|
- Machar | - Řím | - |
Zářivé zlaté ráno.
Včera odpoledne byla bouře. "A jaká bouře!" řekl by nynější Říman, kdyby na ně nebyl už tuze zvyklý. Ano, taková bouře, jak jich člověk našinec málo viděl v životě.
Za Vatikanem zatáhlo se nebe olověnými mračny, zhoustl vzduch, mraky zalily slunce a zaplavily celou klenbu nebes až někam k Ostii. Setmělo se, jakoby byl už pozdní večer. A to všecko v několika minutách. Za Janikulem vyletěl první blesk, zaduněl hrom a nyní svítil blesk za bleskem a hřměl hrom za hromem. A lilo se, jakoby se řeky řítily na město. Stáli jsme v průjezdě Palazzo Venezia a čekali, až se zuření živlu přežene. Ale bouře jen rostla, Nebe hořelo spoustou nepřetržitého blýskání, bez odpočinku, jakoby to hovořilo v pohnuté rozpravě několik tisíc děl. Sofie Petrovna, která si s počátku libovala, že se vzduch trochu ochladí, zbledla a dívala se široce rozevřenýma očima do hořící tmy. Potoky vod šuměly pustou ulicí. Člověk se jí nemihl, vůz neprojížděl.
Takové bouřky byly asi, jež hrály důležitou úlohu v dějinách Říma. Jež rozváděly vojska proti sobě stojící, jež rozhodovaly bitvy, měnily záměry senatu, zapalovaly chrámy bohů, ničily sochy na forech a měnily celé ulice v hromadu rumu. Takové bouřky pouze mohly zaraziti a ustrašiti ty antické lidi tehdy, jak ta dnešní plní děsem mou malou ubohou nihilistku...
- Sofie Petrovno, chcete domů? -
- Domů, domů! - zavzdychala jako bojácné dítě.
- Ale musíme pěšky, nikde není vozu. -
- Domů, domů. -
Vzal jsem ji za ruku a dali jsme se do běhu.
Pustým Corsem, pustými ulicemi a došli k hotelu Alibert zmoklí na poslední nit.
Pan Müller stál v průjezdu. - Římská bouřka, takové jsou všecky - mínil dobrosrdečně, jakoby chtěl tu dnešní omluviti...
Trvala hezky dlouho do noci. Dům se chvěl, blesky svítily i zavřenou okenicí.,.
A nyní to zlaté ráno! Modré, vyprané nebe, umyté ulice, osýchající domy, křišťálový svěží vzduch! Jdeme těmi úzkými lámanými ulicemi, víme, že si zacházíme, ale musea se otvírají teprv v deset hodin, tedy času dost.
Z osterií a tratorií vine se zápach masa pečeného na rožních, skopec, sele, husa, jehně, časem šlehne přes nos vůně všelijakých sýrů, prodavači zelenin a ovoce tlačí své dvoukolové vozíky před sebou a řvou, až uši zalehají, s oken spouštějí košíky, z nichž řvoucí muž vyndá mince, přepočítá a naklade do nich patřičné porce, načež se košík vrací zase nahoru. Kočky chodí po ulicích jako u nás psi, kočka jest vůbec zamilovaným zvířetem dnešních Římanů. Na pultech v krámech, na sedadlech v osteriích a kavárnách, v průjezdech domů, v oknech - všude kočky. Leží s přivřenýma očima, procházejí se pomalu, sebevědomě svým elegantním chodem, dívají se po kolemjdoucích, nic je nevyruší, nerozčilí, nepřiměje k skoku a běhu. Antický Řím stál ve znamení vlčice, královský ve znamení kočky: symboly až tuze případné.
Oficielním ptákem pak královského Říma jest orel, ale miláčkem zdá se být vrabec. Obyčejný, rezavě šedý vrabec. Drobní obchodníci mají je v klecích, jako u nás chovají kanáry. Klece visí ve vchodech do krámů a krčem, vrabci se v nich čepýří a letí-li kolemi některý z volných soudruhů, volají za ním výkřiky touhy a stesku ...
A tak žijí ty postranní ulice římské. Chvilkou letí jimi vůz, letí bezohledně do stojících a jdoucích lidí - ale každv se uhne v čas. Chvilkou projdou tudy nádherní karabinieři, jdou vždy dva a dva, jdou zabráni hovorem, ne jako stráž, ale jako nějací vysocí královští hodnostáři - po argusových poihledech našich policajtů není u nich ani stopy.
Jdeme takovými ulicemi. Místy nám řve do uší prodavač papežského Osservatore a nabízí čerstvé číslo novin, kluk s pohlednicemi přiskočí, jedoucí kolem drožkář vybízí k jízdě, cídič bot nabízí své služby - cídiči bot jsou ostatně tuze důležitými faktory v životě římském. Neboť nečistá, ba, už i jen neksknoucí se obuv jest nedostatkem dobrého tonu, prohřešením se proti slušnosti, urážkou. Proto má cídič bot práce dost a dost: elegantní lev ulice, potom sklepník vyběhnuvší z míst svého působiště, a konečně dělník odskočivší se stavby - v desíti minutách vidíme je vystřídati se u cídiče bot na rohu ulice, kde stojíme a díváme se do výkladní skříně. A cídič čistí kartáčem, hadrem, rukou a hovoří nenuceně se svým službodárcem - ani stopy té nafoukanosti na jedné straně a otrockosti na druhé, jaké panují u nás v podobném poměru. A sotva odešel poslední, je tu služka z protějšího domu, hodí mu obuv celé rodiny svých pánů a prosí, aby ji vyčistil brzy. Každých deset, patnáct kroků má takový cídič obuvi svou dílnu.
Vcházíme na živé Corso Vittorio Emanuele a jdeme zvolna k Tibeře. Ulice hučí, šumí, dýchá, vře. Tramwaye, vozy, lidé všeho druhu jdou, jedou, spěchají sem tam. Křičí, vyvolávají, nabízejí, rozprávějí, smějí se. Elegáni v světlých šatech, vojáci v nádherných uniformách, kostkovaní Angličané s vytáhlými dámami, Němci v Jägrově prádle a lodenu, červené Baedeckry v rukou, hlasitě rozprávějící Francouzi, italští venkované a venkovanky v pestrých krojích s ohromnými zlatými kruhy v uších, Řekové, Arméni - slovem Babel obličejů, krojů, jazyků. Spousta kněží. Páteři s kukátky pověšenými kolem krku stojí před kostely a čtou latinské nápisy nad vchody; členové všech možných řeholí šinou se jednotlivě neb v houfech chodníkem, klopí oči k zemi a tiše hovoří; vypasení a vymydlení páteři domácí houpají se zvolna mezi pasanty a s despektem dívají se na cizí bratry v Kristu i jezovité - a těch je tu zvláště mnoho, sjeli se k volbě nového generala řádu - tíhnou jako příšery hlučivým davem, vpadlé svítící oči, hubené asketické obličeje, vychrtlé postavy, pařátovité ruce - člověk se na ně dívá, vzpomíná na všelijaké jezovitské romány, na fakta historická, na dějiny svého národa - a napadnou mu ty temněmodré oči císaře Josefa II., toho námi dosud nedoceněného Josefa II., jež tak jasně viděly i za sebe i kolem sebe... Ohavná fyloxera lidstva plíží se tady a plíží se u nás - ten drahý císař Josef II. zemřel příliš záhy...
Ve spoustě vozů, skoro vesměs jen jedním koněm tažených a otevřených, zjeví se časem zavřený lesklý kočár, tažený párem černých silných koní, na kozlíku černě oděný kočí a černě oděný lokaj, oba v cylindrech, v nitru kočáru pak v koutku skrčen sedí černý stařec se širokým hedvábným kloboukem - tak jezdí korunní princové vatikanští, římští kardinalové. Nikdo si jich nevšímá, nikdo nepozdravuje, jen udivení páteři z provincií a z ciziny zarazí se, šťouchají se, ukazují rukama, vypoulí oči a smekají.
Ve výkladních skříních jsou vyvěšeny ilustrované časopisy. Lidé stojí před nimi, čtou, smějí se. Velikou zábavu jim dělá karikatura papeže sedícího v tiaře a smrtelných úzkostech na houpačce, kterou Vilém II. pořádně rozhoupává.
Docházíme k Tibeře, obracíme se, jdeme na druhou stranu ulice a vracíme se. Tepna života římského bije tu, šumí, hlučí radostně, nadějně, sebevědomě. Řím královský. Řím sjednocené Italie...
Prošli jsme Corso Vittorio Emanuele zpět a stoupáme Via Nazionale, tou nejkrásnější třídou královského Říma vzhůru.
Od čeho žije vlastně tahle spousta lidí? Proudila ulicí tam, proudí třídou touto krokem pohodlným, procházkou bez cíle, stojí spolu, hovoří, sedí v kavárnách na chodníku a srká stébly grenadin, čte noviny, kouří cigarety a dívá se na mimojdoucí - všichni tak bezstarostní, neuvázáni, spokojeni - od čeho jsou ti lidé živi? Kanceláře, úřady, pošty otvírají se až kolem půl desáté, ale ti zde nepůsobí dojmem, že by čekali, až ta hodina přijde... Či je to trvale zděděný zvyk lidí antických, kteří žili svůj život větším dílem jen na ulici? Sladkost jižního zahálení, které klade pouze ty nejskromnější požadavky na potřeby životní, jen aby mohlo vládnout a kvést?
Na Piazze dei Sti Apostoli je skupen houf lidí. Přistupujeme k nim. Ve středu stojí prodavač nějakého mýdla na čištení skvrn a řeční. Věty mu plynou měkce, lahodně, bystře a ovšem zpívavým spádem se rtů, vychvaluje přednosti svého artiklu a lidé poslouchají. Baví je patrně řeč jeho, její obraty, vtip, příval slov. Náhle chopí řečník jednoho z posluchačů, dělníka v tmavé bluze, vede jej k svému vozíku, navlhčí mu místo na prsou, natře mýdlem, drhne kartáčem, omyje vodou a hle - objeví se čistá modrá barva. Dělník se usmívá, posluchači též a prodavač začíná řečnit na novo... A všichni ti lidé mají čas, spoustu času patrně.
- Sofie Petrovno, máte žízeň? -
- Da, da. -
Na blízku toho Náměstí sv. Apoštolů je ristoranto, odkud mi psal před časy dobrý přítel pohlednici, doporoučel mi jej, až sem přijedu do Říma. a našel, že tu mají to nejlepší Est-Est-Est. Víno poharků latinských, jímž se upil kdysi bavorský kanovník Fugger, jak svědčí o tom v kostele sv. Flaviana v Montefiascone na jeho hrobě dosud zachovaný, sluhou jeho zhotovený nápis: "Propter nimium Est, est, est hic Joannes de Fugger, dominus meus mortuus est!" Opatrný kanovník augspurský poslal totiž na své cestě do Říma sluhu svého napřed s rozkazem, aby ochutnával vína v hospodách, a kde by bylo pánu dobře býti, aby napsal na vchod jako znamení "Est" - v Montefiascone pak před Viterbem našel Joannes de Fugger na vratech nápis "Est, Est, Est" - vešel, ochutnal, pil a upil se do smrti...
Dívám se s láskou na ten svítící mok. Topas, tekutý topas, drahokam barvou a drahokam chutí.
Chutná i Sofii Petrovně.
- Na zdraví toho dobrého člověka, jenž vám udal adresu tohoto skvostu! - míní.
zpět na obsah 
Další: A zase Capitolium.