|
- Machar | - Řím | - |
Trosky rudohnědých zdí. Mohutné pilíře vyrůstající z boku palatinského vrchu nad samým Forem. Tmavé chodby, vlhká sklepení, rozpjaté oblouky otvírající výhled na koruny dubů kdesi, na nějaké cypřiše, na kus usmívavého nebe ...
Palác Tiberiův, Caligulův ...
Nelze říci dnes, jak byly tyto budovy rozčleněny. Jaká byla výška jejich, jaké sály v nich, jaká výzdoba. Němé trosky, jen hlas historie tady hovoří.
Zde byl poprvé vytvořen typ oněch lidských bytostí, jenž přetrval ničivé časy, antické bohy a ujal se ve všech zemích a ve všech národech. Caesar Imperator Augustus. Jedinec vládnoucí nad miliony a živý symbol moci a slávy státu. Něco docela jiného, než býval dosud rex, král, na němž se především žádalo, aby byl dobrým vojákem a spolehlivým vůdcem v bojích a bitkách, obratným náčelníkem loupežných výprav a obezřelým voditelem lidu svého, když chtěl zaměnit bydliště dosavadní krajinami jinými. Řím, jenž stvořil novou státní formu, která dostačuje lidstvu až do dnů našich a dostačí patrně i na dále, jenž první vymezil poměr jednotlivců mezi sebou i k státu pojmem práva, které se odtud stalo direktivou pro život všech kulturních národů, jenž stvořil vůbec všechny formy života se zárodky všech příštích zápasů a proměn - ten Řím musil stvořiti i nový typ hlavy státu - císaře. Bytost v moci neobmezenou, souhrn všeho sobě, čím byl sám světu, Majestas, která za živa byla prvou po bozích a po smrti bývala přijata mezi ně, člověka v purpuru, na jehož pokyn táhly legie do vzdálených krajů, aby prohvaly krev svou í cizí, na jehož pokyn byla ničena města na tisíce mil daleko, pokořovány národy, prokopávány hory, odváděna voda z tisíciletých bydlišť svých, kladeny mosty přes proudy dravých řek, zakládány silnice a stavěny tvrze, hradby a města v krajích dosud bezlidných...
A zde v těch místech se vytvořil ten typ císařů. Rudohnědé zdi, v nichž se zachytila místy nějaká širokolistá rostlina a vlaje s ní jako vítězný prapor. Svěží kapradina rozkládá se ve vlhkých koutech chodeb a u pat oblouků. Mohutné duby zdvihují své koruny nad troskami těch obydlí prvních císařů k modrému nebi. Rostliny, to nejnežnější a nejspravedlivější, co příroda vůbec zrodila, mají tady poslední vítězné slovo ...
Palác Tiberiův, Caligulův, Augustův...
Augustus, ten žlutovlasý muž, byl první z ních. Jeho palác byl postaven po bitvě u Actia a byl centrem úřadů, soudů i sborů kněžských. Císař žil prostě, jeho tabule byla až tuze jednoduchá, chléb, ryby, sýr, ovoce, trochu vína. - Žádný Žid, můj drahý Tiberie, nepostí se před sabbatem tak přísně jako já dnes. Teprve v lázni, hodinu po západu slunce, než jsem se potřel mastí, snědl jsem několik soust chleba - píše jednou svému nástupci. Jeho oděvy mu předly a šily jeho žena, dcera a vnučka. V jeho povaze bylo mnoho, co připomínalo na staré postavy republikanského Říma. Byl přísný v pravý čas i v pravý čas milostivý. Znal dobře mluvit k lidu na Foru, k otcům v senatě, a byl duchaplným hostitelem svých hostí. Miloval hellenskou vzdělanost, mluvil dokonale řecky a rád citoval v pohnutých chvílích života případný verš z Homera neb tragiků. Na zápasy v cirku se dívával z okna svého domu, v divadle býval pilným navštěvovatelem a pozorným posluchačem. Vergilovi a Horacovi byl upřímným přítelem. Sám psal průpovědi ve verších a pustil se i do tragedie Ajax. A konečně i v kostky rád si zahrál o mírný peníz. Krásného pohlaví byl horlivým ctitelem. V palác jeho často nesena byla zastřená nosítka a postavena v ložnici. A v nosítkách vždy byla nějaká krasavice starého Říma. Až jednou se stalo, že vyskočil z nosítek muž, postavil se před císaře s vytaseným mečem a řekl mu: - Nebojíš se, že by mohl touhle cestou k tobě někdo tak jako já přijít a zabít tě? - Muž ten se jmenoval Athenodor a zachránil takto ženu svého přítele. Augustus nijak ho nepotrestal - ale zastřená nosítka už víckrát neplula k Palatinu.
- V rodině své měl císař málo radostí. Syny a vnuky mu urvala předčasně smrt, dceru Julii, která byla příčinou vypovězení Ovidia do Tom, musil sámi potom vypovědít z Říma, a tak mu zbyl jen Tiberius, zamlklý a neprozkoumatelný muž, jako jediný společník jeho stáří a čekatel na jeho smrt.
Patriarchalní starý císař zemřel v Nole. Na rty své ženy Livie vydechl polibek a slova: Livie, pamatuj na naše manželství a žij blaze! -
V těžkých časech pozdějších byl vzpomínkou na něj povzdech: Buď neměl přijít nikdy, anebo měl zůstat věčně...
Za jeho panování, praví legenda, narodil se v daleké Galilei kterémusi tesařovi chlapec, jemuž dáno jmeno Jošua...
Domus Augustana leží nyní pod parkem vily Mills. Duby a cypřiše rostou vesele nad sídlem starého císaře. Jen tu a tam nějaká zeď, nějaká ozdoba, nějaké torso sloupu ční ze země.
Vracíme se k paláci Tiberiovu, ne, že bychom byli hnáni touhou podívati se ještě jednou na něco - ty trosky jsou jen troskami, nahými troskami z cihel - ale chce se trochu sníti, trochu naslouchati hlasům historie ... Neboť tady žil ten podivný člověk, jehož velikost má cosi příšerně tragického a tajemně hrůzného. Druhý císař římský, Tiberius, jehož ledovou a potměšilou krutost prý tak mistrně nakreslil Tacitus, muž současníky proklínaný, věky odsouzený. Ale právem? Byl mladým mužem, šťastným manželem a otcem - tu mu Augustus poručil, aby se dal rozvést se svou ženou a vzal si jeho dceru Julii, vdovu po Agrippovi. Ale když jednou po dlouhém už čase potkal svou rozvedenou ženu, zastavil se, díval se za ní a slzy se mu valily z očí. Augustus učinil opatření, aby se podobné vzrušující setkání vícekrát neopakovalo. S Julií ovšem šťasten nebyl. Dítě, které měli, zemřelo záhy, na to se rozešli. I s Augustem se rozešel adoptovaný syn, snad nesnesla hrdá duše jeho, že jiným dávána přednost před ním, snad cítila, že ta láska otcovská je až tuze malá - Tiberius odešel do dobrovolného vyhnanství. Žil na Rhodu a tam se dověděl, že jej dal Augustus rozvésti s Julií, a Julie že žije v tuhém trestu na pustém ostrově. Po osmi letech se vrátil a žil v Římě v ústraní, nikým nehledán a nikoho nevyhledávaje. Žil se svým synem z prvého manželství. Až když smrt vyprázdnila dům Augustův, povolal starý císař toho posledního syna svého k sobě. A když Augustus zemřel, vstoupil na jeho místo. Vstoupil krokem tichým. opatrným - vědělť, že nemá ve svém podávání se těch jímajících vlastností, jaké měl Augustus, a věděl také, že časy jsou jiné a lidé jiní. Život lidský neměl tehdy mnoho ceny, ani subjektivně ani objektivně. Kdo ví dnes, jaké nástrahy a kolik dýk bylo připraveno, aby odstraněn byl ten osobně málo sympatický císař. Neboť duše Catonův a Brutů měly dosud dosti příbuzných a dědiců v Římě. "Ve spiknutí proti císaři se nevěří, až když je císař zabit" - zní jeden z genialních výroků šílence Caliguly. Co se strojilo proti Tiberiovi, nevíme, víme jen, jak Tiberius odpovídal. A z těch odpovědí, pravda, jde děs.
Měl jediného syna - otrávili mu ho a namluvili císaři, že zemřel smrtí přirozenou. Travič jeho, Sejanus, jenž byl za nepřítomnosti císařovy místovládcem v Římě, toužil být i císařem skutečným. Tiberius byl tehdy na Capri - a tam mu najednou otevřeny oči: pravou příčinu smrti synovy se dozvěděl i plány Sejanovy mu prozrazeny. Sejana srazil s výše svým Tiberiovským způsobem: mile, blahosklonně, nenápadně, ale jistě.
Do Říma se však už nevrátil. Hnusu plna musila být jeho duše ze života, lidí i sebe. A Řím mu odplácel nyní, jak mohl. Vymýšleny historky o jeho orgiích a obžerství, byl traktován úsměšky a vtipy (Biberius Caldius Mero), sneseny na něj všechny hrůzné povídačky, jimiž se strašívaly děti - a holohlavý záhadný kmet žil zatím svým způsobem daleko toho všeho. V bohy valně asi nevěřil - "byl matematikem". Byl i dokonalým řečníkem, pilným čtenářem i trochu také spisovatelem. A ještě něco, měl zžíravý vtip, což se také nerado odpouští a dovedl býti bezohledným, což se neodpouští vůhec. "Tristissimus hominum", člověkem z lidí nejsmutnějším, nazývá jej Plinius.
Zemřel na mysu misenském, když chtěl donést svou chorobu z Capri do Říma. V Římě byla radost. "Do Tibery s Tiberiem!" - řvala luza po ulicích - Tiberius nikdy netajil svou nenávist k ní, nelichotil jí a her jí nestrojil. Mrtvola byla vojáky přenesena do města- a spálena - ale bez apoteosy. Oheň nevyletěl od jeho hranice k nebesům. Tiberius nebyl vzat mezi bohy. V provinciích žila památka jeho jako spravedlivého, přísného a dobrého vladaře. Ani ti nejlepší císařové jí později nezatemnili.
Za jeho panování stalo se v Jerusalemě tohle: K prokuratorovi Judey Pontiovi Pilatovi přivedli před Velikou nocí mladého Žida, že prý pobuřuje národ a dělaje se králem, staví se proti císaři. Pilat ho vyslýchal, ale Žid dával mu takové odpovědi, že Římari ho odsouditi nemohl.
- Ano, činí prý se králem, ale království jeho není z tohoto světa - - Prokurator Judey dal ho tedy zmrskati, buď aby učinil aspoň trochu zadost žalobám Židů, nebo aby vzbudil jejich soucit se slabým zkrváceným tělcm, či obojí - a ukázal ho lidu. A podnícený lid řval mu: Na kříž s ním! Na kříž! Ukřižuj! -
Říman pohodil resignovaně hlavou a dal Žida přibít na kříž. Život lidský neměl tehdy mnoho ceny ...
Chodíme rozlehlým Palatinem sem a tam ...
Staré Palatinum ... Roma quadrata... město Romulovo... Jeho stěny skláněly se příkře dolů, v nich nalezl pastýřský národ přirozenou ochranu proti lupičům lidským a zvířecím. Romulus je obehnal zdí - na několika místech jsou zbytky její. -
Zde stála také až do časů císaře Konstantina chýše Romulova, v níž prý bydlil pastýř Faustulus, pěstoun prvního římského krále. Tam dole byla i jeskyně s pramenem, jejž stínil ficus ruminalis, místo svaté, kde se zachytil košík s dvojčaty Romulem a Remem, plovoucí po rozvodněné Tibeře. Sem byla postavena r. 296 př. Kr. ona nádherná vlčice etruská, která stojí dnes v rudém sále paláce Konservatorů na Kapitolu.
Zde stál posvátný strom, vyrostlý z kopí, kterým sem Romulus mrštil z Aventinu. Ještě za časů Caligulových kvetl a nesl ovoce.
Zde stál dům censora L. Crassa, v jehož zahradě rostlo šest krásných starých stromů lotosových; dům ten koupil M. Tullius Cicero, veliký řečník a malý politik, dům ten dal mu pověstný Clodius zbořit, senat potom znovu postavit.
Zde postavil si Scaurus palác, atrium jeho nesly třicetosm stop vysoké sloupy z černavého mramoru, přivezeného z ostrova Melos; zde někde bydlili Hortensius, sok Ciceronův, a Catilina, oběť a pýcha Cicercnova; triumvir M. Antonius, jehož dům podědil Augustův přítel a zeť M. Vipsanius Agrippa...
Chodíme sem a tam... Trosky, mlčící trosky... jen historie hovoří...
Jen ten dům, kde narodil se císař Tiberius, stojí dosud na Palatinu. Jediné úplně zachované obydlí antického Říma. Dekorace a fresky na stěnách mluví ještě vybledlými barvami o někdejší jednoduché nádheře toho patricijského příbytku, nevelikv rozsah budovy pak nikterak neodpovídá našim přcdstavám o římském paláci a docela už ne paláci, v němž bydlil člen nejpyšnějšího rodu Claudiů. Ale Tiberiův otec byl ješíě zarytým republikanem, jenž docela navrhl, aby byla dána odměna vrahům Julia Caesara, a obydlí jeho nese ráz občana republiky: neveliké, nekřičící nádherou, ale hrdé a sebevědomé. Když se Antonius smířil s Octavianem, musil pyšný Claudius odstoupiti svou ženu Livii žlutovlasému dědici Caesarovu - odstoupil ji, ale brzy na to zemřel - jistě na svou zlomenou hrdost. Syn jeho Tiberius byl adoptován Augusíem a nastoupil po tomto vládu světa. A prosté republikanské obydlí stalo se majetkem Germanicovým, toho Germanica, jejž zbožňoval Řím a k němuž se zraky celého světa upíraly s nejvěíšími nadějemi. A v domě tom rostl i syn jeho Gaius Caesar, zvaný Caligula, jenž podědil sympatie a lásku vojska i lidu po svém otci, když předčasná smrt překvapila čtyřiadvacetiletého Germanica na cestách po Malé Asii. Když bylo Caligulovi dvacet roků, povolal ho starý Tiberius k sobě na Capri, a pletivo příšerných pověstí a ohavných, klepů, jež opřádá druhého císaře na tom ostrově, vine se nyní i kolem Caliguly.
Pročítá-li člověk římské dějepisce císařské doby, nesmí zapomínati na několik okolností: květem republikánského Říma byl senat, těch "tři sta pyšných a hrdých králů", kteří nikterak nemohli se vpraviti do podřízených úloh v dobách císařství. Republikanské tradice senatu nevymřely, totiž byly tak praporcem a heslem jeho, jak jsou dnes praporci a hesly různé programy různých stran, pod nimiž se tají vždy ono věčně pravdivé "pusť mě, abych si sedl, kde sedíš ty", a tak se v senatě osnovala spiknutí proti císařům, najímali se vrahové a korumpovalo se vojsko, ale divadla ovšem, jaké se odehrálo Idibus Martiis r. 44., kdy v kurii Pompejově klesl Caesar pod ranami senatorskými, se Řím více nedožil - osud, jenž stihl vrahy Caesarovy, byl výstrahou otcům shromážděným na věčné časy. Naproti tomu císařové v požitku plné moci nad žitím a nežitím všech poddaných občanů - a k těm se počítalo nyní i tech hrdých kdysi tři sta králů - jednali bezohledně a čistili senat popravami, jakmile se jen naskytla příležitost. A co senatoři dovedli, bylo, že dovedli anticky umírat, a ti, kteří zbyli, dovedli se za ně pomstít. Čím je totiž křesťanskému člověku po smrti nebeská blaženost nebo trápení v pekle, tím byla antickému člověku dobrá pověst a čisté jmeno v dějinách. A nad dobrou pověstí a čistým jmenem svých císařů prováděl senat ústy historie své soudy. Tacitus, Dio Casius, Plinius mladší byli senatory, Suetonius Tranquillus, nebyl-li senatorem též, byl aspoň jako důvěrný přítel Pliniův, senatorského smýšlení. A tak se provozoval soud nad mrtvými odpůrci s vášnivou důkladností. Z chyb jejich nadělány zločiny, z nepříčetnosti jejich bestialní ráz povahy, z věčných obav o trůn a život ukrutnost a krvežíznivost - ostatek doplnily klepy a báchorky. Tacita nevyjímám, ale dovedu si vysvětliti: jeho fascinující způsob malby černé v šedivém zaujal ho patrně tak, že maloval představy své duše a ne podobizny - to není přesný a jasný Thukydides, to je romanopisecký talent Emila Zoly... A na těch všech obrazech a soudech, jež byly vlastně polemickou zbraní, vybudován, jest jednostranný obraz římského císařství, úpadku, zkázy, hniloby a jak to vše jmenujeme. Dějiny novejší jsou prosty podobných soudů - neboť staré dynastie vládnou dosud a paragrafy trestají každou urážku člena panující rodiny, třebas již sta roků mrtvého... Čehož nebylo v starém Římě - dynastie se střídaly, málokterá se udržela po dvě generace, a příšerný obraz toho kterého císaře sloužil jen jako stín světlému zjevu panovníka žijícího - crimen laesae majestatis do minula byl rád viděn a čten i publikem i císařem...
Caligula byl jednou z těch osob, v nichž se stýká genius se šílenstvím. Jeho osobnost byla jímavá, dar jazyka měl neobyčejný, soudnost pronikavou a zžíravý vtip. Osm měsíců po nastoupení vlády upadl v strašnou nemoc, přestál ji, ale vyšel k životu jako šílenec. Řím, který po čas nemoci jeho chvěl se strachem o jeho život, děsil se nyní z navráceného života tohoto. Jasných okamžiků bylo čím dál tím míň a míň, bylo zřejmo, že nepříčetný císař musí být odstraněn...
Od onoho jednoduchého domu, kde se Tiberius zrodil a Caligula žil svá dětská leta, vede krytá chodba k paláci Tiberiovu, jenž stál nad Forem. Jednoho lednového dne r. 41 ubíral se Caligula o jedné hodině v poledne z cirku, kde slaveny hry na počest Augustovu, k obědu. V chodbě cvičili se řečtí hoši k představení, císař se chvíli na ně díval, pochvaloval je a povzbuzoval, a v tom tribun Chaerea, jenž byl toho dne náčelníkem tělesní stráže, zasadil mu ze zadu ránu, druzí spiklenci ho dorazili. Vrahové skryli se na několik hodin v domě Germanicově, ale vidouce, že jim nehrozí nebezpečí, hnali se k paláci a zabili jeho ženu a dítě, dcerušku, kterou nešťastný šílenec měl vášnivě rád. Mrtvola ležela ještě v chodbě, když se Římem roznesla zpráva o skonu imperatorově. Germanská tělesní garda přiběhla k místu vraždy s tasenými meči a chtěla svého nejvyššího velitele pomstít, a jen duchapřítomnost konsulara Valeria zabránila velkému krveprolití. Když totiž vojáci řvali: Kdo zabil císaře? - postavil se jim Valerius v cestu a řekl: Byl bych šťasten, kdybych ho zabil já! - Zarazili se, ztichli a ztratili se.
Senat chtěl obnovit republiku, ale vojsko provolalo císařem Claudia, bratra Germanicova. Tichý, nenápadný starší již pán, manžel Messaliny, ubytoval se v císařském paláci jako vládce světa. Měl mnoho vad, ale konečně byl přece jen jedním z lepších vladařů. Rád jedl, pil, měl rád hellenskou kulturu, a v životě domácím byl pohodlný, až příliš pohodlný. Messalina vybírala zcela veřejně své milence a konečně si vynašla ještě jednoho manžela a slavila s ním veřejně svatbu. To Claudia konečně vzrušilo, zde mu šlo o trůn a o život - dal Messalinu zabít ale brzy na to oženil se znovu s Agrippinou, dcerou svého bratra Germanica, sestrou Caligulovou a vdovou po Gn. Domitiovi, která mu přinesla v manželství syna svého Nerona. Claudius ho adoptoval a brzy na to zemřel. Historikové praví, že byl otráven houbami, ale zdá se, že nebylo potřebí ani jedu: čtyřiašedesátiletý jedlík se přejedl tak, že mu nebylo pomoci.
Nero stal se císařem. Mladík, jehož dětství vedli jeden lazebník s jedním tanečníkem a jemuž dal Osud v žití Senecu, filosofa a básníka, z jehož úst se sypaly vznešené pravdy a jehož činy čišely hrabivostí, ješitností, sobectvím a plebejstvím. Mladík s aspiracemi umělce, zálibami herce, zpěváka, atleta a vozataje. V jehož žilách proudila krev povídavého retora a lehkovážného hráče o svět, triumvira Marca Antonia. Jemu tedy dostal se údělem svět, boj se senatem, jeho spiknutími a intrikami, a vedle něho stála vládychtivá matka Agrippina, všeho schopna, všeho se odvažující - Nero nemohl být jiný, než byl. Uskutečňoval své sny, své aspirace a své choutky, jak mohl. Básnil, jezdil, zpíval, hrál, tančil, stavěl - za každou cenu pracoval na své nesmrtelnosti, až padl. Oběť ironie Osudu. Šílenost caesarská zachvátila jeho rozum, ale lid římský ho měl rád - v sudbě Ludvíka II. bavorského opakovalo se před našimi zraky skoro podobné divadlo...
Dosavadní paláce na Palatinu mu nedostačovaly - když vznikl v Římě požár, jenž větší díl města ztrávil (ne vinou císařovou, jak tvrdí křesťanství), vystavěl Řím nový, ten Řím, jenž byl divem světa, ale i sobě vystavěl novou residanci. Od Palatinu přes Velium až k Esquilinu vystavěl obrovský dům svůj, Domus aurea Neronis, jenž jen asi v palácích dávných králů assyrských a babylonských měl soupeře. A rozhořčení a žalu římského obyvatelstva nad zničením starých památek, cest, pomníků a budov, jež pažárem neb regulací nového města na zmar přišly, otevřel ventil: z narážek a výroků vynikajících křesťanských předáků sestrojena obžaloba založení ohně (oheň skutečně vyšel z míst, kde Židé, tehdy ještě s křesťany v největší svornosti žijící, své krámky a domky měli) - a první dějinné pronásledování křesťanů začalo.
A při tomto pronásledování zahynul Pavel z Tarsu. Před třemi roky byl uchopen v bílé Caesarei palestinské a přiveden před prokuratora Festa a na soudu s chytráctvím jemu vlastním apeloval jako římský občan k císaři. - K císaři ses odvolal, k císaři půjdeš - prohlásil Festus, a Pavel byl vezen do Říma. Po dlouhé cestě a mnohých zastávkách trávil tu v lehké vazbě a někdy v červenci neb srpnu r. 64. padla hlava jeho na cestě vedoucí k Ostii.
Ta hlava, zarostlá černým vousem, divokým vlasem, s pichlavýma očima pod srostlým obočím, jež přivodila obrat v dějinách světa, skulila se do prachu antické silnice.
A začátkem dubna r. 67. prchl Nero v přestrojení ze svého zlatého domu, prchl z Říma v průvodu tří propuštěnců, sesazený senatem a v klatbu daný, co legie Galbovy táhly k městu. Na statku svého propuštěnce Faona vrazil si konečně dýku do krku. Stíhající jej tribun dorazil sem v tom okamžiku a chtěl pláštěm zastavit krev imperatorovu. - Sero: haec est fides? - Je pozdě: je to tvá věrnost? - ptal se Nero a upíraje na vojáka pohled svých šedomodrých očí, skonal. Akté, řecká otrokyně jeho, jež byla prvou láskou jeho kdysi, oděla mrtvolu jeho v nádherný šat, jejž nosíval o Novém roce, spálila ji a urnu s popelem jeho postavila v hrobce Domitiů na Martově poli, na nynější Piazza del Popolo ...
Jeho popularita byla tak veliká, že Otho a Vitellius ho prohlašovali za svůj vzor vladaře, a po čtyřiceti letech ještě kde kdo v Římě přál si, aby Nero byl "ještě živ" ... Ba, vyskytlo se i v dalekých krajinách několik lidí vydávajících se za Nerona a našlo hojně přívrženců...
Jaký člověk byl to ve skutečnosti? ... Vzdor všem dějepiscům, vší tradici? ... Kdyby křesťanství bylo opravdu náboženstvím slitování, musilo by k jmenu Neronově dodávat: Člověk ubohý, člověk chudák...
Vespasian a Titus nebydlili na Palatinu. Teprve Domitian, o němž historikové praví, že miloval zlo pro zlo, obýval zase residenci císařů. Dům Neronův byl zbořen, a z jedné části jeho, z té na Esquilinu, zřidili Flaviovci lázně pro lid - captatio benevolentiae a aby stesk po císaři-umělci byl utišen, Domitian postavil na Palatinu nový palác, domus Flavia. "Kdo viděl některý koridor toho paláce nebo jednu ze síní, lázně nebo příbytek císařských souložnic, ten musí říci: stavitele těšilo proměnit jako Midas vše, čehokoli se dotkl, ve zlato" - praví Plutarch. A Statius popisuje veršem strop jídelny, spočívající na sloupech ne mnohých, ale tak mohutných, že by nebesa nésti mohly a výšky takové, že unavený zrak sotva se k pozlacenému stropu povznést mohl... Nádherné trosky jeho jsou ze všech nejčetnější, a v paláci tom byl císař Domitian také zavražděn.
Potom ještě Septimius Severus stavěl na jižní straně vrchu, "aby všem jeho krajanům, přicházejícím z Afriky, tyto stavby nápadny byly", jak praví Spartianus, ale jeho slavné Septizonium, fasada sto metrů dlouhá, třemi řadami orientalských sloupů nad sebou stojícími vykrášlená, vzala úplně za své v bouřlivých časech a poslední zbytky dal rozházet papež Sixtus V -
Věky nebyla žádná část Říma tak opuštěná a zpustlá jako Palatin, sídlo císařů a vládců světa kdysi. Nic tu nestálo než malý šedivý kostelík S. Andrea in Pallara, v němž prý byl hrob papežky Johanny.
Náš věk teprve začal hledat v těch spoustách rumu a staviva smysl a system: našly se stěny, sloupy, podlahy, sochy, hlavice, reliefy, malby - ale... - - -
Sofie Petrovna stojí u jednoho sloupu, v jehož stěny jsou zasazeny trosky ozdůbek, a hladí drobounkou něžnou bílou hlavičku, vystupující z ornamentu. Hlavičku ne větší než pěst její malé ruky.
- Chtěla bych si ji vzít. -
Blíží se dozorce.
Sofie Petrovna vytáhla z tobolky desetilirovou bankovku - abych prý mu ji nabídl.
Povídám mu, že by ta dáma chtěla mít tuhletu hlavičku na památku, držím bankovku výmluvně v ruce, že by tu maličkost mohl snad ulomit.
- Ale vždyť jsem tady k tomu, atoych právě takové věci hlídal! - směje se dozorce upřímně.
A ze všeho trosky, trosky. Rudé cihlové, bílé mramorové... Zdi, sloupy, oblouky... síně ... stopy oltářů, chrámů ... závodiště ... - - - tráva, svěží tráva pod nohou, listnaté rostliny po troskách, duby a cypřiše nad nimi. Et nunc omni decore nudata, prostrata jacet, instar gigantei cadaveris corrupti atque nudique exesi - jak žalně zní člověku v duši tato žaloba starého Poggia!...
- Sofie Petrovno, co jsou naše sny, tužby, přání a činy před tváří takových trosek a takových dějin? -
- Láme to zde ducha - míní tiše Sofie Petrovna...
zpět na obsah 
Další: Monte Pincio.