|
- Machar | - Řím | - |
Zase tedy pozdravuji uctivým pohledem melancholickou tvář Marca Aurelia imperatora. Jsem sám. Ráno, když jsme snídali, ohlásili se nějací dva páni u Fräulein Anna Huber, Sofie Petrovna potřásla jim tuze srdečně rukama, nedosnídala ani a odešla s nimi "na celý den".
A mně je příjemně volno. Sofie Petrovna nijak mi nepřekáží při společných našich vycházkách: jde, kam chci jít já, postojí, kde chci postát já, podrobila úplně vůli svoji vůli mojí a na vlas dodržuje benatskou naší úmluvu - pravda, všechno pravda - ale pravda také, že duše její asi neprožívá v tomto městě to, co prožívá moje. Dívá se, dívá, zeptá se na to, ono, vykládám jí, ale myšlenky její chodí jinými cestami, a já cítím, že by stejně odevzdaně, ale také stejně netečně dovedla choditi se mnou Vídní nebo Berlínem... A proto je mi volno, že jsem náhle sám, odpoután od toho svazku. který netíží víc než stín, ale přece odpoután.
Vstupuji do Musea kapitolinského.
Má své dějiny. Papež Sixtus IV. (1471) učinil Capitolium sbírkou uměleckých památek města a daroval sem antiky dosud v papežském paláci chované. Za nějakých sto roků rozmnožil sbírku Pius V. - stydlivý ten muž poslal sem z Vatikanu spoustu soch, poněvadž nebyly dost oblečeny. Synovec Clementa XI. sbíral poprsí římských císařů, básníků a filosofů, když pak byla sbírka jeho tak úplná, že si nebylo lze přáti více - prodal ji za 600.000 skudů do ciziny a začal sbírati na novo; co dostal do ruky, je nyní tedy na Kapitolu. Benedikt XIV. koupil od vévody modenského nejkrásnější kusy z tivolské vily Hadrianovy a dal tak Museu jeho nynější vzhled. Napoleon odvezl valnou část sbírek do Paříže, restaurace vrátila je papeži do Říma. Řehoř XVI. prohlásil je za majetek obce římské a tím jsou podnes. K štěstí svému jsou vlastnictvím města - kdo viděl zoufalý stav sbírek lateranských, pochopí, jak milosrdný a prozřetelný byl Osud k antice, aspoň tady ...
Procházím dvorem, chcdím síněmi přízemku, vystupuji do prvního poschodí - snad ani nedýchám, snad ani nežiji, jen pouze vidím a dívám se a vím, že bych chtěl ještě sto roků být živ, sto roků moci takhle se dívat, a když bych umíral, litoval bych, že ten život netrvá ještě sto roků, abych se mohl ještě dívat...
S vítězným, sebevědomým a chladným klidem stojí tu odkazy zašlých věků. Sochy, sošky, torsa, poprsí, sarkofagy, reliefy, sloupy, ornamenty, mosaiky - a člověk jde, nenasycen jedním hledá už druhé, začne pozorovat a hned se otáčí, udělá krok dále a vrátí se čtyři kroky nazad - žije nežije, dívá se a nevidí. Mramory všech barev, bronz, měď, železo - všecko to svítí hudbou, dýchá barvami, hovoří tisiciletími. Dotýkám se prstem nehtu na paláci nohy obrovského Marta a nedivil bych se, kdyby Gradivus sebou hnul a já slyšel zařinčet kovové lístky brnění jeho - vždyť jsem se ho jen proto dotkl, abych si uvědomil, že žiji také, že jsem mezi nimi a dýchám vzduch, jejž dýchají oni!
Stojím před řeckou Afroditou - kapitolinskou Venuší ji jmenují tady - z pěn narozená odhodila roucho a vstupuje do vody - a kdyby ochotný strážce nepřišel a neotáčel sochou, upozorňuje na linii jejích zad - člověk by věru viděl i tu zelenavou vodu moře, v niž se bílá noha právě vnořiti hodlá...
Ten dědek mě vlastně srazil odněkud... Jdu střízlivě nyní a jaksi kriticky. Amor a Psyche... Leda s labutí... A myslím, že snad už jen takové mramory dovedou dnešnímu lidstvu říci, čím mu byla kdysi láska. Knihy už ne, neboť je čte zakaleným a sensace chtivým okem dnů dnešních. Tannhäuser ušel z vrchu Venušina, byl v Římě, činil pokání, ale nedošel ani klidu, ani odpuštění a srdce ho hnalo k Venuši zpět... Našel ji nezměněnou, ale sám byl změněn tak, že už nepoznával jí a ona nechtěla znát jeho - neboť byl v Římě...
Amor a Psyche... propast leží mezi dny těmi a dny našimi, láskou onou a "láskou" naší... Miliony životů zmařených a ztracených, hysterické oběti blázinců, klášterů, nemocnic a všecko to ovoce falešné, surové a bezohledné morálky křesťanské - příroda oplácí lidstvu strašnou mincí za ten neblahý jed z Judey, kterého jí podalo k napití se. -
Vcházím v sál imperatorů ...
Antický Řím ovládl svět a složil všechnu moc svoji v ruce jediného člověka. Chtěl žít bez zodpovědnosti, užívat bez starostí, i našel si novou formu státní - císařství. A los římských imperatorů nebyl zrovna závidění hodný. Úžasná práce, úžasné námahy, úžasné boje doma, úžasné boje na hranicích - život Augustův, Tiberiův, Vespasianuv, Titův, Trajanův, Hadrianův, Mark Aureliův, Severův to dokazují. Vedle toho typu císařů-státníků stojí typ císařů-šílenců: Caligula, blázen s blesky genialnosti, Nero, oběť uměleckých aspirací a touhy nesmrtelnosti, Domitian, oběť strachu a obav, Commodus, gladiator, jenž se krutou hrou Osudu narodil císařským synem, Caracalla, jenž mohl být vynikajícím tribunem legie, Heliogabal, nešťastný hermafrodit a umělec v požitcích žití - ti, postaveni na závratnou výši moci, ztratili duševní rovnováhu, ničili vše, co v dosah očí jejich přišlo, stále žízniví krve a nikdy jí nasyceni, a žili, aby byli shozeni v její příšerný purpur a prokletí se stalo jediným epitetem jmena jejich... A třetí typ byli císaři-vojáci. Málokdy přišli do Říma, často ani jednou ve svém klopotivém životě, hájili hranice imperia proti probouzejícím se národům barbarů, legiemi byli voleni, obyčejně také legiemi zahlazeni - ale několik postav je mezi nimi, které dosvědčují, že by byl i ten druh imperatorů mohl zadržeti zánik starého imperia, kdyby nebyla nastala vnitřní krise, zlomení antiky jedem z Východu. Claudius II., Aurelian, Probus a největší všech Diocletian ...
Procházím sálem. Imperatoři následují za sebou v chronologickém pořádku rodem julským začínaje. Rod julský vyniká ostatně také hlavami v pravdě krásnými. Augustus sám, Tiberius, Drusové, Germanicus, Caligula i Nero. Tiberius byl vůbec nejkrásnějším mužem svého času v Římě. Vedle Nerona je hrdá jeho žena Poppea Sabina se svým karakteristickým účesem. Z tváře Othonovy vyčte člověk jeho duši - zženštilý požitkář, ale ve svém čase hrdina. I Vitellius povídá obsah žití svého: hýřil a nic víc. Hubený voják Vespasian, krasavec Titus. Rozvážný Nerva, jasný a přesný Trajan. Hadrian, ten věčný cestovatel a genialní architekt, prvý císař s plnovousem. Dobrák Antonius Pius. Marcus Aurelius jako mladík, potom jako muž - obě busty mají stejné smutné oči a umdlený výraz v tváři. Vedle stojí Faustina, záhadná žena jeho. Commodus, Pertinax - - - atd., celá historie imperia mluví z těch poprsí, neboť imperator byl v imperiu vším: nejvyšším knězem, nejvyšším vojevůdcem a ředitelem politiky vnitřní i zahraniční, strážcem mravů, zákonodárcem - celým jeho osudem. Bustou Juliana Apostaty, tohoto antického Josefa II., je cyklus zavřen. Mramorová socha sedící Agrippiny (starší) stojí v prostředku. Poprsí básníků, filosofů a vynikajících lidí v jiných oborech má sál další. Sokrates je tu několikrát se svou typickou hlavou fauna, Sofokles, Aischylos, Homer, vojevůdce Corbulo, Cicero, Alkibiades, Euripides, Asklepiades atd. Bílá busta staršího Scipiona Afrikána, vítěze nad Hannibalem, přinutí člověka zastavit se. Lebka holá jako koleno, hrdé sebevědomé oči, sevřené tlusté rty, pýcha v celém tom obličeji - ano, tak musil vypadat ten Wellington Říma, jenž měl více štěstí než genialnosti, typická ukázka těch kamenných lidí, jeiž Osud vhodí naposled každému geniovi pod nohy, že přes ně musí klopýtnouti. A na holé lebce je jizva, sled rány, kterou dostal jako sedmnáctiletý mladík v bitvě nad Ticinem, kde zachránil život konsulovi, svému otci. Jedna z těch hlav, které člověk vidět musí, má-li porozumět běhu dotyčného života.
Šourám se dále těmi sály... Sochy bohů ... satyrů... heroů ... sarkofag se slavnou bitvou s Amazonkami... Silen ... Chlapec zápasící s husou a Umírající gladiator... Ten gladiator, jejž opěvá Byron v Child Haroldu a v němž Mickiewicz viděl Slovana... Kdybych byl sochařem a uviděl tyhle věci, spíše bych si ruku uťal, než abych se dotkl kdy potom ještě hlíny nebo dláta, neboť zde není možno vyřknout něco většího ... Praxitelův Satyr zde stojí a sněhobílý Narcis, jejž nazývají Antinoem, miláčkem Hadrianovým. Tak stáli asi někde v Helladě, tak je přivezl buď Aemilius Paulus, či Mumimius neb Sulla do Říma, tak stáli věky v Římě, přežili generace, přežili bohy, přežili světovládné imperium a nyní dívají se v dny naše - jediní nezměnění, jediní nesmrtelní, dýchají stále svým klidným oddechem, jako by věděli, že přežijí nové lidi, nové státy, nové bohy, neboť jedinou nesmrtelností jest krása, a tu mají oni...
V posledním sálu je busta, již označují za podobu M. Junia Bruta, vraha Caesarova ... Ano, taková mohla být tvář jeho. Tvář ne zrovna sympatická, ale ne bezvýrazná, tak trochu římský švihák, ale dovede se vyšvihnout tak, že vraždí pro ideu. Jenže potom hned klesne a měří svět i lidi svým normalem - a dojde ovšem k Filippi. -
- - - Slunce, žhavé slunce venku... Jdu okolo Marca Aurelia do protějšího paláce Konservatorů. Procházím síně, koridory, dívám se na reliefy, urny, sarkofagy, sochy, sošky, na tabule, na nichž zaznamenáni byli konsulové, diktátoři, censoři a velitelové jízdy republikánského Říma. Mosaiky, sbírky mincí, staré hroby, sál obrazů z renaissance, řada to jmen mistrů nejslavnějších, a zase antické šperky, toiletní-pomůcky, nosítka, vůz, bronzové sochy, sošky, vásy, poprsí slavných Italů moderních, mezi něž se dostal bozi vědí jakou náhodou i Mickiewicz, kamee, řezané drahokamy, gobeliny - snad jsem měl jíti dříve sem a ne do Musea kapitolinského! Ruší mě trochu tahle nestilovost a jsem unaven ... Chodím, divám se, duch se konečně přece jen vzpruží jakoby švihnut, když se člověk zastaví před takovým antickým hochem trn si vytahujícím, nebo před urnou, v níž byl popel Agrippiny, matky Caligulovy - ale zas hned ochabuje - jsem unaven ...
Ještě do toho sálu, kde zasedá městská rada římská, kde se uzavírají občanské sňatky a kde stojí slavná Vlčice kapitolinská, která stála kdysi u ruminalského fíku na Palatinu ... člověk zapadne na chvíli do červeného křesla některého z těch moderních senatorů, dívá se na ten zelený bronz klassického zvířete - a odchází se slibem, že přijde zas a zas ...
Sluneční světlo bolí v očích... v uších to hučí... jako bez ducha šinu se k Vicolo Alibert...
Sofie Petrovna přechází jaksi rozrušena v průjezdě. Chytí mě za ruku a vede mě do čítárny.
- Trepova není! - šeptá mi vítězně.
- Jakého Trepova? -
- Našeho Trepova. Krvavého psa petrohradského. Zemřel, ale já věřím, že byl odstraněn jinak... -
- Ah tak. Sofie Petrovno, a víte, co myslím já? Já myslím, že po Kapitolu nesnesu už vůbec žádného musea na světě. -
Dívá se na mě a nerozumí mně, jako já nerozuměl jí...
zpět na obsah 
Další: Večer.