|
- Machar | - Řím | - |
Ne, človek přec jen nemá pít vodu z fontany di Trevi! -
Sedím zase ve Vídni, ale duší nejsem stále ještě tady. Mám pocit, že je potřebí odhrnout záclony s oken a vpustit trochu více světla do pokoje - ale okna nejsou zastřena a venku svítí říjnové slunce ze všech mu zbylých sil. Ve vzduchu je vlhko a modř nebes je jaksi zakalena. Cítím, že protivný chlad prolízá stěnami pokoje. Na blízku kdesi ozývá se urážlivý křik vran. Tísní mě zápach mrtvého listí, uvadlých květin i harašení holých větví. Je teskno a smutno. A vyhlednu-li oknem na město - jak je protivná, střízlivá a šosácká tahle Vídeň!...
Ne, člověk přec jen nemá pít tu vodu z fontany di Trevi! -
Takový slunný teplý den byl, když jsem k ní zašel naposled. Zlatý nádech ležel na dlažbě ulic, nebe bylo sytě modré, jak je člověk jen na jihu vidí, vzduch čist a svěží - a já se šel loučit s Římem k fontaně di Trevi. Dělá se to tak. -
Sedl jsem si na kamennou lavičku u kraje nádržky, zadíval jsem se na velikého mramorového Oceana, na skupinu tritonů, na vzpínající se mořské oře, na ty nakupené balvany, z jichž rozštípených stěn vyvěrají proudy stříbrné vody a vrhají se střemhlav dolů, poslouchal jsem tu šumnou hudbu - a stále ještě nemohl jsem si přesvědčivě uvědomiti, že je to chvíle loučení, že je to poslední můj den v Římě. Mezi omšenými balvany visí drobnolistá kapradina, dno nádržky je potaženo veselým kobercem rostlinstva, voda šumí bujaře, bezstarostně, a chvílemi se zdá, že celá ta skupina kamenných obrů a zvířat nabývá života, hýbe se, skotačí, volá a křičí svým způsobem, stříká vodu na sebe, kývá ti a pobízí tě k sobě - na vše jiné by člověk myslil než na loučení, kdyby byl myslil vůbec.
Seděl jsem, díval jsem se, poslouchal - jedna z těch řídkých šťastných chvil, kdy se člověk odpoutá ode všeho a žije, jak žijí asi květiny, kameny a ptáci, animalní radostí ze slunce, tepla, světla a krásného dne.
Až bila dvanáctá. Až se ozvala se všech stran, v dálce na Andělském hradě zadunělo dělo, a s několika věží rozlehl se hlahol poledních zvonů. Vstal jsem. Cítil jsem, že osud člověka připjal se zase ke mně, uvědomil jsemi si, že nutno loučiti se.
Shýbl jsem se k nádržce, nabral dlaní vody z ní, z té čisté Aqua Virgo, vody panenské - před dvěma tisíci roky našla pramen její latinská dívka a ukázala jej žíznícím římským vojákům - napil jsem se, vzal peníz a vhodil jej do prostřed hladiny: - Abych zas do Říma přišel! - řekl jsem hlasitě při tom.
Tak se to dělá. A v té chvíli padl na mě stesk, jehož jsem se nezbyl do dneška.
Ne, člověk přec jen nemá pít tu vodu z fontany di Trevi! -
Chápu dnes, co znamenalo pro antického Římana vypovězení z města. Rozumím, že Ovidius v Tomi musil zahynouti steskem; že řada lidí, vypovězených na ten či onen ostrov, volila raději smrt než vzdálení se z Říma. Jasno mi, co hnalo barbary k tomuto srdci světa, a proč ti, kdož měli na svých rtech jmeno chudičkého tesaře nazaretského, právě zde zřídili trůn vlády nad duchem lidským. Chápu tu touhu středověkých králů a císařů po tomto městě, i zanícení milionů a milionů poutníků, podstupujících obtíže daleké cesty, vzdorujících útrapám a námahám a dávajících v šanc jmění, zdraví i život! Cítím, jaké kouzlo sem táhne umělce, snílky, nadšence i lidi blaseované, boháče i chudáky, lidi všech stavů a všech národů!
Město jediné, město úžasné!
Město bezpočtukrát dobyté, několikrát rozbořené, město, kde vlna lidstva zdvihla se nejvýš a klesla nejhlouběji, město nejvyššího světla a nejpustší tmy, nejjasnější kultury a největšího hlupství, nejchladnějšího rozumu a nejzpozdilejší ztřeštěnosti - jediné město na světě!
Město, kde jsou soustředěny dějiny celého lidstva. Řím antický ve svých mlčících a hrdých troskách. Řím papežský, loupeživý, chlubivý, protivný, stojící nyní ve znamení neodvratného západu. Řím královský, mladý, bujarý, s aspiracemi dědice Říma antického, jejž vyvolává ze ssutin a vyhrabává z nánosu země. -
Není to město veliké. Dívá-li se člověk s Petřína na Prahu, řekl by skoro, že ta Praha je rozsáhlejší.
Není to město zvláště krásné. Pohled z Františkova nábřeží na Hradčany, tak v květnu, kdy v levo stojí jakoby sněhem posypaný Petřín, marně by zde člověk hledal. A mimo to zabil Řími královský i několik těch prospektů, které paradují na všech obrazech a pohlednicích. Díváme-li se na př. s Monle Pincio k sv. Petru, vyvstane nám mohutná budova nového justičního paláce před Vatikanem a ruší tradicionelní obraz, a díváme-li se dále přes Andělský most k sv. Petru, vidíme něco hrozného, co dosud na žádném obraze a žádné pohlednici nespatříme: starý tento most ztratí se v mřížení dvou těsně vedle stojících moderních mostů železných - a tradicionelní obraz je zase zničen. Jak jsem však podotkl: na žádném obraze a žádné pohlednici toho neviděti - Říman si nechal své mosty pro sebe a staré obrazy bez mostů pro svět.
A není to město zrovna z nejzdravějších. Zpustošená Campagna mstí se svému zhoubci strašnou malarií. Nositeli této nemoci jsou drobní komáři a měsíce červenec a srpen jsou dobou jejího nejvyššího rozkvětu. A taková malada bývá celá leta hroznou památkou na Řím. -
A přece je to město jediné na světě. Proto, že jest centrem dějin lidstva, že člověk ty dějiny zde jaksi obsáhne, vidí a přehlíží - - - a najednou se mu zdá, že to všechno bylo a jest tuze malé,
nepochopitelné stává se pochopitelným, nekonečné konečným - člověk přichází k sobě, marnost všeho lidského vstoupí v duši jeho, cítí nicotu života svého a života všech národů, vlád a říší, a takový pocit konečně může býti také úžasný a tragicky krásný.
A takový pocit může mít člověk jen v Římě.
Napil jsem se té vody z fontany di Trevi. V duši mé žije stesk a touha po tom věčném městě. Snad se z ní trochu vypíši, snad přece zas Řím uvidím - člověk v takové věci doufá, dokud žije - snad se z ní také trochu vymluvím. Neboť každému, koho mám rád, radím nyní: Jeďte do Říma! -
zpět na obsah 
Další: Cestou.