|
- Machar | - Řím | - |
Šťastně jsme se vybrali z roje prodavačů pohlednic, setřásli na dobro dotěrné cicerony, odkývali několika drožkářům, dali soldo nějaké nahnuté ženě se zahalenou hlavou, kterou k nám přivedla jiná žena silně gestikulující a zpívavě vykřikující: Poveretta cieca, signori! Poveretta cieca! - a opíráme se o železnou tyč zábradlí a díváme se dolu na Forum Trajanovo.
Půda starého Říma leží několik metrů pod Římem nynějším - odvezli rum a hlínu, přikrývku to, kterou věkové nasypali na kamenné kosti antického světa, ohradili místo zábradlím, a lidé světa nynějšího přicházejí s Baedeckry v ruce, podívají se, přečtou přislušný odstavec a jdou dále, neboť nelze mnoho vidět. Několik řad sesekaných sloupů, šedivá dlažba a sloup císaře Trajana.
Byla tu kdysi Basilica Ulpia, triumfalní oblouk císařův, Biblioteca Ulpia a chrám zbožněného Trajana - vše tak báječně nádherné, že se jen "zázrakem" být zdálo. Ještě kolem roku 600 zadíval prý se papež Řehoř Veliký na stavby ty a sochy, zadíval se na bronzovou skupinu, představující Trajana táhnoucího do války a vdovu prosicí o vyslyšení - císař ji odkazoval až na svůj návrat, vdova namítla, co že se s ní stane, nevrátí-li se, Trajan mínil, že nástupce jeho učiní potom, čeho si žádá. načež když mu vdova vtipně připomněla, proč odkazovat zásluhu dobrého skutku nástupci, slezl s koně a vyslechl ji - na tu skupinu zadíval prý se přísný papež a dojat vymodlil duši Trajanovu z očistce do ráje, kde ji za několik set roků skutečně našel Dante ...
V devátém století byl ten "zázrak" roznesen a rozkraden rukama církve, která budovala z nich příbytky nového božstva, svatých a světic jeho. Svědomí její bylo klidno a právem: na místě mythologie antické nastoupila mythologie nová, za heroy a zbožněné císaře byli tu nyní svatí a světice, tož i ty sloupy a ty kamenné ornamenty změnily místo a jmeno - lidé byli spokojeni a svatou církev to aspoň mnoho nestálo.
Jediný sloup Trajanuv zůstal. Tricet metrů vysoko strmí tu zasmušile nad troskami fora, nad střechami okolních domů, spirala reliefů, hlásajících slavné vojenské činy císařovy, vine se po něm vzhůru a nahoře stojí - bronzová socha galilejského rybáře Petra, která vlastně tak zachránila antickou tuto památku, jako socha Pavlova na Piazza Colonna sloup Marca Aurelia. Dali jej tam na místo pozlacené sochy Trajanovy... Na podstavci hlásá podnes nápis, že "senat a lid římský postavili sloup ten, aby bylo vidno, jak vysoký vrch musil být odstraněn, aby toto forum mohlo vzniknouti" - třicet metrů vysoký vrch spojoval tedy Capitolium s Quirinalem v dobách republiky a za časů prvých císařů.
A podstavec sloupu byl zároveň mausoleem Trajanovým. Zlatá urna chovala zde kdysi prach muže-panovníka, jemuž málo podobných měl svět vůbec. Vojenské činy jeho hlásají reliefy spiraly, genia vladařského dávají poznat psaní zachovaná v desáté knize Listů Plinia mladšího, o ceně člověka pak svědčí přání, kterým senat od dob jeho pozdravoval každého nového panovníka: Buď šťastnější než Augustus a lepší než Trajan! -
- Sofie Petrovno, kde je dnes prach toho řídkého muže? Rozmetán asi do smetí ulice, a ruka neznámého loupežníka se nezachvěla, když rušila poklid jeho. Duši jeho vymodlili ráj, pravda, ale sochu jeho srazili s místa jejího a popelu jeho pokoje nedopřáli, neboť ležel v urně zlaté, a zlato, jak známo, tuze přitahuje pobožné ruce katolické. Sláva a velkost člověka - jak je mohli respektovati, vždyť nerespektovali něco ještě většího: volnou a nezlomenou duši antického lidstva vůbec - zlomili ji a zotročili ji...
Domy pokrývají místa, kde stálo forum Augustovo, jen tři obrovské sloupy s kusem nádherného architravu - trosky chrámu Marta Ultora -zbývají z něho; domy pokrývají místo, kde stálo forum Julia Caesara, z něhož na dvoře jednoho domu se uchránily čtyři oblouky a kus kvádrové stěny; domy pokrývají místo, kde stálo forum císaře Vespasiana, císaře Nervy; co nezničili barbaři, zničili papežové... Dále, dále ... Smutné město sloupů, oblouků, dláždění a cest zbývá z toho, co se zvalo Forum Magnum, nyní Forum Romanum nazývané. Od Capitolia a pod Palatinem táhne se prostranství trosek, stydících se ve své sešlosti před modrým nebem, které je vidělo v lesku a nádheře kdysi...
Dej křídla své fantasii, ať letí řadu století zpět - tušíš mnoho, ale nevidíš ničeho!
Radnice nynějšího Říma stojí na základech pyšného Tabularia, jen ty tmavé kvadrovité základy zbyly; ty tři sloupy vedle nich s kusem římsy na hlavách - to byl chrám Vespasianův; šest menších sloupů v levo je zbytkem chrámu Dvanácti Bohů; jiná řada sloupů se římsou hlásá, že zde stál chrám Saturnův; odraný triumfalní oblouk Septimia Severa krčí se jaksi nesměle na druhé straně, blíže vězení Mamertinských; zde někde stál palác senatu, postavený Domitianem - nejmenší stopy není dnes po budově pyšných "shromážděných otců"; z basiliky Julia Caesara zbývá jen dlažba a několik řad podstavců sloupových; z Aedes Castoris, chrámu Kastorova, tři rýhované sloupy s něžnými hlavicemi; kamenná vyzdívka označuje místo, kde stála rostra, řečniště, odkud promlouvali konsulové k lidu, sem byla přivezena mrtvola Sully Felixe z jeho cumské villy a před tváří soch, basilik a chrámů, jež před rokem ještě slýchaly hřmící proud řeči jeho, pronesena pohřehní řeč nad ním, milencem Štěstěny, jak nemá druhého celá historie; odtud pronesl i Antonius nad zkrvácenou mrtvolou Caesarovou svou fenomenalní řeč proti Brutovi a všem druhým, "jenž zajisté je čestný muž a všichni druzí hodní muži jsou"; kuželovitý kámen označuje místo, kde prý, dle pozdější verse, když se totiž přestalo věřit v nanebevzetí prvního římského krále, byl pochován Romulus; do chrámu zbožněného Antonia Pia a jeho ženy Faustiny je vstaven koste! San Lorenzo in Miranda; zčernalý osamělý sloup z karrarského mramoru, co do času poslední, jenž byl postaven na Foru, zdvihá se blíže řečnické tribuny, sloup byzantského císaře Fokase, římským exarchou Smaragdem r. 608 z některé antické budovy vzatý a sem postavený, nesl karakteristický nápis: "Nejlepšímu, nejmilostivějšímu a nejzbožnějšímu pánu, triumfatorovi za nesčíslná dobrodiní jeho zbožnosti" - kterýžto Fokas byl centuriem vojenským, netvor zakrnělé postavy, poskvrněný krví pána svého, císaře Mauritia a jeho pěti synů, jež před očima otce dal zavražditi - dojemný pomník křesťanské vděčnosti! - Tři kvadry označují místo, kde stála jezdecká socha cís. Domitiana, opěvovaná Statiem ve sbírce básní Silvae; dlažba je tu kolem zbytku studně Lacus Curtius, označujicí místo, kde se za dob republiky otevřela zem, žádajíc oběti, a dobrovolnou obětí tou byl Marcus Curtius, jenž se v plném brnění vrhl do trhliny, která se hned za ním zavřela; dlažba cesty Sacra Via leží tu odkryta, základy chrámu Vesty při ní a domu, kde bydlily Vestalky; tři grandiosní rudé oblouky a klenby basiliky Maxentiovy, jejíž nádherné sloupy a bronzové pláty střechy byly vzaty k výzdobě několika katolických kostelů, ohromují přímo svou smělostí a dávají tušiti svou vyloupenou nádheru; do chrámu Romulova, jenž byl poslední pohanskou stavbou na foru, a do paláce Archivu jest postaven kostel sv. Kosmy a Damiana - -
Co platno vypočítávat? Z toho, co jest, nevidíš, co bylo. Kosti zašlého, krásnějšího světa, zloupené, rozházené, zoufale smutné. Mají svou mlčící pýchu a hrdé opovržení - ale smutek především. Byl tu život, a jaký život! Kraje a národové na tisíce a tisíce mil daleko cítili a věděli, že tady se osnuje jejich osud, tady že se rozhoduje o nich, zde že je místo, odkud se řídí svět. A zde šel život svým krokem: volilo se v komitiích, řečnilo se na rostrech, kupčilo se v basilikách, soudilo se, procházelo se po Via Sacra, povídaly se klepy a novinky, slavily se triumfy, věřilo se na věčné trvání imperia - a všecko, všecko to tam... Kamenné kosti zbývají, imperium je studeným dějepisným faktem.,.
- Sofie Petrovno, co je život člověka? Láme to duši tady," viďte? Kolik milionů je vás, Rusů?
Tolik jich asi mělo imperium za Augusta ... A všecko - fuerat quondam ... A nás je šest milionů a věříme na věčné trvání své. A spínáme k němu v té víře i ješitnost svého já------jak to řekl Ovid?
Cum volet illa dies, quae nil nisi corporis huius
ins habet, incerti mihi finiat spatium aevi.
Parte tamen meliori super alta perennis
astra ferrar nomenque erit indelebile nostrum -
ty kosti kamenné lámou zde všecko... Pojďme, Sofie Petrovno. -
Triumfalní oblouk Titův... Postaven dobrému a vlídnému císaři, "rozkoši a lásce lidského poko1ení", na památku dobytí Jerusalema... A blízko kostel Santa Francesca Romana, vstavený do trosek chrámu Venuše a Romy, toho nádherného chrámu zbudovaného Hadrianem a zloupeného požárem a papeži...
Dál, dále ... Amfiteatr Flaviovců, Kolosseum, il Coliseo. Ohromná stavba ta zavírá Forum. Není větší v Římě a málo podobných na světě. "Když se člověk na ni podívá, zdá se mu vše ostatní malé; je tak veliká, že se ani její obraz duši zachytiti nedá," praví Goethe. Vespasian začal ji stavěti na místě, kde bylo umělé jezero zlatého domu Neronova, Titus ji dokončil. Zarudlé zdi, materiál onoho zlatého snu Neronova, zbavené mramorových okras, soch a kovů trčí tu k modrému nebi. Osmdesátsedm tisíc diváků našlo tu místa při zápasech gladiatorů, při bojích s bestiemi, při divadlech námořských bitev, při bojích bestií mezi sebou, při popravách křesťanů. Císařové sedali v loži, která je dosud znatelna, přihlíželi hrám, poslouchali poznámky a často i jízlivé vtipy a narážky lidu - neboť při hrách a představeních panovala smělá volnost a byla trpěna, protože byla bezpečným ventilem - a hry a zápasy zde dávané byly vedle chleba jednou z nutných podmínek života starořímského...
A v jedné řadě s císaři sedávali zde senatoři s odznaky své důstojnosti, kolegia kněžská v ornatech a Vestalky v bílých rouchách. Rada následující patřila rytířům, řada třetí občanům římským, čtvrtá paním, řady další lidu, a nejvýše sedali námořníci císařští, kleří také rozpínali při žárném slunci nebo při náhlé bouři nad amfiteatrem vela, plachty. Sláva představení těch trvala až do roku 404., kdy asijský mnich Telemachos vrhl se mezi zápasící gladiatory, roztrhl je, ale sám byl hned roztrhán rozhořčeným lidem. Císař Honorius na to zakázal hry gladiatorské vůbec, zápasy bestií trvaly potom ještě nějakých sto let... A potom se dostavil úpadek i budovy. Pustla, vrazi, zloději a lidé bez přístřeší nacházeli v jejích chodbách a podzemních místnostech úkryt a domov, později sloužila za tvrz v bojích římských baronů, a konečně papež Mikuláš V. pronajal jeji material podmikavým dodavatelům staveb, a jakmile byl jednou příklad dán, byl následován: papež Pavel II. odvážel z ní stavivo pro Palazzo di Venezia, Pavel III. pro Palazzo di Farnese, Sixtus V. chtěl tam zříditi velkou tkalcovnu, ale pánbů si ho vzal ze světa dřív, než svůj plán provésti mohl, tisíce a tisíce povozů odváželo kameny z této stavby k stavbě paláců a kostelů římských, sotva třetina toho, co bylo, stojí ještě - a přece jaká ohromnost, jaký úžasný dojem!
A nejen grandiosnost působí tu, ta grandiosnost má svůj souměrný sloh ...
Bylo to slovo, kterým promluvilo římské císařství - slovo důstojné svého tvůrce.
Papežové nabili do zloupené budovy jako za náhradu nevkusných kaplí, oltářů, krucifixů - královská vláda ji slušně vyčistila. Kolosseum neuráží...
A za ním několik set kroků triumfalní oblouk Konstantinův, první památka prvního křesťanského císaře ... Postaven byl mu po bitvě u Ponte Molle, mostu milvijského, kde se poprvé vraždilo pod korouhvemi se znamením kříže...
Obracíme se a díváme se nazpět na Kolosseum, trosky Fora, Palatin, Capitolium.
V roce 463. stál na Palatinu básník Claudian a ukazoval císaři Honoriovi, jenž právě vtáhl do města, chrámy a bohy, jak je císaři jako chlapci kdysi otec jeho Theodosius ukázal:
Nad Forem strmí k nebi císařský palác vládců, na spousty chrámů zírá, na bohy, kteří stojí kolem nich jako strážci. Nádherný věru pohled pod střechu Hromovládce na obry vznášející se nad tarpejskou skalou, nádherný věru pohled na dveří umnou krásu, na sochy vnikajicí k oblakům samým, sloupy, obrazy z kovů lesklých, budovy nesčíslné, oblouky nespočetné zářící v jasných skvostech: mdlí oko ohněm kovů, proudící zlato kolem ještě je otupuje -
Ach, Sofie Petrovno, četl jsem jednou toho starého Claudiana, něco těch jeho slok mi zbylo v paměti a tady je máte v překladě - nic a nijak už nám nemůže říci, co všecko tady bylo... Fuerat quondam...
zpět na obsah 
Další: "Královna cest."