|
- Machar | - Řím | - |
Sedíme na nevysoké zdi a díváme se na věčné město. Dole pod námi jest elegantní ellipsa Piazzy del Popolo, přes ni proti nám most přes Tiberu, za ním spousta nových domů, z nichž vyniká bílá ohromná budova justičního paláce, v levo od něho rotunda Andělského hradu a na obzoru Vatikan a šedomodrá kupole sv. Petra. A sotva tam doplul pohled, již se zase vrací a sune se po moři střech, štítů, komínů, teras a kupolí, zastavuje se jako k pozdravu u předmětu známých, bere si obraz jejich a dává jej rychle paměti k uschování, a již zas plove dále mořem barevných ploch a lámaných linií. Olověná střecha Pantheonu, sloup Marca Aurelia, věž Kapitolia a rudé zdi Aracoeli na něm, černé cypřiše Palatinu, Janikul, Monte Mario a daleko tam k severu modrá, na stranu nakloněná, špičatá hlava Monte Soratte, Soracte Horacova - a nad tím vším nádherné modré nebe s několika stříbrnými mráčky - sta obrazů, sta pohlednic roznášejí panorama to, ale nikde není zachycena duše její, již bych nejraději nazval hrdou tvrdostí. Linie, barvy, obrysy, plochy i to nebe nad ní - všecko jí dýchá, žije a trvá. To je Roma aeterna, město třísetdvaceti triumfů, Roma papežství i nynějšího království. A unavený pohled zapadne konečně kamsi do těch střech, nevnímá již ničeho zvlášť, jen tu tvrdou a hrdou duši dýchat cítí... Possis nihil urbe Romae visere majus ... - - Až se náhle zatočí člověku hlava ...
Zdviháme se. Písek haraši nám pod nohama, obrovské pinie, laury, oranžovníky a platany dávají nám stín před žhavým dopoledním sluncem.
Stojíme u pomníku bratří Cairoli z Pavie. Bojovali s Garibaldim proti papežským žoldákům, a sochař Ercole Rosa je představuje v momentu boje, kdy Enrico klesá a Giovanni zadržuje ho levicí a pravou rukou zdvihá bambitku - na desce jsou vyryta slova Garibaldiho: "Má-li Řecko své Leonidy, Řím antický své Fabie, má nová Italie své Cairoly" - slova, která stilově i věcně jsou vlastně kritikou celého pomníku. Neboť jak daleko jest sláva těchto dvou Cairolů od slávy Leonidovy a Fabiovců, tak daleko stojí sochařský výkon nové doby za ohromnými mramorovými skutky hellenskými a římskými. Padnout za vlast je konečně krásná věc, když je příležitost k tomu - ale pomník za mnoho nestojí.
Velké palmy rozkládají své vějiře kolem fontan, kaktusy kvetou tu krvavými květy a chodí se tu tak příjemně. Chvilkou zaletne pohled z pod koruny velkolistého platanu ven a ponoří se v spletenici střech, kupolí, krovu, teras a komínů a vrací se pro osvěžení k zeleni palem, trávy a barvám květin, chvilkou se oči přivrou a duch hledí si představit, jak tu bylo kdysi, za dob imperia...
Lucullus, jehož jmeno se zachovalo přívlastkem zvlášť vybraných a zdařených hodů a požitků, měl tu svou vilu a zahrady. Horti Lucullani. Oddal se tu jídlu a pití a stal se "Xerxem v toze", když mu byl po řadě namáhavých bojů s Mithridatem pontskýtn trochu briskním způsobem sebral slávu konečného přemožení prohnaného nepřítele Pompejus Magnus. Za dob Caligulových byl majitelem těchto míst Valerius Asiaticus, onen konsular, jehož duchapřítomnost uklidnila vzbouřenou gardu germanskou, ženoucí se pomstít zavraždění Caligulovo. Valerius žil tu potom, nevšímaje si ničeho, co se dělo v městě, jen svým stromům, květinám a nádhernému výhledu - až jednou zatoužila žena Claudiova po té zahradě. A jako v bibli Jezabel, žena Achabova, dala vzít Nabothovi život, aby dostala pro muže svého jeho vinici, tak dala Messalina Valeria Asiatica zaplést v hrdelní proces, kde nezbvvalo obžalovanému, než zemřít. Konsular si tedy uchystal poslední věci. Dal si postavit hranici a zatopit v lázni, sám na vše dohlížeje. A když byla hranice hotova, zpozoroval, že vane vítr od Tibery a vitr ten že ponese zápach a čmoud z hranice do korun milovaných stromů ... I dal hranici rozmetat a postavit dál, tak daleko a s větru, aby se dým nevalil do sadu. A když bylo hotovo, vstoupil do lázně a dal si otevřít žíly.
Ale Messalina neradovala se dlouho z nového majetku. Tato žena, věky proklínaná a všemi filistry věku odsuzovaná, trpěla andromanií, tou nejstrašnější nemocí, iež vůbec ženu může potkati. Který muž jí přišel na blízko, musil být její; stále lačna a nikdy nasycena došla ubohá tak daleko, že vklouzávala s večerem do bytu heter a platila jim, aby směla v noci zastávati služby jejich... Tvrdí se, že císař byl slep a hluch - ale čtěte lidsky všccky ty historky, uvidíte, žc Claudius věděl, že je to nemoc a mlčel, pokud mlčeti mohl,
Až se stalo tuhle: Claudius byl v Ostii. Messalina si našla nový předmět své záliby. Silius, mladík z vážného rodu, zdál se jí slibovati konečně muže, o němž její nemocně rozvášněná duše snila. Bylo to na podzim. A zde, v těchto zahradách Valeria Asiatica kdysi, odhodlala se k šílenému kousku: slavila svatbu se Siliem. Silius měl patrně při tom všem privatní plány: odstranit císaře a jako muž císařovny posadit se na jeho místo. Svolil tedy ke všemu. Sňatek byl spojen se slavností vinobraní. Lisy pracovaly, víno proudilo, a ženy oblečené kožemi tančily sadem jako obětující a zuřící bachantky. Messalina pobíhala mezi nimi s vlajícím vlasem, mávajíc thyrsem, Silius s ní, věnčen břečtanem, napodobuje posunky člověka zmoženého vínem. Vettius Valeus, jeden z hostí, vylezl na visoký strom a hlásal: "Od Ostie táhne strašná bouře!"
A bouře táhla od Ostie skutečně. Claudius, zpraven o všem, vracel se do Říma. Poslové přibíhali a nesli zprávy hroznější a hroznější. Hosté se rozprchli. Messalina sedla na káru, jíž se hlína odváží, a dala se k cestč ostienské. Ale k císaři jí nepustili. Vrátila se do své zahrady, proležela noc na trávě - až se dostavil tribun Evodus a zabil ji.
Claudiovi bylo oznámeno, že je mrtva. Neřekl slova, dal si podati pohár a pil...
Řada poprsí vynikajících synů a dcer Italie lemuje cesty. Básníci a dějepisci starého Říma, malíři, filosofové, sochaři a stavitelé renaissance i doby nové -- jeden vedle druhého, dívají se ty hermy do zlatého vzduchu a nádherné zeleně. A místa na nich není, aby nebylo popsáno jmeny, výkresy, daty a domicily pasantů a návštěvníků, brejle přikreslili Liviovi, Ovidovi a císaři Augustovi; kníry přidělali jak pěvci "Božské komedie", tak korunovanému Petrarcovi, na vyhrbená ramena Qiacoma Leopardiho namalovali modrého velblouda - Italie může být věru pyšna i na své slavné děti i na ty méně slavné, jež ty slavné takto ctí...
A nyní do zahrad villy Borghese, jež má jmeno po nejapném manželovi krásné Pauliny Bonaparte, sestry Napoleonovy ...
Park nehleděný, skoro zpustlý, ale báječný i v té dekadenci. Lidé se tu váleji po sporé trávě pod stoletými olivami, rodiny tu sedí a obědvají sýr, salám a pijí víno z opletených lahví, děti lezou po stromech, trosky soch, sloupů a antických balvanů vyčnívají ze země, jezírko je tu s Aesculapovým chrámkem v prostredku, neveliký oblouk Septimia Severa, několik klecí s málo vzácnými zvířaty a ptáky, a klece ty jsou obklopeny křičícími dětmi, a mohutná stará zeď aurelianská ukazuje tu, jakým pásem byla obrněna císařská Roma proti útočným oblehatelům.1
Zde byly zahrady Domitianovy, vladaře typu Caligulova...
Hledáme dva pomníky. Goetha, jejž daroval Římu "Vilhelm imperator rex". Zde jest. Práce Eberleinova, vkus Viléma II. Goethe nahoře v pose, dole Faust, Mefisto, Ifigenie, Mignon. Až Vilém svůj dar uvidí, nebude mít přílišné potěšení. Pomník je otlučen, popsán jmeny a pokryt kresbami - -jako by Italiani i tady chtěli říci, že k ničemu jinému se tyto mramorové figury nehodí. A skutečně: vidí-li člověk antický mramcr, vidí maso i svaly, tenhle mramor připomíná živě jen - sádru. Děti lezou po Faustu a Mefistovi, v stínu Mignony spí nějaký člověk klidným snem, a nádherně odění karabinieři jdou kolem zabráni v hovor, jako by šli privatní procházkou.
Několik set kroků dále je pomník Victora Huga. Ten postavila sem franko-italská liga, aby Němec Goethe měl protiváhu ve Francouzovi. Dobrý Hugo stojí tu rozkročen ve svém občanském šatě a třímá v ruce - lýru. Skutečnou lýru. Podařená karakteristika velkého francouzského frasisty - ale až tuze mimovolná: Řím nemá už druhého takového nevkusu.
Sbírky Casina a Gallerie Borghese jsou zavřeny - na neurčitou dobu.
Táhne k jedné hodině. Sofie Petrovna připomíná, že je čas vrátit se domů k snídaní, colazione.
Sofie Petrovna si už osvojila několik italských slov - colazione bylo prvé mezi nimi.
Poznámky
1 I park i zoologická zahrada změnily valně od těch dob svůj vzhled. Tato stala se docela jednou ze silných atrakcí nového Říma.
zpět na obsah 
Další: Fora.