|
- Machar | - Řím | - |
Elektrické žárovky shora, plameny krámů a výkladních skříní s prava i leva lijí bílé a žluté proudy světla na hlučný proud lidstva, vinoucí se pomalu Korsem ...
V takovém světle má bílá pleť římských dam přímo pohádkový půvab, oči jejich se třpytí jako černé hvězdy, a chůze, řídící se taktem a šumem celého proudu, je graciesní jako v tanečním sále. Kameny šperků jejich - a Římanky jsou šperky doslova ověšeny - blýskají duhovými lomy; na hrdle, hrudi, v uších, ve vlasech, na vějířích, rukách, na držadlech tenkých hůlek vyskakují ty pestré plamenky, aby zaplály, zhasly a hned zas zahořely znova a v jiných barvách - a tak v záři, blescích a intensivním světle šinou se tu ty živé nádherné lidské květy s bezstarostností v lících, hrdostí v chůzi a štěstím ze sebe samých v celé postavě,
To světlo zahlazuje rozdíly v letech a v životech již žitých a dosud nežitých: starým ubírá roků - a když i šediny o nich mluví, vkouzluje ono na obličej pod nimi půvab, jaký tam ležel kdysi - a kvítky mladičké nechává zdát se rozkvetlými, jako by ty romanky, které dosud leží asi jen v hlavičkách jejich, již v srdcích jejich byly...
A stejně graciesně kladou tu muži nynějšího Říma nohu po noze - ovšem v bezvadně lesknoucích se střevících - na dlažbu chodníků i ulice. Proud zabírá totiž celou šířku Korsa, která není větší než šířka naší Spálené. Světlé elegantní obleky, bílé klobouky, pod nimi tmavé výbojné oči, ale výbojnost jejich nemá nic společného s onou dotěrnou a drzou lvů vídeňské Ringstrasse a Grabenu - je údělem země a národa vůbec, nestydatvch otázek, když se takový pohled setká s pohledem ženským, v ní není. V té spoustě tváří s tmavým i světlým vousem kmitne se chvílemi některá, jež živě připomíná na markantní tvář starořímskou, jak je mají poprsí Musea Kapitolinského: Caesar, Nero, Titus ...
A ten volný rytmický proud plný blýskajících plamenků šumí, hučí, směje se a plyne mezi vysokými budovami, paláci a kostely, a vysoko tam nad atmosferou světla je temněmodré nebe a na něm třpytí se hvězdy mnohem větší a mnohem jasnější, než je vídáme u nás. Ty bílé hvězdy, které na vlas tak zářily nad touto třídou, když ji antický Řím nazýval Via Lata, když místo domů byla lemována sochami, pomníky, portiky paláců, když ji přetínal triumfalní oblouk Marca Aurelia, který poručil papež Alexander VII. sbořit, aby "nebyl překážkou koňským dostihům", jež se v této třídě konávaly...
Ssutiny pokryly antickou třídu - na několik metrů vysoko byla přikryta několika stoletími. A ty bílé hvězdy viděly vznikat na rumech města starého město jiné, třída ta stala se tepnou života nového - spěly tudy generace za generacemi, jezdili jí papežové, císařové, králové, vojska, poutníci a všichni, jež sem z celého světa hnala touha - a to přešlo a dnes zase tu bije život nový, šumný, sebevědomý, jenž před tváří těch věčných světel má sotva zas více významu, než radostné víření chroustů za májového večera ...
Sofie Petrovna dívá se pozorně do vln lidského proudu a sděluje mi svá pozorování.
- Římanky - míní - mají vesměs krásný vzrůst. Štíhlé tělo, silná prsa - ty kuželkovité figury Vídeňaček, které mi byly tak protivny, nevidí člověk tady - -
Na Piazza Colonna je vojenský koncert. Náměstí je nabito. Kavárny a cukrárny rozprostřely se svými stolky daleko ven, a jediná židle není neobsazena. A rovněž plny jsou řady najímatelných židlí pod lešením, na němž hraje kapela.
V prostřed náměstí stojí na mohutné pískovcové kostce sloup císaře Marca Aurelia. Šroubovitě navinuté reliefy hlásají vojenské činy císařovy ve válkách s Markomany, Kvady, Sarmaty a jinými barbary. Sloup imperatorův je dnes jediným pozůstatkem oněch okras antické Via Lata -a zároveň jedním z četných dokladů, s jakým uměleckým porozuměním se starali papežové o Řím a jeho památky. Na hlavici sloupu stála socha Marca Aurelia - Sixtus V. ji dal snést a postavit na místo její - Hebreje z Tarsu, sv. Pavla!
Proudí-li Korsem hořejších deset tisíc římských, je tady na Piazza Colonna Řím celý. Vyústí se sem i vlny Korsa a splynou tu s dělníky, chudáky, studenty, vojáky, pátery, karabiniery, měšťanskými rodinami, prodavači novin, pohlednic, brožur, sirek, čištiči bot, ženami, dětmi, polosvětem - celý Řím v jedné harmonické směsi. Není mezi nimi kast, není jedněmi vyměřených a zaujatých cest - ty lidi všechny váže pyšně Io sono Romano di Roma a ne-li to, tedy aspoň vědomá příslušnost k jedné národnosti. Člověk cítí tady, že socialní postavení neliší jedny od druhých - ty vrstvy patří jedna k druhé, ale rozdílu mezi sebou necítí.
Kapela bersaglierů hraje směs z Verdiho Traviatty. Neumí mnoho, ale i za to málo má vděčné publikum. Těm muzikantům schází - neuvěřitelno - oheň. Těm melodiím chybí duše. Ale Římané kývají hlavami podle taktu, prohýbají se celým tčlem, hučí si nápěv, zpívají slova, tlukou holemi o dlažbu - a když kapela dohrála, ohromný potlesk, řev, nadšení. Bis! Bis! hřmí náměstím, až kapelník vystoupí a Traviatta začíná nanovo.
A když ji dohráli podruhé, musí začít po třetí - člověk chápe, jak ten melodický Verdi vyrostl z duše tohoto národa a jak dovede k jeho nervům mluvit. Bolest, která se usmívá v lahodném rytmu, radost, které se lesknou slzy v očích z vnitřního hoře - jakoby v té hudbě byl zachycen zabloudilý vzdech dávné antické duše, v níž seděl i v nejbujnějších vytrženích pesimistický stín a v nejtěžším hoři smířlivý úsměv... A Hebrej z Tarsu, sv. Pavel, opřen o meč, dívá se s hora na ten rej těl i duší, nechápe to všechno, neboť nemůže věřit, že ten dávný svět antický, který on tak nenáviděl a o kterém myslí, že jej zničil, ještě by mohl být živ, ještě v některém koutku duší dýchat a čekat na svůj den... A Hebrej z Tarsu neví, že stojí na místě imperatora, který byl desetkrát větším než on a že přijde jistě doba, která mu nakáže sestoupiti a udělat místo právoplatnému maiiteli. Nemesis koriguje dějiny, Nemesis vykoriguje i loupežnický čin Sixta V. Řím královský navazuje na imperium, Řím královský vrátí i sloup imperatorův imperatorovi, neboť "dávejte císaři, což jest císařovo"...
V pause řvou prodavači novin, pohlednic a sirek, fontana, stojící proti sloupu, tleská padajícími kapkami svých paprsků a hovory lidí splývají ve bzučení, jak se jím ozývá rozkvetlé jeteliště za nádherného dne. Pod ohromnými kandelabry stojí tlupy čtenářů novin, a chuďasové bez přístřeší, vším tím nijak nerušeni, leží nataženi u paty sloupu Marca Aurelia a spí záviděníhodným spánkem ...
Průsvitné hodiny na Palazzo delle Colonne ukazují na půl jedenáctou, muzikanti zabalují nástroje, skládají noty a jdou.
Náměstí se prázdní.
Vracíme se na Corso a vstupujeme do Caffé Nazionale, kde mají nejlepší kávu v Římě, jíž já sice nepiji, ale vášnivě ráda pije Sofie Petrovna.
Několik koček hoví si tu na židlích, a seženeš-li některou, vrhne na tebe rozhořčený pohled, vskočí na stolici vedlejší a spí klidně dál. Pod stropem prohání se netopýr, jenž sem věrně přiletá večer co večer a loví mouchy a moskyty, a kolem stolu sedí vše, co má Řím uměleckého. Zneuznaní geniové, jichž básně neznají ještě tiskařské černi a jejich odvaha je tak sebevědomá, jak neúprosný je soud jejich nad celou italskou literaturou - Dantem počínaje a básníky dne včerejšího konče - naslouchám takovému jednomu hovoru, ta dobrá mládež je v Římě na vlas taková jako v Praze! - žurnalisté všech národů, kolonie cizích malířů a sochařů, vše vnořeno v debaty nebo v listy svých vlastí. Dým z cigar a cigaret stoupá ke stropu, vějíře pracují kolem spocených a rozpálených hlav, cinkají sklenice, peníze a sklepníci v salonních úborech kmitají se sálem.
Hodiny ubíhají úžasně - Pagare!
Platím dvacetilirovou bankovkou. Sklepník vysype na plechovou misku hrst stříbrňáků a mědi. Dívám se na ty peníze - ejhle, francouzský pětifrank s obrazem Napoleona III.! Podávám jej sklepníkovi - chlap se ani blíže nepodívá, pustí jej do kapsy, vezme jiný a s nedbalým klidem jej vhodí na misku.
Sofie Petrovna pozoruje němohru tu napjatě. A najednou vytáhne svou peněženku, vysype mi hrst stříbrňáků na stůl k prozkoumání.
Pěkné mince! Pětifranky s tímže Napoleonem III., pětifranky Bolivie, mince brasilské, mince s papežem Piem IX., franky s obrazem Napoleona I. - pro boha, Sofie Petrovno, kde jste tohle všechno nashromáždila?
- To mi dali v Benátkách, když jsem měnila peníze. V hotelu, v obchodech, na nádraží - kde kdo byl, něčím přispěl. Má to nějakou cenu? -
- Hezký začátek, chcete-li sbírat staré mince. -
- Jaká pomoc! - míní fatalisticky. -
Jdeme domů, k Vicolo Albert.
Ulice tichy, prázdny. Tu a tam skupina dívek, "povětrných žínek", jak by řekli staří Čechové. Tiše hovoří, kouří cigarety a nevšímají si ničeho...
A v temnu vysoko nad spícím městem bílé hvězdy. Větší než u nás, zářnější než u nás ...
zpět na obsah 
Další: Palatin.