|
- Machar | - Řím | - |
Sedím v prostředku nejvyššího stupně schodů Aracoeli. Sofie Petrovna našla si kousek stínu při staré zdi, sundala klobouk a otírá si spocené čelo. Je 30° R. Zářivý Helios ví, jak miluji jeho světlo i žár a častuje kavalírsky. Vzduch hoří, kámen hoří, ale mně je dobře. Žebračka za mnou, která odhrnuje tuhou záclonu ve vchodu chrámu Aracoeli, dívá se na mne vyjeveným zrakem. Mohla by udělat několik kroků a vztáhnout ruku pro almužnu, ale nehýbá se. Nechce patrně projíti žhavou výhní dláždění.
Je mi dobře. Při takovém žáru navštěvují mne bohové. Ožívají lidé dávných věků, vidím je chodit, jednat, slyším je mluvit. Antický Řím, o kterém Goethe pravil, že si jej musí z nynějšího Říma pracně vylupovat, je přede mnou. I budovy jeho i lidé, kteří v nich a mezi nimi žili. A znovu žehnám starému Liviovi. Jaký to mistr stilu, plastik osob, malíř ideí! Hoden města, jehož děje popisuje, a město hodno toho svého kronikáře!...
Svazky prutů s vyčnívajícími sekyrami, odznaky to moci královské, sklánějí se před lidem. Králové jsou vypuzeni a vzpomínka na jich vládu je nejhroznější vzpomínkou, jakou římský národ vůbec má. Neveliké město leží v středu niv, které je živí. Ale nežije klidným životem. Několik set roků to trvá, než si vybuduje formu svého státního života. A buduje-li ji v bojích a zápasech, jak není příkladu u žádného druhého národa na světě. Neutuchající sociální válka mezi zdmi, neustálá vojna s loupeživými sousedy. Patriciové žárlivě střežící výsady a přednosti svých rodů, plebejové bojující o rovnocennost, demokracii.
Zprvu, zdá se, že patriciové rok co rok, v čas žní, vybízejí přímo loupeživé sousedy, Volsky, Aequy, Rutuly, ku vpádům do území římského, aby se musilo vytrhnout do pole ve jmenu vlasti a aby ve jmenu vlasti byly utlumeny domácí spory. Daří se jim to hezkou řadu let. Konečně napalovaný lid prohledne a odstěhuje se rázem z města na Mons Sacer. Hora ta je ze tří stran obtočena řekou, pro Řím nepřístupna - nezbylo nic jiného tedy, než vyjednávat. Menenius Agrippa šel k nim se známou bajkou o žaludku a údech a s návrhem instituce tribunu plebis. Lid se vrátil a boje zuřily dále. I vnitřní i zevnější. Doma další sociální zápas, na venek skoro rok co rok boje s loupeživými sousedy, jimž se patrně ono řemeslo stalo sladkým zvykem. A nyní se hra obrátila: lid používal každého takového vpádu nepřátelského k postavení svých požadavků a nevytáhl do pole, dokud aspoň něco neurval. Patriciové povolovali; neradi, ale povolovali. Za to v zahraniční politice zavedli novou taktiku. Aby vzali lidu římskému příležitost nátlaku, rozbořovali a vyvraceli střediska loupeživých sousedů: tak byly zničeny Fideny, tak Veji. Moc Říma při tom rostla, poněvadž jeho zahraniční politika byla řízena jenom vztahy a potřebami vnitřními.
Najednou přišla katastrofa. Gallský národ Senonů převalil se přes Apeniny, porazil na Alii římské legie, vnikl do nechráněného Říma, vyvraždil starce, kteří s odznaky svých bývalých důstojenství seděli před svými domy, spálil město a oblehal Kapitol, kam zbytky obyvatelstva utekly. A tehdy to bylo, kdy příslovečné husy zachránily kýháním svým poslední útočiště hrdého města. Za chrámem Aracoeli asi, kde stála Arx, drali se za noci Gallové po příkré skale vzhůru, když hladové husy začaly kýhati a vzbudily T. Manlia, jenž vyletěl ke zdi a srazil ještě v čas již prvního vystupujícího Galla dolů... Po šestiměsíčním oblehání vykoupíli se Římané zlatem. a když je vážili, hodil Brennus, král Senonů, meč svůj k závaží s historickým výkřikem: Vae victis ...
Ale katastrofa ta přešla beze všech následků jako letní bouře. Gallové odtáhli. Camillus je několikrát potom porazil, a Řím vstal znovu z trosek k novým bojům vnitřním i zevnějším. Dobyto Antium na Volscích, kde skonal kdysi hrdý Coriolanus, a městem dostalo se státu prvého přístupu k moři. Ve válkách s Pyrrhem, králem epirským, padl jim do rukou Tarent a jím se otevřela brána ke kultuře řecké.
A následovaly světodějné události: války punské, které rozhodly v zápase kultury latinské se semitskou nejen nadvládu Říma, ale určily běh dějin světových až na naše dny; války makedonské, které podrobily Helladu Římu a římského ducha duchu hellenskému, co zatím v žhavých bojích vnitřních vytvořena byla ústava, pro kterou nejen současník, Řek Polybios, má slova nejvyššího obdivu, ale na kterou i my dnes, po dvou tisících let, se díváme se závistivou úctou. Ústava, v níž osobní svoboda jednotlivce byla uvedena v nejvyšší harmomii s železnou vládou zákonů a prospěchy státu ...
A hned na to nastala nová fase dějin římských. Republika umírala a rodil se tvar nové vlády - monarchie. Hrůza umírání starého útvaru a porodní bolesti nového čiší z těch strašných scen v revoluci Gracchů a zápasů Maria a Sully. Catilinovo spiknutí bylo malým náběhem k vládě jednotlivcově, Pompejus jaksi jen konturou samovládce, Caesar skutečným vladařem. Vnitřní boje změnily svou tvářnost: zde republikani, tam monarchisti. U Farsalu a Thapsu vykrvácela pyšná republikanská krev, a Caesar byl bez soka. Muž neobyčejný, jeden z těch vrcholků lidstva, jichž by se nenapočítalo v celých dějinách ani tolik, kolik je na jedné ruce prstů. Hellas a Řím, oba v plné síle a svěžesti, skládaly se na toho ducha. Jakou tvářnost by bylo dostalo imperium, jakou svět a jakou by ji měl ještě dnes, kdyby tenkrát, Idibus Martiis r. 44, několik potměšilých a obmezených lidí nebylo zničilo ten velkolepý exemplar olověka, jehož Řím i svět právě tehdy tak nutně potřeboval? Nikdo neví...
Sofie Petrovna přichází ke mně.
- Nač myslíte v tom žáru? -
- Šel jsem se starým Liviem dějinami římskými a došel právě k Juliu Caesarovi. -
- Máte rád Caesara? -
- Ano. Snad proto, že se domnívám jej chápat. -
- Hm. Ale zavedl nám imperatory! - namítá rozhodným odsudkem Sofie Petrovna.
- Ano. A kdyby ti imperatoři byli všichni jako Julius Caesar, mohla by být i svatá Rus spokojena, ne? -
Neodpovídá, dívá se přes střechy a kupole města do dálky.
- Tady přes Aracoeli byste se musila dívat, v tu stranu je Rusko! -
- Pojďte, je tu horko! - vytrhla se.
Přecházíme náměstím kolem Marca Aurelia, zahýbáme kolem paláce senatu, díváme se na Forum a jdeme dolů k žalářům mamertinským.
Turniket, 50 centesimů vstupného, procházíme a sestupujeme dolů. Vytesána ve skále dýchají tato místa ledovým chladem. Křesťanství, toť se rozumí, vybájilo, že zde byli zavřeni sv. Petr se sv. Pavlem - zde ve státním vězení dva nepatrní Židé, z nicliž jeden do Říma vůbec nepřišel. A zbožná církev ovšem zřídila tu kapli, plnou obrazů a ošklivých soch - neb jen takto taková místa vynášejí. Sestupujeme stále, konečně jsme tu. Kuželovitá prostora, na zemi v prostředku kruhový otvor přikrytý kamenem - zde to bylo... Zde byli zavíráui vzácní vězňové římského státu: zajatá knížata a králové, než byli vyvedeni, aby šli v triumfalním průvocdu provodit svého přemožitele, sem byli po triumfu zase odvedeni a zde zardoušeni; zde ležel kdysi v okovech T. Manlius, zachranitel Capitolia při vpádu Gallů; zde byli zaškrceni stoupenci Gaia Graccha a muži, zapletení v spiknutí Catilinovo; tímío otvorem dolů byl vpuštěn Jugurtha, mazaný král Numiďanů - když byl vysvlečen a pouštěn dolů, udělal ještě dobrý vtip: - U Herkula! Je tuze chladná ta koupelna vaše, lidé římští! - a teprve sedmého dne skonal tam dole hlady; zde bylo popraveno třiadvacet předáků z aetolského povstání, přemocný Tiberiův ministr, krasavec Sejan, ležel tu, čekaje po slavném dni svého žití truchlého západu - ty zdi jsou prosyceny kletbami a vzdechy, ta půda napita krví...
Tam dole je pramen, starolatinsky "tullius", dle něhož se ta vězení Tullianum nazývala.
- Je zde chladno, Sofie Petrovno? -
- Naše ruská vězení si mnoho s tímto nezadají. -
Vycházíme. Blahodárné slunce nás polevá zase září a teplem.
Sofie Petrovna se dívá na Forum.
- Kde byl zavražděn Caesar? -
- Ne zde. Idibus Martiis zasedal senat v kurii Pompejově. Stojí tam teď nejstarší římská hospoda Locanda del Sole. Blízko Campo de Fiori, můžeme tam zajít -
- - Nechci to vidět. Hospoda, povídáte? -
- Prý nejstarší v Římě. Caesar tam seděl pod sochou svého soka Pompeja (tu sochu mají prý ostatně v Palazzo Spada, je-li tak autentická, jako skála tarpejská, kterou jsme dnes viděli, nevím), pod sochou Pompejovou seděl tedy, když se začaly sypat rány spiklenců. Když přistoupil i Junius Brutus se svým napřaženým stiletem, řekl mu imperator udiveně: I ty, Brute? Řekl to řecky, srovnal si togu, aby v pádu neležel tu obnažen, na to si zahalil po starém římském způsobu hlavu a skonal. Sueton vypravuje, že mu ta smrt přišla vlastně tuze vhod, což bych skoro věřil, neboť v takových povahách na takové výši musí ležet na dně duše hezká vrstva hořkého pesimismu z života i lidí -
Jdeme úzkými ulicemi. Sofie Petrovna je zadumána...
zpět na obsah 
Další: Ulicemi.