbků jak mnoho země třesení zpřevracelo, požřelo, jinam přeneslo? Ne mezi lidmi toliko války jsou, ale i mezi samými živly. Na moře třeba s zemí se podívej. Moře zemi ústavně zatapením hrozí a na ni se s zvukem a ječením strašlivým každodenně rozbíhá, často i vítězí a celé krajiny zatopuje, celé ostrovy požírá. Aniž se země choulí a ustupuje, ale zase svého mstí a sobě časem nové břehy odkrývá, nové ostrovy, u prostřed třeba moře, nic vsteklosti jeho nedbající dělá. I jestližeť veliké tyto a od Boha k stálému na světě bytu postavené věci proměn takových zniknouti nemohou: jak domové, města, obce, království, a nechť také dím, církve, neproměnné býti mají ? Co od lidí vzděláno a neb spořádáno, rovně tak smrtedlné jest jako oni sami. Jak každý člověk své narození má, svůj zrůst, sílu, sešlost a smrt: tak i ty věci začínají se, rostou, stojí, sílí; vše k tomu cíli, aby padly. Každé město a každé království; věř, má svůj původ, to jest tajným Božím osudem odměřený svůj čas, kterýž když přijde, padnouti musí, by všecken svět bránil. Kde jest slavná Troja, jíž hluk národů vybojovati za deset let nemohl? Kde Babylon, jehož zdi a věže oblaku dosahovaly? Kde Thebae, o sto branách město ? Kde Carthago, vybojovatelkyně národů? Kde Řím, monarchií pošlapávatel? Kde Sparta, ušlechtilostí práv a svorností měšťanů ohražená? Kde Tyrus, Sidon, Korint, kupectvími se stkvějící ? Kde Numantia, urputně před Římany svobody své hájící? Kde Atheny, všeho světa škola? Kde Jeruzalem, město svaté, Boha samého někdy obydlí a příbytek ? Všecko v rumu leží, ba některých již ani rumů neznati; některých sotva v knihách památka zůstává. A ty se za svou Prahu, Olomouc, Vratislav, a nevím co víc, bojíš, aby se s příhodami nepotkaly? Potkají, věř mi, neubráníš toho, ty ani žádný, buď nyní a neb jindy někdy. I Konstantinopoli, i Paříži, i Benátkám, i Římu tomu novému také jejich čas přijde, věčného na zemi nic není. O městech ještě mluvím; krajin a království tentýž los jest. Kvetly kdysi východní strany, Assyria, Egypt, Židovstvo, v umění válečném i literním předčily; přestěhovalo se potom do Europy oboje to, tam to všecko barbaries přikryla. V Europě se nyní opět všecko bouří, láme, třeští, k veřejnému pádu chýlí; Nový svět naproti tomu kvesti začíná. Ó předivní a nestihlí světa osudové, jak se všecko v kolo točí, jedno zhůru, druhé dolů jde! jedno vstává, druhé padá! Dlouhého nětco v světě bejti nemůže, stálého nikdež nic. Ó kéž tobě, člověče, možné jest do oblaků vystoupiti a na ustavičné národů a krajin proměny se podívati! Viděl by, jak to všecko divně osudové pletou a mísí. Ty vstaň, ty padni, ty panuj, ty služ, ty se vyskytni, ty zastup; a všecko jde. Ty, první světe, bezpečně sobě počínej, hoduj, kvas, aj, vody se hrnou k zatopení tebe. Ty, Sodomo a Gomoro, dejte se v prostopášnost, oheň a síra již prší k sehlceni vás. Vy, Kananejští národové, stavějte města, štěpujte zahrady a vinnice, cvičte se k boji; národ mezi tím táhne, kterýž vás vyplemení do čista. Vy, Trojanští, braňte se hrdinsky deset let; vyvráceni však i s svým královstvím buďte. Vy, Izraelští, vy, Judští, s nejmocnějšími národy v smlouvu vcházejte; rozptýleni však buďte do čtyř stran světa. Bezpečně sobě počínejte, národové, ty mezi tím, Salmanazar, ty Nabuchodonosor, ty Cyre, ty Alexander, ty Attilo, ty Tamerlanes, vy Vandalové, vy Gottové, vy Saraceni, Tataři a Turci, vy Hišpané, postavte se, plašte a hoňte je; ustupujte však jedni druhým zas. Ty, řecká země, kvetlas prvé; lež za to. Ty, vlaská, panovalas; služ za to. Ty, německá, vydrželas sceptrum svých osm set let; nyní pusť je již. Ty, česká, vysedělas pod korunou pět set let, slož ji; poručí-liť se, vstavíš ji zase. Ty, Moravo, pokojs měla kolik set let, nyní za to bud národům v loupež. Ty, Hišpania, šlapej po národech v oudy; a však téhož zase čekej. Kdo jest kde, kdo tomu ubrániti chce? Vystupte, hrdiny, které se sobě světem vládnouti zdáte, vyhledejte cesty k odvrácení osudů, rozsílejte dekréty a mandáty, beřte na se pancíř a zbroj: oč, nám že ustupovati budete s hanbou, a osudové půjdou předce. A co pak ty, bídný pokoutníče, naříkavostí svou zpraviti chceš ?
Truchlivý.
Tvrdé jsou to řeči; aniž smutku ujimají, alebrž přidávají. Nebo jestližeť se to neštěstí osudem valí, odvrátiti ho tedy nelze, a potěšení nepozůstává žádného.
Rozum.
Píší o jakémsi Kreontovi, že když dcera jeho hořela, on lítostí do ohně skočiv ji objímal; ale tím jí nepomohl nic a sobě uškodil, protože spolu s ní shořel. Tak ty spíše shoříš v hoři svém, nežli slzami svými uhasíš oheň tento, tím jist buď.
Truchlivý.
A což je pak pro Bůh činiti?
Rozum.
To, co rozumný člověk činí, když se mu dům zapálí, a uhasiti nemoha, otra ruce a vzdechna jde odtud a poručí škodu svou Bohu, život v kořist maje. A však nemohu-li bolesti tvé nevyhnutedlností těch bíd ukrotiti, ukrotím ji, za to mám, měkčejším flastrem: dokázáním totiž, že bídy tyto vlasti a církve ne zlé, ale dobré a užitečné věci jsou. Co hlavou kroutíš?
Truchlivý.
Že užitečné věci jsou ty, kteréž se nyní dějí? Loupeže, vraždy, krve vylévání, paní a panen prznění, mládeže zajímání a do pohanských zemi zavozování, Božích služeb zastavování a modlářství vzdělávání, vsí, městeček, měst a celých krajin zpuštění etc. Divná tvá filozofia, jestliže tyto věci u tebe dobrými a užitečnými slovou.
Rozum.
Ne jelikož filozofií nadšen, ale jelikož od Boha osvícen sem, o tom mluvím; ale pravím, že trpké tyto věci i dobré i užitečné jsou. Dobré proto, že od dobrého Boha, od něhož tak nemůže zlého nětco pojíti, jako on sám zlý býti. I trpkosti zajisté, které od něho sou, proto že sou lékařství ústům hořká, živatu zdravá.
Truchlivý.
Povoluji o ranách těch, které se od Boha samého zsílají, jako neúroda, hlad, mor a rozličné nemcci; ale co lidská zšelmilost působí, války, tyranství, vraždy, utiskování neslýchaná, to nevím, jak by dobré slouti mohlo.
Rozum.
Můž a v pravdě jest, proto že i to od Boha jest. Oboje zajisté vrchovišťná voda slove, i ta, která se v horách z studynky béře, i ta, která se odtud po trubách do města vede; jen že snad po trubách vedená kalu a nečistoty nětco přijímá. A cos zapomenul, jaks předešle od samého Pána učen byl, že nepřátelé jen hůl, prut, pila a sekera jsou v ruce jeho ? Kterýchž on užívá, jak chce a na koho chce, odkud chce. Nech ty jen tyrana, ať sobě provodí, nadýmá se, pohrůžkami dýše, v slzách a krvi lidské brodí; Bůh skrze něho mimo oumysl jeho soudy své koná, čemuž on nerozumí, tak jako k naměřenému cíli od střelce střela, sama toho necítíc, letí. A jakož v vojště jiný a jiný při žoldnéřích jest úmysl: tento pro svobodu, onen pro loupež, jiný pro slávu, jiný pro vymštění se etc. na vojnu táhne; všickni však pánu svému bojovati a k vítězství pomáhati musejí: tak všickni všech lidí dobří i zlí úmyslové Bohu bojují a k cíli od něho naměřenému, i nemyslíc na to, jdou; jakž Jozef bratřím svým řekl: Vy ste o mně myslili zlé, ale Bůh myslil dobře (Genes. 50, v. 20). Nech se vstěká Farao, přičiní robot, morduje dítky, honí a stíhá Izraelské, co zpraví? Roznítí Izraelských k modlitbám horlivost, přivolá na sebe a království své zasloužilé pokuty a napomůž, aby veliká Boží sláva na světlo vyvedena byla. Co Nabuchodonozor obmejšlí, co Vespezián dobýváním svatého města? Slávu svou; ale v pravdě jsou pochopové a popravcové Boží k trestání národu bezbožného. A protož co tobě do toho, že cizozemci, Španělé, Vlaši, Poláci, Charváti, Uhři, Turci etc. vlast tvou hubí ? Hospodin zahvízdl na ně a svolal je od končin země.
Truchlivý.
Ales pravil, že to k užitku; a nyní o tom mlčíš.
Rozum.
K užitku arci. Nebo tím Bůh dobré cvičí, bujné tresce, zlé potírá, veřejně pak světu obnovu dává; vše pro naše dobré. Tu náš veliký čtver užitek. A ať o prvním napřed promluvím; vidíme, že i nejlepší lidé v ty bídy zahrnuti bývají. Proč ? Láska Boží to lo působí, ne nenávist. Nebo je sobě tím ve ctnostech cvičí a brousí. Kdo umělým plavcem býti chce, na moři se uprostřed bouře a vlnobití musí vycvičiti; kdo soldátem zkušeným, do bitvy musí, mezi ručnice, kordy a oštípy, nic ani potu ani krve nedbaje. A jak ty pak křesťanem býti chceš bez pokušení ? Kteráž odkudkoli jsou, škola tvá jsou, v níž se trpělivosti učíš. Pec zkušuje zlato, a trápení člověka. Zdaž pěkný užitek není ? Druhý cíl jest trestání; kteréž dvojím způsobem prospívá: jako bič, když sme zhřešili, a jako uzda, abychom nehřešili. Otcovská zajisté ruka jest, kteráž hřešícího časně a často tresce, katovská, která pozdě a jednou. Tak i nám nyní otcovský bič jsou tyto Boží rány, proto že sme zhřešili, abychom se upamatovali. Hřešili sme, pravím, Čechové a Moravané, přílišnou bujností; protož holi na nás bylo třeba. Hojnost měvše pokoje a sytost chleba, řechtali sme; odjal nám to. Zboží a statku měvše dosti, k zbytečnosti a marnostem sme užlvali; odjal nám to. Svobody měvše plnost, k svémyslnosti sme ji obraceli; odjal nám ji tedy; a tím lehoučkým trestáním shlazuje hříchy naše. V pravdě lehoučkým! Nebo co za tak množství hříchů ? U Peršanů býval obyčej, že když urozená osoba nětco provinnila, sukni z něho svlekouc, místo něho kyjmi tepali. Vlastně to tento laskavý Otec činí nám, dítkám svým, že trestati nás maje ne nás se dotýká, ale zevnitřní ty věci, šaty, peníze, rolí, tělo, (nebo i tělo jen jakés roucho a přikryvka na člověku jest) za nás trpěti musejí. Ó jak to otcovská kázeň! Kteráž také uzdou jest, již nám v čas na krk umítá, když k hříchům kvapící vidí. Nebo jakož někdy lékaři žílu zatínají, ne že by již nemocen byl, než aby se nemoc předešla: tak Bůh ranami těmito příčiny k hřešení svým odjímá. Nebo on, kterýž všecky stvořil, nejlépe všech přirození zná, a čeho kdy komu potřebi, nejlépe rozumí.
Truchlivý.
A zdaž sme my nejhorší, že nás nejtouže a nejdéle švihá?
Rozum.
A však já o trestání zlých ještě nemluvím, než o kázni svých. Ptej se lékaře, proč ne každému nemocnému lékařství dává? Snad mu do každého není. Ptej se, proč jednomu více než druhému pelynku a elleboru dává? Snad toho vyhledává nemoc jeho? Hle, nemocen jsa, prozřetedlnosti člověka se svěřuješ; a tuto Boží prozřetedlnost podhlídáš ? S tebouť se bezpochyby o to raditi bude, jak a dokud má koho švihati ? A že se tobě kázeň jeho nelíbí, nechá tě tak? Ó nic! Plač ty a škleb se, jak chceš a dokud chceš; koflík však zámutků píti musíš, a vlast tvá s tebou, kterýž ne bez příčiny tobě a jí tak plný nalévá nebeský ten lékař.
Truchlivý.
Ach, což jest to hořké lékařství, jestližeť lékařstvím slouti má!
Rozum.
Herež, že hořké, když jen užitečné. Ó kdyby tobě neb mně viděti možné bylo, jak mnoho sobě vyvolených svých Pán Bůh tímto trpkým lékařstvím na duši jejich uzdraví ? jak mnohým bujný svrab hříšného těla jejich zažene? jak z nich mnoho porušených, shnilých a jedovatých humorů, kteříž by věčnou smrt přivolati byli mohli, vypurguje. Skrytéť jsou to věci před námi, kteréž Bohu velmi známé. Protož nám jen tomu věřiti a ostatek čest jeho jemu nechávati povinné jest. Ovšem pak třetí užitek ran těchto oblíbení jest hodný, jmenovitě že jimi stírá a pléní zlé, nenapravitedlné bezbožníky. Pro bezpečnost dobrých se děje, rozumiš sám, když vrchnošt zloděje, loupežníky a jiné škůdce katem odpravovati dá. A co jiného Pán nejvyžší činí, když válkou, hladem, morem bezbožný svět tříbí, než že sobě zemi čistí, aby méně škůdců bylo, so a jiní sobě příklad brali?
Truchlivý.
Ó kdyby to tak bylo, jakž pravíš, aby zlí tříbeni byli pro ochranu dobrých! Přestalť bych já i každý rozumný rád na té Boží zprávě. Ale že pak dobří trpí nejvíc, zlých se rány ty chybují, vidíme patrně. Proč pak to ?
Rozum.
Kam mi se to vychyluješ ? Jáť o cíli mluvím, proč na tebe a jiné Pán Bůh trápení dopouští, aby rozuměl, jsi-li dobrý, že tě cvičí; jsi-li padlý, že tě pozdvihá; jsi-li zlý, že tě stírá. A ty se na mne dobýváš, proč tohoto neb onohono míjí. Neseděl sem v Boží radě, aniž sem přípis dekrétu jeho viděl; tajnosti jsou to, do nichž nahlédati nesluší. Motýlové a mušky obyčej ten mají (vídals to bezpochyby), že večer na hořící svíčku naletují, až se opálí; tak mysl do tohoto blesku soudů Božích narážející. Co kdybychť řekl, že Bůh proto méně vinné tresce, více vinným přehlídá, že se jemu tak líbí; dosti-li by měl? Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že se tak líbilo před tebou, řekl Kristus, Pán náš. A takť ovšem sluší. Kdo na vůli Boží prostě nepřestává, než příčiny věděti chce, ten ještě, co Bůh jest a co moc jeho, nerozumí. Když by čeledín od hospodáře a poddaný od pána počtu žádal, onenno za hanbu, tento za rebellí by sobě to pokládal. A ty Pána nebe i země pod examen míti chceš ? Kdyby cizozemec přijda, práva a zřízení vlasti tvé stíhati chtěl, medle nenesl-li by toho těžce a neokřikl ho ? A ty, obyvatel jsa země, práva a zřízení nebeská stíhati budeš ? Hleď, aby nepřemudroval.
Mezi tím povímť, co mohu. Pán Bůh vinným promíjí, pravíš. Promíjí-li pak či odkládá toliko ? Nepromíjí v pravdě, než odkládá, prodlívá, shovívá, vše do času. Kdybych já několik maje dlužníků, jednoho hned upomínal, druhému čekal, co tu nespravedlivého činím ? Na vůli mé to záleží. Leč že se ty za Pána Boha bojíš, aby mu nětco neušlo, aby odkládaje nezapomenul. Ale té příhody neboj se, člověče milý; není Pán Bůh náhlý, ale jest pamětlivý, řikávali staří; a tak jest. Neumlčíť se jemu žádný ani neukryje. V očích jsou jemu vždycky všickni, nýbrž v rukou tak jisti, jako v okovách.
Truchlivý.
Ale by čisté bylo, kdyby tyrané hned sklízíni byli, na příklad jiným, a aby utištěným bylo spomoženo.
Rozum.
Opět-liž Pánu Bohu tvé rady potřebí, aby mu již nejen spůsob, než i čas pomst vyměřoval; za soudce-li pak jej svého máš, či za služebníka a popravce ? Když ty díš: Tento bití hoden, tento meče, tento oběšení etc., aby on hned jíti a úsudek tvůj vykonati musel? Ó nestydatosti! Ale věz, že Pán Bůh trochu lépe než ty věcem těm rozumí. Tebe pudí vášeň, nenávist, hněv a zlobivost; on v soudu řídí všecko, napravení bud těch bezbožníků a neb vašeho, kteréž skrze ně trápí, čekaje. Potřebují někdy dlouhého švihání tvrdí hřbetové naši; ty pak hned s metlou do ohně chceš ? Ou ne, ještě jí třeba, měj strpení. Medle když se na komedii díváš, také-li tě mrzí, že ne hned v prvním actu Absolona viseti, Herodesa v krvi se váleti, bohatce v pekle hořeti vidíš ? Nehádám; proto že rozumíš, že sobě nejprv bezbožníci provoditi a pomst zasluhovati musejí; pomsta každého že v poslcdním actu čeká. Tu hle, komediantníku pořádek hry jeho pasíruješ, a Bohu pořádek soudů jeho mustrovati smíš? Nech ty jen, ať komedia Boží tak jde, jak jde, posledek dobře ukáže, kdo čeho zasloužil. By ty pak v komedii té nedoseděl až do toho času, dosedí jiní, by po tvé smrti bylo, a dívati se a děsiti nad soudy Božími budou. Naposledy k spokojení mysli tvé toto povím, že pomsty Boží ne všecky takové jsou, jakovéž ty spatřovati a počítati umíš; aby rozuměl, že ne hned, čeho ty nevidíš, toho není. Troje Pán Bůh na bezbožníky pomsty má: Jedny dotýkající se těla, jako jsou zbavení statku, zbavení cti, vyhnání, žalář, smrt. Druhé dotýkající se duše, v živém ještě těle, jako jsou strach a bázeň, pykání a želení, tesknost a hrůza svědomí. Třetí dotýkající se těla i duše po smrti. Nestírá-li prvními těmi vždycky bezbožných, druhými v pravdě dvojími stírá. A ať o vnitřních těch trápeních svědomí zlého napřed nětco povím: Jisté jest, že bezbožníci, ne vždycky-li, jistými aspoň časy, když svědomí procítí, hrůz a strach pociťují. Nebo ta jest neproměnitedlná mysli zlým svědomím sevřené vlastnost, že vždycky prv bolesti cítí, než přijdou. Saul víme, jak se trápil, vždycky se děsil a naříkal, že se proti němu všickni puntují, an nic toho nebylo. Dionysius tyran vyznal, že život jeho tak byl veselý jako toho, nad jehož hlavou ostrý meč visí. Tiberius hryza se sám v sobě, k senátu list napsal a v něm tato slova: Dii me deaeque peius perdant, quam perire quotidie sentio. Nechť mne bohové zatratí, žeť každý den zahynutí své cítím. Nero, kdo by ho zabil, najíti nemoha, vzkřikl: Ale sám-liž pak já ani přítele ani nepřítele nenalézám? Tohle jsou pravé muky, to, ne povrchní ta tvá tesknost! Nebo jakož těžší nemoc jsou souchotiny než zimnice ačkoli tato patrnější jest: tak jest těžší trápení vnitřní to hryzení svědomí, kteréž znenáhla zžírá bezbožníky a k smrti táhne. Nech pak oni mezi tím vesele se stavějí, hodují, kratochvílí, pracht provodí: ty mámiti se nedej. Nic to jiného není, než jako by zločinec v žaláři ortele smrti čekaje, vrhcáby, kartami, vínem a hudbou žalost svou zahnati chtěl, ale nadarmo. Nebo hrůze nastávající smrti zahnati se nedá. Protož ty bezbožných za osvobozené od pomsty nepokládej, by ty na nich pomst neviděl. Nevidíš-li dnes, uhlédáš snad zejtra; ne na těle-li, na duši; ne zde-li, věčně. Nebo Boží jest pomsta, kteréž on žádnému vinnému nepomine a nic nezamešká. Ty jen soudce všeho světa nepřesuzuj a jemu soudů jeho zanechej.
Truchlivý. Nu, nechť jest tak; nech bezbožným přehlidá neb dopouští Pán Bůh, nechci o to nic říkati. Než cos dříve řekl, že tyto zlé věci obnovu světu přinášejí, jak tomu rozuměti ? Obnovu sic i sám vidím; ale škaredou obnovu: místo měst a hradů rum; místo vsí a městeček požáry; místo ourodných rolí a vinnic oulehle; místo lidných obcí pustiny; takovou-liž sobě obnovu libuješ ?
Rozum.
Ne o obnově země a dříví a kamení mluvím, než o obnově pokolení lidského, k níž že takové neřesti slouží, skutek poučuje. O čemž takto sobě přemyšluj, že Stvořitel jedné každé věci v světě jisté cíle a meze vyměřil, z nichž vystupuje-li co, ruší se harmonia světa, a věc ta skrocena býti musí. Má nebe své meze, má moře, má země, mají životčichové, mají lidé, mají města, mají krajiny a království. Kteréž meze obzvláštně ti tvorové, jimž ploditi se dáno jest, rádi přestupují. Na lidech to vidíme, že se hustěji rodí, než mrou přirozeně; jakž to i na počátku i po potopě i potom několikrát stalé rychlé rozplození ukazuje. Dobytek, zvěř, ptactvo, ryby, kdyby se netříbily, v nesmírná by také stáda zrostly. Města, zámky, hrady každý věk staví a množí, kdyby v to oheň a jiné příhody nevkročovaly, sotva by se to v tom světě změstknalo. Což tedy div, jestliže se někdy na tu tvorů bujnost srp pustí, aby zbytečného některý tisíc válkou neb morem požato bylo ? Beztoho kde bychom se změstknali? Odkud vyživení měli? Obnovuje sobě tedy Stvořitel tvor země, a aby celé pokolení zachováno býti mohlo, po částkách jemu se nětco ujímá; tak jako, když v těle příliš mnoho krve, nětco se jí vypouští ven, pro zdraví celého těla. Nebo když jl v žilách plno, ráda hřeje a kazí se; ale když se jí upustí, zkřehne a zčerství. Tak lidé, když jich na světě mnoho, tlačí se mezi nimi; ale když se přetříbí, že pátý neb desátý sotva zůstane, hned lepší v světě svornost, věrnost a přátelství. Čítal-lis, jak Homerus Trojánskou válku vypisovati začíná baje, že bohové v nebi sněm měli, kdež prý bohyně země předstoupíc sobě naříkala, že mnoho nešlechetných lidí na sobě nositi musí, kteříž že jí jakožto neužitečná břemena k velikému jsou obtížení, a protož aby bohové na cesty pomyslili, jak by jí spomoženo býti mohlo. Tu když jeden tak, jiný jinák se přimlouvali, naposledy Mars vystoupě ukázal k tomu nejbližší cestu, válku, aby mu jen stropiti ji povolili. Nebo prý tu všecka neužitečná chasa odevšad poběhne, a vespolek se tříbiti budou. Takž jemu povoleno a Venuši, aby skrze Parisa a Helenu válce té základ položila, poručeno. I začala se válka; a mám za to, že tě se svět tehdáž přetříbil, když ze všech národů jedni Řekům, druzí Trojánským na pomoc se zbíhali, a dřív desíti let šestnáctekrát stotisic lidí pohynulo. Jestliže tedy i Moravu a Čechy Bůh tak přetříbiti chce, obnovu konečně chce udělati. Historie mne dobře troštují, že po válkách, moru, drahu obyčejně dobře bývalo. I to pryč zajímání lidí často Pán Bůh k dobrému obracel, tak jako umělý zahradník rouby a štípky z jedné zahrady do druhé užitečně přenáší. Skrze zajatou Izraelskou děvečku Náman Syrský k zdraví těla i duše přiveden. Skrze zajatého Daniele a tovaryše jeho Nabuchodonozor a potom Darius a Cyrus ku poznání pravého Boha ziskáni, tak že pocta jeho veřejnými mandáty po národech rozhlašována byla. A co ty víš, co Bůh nyní tím národů mícháním obmýšlí? Za to tedy mějme, že co se s námi děje, to k nětčemu v světě nápomocné jest, bychom my i nevěděli k čemu.
Truchlivý.
Ta tvá řeč k tomu jest, abych rozuměl, že co Bůh naměří, to jíti musí; ale jak bych já tím smutku pozbyti mohl, ještě nevidím.
Rozum.
Ale, milý Bože s tebou! I když vidíš, že Bůh dělá, a že tomu vyhnouti nelze, a že pro jistý užitečný cíl to vše se děje, samo to k trpělivosti tě vede. Mezi tím nestraš se těch věcí, a nebudouť strašné. Děti mají obyčej, když koho v maškaře vidí, báti se. Odběží-li maškary, strach jich pomíjí; a takavá jest vaše bázlivých povaha; chřestu se více bojíte než samé věci. Ale kdybyšte na ně bez larvy zdravým soudem hleděli, nebylo by opravdu přílišně čeho se lekati. Nebo čeho se medle lekáš? Obloupení a znuzení? Budeš tedy chudý. Což na tom? Takoví se na svět rodíme, nazí a nic nemající. Zdá-liť se potupné slovo chudoba, nazov to jiným jménem, polehčením třeba. Nebo o to méň pečování míti budeš; o to méň strachu. A budeš-li živ do pokojnějších časů, zase nětco míti můžeš; živá hlava vždycky klobouček nachází.
Truchlivý.
Já se vyhnání více bojím.
Rozum.
Nedej se tedy honiti, než jdi dobrovolně, nestává-liť tu bytu, jinam, a budeš tam ne vyhnanec, než příchozí. Moudrý kdekoli jest, doma jest; blázen i doma jest u vyhnání, mysli ustanovené nemaje.
Truchlivý.
Ale jest nebezpečenství smrti od tyranů.
Rozum.
Jako by pak i bez tyranů sám sebou vždycky jí nenosil.
Truchlivý.
Ale smrt násilná.
Rozum.
A co, když zimnice, kámen, božec, šlak udáví, bez násilí to bývá?
Truchlivý.
Tomu se lékařstvím ubrániti mohu.
Rozum.
Můžeš, dokud se na tě opravdově neoboří; sic smíchem budou tvá lékařství.
Truchlivý.
Rozum.
Častěji než meč neb jiná ta násilná smrt, jakž ji jmenuješ.
Truchlivý.
Ale v tom není takové hrůzy.
Rozum.
A o tomž mluvím, že se ne samého nebezpečenství (kteréž tu i tam jednostejné jest), ale jen okolo stojícího chřestu a larvy bojíš. Nebo coť medle udělá zástup velikých, hlučících vojsk? Co oblak břinkajících mečů a halapart; tolikéž hřímajících a blýskajících ručnic a děl? Co brousících se na tebe nepřátel rozličnost? Zabijí; tožť summa všeho. I však totéž jedinká zimnice zpraví.
Truchlivý.
Ale tamto jest smrt bolestná.
Rozum.
Nýbrž lehčejší často než od zimnice, kteráž třeba rok člověka trápí a znenáhla moří, tuto se toho někdy v okamžení odbude.
Truchlivý.
Ale to jest smrt ohavná a potupná.
Rozum.
Smrt ohavná a nepoctivá býti nemůže, leč by nepoctivý život předešel. Hleď na nejslavnějši lidi, od světa počátku násilnými smrtmi mřeli.
Truchlivý.
Ale mne toto předce trápí, že tu ne o mne samého činiti jest, než o celou vlast.
Rozum.
O vlast ty se neboj, ona nezahyne. Těžší věci jindy na jiné krajiny přicházívaly, a stojí předce.
Truchlivý.
Co prý těžší? Ty mne na to nenavedeš, aby kdy který národ, který věk věci nad naše přítomné snášel. Válka nás nejedna, než několikera stírá; mor od polu pustých některých měst zanechal; či co dím zanechal? Ještě žere. Drahota jest všech věcí, o jakéž ani slýcháno není, daní a poplatků nad lidskou možnost nejen od vrchností, ale od zběři vojenské se ukládá, v loupež sme; a co nejtěžšího, tyranství se a kvalt provodí, nad těly i dušemi lfdskými; a ještě k horším věcem naprosto se schyluje nejen u nás, ale vůkolí po národech. Ach, časů nešťastní sme dočekali, na jakéž otcové naši ani otcové otců našich mysliti neuměli.
Rozum.
Vidím, žes málo v historiích zběhal, protož tě maličko do nich pozavesti a z starých příběhů nětco ukázati musím, aby viděl, že podobné sic, ale větší věci před námi bývaly. Válka nás hubí, pravíš. A co prvé nebývalo válek ? Z světem se, věř mi, začaly, z světem se dokonají. Ale nebývaly, řekneš, tak ukrutné jako naše tyto; nýbrž naproti tomu stín jsou války naše proti starým. V které nynější bitvě sto tisíc, dvakrát sto tisíc lidu padne, jako v starých, Izraelských třeba bitvách jednoho dne ?
Najdeš toho v biblí několik příkladů. Izraelští (2. Paralipom. 38.) v jeden den zbili jedno sto dvadceti tisíc Judských. A zase jiným časem Judští Izraelských pětkrát sto tisíc (2. Paralip. 13). Zerach pak, mouřeninský král, veda tisíc tisíců v vojště svém, se vším tím houfem od Judských jest potřín (2. Paral. 14). Nyní pak, když tří čtyří tisícové padnou, za hrozné krve prolití sobě počítáte; což by u starých ničímž nebylo. Připomenu naschvál, co jediný židovský národ v poslední své válce vystál. Nejprvé jich v Jeruzalémě z poručení Flora vladaře zbito šest set třidceti; v Cezaree od obyvatelů z nenávisti k náboženství jich pomordováno dvadceti tisíc, v Scytopoli třinácte tisíc, v Aškalonu dva tisíce, v Ptolomajdě dva tisíce, v Alexandrii padesáte tisíců, v Damašku deset tisíců; to vše jen od obecného zbouřeného lidu. Potom od římských vojsk při dobytí Joppen 8400, na hoře Gabulon 2000, v bitvě u Aškalonu 18.000, so v Afecku po dobytí jeho 15.000, na hoře Garizim 11.600, v Jotapě 30.000, v Joppe opět jich ztopeno 4200, v Tarikbě 6500, v Gamale (z kteréhož města žádný neušel kromě dvou žen) 9000, v Jiškale 5000, Gadarenských 13.000 kromě těch, kteříž do řeky vskákali bez počtu. V Idumejských městech jich zbito 15.700, v zámku Massada sami zoufavše sobě, hrdla sobě zodjímali 960, v Cyréně jich zbito 3000, v Jeruzalémě pak po všecken čas obležení zbito a rozličnými smrtmi pomřelo desetkrát sto tisíc; zajato devadesáte tisíc a sedm. Summa dvanáctekrát sto tisíc a čtyřidceti tisíc. Tohle jedinký národ v menší krajině, než Moravská s Českou zemí jest, ža dvě neb za tři léta vystál! Srovnejž mi s tím války celé Europy, za několik let takový počet nahledáš-li ? Co oči sklopuješ ? Víceť takových příkladů, postaviti mohu. V jedné Punitské válce mezi Hanibalem a Římany přes patnáctekrát sto tisíc lidí zahynulo. Domácí válka mezi Pompejem a Caesarem přes třikrát sto tisíc lidí stála. Iulius Caesar o sobě sám zapsal, že za kolikos let proti Hišpanii a Gallii válku veda, jedenáctekrát sto tisíc a dvadceti devět tisíc lidí v polních toliko bitvách pobil. Jehož desítikrát sto tisíci Alexandr Veliký převýšil. Nebo o něm poznamenáno, že bitvami pohubil a pozajímal dvadceti a jedenkrát sto tisíc a osmdesáte tři tisíce lidu. Děsíš-li se nad těmito věcmi ? Přidej, chceš-li, i toto k tomu. Xerxes proti Rekům desetkrát sto tisíc samého zbrojného lidu vedl a ve třech bitvách všecko to stratil. Fabius v jedné bitvě 110.000 Francozů, C. Marius 20.000 Cimbrů, poslednějšího pak věku Aetius 160.000 Hunnů, Tamerlanes 180.000 Turků zbil a sám 120.000 svých Tatarů stratil. A co mnoho vyčítati mám ? Den by mně minul. Aniž v válkách těch sami lidé hynuli; města také. Jeruzalém, město veliké a slavně vystavené, dvakrát do posledního kamene zbořeno. Cartago sedmnácte dní hořelo, a ostatek až do gruntu rozmetáno. Podobně Troia, Babylon etc. Sempromius Grachus v Hišpanii tři sta měst vyvrátil. Španělé před sto lety jak v Novém světě hospodařili, ví se, rozličnými smrtmi nebohé nezbrojné Amerikány ne jako hovada bijíce, než jako housenky brániti se nemohoucí hubíce. Napsal Bartholomeus de las Casas, arcibiskup jejich, že nevěří, aby starý tento náš svět tak mnoho lidí měl, jak jich tam mnoho v krátkých letech postříleno, mečem zbito, v vodách stopeno, ohněm popáleno etc. Hrůza mne podjímá, když na to myslím, i jaký to hrozný hněv Boží na tu druhou polovici světa přišel, že v málo letech náramně lidné, veliké, široké, nezčislné země jako požár pusté zůstaly. Ani stín ani podoba, nic toho u vás není.
Kdež mně pak mor, hlad, šacuňky a tyranství nynější zveličuješ, srovnejme je medle s starými, a však krátce. Za rok teď asi, co hádáš, pomřelo-li v Moravě a Čechách morní ranou ? Čtyřidceti neb padesát tisíců, sotva více. V Judstvu pak za Davida krále rána ta sedmdesáte tisíc jich, ještě ne za celý den, složila. Za císaře Justiniana v Konstantinopoli a okolo tak ukrutný mor byl, že každý den pět, někdy deset tisíc jich schovávali. A opět za cisaře Michala tak hrozný, že Zonaras napsal, že se již živých nedostávalo k pohřbování mrtvých. Fr. Petrarcha o moru, kterýž za jeho času (okolo léta 1259) Vlaská země vystála, píše, že z každého tisíce sotva desátý a ze sta jediný zůstal. Strany drahoty a hladu nic ještě nač naříkati nemáme (Pán B. jen dále ostříhej), přirovnáme-li se k starým; co v Samaří a Jeruzalémě v čas obležení měst těch bylo, již známé jest. Za císaře Justiniana, když zemi Vlaskou Gottové hubili, takový všudy povstal hlad, že v samém Picenském kraji padesáte tisíc lidí hladem pomřelo; a vůbec nejen masso lidské a lejna ku pokrmu brali, ženy dvě sedmnácte mužů nočně zabivše snědly, až od osmnáctého, kterýž časně lest skoumal, samy zabity a snědeny. Jiných nezčíslných příkladů pomíjim. U nás, díka Bohu, ne nějaký nesnesitedlný hlad, než toliko drahotu cítíme, ale kteráž od hojnosti a lacinosti peněz (v pravdě tak jest) pochází.
Šacuňků co se dotýče, těžcíť jsou, neodpírám; ale těžší bývali, když každý statku svého desátý, osmý, pátý díl, někdy polovici k obecné potřebě dáti musil; jakž se několikrát u Římanů i jiných národů stalo; přemoženým pak dokonce statky z rukou bráti, ani to nová věc není. Těžší ještě nade všecko to věc bývala u starých, o nIž vy nic nevíte, a dejž Bůh, abyšte nezvídali, deductio coloniarum; to jest přestěhování lidí z jedné krajiny do druhý, když vítězové, aby se jim podmáněný národ zase zprotiviti nemohl, do rozličných krajin je po houfích i s čeládkami rozvesti, a naproti tomu města jejich odjinud přivedeným lidem osaditi poručili, čehož příklad na Izraelských a Samaritanech (4. Král. 17). Toho že se s vámi ještě neděje, aby vás do Hišpanie, do Vlach rozváděli etc., chváliti Boha, ne naříkati povinni jste.
Ale díš: Ukrutnost a tyranství panuje, rozličné těžkosti a ssužování se na nás vymýšlejí, na těle i na duši. Míníš-li některých předních pomordování, jiných cti zbavení, nic nového. Sylla zmocnivše vlasti své, Říma, čtyři tisíce sedm set spoluměšťanů vyhnal, za šelmy (jakž se to nyní říká) vyhlásiv; mezi nimiž jedno sto a čtyřidceti rádních pánů bylo, a brzy potom osob rytířských tři tisíce. Týž Sylla, když se mu čtyři regimentové soldátů (kteří prvé svobody vlasti hájíce, proti němu sloužili) poddali, do obecního dvoru je svesti, zbraň odníti a všecky postínati dal, nic proseb jejich ani svého prvé jim slíbeného perdonu nedbaje. Servius Galba císař, vzav v podezření tři města Hišpanská, že by mu dosti věrní nebyli, svolal je jako na sněm a zmordoval jich devět tisíc. Lucullus, když se mu v též Hišpanii Kaucenští poddali, proti accordu dvadceti tisíc jich pomordoval, tu vinu dávaje, že se spěšně nepoddali. Antoninus Caracalla císař k Alexandrinským pro jakýs paškvil nelibost vzav a pod způsobem - pokoje do města vjev, všecko zbíti dal, tak že náramně lidné město pusté zůstalo. Podobně Theodosius, jinak pán křesťanský, v Tesalonice učinil, že když mu některé úředníky zbili, an za to sedm tisíc vinných i nevinných bez rozdílu postínati dal. O Pařížské svadbě (kdež pod zradou do třidcíti tisíc na větším díle panstva a lidí předních pod obojí pomordováno) nyní mlčím; o Hišpanské v Nyderlandu, Franckrejchu, Anglii před lety také. Jak mnoho jich pro náboženství mečem postínáno, jak mnoho po šibenicích, po stromoví, po vratech vlastních domů pověšeno, jak mnoho koními posmýkáno, počtvrceno, do kol vpleteno, ohněm popáleno, v vodách potopeno; jak jim jazykové vyřezováni, za nehty cvekové biti, na škřipce a do kozlů věšeni etc., o tom jsou celé knihy.
Jděte pak, moji Čechové a Moravané, a na přísnost vrchnosti své nade všecky prvních věků příklady naříkejte, an se ještě daleko s vámi toho, co s jinými jindy, neděje. Přičínějí-li robot, ještě vám nemluvňat nemordují; berou-li napořád statky, neberou napořád hrdel; pálí-li knihy, nepálí vás samých. Vidíš sám, že s vámi ještě na vrch nevzešlo, jako jindy s jinými. Neskrotnete-li pod tou kázní (k té pak krotkosti i trpělivost přináleží), ještě vás P. Bůh kam vesti má. Ale toho vám nevinšuji.
Truchlivý.
Iny, tedy, co na nás vzloženo, poneseme; kdyby jen Pán Bůh těžších již věcí dopouštěti nechtěl.
Rozum.
Řekl sem, že vám toho nevinšuji; aleť za to také rukojmím býti nemohu. Nebo co Bůh usoudil, nevím. Než abych pravdu pověděl, bojím, jaksi, proto že malou všudy nápravu mezi lidmi vidím.
Truchlivý.
A tak se tedy nenadarmo srdce mé leká a potěšení připustiti nechce. Cítí ono, cítí v pravdě, že zle bude. Nebo se k tomu předce odevšad chýlí. Praktiky nepřátel všudy pronikají, kde se proti nim jaký vymyšlený prostředek vyskýtá, všecko zas letí zpátkem; cože pak nám hříšným činiti?
Rozum.
Zdaž již oznámeno nemáš ? Trpěti a mlčeti.
Víra.
Zdažť sem i já neoznámila, člověče milý, co činiti ? K Bohu se obrať, k němu volej a na jeho pomoc a potěšení čekej. Zdaž to již dosti není utvrzeno, že Bůh jest, kterýž hněvu nedrží na věčnost, ani podlé hříchů našich nakládá s námi; ale smilovává se a vykonaje pomstu zase ukazuje milost lidu svému. Počkej jen a doufej v Hospodina, uzřiš, že sklamán nebudeš.
Truchlivý.
Ó jak jsou to nejistí troštové! Spoléhal sem na ně až posavád; a kde toho užitek jaký ? Právěť nejsme zklamáni, kteři se vysvobozením kojíme, ani nic než hanba přikrývá tváře naše, čím dál tím víc.
Víra.
Toť nikdy slibováno nebylo, že se hanbiti nemáte; poněvadž , tomu chce Bůh a toho hledá, abyšte hanbiti a styděti svých hříchů učili se. Ale budete-li se pokorně míti a v Boha doufati v ssoužení svém, té naději, že nedopustí zahanbenu býti, zaslíbil ten, kterýž věrný jest.
Truchlivý.
Jakž pak nedopouští, poněvadž nás dokonce opouští ? Ačkoli doufáme v něj, vysvobození však dočekati nemůžeme žádného.
Víra.
Ale pamatujž se, prosím tebe, a nemluv tak neopatrně. Doufáme v Boha, pravíš. A co pak naříkati, reptati, pochybovati, od naděje pouštěti a zoufati téměř jest v Boha doufati ? Davidovoť jest doufání jinakší bývalo, kterýž uprostřed teskností říkával: Měj se mlčelivě k Bohu, duše má, vždyť jest on předce spasení tvé (Žal. 62, v. 6). A když mu s pomocí Pán Bůh příliš odkládal, říkával: Já modliti se a nezbedně volati budu, dokudž nevyslyší mne (Žal. 55, v. 18). Ty pak nevoláš, než repceš, nedoufáš, než zoufáš. Nesoudně také sebe a jiné pobožné za zahanbené kladeš; a to pro dvojí příčinu. Jedno, že ještě skonání Boží této komedie (nech to tak nazovu) nepřišlo, a komu vítězství zůstane, neukázalo se, ješto písmo praví: Pozor měj na pobožné, že jejich poslední věci potěšené jsou (Žal. 37, v. 37). Všetečnosti se tedy dopouštíš, že před časem o tak veliké věci soud činíš. Druhé, dopouštíš se nevděčnosti, že Božího divného v tak zlý čas opatrování jisté důvody maje, jeho nevyznáváš, nýbrž Boha naříkáš, že vás opouští. Což pravda není. Nebo kdyby byl opustil, již by po vás bylo. Vy pak uprostřed nepřátelské vsteklosti, a aj, živi jste; ač by vás rádi zkazili, nemohou však (Žalm 124).
Truchlivý.
Ale se k tomu však chýlí.
Víra.
Ten, kterýž posavád moc svou v divném vás opatrování prokazoval, i dále to činiti mocen jest.
Truchlivý.
O moci já nedisputuji, vím, že můž; ale chce-li ?
Víra.
Chce, chce Pán Bůh chrániti sobě vyvolených svých etc., zaslíbil, tomu se těš (1. Kor. 10). a ku Pánu Bohu o smilování volati nepřestávej.
Truchlivý.
Co platno volat, když se neozývá ?
Víra.
Jakť se ozývati má ? Z nebe na tebe volati ? Nemáš-liž ještě ozývání v písmě dosti ? Slibů totiž, že volajícího tebe ani žádného neoslyší.
Truchlivý.
To není ozývání k modlitbě, než slib před modlitbou. Ale já ozývání takové miním, jakéž by se cítiti mohlo a poznati, že k modlitbě již nětco činí a neb činiti strojí, jmenovitě, kdyby prostředky aspoň zatím nějaké k našemu vysvobození ukazoval. Tuto pak prostředkové, na nichž by se naděje zakládati mohla, všickni z rukou a oči nám se tratí, čím dál tím víc. Jak tu medle nepochybovati ?
Víra.
Dvojí hloupost v této tvé řeči vidím: Jedno, že prostředků nevidíš, ješto jsou. Druhé, že Boha k prostředkům přivazuješ. O čemž abych nejdřív nětco řekl, zdaliž pak nevíš, že Bůh nic než skrze lidi vykonati nemůž ? A nepřátel jinák poraziti, leč skrze chřest a hluk vašich zbraní a vojsk ? Jací medle prostředkové k zachování Izraelských byli tehdáž, když za nezbrojným množstvím rozpálená Egyptská vojska vstekle se hnala a již již dostihala, před nimi pak bylo divoké moře, a z obou stran příkré a skalnaté hory stály, tak že uhnouti se a utéci nebylo kam ? (2. Moj. 14.) Item jací byli prostředkové před rukama, když 33 králů oblehlo Samaři s takovým množstvím, že by se jim prachu, kterýž byl po po ulicech Samařských, po hrsti nebylo dostalo ? Král pak Izraelský proti nim neměl než koliks set lidu (3. Král. 20). A podruhé, když obležena a tak ssoužena byla Samaři, že hladem lidé mřeli a jedni druhé jedli? (4. Král. 7.) Item jací byli prostředkové, když proti Jozafatovi takové množství nepřátel přitáhlo, že zkřikl: Hospodine Bože, v nás není žádné síly k odpírání množství tomuto tak velikému, aniž vime, co činiti, jediné že k tobě obrácené jsou oči naše ? (2. Paral. 20). Item, jací prostředkové byli, když Senacherib Ezechiášovi všecky pevnosti až po Jeruzalém zdobýval, a odnikud nikdež žádné pomoci ani naděje ku pomoci nebylo ? (4. Král. 19.) Bůh sobě prostředky našel, prostředky takové, na jakéž by žádmý z lidí mysliti byl neuměl. Proti Faraonovi nastrojil moře, kteréž jej s vsteklými jeho vojsky pozřelo. Třidceti tří králů s vojsky jejich porazil skrze 232 pacholíků. Krále Assyrského opět od Samaři skrze hluk vojsk, kterýž nad nimi v povětří udělal (an nic nebylo), zahnal. Jozafatových nepřátel meč jednoho proti druhému obrátil, že se sami pomordovali, a lid Boží co činiti neměl, jen kořisti zbírati. Senacheriba když nebyl kdo na zemi bíti, angela naň poslal, kterýž mu jedné noci 185 tisíc lidu pomordoval. A takovýchť bych příkladů více mohl připomenouti. Vidíš-liž, že Bůh k lidským viditedlným prostředkům přivázán není; ale když spomoci chce, že na tisíce cest má, byť pak lidé ani jedné neviděli ?
Truchlivý.
To se tam zázračně dálo; nyní Bůh divů nečiní.
Víra.
Kdož to praví ? Slýchals snad, že se říká, že zázrakové v církvi přestali; a takť jest. Zázrakové totiž, kteříž se skrze lidi dáli; Bůh sám divů činiti nikdy sobě nezamezil ani nepřestal; chceme-li skutky jeho souditi, divů před očima vždycky dosti máme. Nebo kdo medle církev ode dvou teď set let, aby od rozzlobeného Antikrista vyhlazena nebyla, zdržoval Zdali lidským ramenem stala posavád ? Kdo v počátcích obnovy za český národ bojoval ? Když se na sta tisíce nepřátel shromažďovalo a často, než české vojsko uhlédali (ješto proti nim jako stádo koz bývalo), již prchali zase ? Zdali angel v bílém odění před vojsky jejich na špicu spatřín nebýval? Kdo léta 880 classem Hispanicam, kteráž terror Europae nazvána byla, rozvrhl a zkazil Kdo v Gallii posavád církev zdržuje, s níž kolik králů a celé království zápasíce, kolikrát se všemi vojsky ustali a sami sebe dříve než ty, kteréž v moci měli, zkazili ? Kdo jim teď ode čtyř let svázané ruce drží, aby v rukou nás majíc, nevyhubili však? Ó nesoudní, že divů Božích viděti nechcete! Pakli že předce zázraků tak makavých, jakž byšte vy chtěli, nečiní, vizte, nejste-li sami tím vinni, nevěrou svou. Nebo zvláštní jest věc, což s. Marek zapsal, že Pán Ježíš v Nazaretě žádného divu učiniti nemohl pro nevěru jejich (Marek 6, 5). Hle, nevěra Bohu moc zadržuje, aby divů činiti nemohl. Ó ulekniž se toho a napotom prozřetedlněji o Boží moci mluv a smýšlej, nežli aby ho k prostředku tak, jakž činíš, přivazovati měl. Mezi tím hloupost tvou i v tom vidím, že žádných prostředků, jimiž by zašlým vašim věcem pomoženo býti mohlo, nevidíš. Nebo zdaž jich není? Lidi míním, kteříž se o při vaši ještě předce zasazují, a nepřátelé jich konečně ještě nesnědli, ačkoli všecku i zlost i lest vynakládali posavád. Pohleď k východu i západu i půlnoci, uhlédáš je; proč sobě naděje dobré neděláš, že je konečně Pán Bůh k něčemu ještě chová, ačkoli prospěchu dáti odkládá?
Truchlivý.
Rozumím, koho míníš; ale ach, jak to všecko mdlé! Jedni otevřeneu mocí tak do kouta vehnáni, druzí lstivými praktikami tak svázáni, že se hnouti žádný nesmí; nechci já na to více naděje stavěti.
Víra.
Ne na toť velím, než na Boha, kterýž skrze to, co chtíti bude, vykonati moci bude; jemu i malí prostředkové dosti sou, o čemžť (pozoruj) pěkný příklad povím. Eliáš, služebník Boží, vida Izraelskou zemi půlčtvrtiletým suchem strápenou, tak že lidé i hovada mřeli, modlil se Bohu, aby se smiloval a déšť seslal. Pomodliv se kázal služebníku svému na vrch hory Karmelu vyjíti a pohleděti k moři, již-li by se jaký vodu nesoucí oblak ukazoval. Služebník se vrátil, že nevidí nic. On modlil se podruhé a kázal opět jíti. On se opět vrátil, že nikdež nic [se] neukazuje. On se modlil znovu a vyhlídal znovu, a nebylo nikdež nic; až po sedmém modlení a vyhlídnutí oznámil služebník, že mračínko vystupuje z moře jako šlepěje člověčí. Ach, což to bylo k svlažení celé, a to ještě tak náramně vyprahlé země ? Eliáš však nic se nerozpakoval; když jen viděl, so že Pán Bůh prostředek ukazuje, věřil, že to Pánu Bohu dosti bude; poslal k Achabovi, aby pospíšil z pole do města, že se dešť valí; a sám podpáše se běžel také, a než i sám doběhl, i král dojel, zmokli všickni, a vlahy měla dosti všecka země z tak malého obláčku (3. Král. 18). Tak by vám náleželo nynl modliti se stále, a když prostředky vidíte vyskýtati se jakkoli malé, věřiti cele, že Pán Bůh skrze nevelikou svou moc provesti můž a provede, když se jemu líbiti bude, by pak až do sedmikrát vaše modlitby a vyhlídání daremné se býti zdály. Naposledy by vás naděje předce nesklamala.
Truchlivý.
To byla jiná. Eliáš sobě od Boha oznámeno měl, že déšť dá; protož tím jist byl, pochybovati mu nebylo potřebí. Ale my, aby nás z těchto neřestí vytrhnouti měl, nemáme zaslíbení.
Víra.
Ale co pak mluvíš, prosím tebe. Málo-liž v písmě slibů máš, že Bůh v úzkosti věčně nenechává? Že nad možnost nedopouští? Že do pekla uvodí i zase vyvodí? Že, kdo jej v ssoužení vzývá, toho vyslýchá a vytrhuje? Plná jsou toho písma. Což všechno tak tobě, jak jinému komukoli z věřících k sobě a přítomným časům slyšeti volno jest, nýbrž povinno. Zvláště poněvadž slavní ti, dávno prohlášení slibové o zkažení Antikrista a vysvobození z vazby jeho církve na tyto časy vpadají, můžeš tím raději trpěti a toho vysvobození čekati.
Truchlivý.
Co ty mi pak o tom Antikrista zkažení vždycky baješ? Ješto písmo zjevně praví, že on zkažen nebude, než až jasným teprv příchodem Páně. (2. Tessalon. 2, 8).
Že pak ty cosi tam z knihy Zjevení béřeš, kdo ví, jestli ta kniha kanonicská? A byť byla, kdo ví, jaký toho jest smysl? Nebo ta jsou vidění a mluvení figurná a proroctví. Proroctví pak každého víme, že ta jest vlastnost, že se dříve vyplní než vyrozumí. Pro ty tedy nejisté výklady tvé já se onoho zřetedlného Pavlova svědectví nepustím a Antikrista se děsiti nepřestávám.
Víra.
Tož hle to tvá přílišná bázlivost působí. Mezi tím opravdu-li knihu Zjevení v pochybnost béřeš? Jestliže tak, nemusíš jistotně v písmích vycvičených smyslů míti; sic by vida viděl, že nic lidského není, než sama Ducha svatého nad všeliký ostrý meč pronikavější výmluvnost a plnost nebeských tajemství. Pakli z vášně tu svatou knihu tak drbeš, věz, že se trestání hodné lehkosti dopouštíš. Kdo ví, jaký jest smysl ? díš. Odpovídám: Ačkoli mnoho tam jest tajemství zatemnělých, kterýmž nevyrozurníme, leč až po splnění, a neb v nebi; ten však artikul o zvrácení Antikrista z trůnu jeho tak jest pro potěšení církve světle položen i v Zjevení i v Danielovi a jiných prorocích, že div, kdo o tom pochybovati můž. Aniž Pavlovo povědění co na odpor jest. Nebo (abychť vždy k srozumění posloužil) trůj Antikristů pád podlé písem znamenáme:
| Pád | zjevení, zsazení, zkažení. |
Prvním pádem již ode dvou set let a více padati začal. Druhým padne, když hnízdo jeho rozptýleno a moc nad národy odňata bude. Třetím v den soudný, když do propasti bude pohřížen. Nebo že i po zkažení Babylona ostatkové nějací pověr a modlářství mezi mnohými zůstávati budou, podobné jest. Pavlovo tedy promluvení (kteréhož prý bezbožníka Pán zabije duchem úst svých a zkazí zjevením jasné přítomnosti své) o prvním a třetím pádu patrně vzní, Janovo pak vidění (Zjev. 17. a 18) o druhém. Nýbrž i to apoštolské povědění na druhý pád vstáhnouti se můž, poněvadž dne soudného nejmenuje než jasnou přítomnost Páně toliko, kteráž se i v nynějším Antikrista odsouzení dosti jasně a všemu světu patrně vyskytnouti můž a vyskytne bohdá. Co hlavou vrtíš?
Truchlivý.
Že tak o tom směle mluvíš, jako by věděl, že se stane; ješto se k tomu nic nepodobá.
Víra. Ba věř mi, že podobá. Nejen dávní prorocká prohlášení, ale i přítomné Božské skutky já soudím; a vidím naprosto, že Bůh velikého cosi k oslavení církve své učiniti strojí. Vidím divy a zázraky nejedny nápodobně, jako se v Egyptě dály: Voda se po místech v krev mění, v studnicích i řekách, s deštěm z nebe padající. Příkladů teď od roku několik máme v rozdílných krajinách. Viděli sme pominulého léta neobyčejné zázračné žížaly, zvláště dvoje: jedny v zlatých pancířích s lidskými obličeji, vnitř plné krve, druhé housenky černé, jiným sic postavou podobné, ale běhu a díla neobyčejného. Nebo houfně jako zšikované vojsko cestami táhly milliony jich, a to spěšně a prudce, jedna druhou předstíhajíc a porážejíc; a nejedly žádné užitečné byliny ani stromů, než bodláčí toliko a konopě. Všaks to sám viděl. Čímž co Pán Bůh míní, já nevím; než to vím, že zázrak jest; a vím, že se bodláčí v písmě falešné učení a učitelé, provazy pak (kteříž se z konopí strojí) moc, násilí a tyranství nazývá. K tomu spatříni jsou zázračni na nebi nejedni úkazové, až i tma a neb zatmění světel nebeských neobyčejná. Na zemi pak rány Boží rozličné, krupobití po mistech v Čechách neslýchané, v němž takoví kusové ledu z nebe padali, že ovce i lidi na poli a v horách zvěř zbita; obilí pak do poslednlho klasu někudy ztlučeno, nápodobně jako v Egyptě. Mor také hrozný na lidech i na hovadech etc. Co tedy pozůstává, než jako i tamto slavné lidu Božího z poroby vysvobození ? Počkej jen, uzříš sílu ramene Hospodinova, jak on v nepřátelích svých oslaven bude. Co tamto Mojžíš lidu řekl, to já pravím vám: Nebojte se, stůjte jen a vizte spasení Hospodinovo, kteréž vám spůsobí (Exod. 14, 13).
Truchlivý.
To tam bylo lidu Izraelskému řečeno. Kdyby nám podobné potěšení seslal Pán Bůh, mileť bych i já na něm přestal a na skutky Boží rád čekal. Ale my takového zaslíbení nemáme.
Víra.
Cokoli napsáno jest, k naučení našemu napsáno jest, abychom skrze trpělivost a písma potěšování naději měli (Řím. 15, v. 4). Nýbrž cokoli se s nimi dálo, u figuře se dálo a napsáno jest k našemu napomenutí, kteříž jsme již na konci světa (1. Kor. 10, v. 11).
Truchlivý.
Vím, že se stalo u figuře. Ale co figurovalo ? Ne naše neb nětčí tělesné nějaké vysvobození, ale duchovní skrze Krista stalé z pekla vysvobození. Protož proč mi to sem táhneš ? Jistě mně se zdá, že to starých těch příkladů a povědění tak smělé citování nic není než písem daremné natahovánl a snad i hříšné falšování. A ty to často děláš, znamenám já; leccos z písma přivodíš, což ne o těchto časích, než o tehdejších příbězích povědíno jest.
Víra.
Nu, jižs mi nevěru svou a hloupost pronesl. A což mi z Božího slova jen planou historii, jako jiná lidská psání jsou, udělati chceš? Ach, ne k jednomu času, a neb k jedné neb některým toliko osobám v písmě mluví Bůh; než veřejné jsou řeči jeho, ke všemu světu a všechněm věkům se vztahující. Pomíjejí lidé jako tráva, jedni za druhými, pravda jest; i bezbožní, k nimž pohrůžky, i pobožní, k nimž slibové Boží se vztahují; ale samo Boží slovo, v němž slibové a pohrůžky jsou, nepomíjí, ale trvá na věky (Izai. 40, v. 8). Věk jeden míjí, jiný nastává, dí písmo, ale příhody vždycky jsou jednostejné; co bylo, jest nyní; což se nyní děje, bývalo již prvé (Eccles. 1, v. 4. 7). Nebo není nového nic pod sluncem, jen se obnovuje tvář země (Žal. 104, v. 30). Bůh pak, jehož léta nikdy nepřebíhají, jest, kterýž vždycky (Žid. 1. v. 12), aniž se mění (Mal. 3, v. 6). Protož slova jednou od něho mluvená vždycky se všechněm trefují, kteříž v podobných příčinách jsou s těmi, k nimž jednou mluveno. Mocný toho příklad Izaiáš 54, v. 9., kdež Bůh chce, aby lid Izraelský přísahu, kterouž byl Noelovi po potopě učinil (o nezkažení více vodami lidí), za jistotu měli, že je nepřátelům jejím zkaziti nedá, ješto to kolik set let potom a v jiné příčině bylo. Tak co Abakuk o zkažení Izraelského lidu skrze Kaldejské vynesl (Abak. 1, 5. 6), toho Pavel svatý k hrožení židům zkažením skrze Římany užil (Skut. 13, v. 41). Co Jeremiáš o vyvrácení starého Babylona psal (Jerem. 50. a 51.), to angel v Zjevení všecko na vyvrácení Antikristova hnízda obrátil (Zjev. 18). A že to tak býti má, aby, co Bůh jednou v písmě mluví, i na jiné časy a věky (mutatis mutandis) slyšáno bylo, patrně to sám Pán Bůh u Izaiáše v 51. ukazuje, kdež onomu lidu z Babylona vysvobození zaslíbiv, dokládá: Soud svůj za světlo národům vystavím; na mneť ostrovové čekají a po mém ramenu touží. Nebesa jako dým mizejí, a obyvatelé z země mrou; ale mé spasení trvá od národů do pronárodů. Slyštež to, kteříž milujete spravedlnost etc. A za touť příčinou se slovo Boží semenem neporušitedlným nazývá, že kdekoli a kdykoli se do srdce uvrže, všudy a vždycky a neb víru a radost, a neb bázeň a strach plodí (1. Petr. 1, v. 23). A protož ty příkladu toho, kterýžť sem připomenula o slavném lidu Božího z Egypta vyvedení, za cizí neměj; zvláště poněvadž zjevně slyšíš, že co se s tím lidem dálo, u figuře se dálo, pro naše napomenutí, kteříž jsme na konci světa. Nevěříš-li tomu, vydrab ta slova z zákona, pakli věříš, že z zákona ani literka jedna hnuta býti nemá a nemůž (Mat. 5, v. 18), nestrkejž tedy Božími slovy tak od sebe, jako by k tobě nepřináleželo, cokoli kdy svým ku potěšení Bůh mlúvil a neb činil.
Truchlivý.
Dobře napomenutí to přijímám. Než předceť opravdu těžko přichází, a nevím do toho jak se vpraviti, těšiti se vysvobozením z Antikrista moci, kterýž tak náramně před očima našima se sllí, že již v Italii a Hišpanii zjevně nad podmáněním kacířů (de subacta Germania et debellatis haereticis) triumfy slaví; a my toho přebídní lidé, že arci podmáněni jsme, nadpříliš okoušíme. V pominulou vánoční slavnost, víš, co se stalo, do kolika evangelistských kostelů vstekle vpadli, kněží i lid rozplašili, z šatů svlékli (některé do naha, v tak krutou zimu, obojího pohlaví), některé poranili, pozajímali, svátostí Kristových hanebně poškvrnili, rozházeli a pošlapali, sodomství neslýchané v chrámích a při oltářích Božích provodili etc. Ach, srdce mi nad tím trne, co se děje. Nebo naprosto žádného konce té vsteklosti není. Bože, ohledniž se ale pro milosrdenství své.
Víra.
Že zlost jejich na vrch vzchází, neodpírám. Nebo takť jest; ale ty toho ne k pochybování, než k ustavování se v naději užívati by měl. Četl-lis Augustinovo promluvení: Deus horam liberationis plerunque differt in momentum disperationis; Bůh s hodinkou vysvobození obyčejně až do hodiny zoufání odkládá, ale ne přes ni. Když se duplikují cihly, Mojžíš bývá ve dveřích. Když k potření Izraelských Farao vojska šikuje, tehdáž se mu propast za hrob odvírá. Když se ďábel v posedlém nejvíc bouří a jím lomcuje (Mar. so 9, v. 20. Zjev. 12, v. 12), naděje jest dobrá, že brzké vypuzení své cítí; protož sobě ještě povoliti chce. A o Babylonské nevěstce zjevně jest předpovědíno, že když se nejvíc sepne a říkati začne: Již sedím královna, a pláče neuzřím,oy že právě tehdáž rychle a jako v jeden den přijdou rány její, smrt a pláč i hlad, a ohněm spálena bude. A aby o tom nepochyboval, dokládá nebeský hlas: Nebo prý silný jest pán, kterýž potupi ji (Zjev. 15, v. 7). A protož dobré mysli buď; na vrch vzcházející nepřátel zlost, pýcha a tyranství brzkého jejich pádu znamením jest. Bůh jen tebe a všecky upřímé posiluj a potěšuj.
Truchlivý.
Kdyby to Bůh dal, aby bylo, jakž mluvíš, již by to člověk vždy nějak trpěl. Ale kdo vi, kdo toho dočká ? A kdo ví, co ještě přetrpěti musíme. Předceť nelze než tesklivu bejti, dokud se nedokoná.
Kristus.
A předce-liž se pak proti mně zmítati budeš, prachu a popele ? Předce-li proti mým cestám rad vyhledávati ? Předce-li skutky mými spokojen nebudeš? Zdažť sem prv nepověděl světle dosti, že to nyní mé na zemi dllo, pléniti národy? A ještě na tom jsem, a tříbiti vás budu do vůle své, aby i těm, kdož o vás slyší, v uších znělo. Nepřátelům pak proti vůli vaší shovívati chci a za metlu je proti vám užívati. Ty-liž se o to se mnou zpouzeti chceš ? čí soud můj zrušiti a sám soudcím světa býti?
Truchlivý.
Zhřešil sem i nyní; odpusť nemoudrost mou. Slíbilť jsem byl, že ostříhati budu jazyka mého, abych nehřešil, dokudžkoli přede mnou jest nepřítel. Ale bolest nová zbouřila srdce mé, hořelo ve mně, a roznícen jest oheň v přemyšlování mém. Vidím na sobě sám, že marnost jest člověk, jakkoli pevně stojící. A protož oněmím znovu, aniž otevru úst svých, poněvadž ty sám činíš všecko to, jen odejmi metlu svou, abychom od švihání ruky tvé dokonce nevyhynuli (Žalm 39).
Kristus.
Co pak nelíbí se tobě, že já svět tresci? Osvědčilť sem se prvé, že se mně zalíbilo, abyčh nyní v zůřivosti své národy navštěvoval. A protož sem vztáhl rámě své, abych konal dílo své, neobyčejné dílo mé, a konám je a konati budu, a překaziti sobě so nedám, dokudž nevykonám. Nelíbí-li se tobě, že se i vás, kteříž se přikrýváte jménem mým, dotýká? Lepší-li jste pak, než Abel, Lot, Abraham, David a jiní svatí a mučedlníci moji, kteréž sem skrze vodu i oheň proháněl ? Nebo ten jest soud můj, aby, kdo mojí jsou, zde trpěli. Nechceš-li v tom houfu býti, odstup od nich.
Truchlivý.
Ach, Pane, kamž bych od tebe šel, u tebe slova věčného života maje.
Kristus.
Jdiž tedy a nerepci; za mnou, pravím, jdi cestou úzkou, a coť poručím, čiň, co na tě vskládám, nes.
Truchlivý.
Všakť sem to i na křtu slíbil i několikrát slib obnovil, že tebe následovati, a co pravíš, i činiti i trpěti chci, dokud živ. A tať jest stálá vůle má, a duch hotov, než tělo mdlé.
Kristus.
Jak jste vy mně pak všickni na Petrovu formu! Jednák se tužíte z daleka, jednák slábnete z blízka, jednák chcete kříže všecky pojísti, dokud tu žádného není; jednák před jedním trnete, když na oči přijde. Ale mne, mne byšte následovali, kterýž sem z daleka tiše se měl, z blízka trpělivě. Vinulť sem se i já, kroutil a troudil, padal a prosil, když mi trpěti nastávalo, takť jest; ale mé utrpení těžšího cosi bylo než vaše, zdaž nevíš? Na mne hříchové všeho světa a hněv Boží jako břímě nesnesitedlné doléhali, a hrůzy smrti a pekla obstupovaly. Ale vy milostí Boží a životem věčným, nýbrž i časnou ochranou a pomocí mou dosti ste ubezpečeni, a předce coufáte. Ješto na mně příklad máte, že já, když mne kříž minouti nemohl, podklonil sem se svému Otci a podložil kříži ramena trpělivě jako béránek, ani úst svých proti tomu neotevra. Nechceš-li ty tak, k čemu pak říkáš: Buď vůle tvá? Vypusť to z modlitby.
Truchlivý.
Nedejž mi na to mysliti Bůh můj na věky, abych vůli svou na místo tvé stavěti měl. Hotovoť jest srdce mé, Bože, jíti po tobě, jen toliko že po tvém smilování touží a teskní.
Kristus.
A jáť sem se prv vysvětlil, že smilovati se míním a konečně strojím. Co pak mi nevěříš? či mníš, že mi tvé rady v obstarování prostředků nějakých potřebí? Mníš, že mi se bez tvých fresuňků rozumnosti neb síly nedostává ? Že nemám k vysvobození vás Mojžíše nějakého, neb Gedeona, neb Jefte, neb Samsona, neb Davida, neb Jéhu, neb Konstantina atd. Či nemám již kamenného neb ohnivého na nepřátely krupobití, jako někdy ? Či nemohu zavolati vod mořských a zatopiti jich? A neb rozkázati zemi rozstoupiti se a požříti je? Či nemám žádného již angela, kterýž by Senacheribovi pyšných jeho vojsk poodklidil, a neb nadutého Herodesa červy ranil? Či nemohu pustiti strachu, aby zutíkali ssužující vás? Ó nic; všecko to v hrsti mám, ale hříchové vaši zdržují rozpálený hněv můj. A však že sobě naposledy ani nekajicností vaší překaziti dáti nechci, abych povstati neměl proti nepřátelům jména mého, zaslíbil sem i s přísahou.
Truchlivý.
Rozpomínám se na to nyní. Než přiházi se nám, Pane milý, jako synům Izraelským v Egyptě, o nichž napsáno, že neslyšeli Mojžíše pro úzkost ducha a službu přetěžkou (2. Mojž. 6, v. 9). V pravděť k nám někdy potěšování tvá nemohou pro úzkost ducha a těžkost bíd.
Kristus.
Znám já mdlobu vaši, kteří v tom z mdloby hřešíte; protož vás v ní snáším, jako i onyno. A však slova má tobě vždy připomínám a k nim odkazuji. Kdyby ty na mé řeči v písmě pozor měl, byl by i uprostřed nejtěžších těžkostí zákon můj potěšením tvým. A protož k zákonu tě a svědectvím odsílám. Neučiníš-li podlé tohoto slova, nevzejdeť záře, ale v temnostech a hrůzách srdce tvého tápati budeš, až i zahyneš, slibujiť to a předpovídám.
Truchlivý.
Zachovejž toho, Hospodine, zachovej pro milosrdenství své.
Kristus.
Chceš-li tedy zachován býti, cestu k tomu tobě ukáži, cestu dokonalou tuto. Přestaň sobě vybírati, jaký by tvůj neb jiných na světě způsob býti měl, a poruč to mně. Přestaň mozkem tvým rozdílu mezi štěstím a neštěstím činiti, a za štěstí všecko měj, cokoli od mé ruky pochází, by žalář byl, by šibenice, by hranice etc. Přestaň se i ohlédati, co v světě šustí a chřestí, a hleď, aby jen mně tiše sloužil a zavra oči věřil, že já tebe i jiné vyvolené své přímou cestou ku potěšení vedu, byť se tobě pak cesta k zámutkům, a neb aspoň divné nějaké motání a okolkování zdálo. Odlož, pravím, rozumu tvého, chceš-li ku pokojení mysli přijíti, odlož i vůle tvé, pravímť na konec. Ani nechtěj, ani nežádej, ani nemysli, aby nětco jinák bylo, než já činím. Modliti se mně můžeš, a těžkosti své i jiných přednášeti dovolujiť, nýbrž i poroučím; ale vyměřovati a trápiti se nad tím, co se děje, nedovoluji, ani báti a lekati se nešťastného nětčeho. Nebo to nevěry jest znamením. A já vím, že ty se o sebe bojíš, jakžkoli se obecným dobrým zastíráš. Ale chceš-li sebou bezpečen býti a ničeho v tom světě se nebáti, totoť radím: Oddej se mně v ochranu, a to cele a se vším všudy, přijmu tě pod křídla svá, a nevybojuje tě žádný, leč kdož by mne vybojoval. Poruč mně, pravím, všecko tvé, tělo i duši, čest i statek, zdraví i nemoc a všecky příhody tvé, dlouhost života tvého i čas a způsob smrti tvé; summou, co se s tebou neb jinými díti má, o to se starati přestaň, a na mne tu při uval, a slož ve mně naději; já všecko to zpravím a budu tobě štít a pavéza vůkol tebe, strážný tvůj nedřímající; a budu tě chovati jako v stanu, v skrejši obličeje mého a jako v městě hraženém; a poručím angelům mým šetřiti na všech cestách tvých, a okolo tebe vojensky se klásti, a kde potřebí, na rukou tě nositi; nýbrž sám tě nositi a pěstovati budu, aby se nepoklesl; pak-li by se poklesl, aby se neurazil. Půjdeš-li přes oheň a vodu (nebo toho sobě zanechávám, abych tě vedl, kudy potřebu znáti budu), budu s tebou, aby tě proud nezachvátil a oheň nesehltil. Summou blahoslavený budeš, a dobře bude tobě. Poněvadž pak učedlník jsi v této mé škole, a poněkud hloupý učedlník, vystavujiť na ten čas za mistra Davida mého, k němuž do žalmů jeho každodenně na učení choď; porozumíš tam všechněm připomenutým sladkým zaslíbením mým, že pravda a amen jsou, nejinák než jako by je z nebe slyšané měl; spatříš tam udatnost víry a trpělivosti ukázaného sobě toho mistra tvého; a pocítíš sám skutečně, jak všickni, kdož se stínu křídel mých svěřují, i uprostřed nepřátel, i uprostřed smrti, i uprostřed pekla, i když se ta země s nimi podvrací, předce vždycky bezpečni, veseli a dobré mysli jsou. Přijímáš-liž tuto radu?
Truchlivý.
Přijímám, můj nejmilejší Spasiteli, přijímám rád. Neboť celým srdcem věřím, že tak jest a nejinák: koho tvá pravice přichrání, ten že dobře ochráněn, opatřen a ubezpečen jest na věky. Věřím, Pane, zpomoz jen nedověře mé a posilniž mne sám duchem tvým.
Kristus.
Nedověře a mdlobě tvé zpomoženo bude, budeš-li té školy, o nížť sem pověděl, pilen a při tom nezapomínati Ducha mého vzývati ku pomoci. Nebo on jest utěšitel smutných a lékař neduživých. Činiž to, cožť poroučím, a více se k netrpělivosti a nesmyslným těm naříkáním nenavracuj, trp, dokud tobě já, co by se trpělo, zsílám; a když vám zaslíbené vysvobození sešli, ne v něm a v věcech vezdejších potěšených, ale ve mně se kochej. A s tím odejdi a stůj v losu tvém.
Truchlivý.
Oslavuji tě, Hospodine, Bože můj, kterýž dokazuješ mnohého milosrdenství svého k těm, kteříž se tebe bojí, snášeje mdloby a křehkosti, a odpouštěje přestoupení a přikrývaje nemoudrost naši. Porozumívám, že ty sám všecko jsi. Kdo předivné slávě tvé a zprávě rozumí při synech lidských, nemá proč trápiti se, ani čeho lekati, kdo všemohoucí ochranu tvou při vyvolených tvých rozvažuje. Ale já sem nesmyslný byl, jako hovádko hloupé, ledčíms se plašiti dající; ješto sám ty, Hospedine, dchnutím tvým všecky světa i pekla vsteklosti řídíš. Blahoslavený, kdož rozumí, jak dobré jest milosrdenství tvé a silná pravice tvá k konání toho, což prvé předuložila, aby se stalo. Aj, teď jsem, Pane Bože můj, teď stojím, abych činil vůli tvou a na skutky tvé ne s teskností již a s strachem, ale s plésáním a s potěšením se díval. Čiň, co chceš; veď, kam chceš; poruč, co chceš; vzlož, coť se líbí; vůle tvá nechť se děje, má pak i všech v světě lidí ať ničímž jest, jen na milosrdenství tvé nezapomínej, hrozné soudy tvé při světu konaje, jakož nezapomeneš; ach, nezapomeneš, ujistils srdcím našim. Protož všecka sláva, všecka chvála, všecka čest, všecka síla, všecko království, všecka moc, všecka důstojnost, všecka velebnost, všecko požehnání bud samému tobě, živému, nesmrtedlnému Bohu, po všech světa stranách i v neskonalé výsosti, na věčné věky věkův. Amen i
Amen.