|
- Machar | - Řím | - |
Via Appia. Appius Claudius ji vystavěl, censor, jemuž čest vlasti byla zrovna tak něčím nedotknutelným jako čest vlastní, jenž v době všeobecné malomyslnosti, když Thessal Kineas stál v římském senatě a přednášel otcům návrhy míru vítězným králem Pyrrhem stipulované, vystoupil z dlouholetého svého zapomenutí, dal se donésti do kurie a, vetchý slepý kmet, zahřímal senatorům do uší řečí, jaké už dávno nebyli zvyklí: Blahořečím dnes poprvé své slepotě, neboť nevidím vyslance, který si troufá v senatě římském nabízeti poraženému Římu mír, a blahořečím jí tím víc, že nevidím Římany dneška, ktcří takový návrh bez zardění a studu poslouchají... A senat se vzpamatoval: Řím nejedná s nikým o mír, dokud cizí vojsko stojí na italské půdě - tu větu řekli Pyrrhovu vyslanci a přidali důtklivou žádost, aby ihned opustil město. Věta ta stala se kardinalní zásadou státu a zásada ta zlomila po letech i Hannibala ...
Appius Claudius tedy zbudoval tuto "reginam viarum" mezi Římem a Capuou, a my po ní jedeme za čistého nádherného odpoledne, kdy stříbrná oblaka jako nádherné sny plovou po modré báni, kdy je v duši veselé bezstarostno a několik příjemných hodin leží před námi. Na Piazza di Spagna najali jsme vůz. K Sepolcro di Cecilia Metella a zpět - co žádá? Veturino žádal deset lir. Nahídl jsem, spíš abych jaksi vyvolal proud řeči, přísah a zoufalých gest, čtyři liry, ale milý veturino graciesním pohybem ruky ukázal na sedadlo povozu. Usedli jsme a jeli. Známými uliccmi přes známá náměstí, kolem známých a drahých míst, pod Kapitolem a Palatinem, Via de Cerchi jsme jeli, kde krámky, nuzné příbytky nuzných lidí, kovárny a skladiště jsou vstaveny do trosek ohromného kdysi Circu Maximu; na cypřiše a olivy dívali jsme se, stojící na živém kdysi vrchu aventinském; zastavili jsme se na chvíli u velkolepých trosek lázní Caracallových, ale nešli dovnitř, poněvadž Sofie Petrovna mínila, že "se to tak krásně jede, abychom tedy jeli"; hrob Scipionů jsme minuli, kde ležel kdysi popel několika konsulů ze slavného rodu Corneliův a básníka Ennia, ale ani na ten nechtěla se Sofie Petrovna podívat, když jsem jí řekl, že ani prach Scipiona Staršího, vítěze nad Hannibalem, tam nebyl, ani popel Mladšího Afrikana, zhoubce Karthaginy a Numantie; zahledli jsme Columbarium čili pohřebiště propuštěnců Augustových; projeli jsme otlučeným a orvaným vítězným obloukem zvaným Drusovým, ve skutečnosti však pro triumf Trajanův postaveným; propletli jsme se spoustou venkovských vozíků nakupených v bráně, tuze svědomitě prohlížených celníky - a vyjeli jsme z města. Ohromná hradební zeď s věžemi, hradba Aurelianova, byla za námi a zakryla nám všecko, co se Římem zove. Jen špičky stromů vyčnívaly nad ni. V pravo i v levo obloukem za námi hnala se ta vysoká šedivá hradba, vzdorná, pochmurná a pevná, jež měla chrátiit hlavu světa na věky věkův... Ale neuchránila. Sedmdesátkrát byl Řím dobyt, bezpočtukrát vypleněn ...
Jedeme tedy po té slavné "Královně cest". Dva tisíce a dvě stě roků je stár kámen té dlažby, v nějž bije náš kůň kopyty. Stále ještě týž kámen, na němž stanul u druhého milníku Hannibal s dvěma tisíci jezdci a díval se na město nedobytné, nezlomitelné, nezdolatelné, týž kámen, jenž duněl brzy potom pod kroky republikanských legií, táhnoucích s novou silou a novou důvěrou proti němu, týž kámen, po němž šlo vojsko Crassovo proti vzbouřeným otrokům a gladiatorům, legie Pompejovy a Caesarovy, Brutovy a Cassiovy, Mark-Antoniovy a Oktavianovy. Mrtvý Augustus se tudy vracel z Noly, mrtvý Tiberius z Capri. Zde u čtvrtého milníku stál letohrádek Senecův, v němž si dal filosof na rozkaz Neronův otevřít žíly a zde byl také pohřben. Zlatá nosítka Domitianova plula tudy na ramenách silných Afrikánů k nádherné vile nad jezerem Nemi v albanských horách. Zbohatlí propuštěnci řídili tu vlastnoručně své přípřeže na podvečerní projížďce. I Cynthia, milenka Propertiova, to "zlaté děvče tiburské", řídila tu své koně, jedouc do Lanuvia, a sok básníkův v přízni její provázel ji na vyzdobeném voze, zakrytém hedvábnými oponami, kolem něhož dva molosští psi s velkými obojky poskakovali. Kupci všech národů a krojů brali se tudy, celá žebrácká kolonie sídlila tu po obou stranách ve stínu mausoleí, tomb, košatých stromů, oltářů, pomníků a herm...
Z roztrhané chaty vylítl polonahý kluk - jen kalhoty visí na něm - tělo jako měď, hlavou hotové ciganě, rozkřik se na nás: Ecco, ecco, signori! a metá s opičí rychlostí kozelce vedle vozu - chvíli ustane, běží, natahuje ruku - najednou zase se vrhá na ruce, běží po nich - a zase se postaví, běží a dlaň do vozu k nám Dostal soldo. Vřískl a na to heslo žene se bůh ví odkud pět jiných takových polonahých cigaňat k vozu - ale již se náš veturino obrací na svém povznešeném místě, kleje a hrozí jim bičem. Děti se zarazily.
Sofie Petrovna zatím rychle vyňala svou tobolku a hodila nazpět hrst stříbrňáků: Proč jim neudělat radost, když se dá udělat několika penízky? - míní... Cigaňata leží na dlažbě cesty v jediném chumelci...
Náspy po obou stranách cesty zavírají výhled. Kapličky a osterie jsou jediné budovy, jež oživují smutek té silnice. U jedné té kaple náš kočí zaráží: Ecco, "Domine quo vadis?" -
Zde je to tedy... Jedno z těch míst, kde se vráží hřebík do hloupé lidské duše. Miliony takových ze všech končin světa zde již bylo. - Kolik milionů jich ještě přijde, než nastane den, kdy mythologie dob našich nebude pro lidstvo mít víc ceny než mythy a bájky z dob zašlého světa antického?
Seděl prý sklíčený rybář Petr v žaláři mamertinském a byla noc. A tu prý někdo přišel, vyvedl Petra, vedl jej pod Kapitoliem, stočil se s ním k Via Appia a milý Petr, cítě svobodu, upaloval, co jen nohy stačily. A zde, právě v těchto místech, potkal prý najednou pána Ježíše. Pán Ježíš nesl kříž. Petr udiven, spustil na něj latinsky: Domine, quo vadis? Kam jdeš, pane? - a dostal taktéž latinskou odpověď: Jdu do Říma, abych se dal ještě jednou ukřižovat. Petr porozuměl. Zastyděl se jako tenkrát u Kaifaše, když kohout zakokrhal, obrátil se a šel tiše nazpátek do žalářů mamertinských. Načež prý jej dal Nero přibít na kříž... Inu, mučennictví nebylo zrovna sladkou zábavou ...
Pěkné, asi desítileté děvče nám otvírá. Kostelík skoro holý, v prostředku žlutý kámen a v něm čistě provedený otisk nohy Kristovy. Kopie pouze, original mají u sv. Šebastiana, v kostelíku několik set kroků dále ležícím. Musela to být noha tuze důkladná - měříť jistě půldruhé stopy staré míry ...
Vycházíme z kaple a kočí se potutelně usmívá - nějaká taková nevěřící garibaldianská mrcha patrně...
Jedeme dále. Zeď, stromy nad ní. Židovské katakomby. Zavřeny a nemožno se někoho dovolat.
V levo trosky Cirku Maxentiova, moderní dům vstaven do nich - dále!
Náhrobek Cecilie Metelly... Odraná stavba, znešvařená cimbuřím ze středověku. Zde tedy byl skryt v nádherné tombě popel snachy mocného triumvira, boháče Crassa! Náhrobek pust, tomba leží v průjezdě paláce Farnese a popel krasavice - bozi vědí, kam rozvát! -
Sofie Petrovna se postavila ve voze a vykřikla. Jaký to obraz před námi! Campagna!
Cesta se snižuje do roviny dole ležící.
Staré Latium leží tu v celé své rozsáhlosti. Rovina úžasná, zažloutlá, tragicky smutná, rovina bez konce. Ale západ vykouzluje tu obraz, jemuž daleko široko nemůže být rovno na světě. Na rezavé pláni té chvěje se karmínový prach, trosky starých vil a hrobů plovou v ní jako vraky rozbitých ozářených lodí; vodovod Claudiův zdá se vyčnívat z ní svými zarudiými oblouky a mohutnou stavbou na nich jen proto, aby snil svůj truchlivý sen v záři sklánějícího se slunce, které je totéž, jako za dob života jeho; na skupinu albanských hor je nadechnuto fialově rudé světlo tak čisté a luzné, že se zdají být pastelovým obrazem: Frascati, Albano, Marino, Rocca di Papa, Castel Gandolfo - všecka ta města jsou tak bílá, něžná, skla v oknech domů jejich blýští se jako zasazené diamanty, parky a lesy kolem nich jsou jako tmavě zelené vlny - a to fialově rudé světlo chví se na všem tam jako nejprůhlednější závoj...
A daleko přes rovinu v levo tyčí se skupina hor sabinských. Na nich leží světlo ještě jemnější, ještě průhlednější. Každá brázda boků jejich, každá prorva, každý průval, každá linie jednotlivých vrchů jsou vyznačeny měkce a určitě, jakoby uhlem narýsovány v té pastelové fialově rudé barvě...
Slova nemluvíme. Stojíme ve voze, opřeni rukama o sedadlo kočího a díváme se do té klasické krajiny, kde zpívá světlo a sní ruiny...
Veturino opřen o koně také zírá do dálky...
Myslí se v také chvíli? Žije se? Dýchá? Pochybuji. Oči absorbují veškerou životní energii a všecky síly, které jsou v těle.
- Ponenáhlu se roztahuje zašedlá rouška po všem kraji. Průhledná sic, lze dobře vidět lesy a města na horách albanských, ruiny v rovině kampanské - ale zašedlá. Pastel zmizel...
Sedáme, kočí obrací. Hrob Cecilie Metelly zčernal, vodovody v dálce se jaksi skrčily a zahalily do hnědých povlaků.
Kámen staré "královny cest" se ozývá pod kopyty koně. Předháníme, neboť potkáváme dvoukolové vozíky kampanských venkovanů, vypestření koníci jejich cinkají si truchle spoustou navěšených zvonečků, co vládce jejich, hově si líně na vysoko vztyčeném sedadle, dívá se bezmyšlenkovitě v dálku ...
Blížíme se ke zdi Aurelianově, projíždíme branou a zase vidíme Řím.
Slunce zapadlo. Nádherně, jak zde zapadá vždy, ale sotva zapadlo, vstaly nad Vatikánem šedivé hory mračen a z nich duje studený vítr - ta stále pohanská příroda symbolisuje tady dějiny lidstva...
zpět na obsah 
Další: Pantheon.