|
- Machar | - Řím | - |
Neveliká Piazza. Kolem dokola krámy s pestrými výkladními skříněmi; po úzkých chodnících proudí lidu, že je těžko dostati se ku předu; v prostředku náměstí šumí fontana; štíhlý obelisk z rudé žuly dvihá se nad ní; vozy drožkářů s klímajícími vozataji na kozlících; vozíky posluhů, jichž majitelé hoví si kdesi v stínu, kam nemůže palčivé slunce; řvoucí prodavači pohlednic, ciceroni, pátrající po cizincích - a do toho rušného víru a šumivého života dívá se mlčící tmavá antická stavba.
Tři řady mohutných sloupů z bílého kdysi mramoru nesou střechu předsíně jeho, na architravu jejím čte se: M. Agrippa L. F. Cos. tertium fecit, M. Agrippa, syn Luciův, po třetí konsul, vystavěl; cylindrovitá stavba vlastního chrámu, jejíž rudé cihly, zbavené skvoucích mramorových a kovových ozdob, v netečné resignaci dávají se otrle okukovati zvědavými pohledy, opírá se o předsíň, a jako vypouklá bublina pokrývá šedá olověná střecha hlavu jeho.
Otvíráme dvířka železné mříže, sestupujeme po několika stupních dolů - i Pantheon ukazuje, že půda antického Říma ležela o několik metrů níže, než půda města dnešního - rodina hubených koček, jež v obvodu té mříže má domovské právo, dívá se na nás s jednoho kvádru s levé strany žlutýma nehybnýma očima, procházíme předsíní, otvíráme ohromné železné dvéře - a krok se zarazil a dech se zatajil...
Bílé světlo bez lesku rozlito je prostorem. Bílé světlo, ač tu není jediného okna. Jediné nuance nemá to světlo nikde, aie také ani jediného stínu. Jsme v nitru nevysokého šedého válce, z něhož vyrůstá ohromná šedivá kasetovaná kupole, ta klene se nad naší hlavou a nahoře, vysoko, vysoko je otevřený kruh, il occhio, oko, v němž se modrá blankyt oblohy a bělá kus oblak, po ní plujících. Skoro dva tisíce roků dívá se tím otevřeným okem chrám k nebesům, a skoro dva tisíce roků zírá nebe okem tím v nitro chrámu, lije jím své stejnoměrné bílé světlo, své slzy a sníh za dnů zimních a přívaly vod za letních bouřek.
Po bitvě u Actia vystavěn byl Pantheon M. Agrippou, vojevůdcem, přítelem a zetěm Augustovým. V průčelí proti vchodu stála socha Joviše Ultora, Mstitele, jenž stihl trestem všechny vrahy zbožněného Julia Caesara. V pravo a v levo od ní byly sochy Martova a Venušina, Aeneova a Julova, Romulova a Caesarova. Sochu svoji nedovolil postaviti císař Augustus mezi ně, i byla postavena v předsíni se sochou zbudovatele chrámu tohoto, Agrippy. Pantheonem byl nazván, že kupole jeho klene se nad zemí, jako klenba nebeská nad světem - stavba ta byla symbolem vlády Augustovy. Postaven byl blízko místa, nazývaného Kozím rybníkem, kde Romulus byl kdysi při přehlídce vojska zahalen mlhou a bouří a "vzat do nebe".
Dílo Agrippovo bylo značně poškozeno ohněm, podoba, v jaké se jeví nyní, pochází z dob genialního architekta na trůně císařském, Hadriana, s doplňky a opravami Septimia Severa a Caracally, jak hlásá druhý nápis na architravě.
Tehdy byly kasety kupole vyloženy bronzovými růžicemi, stěny cylindru bílým mramorem, a tehdy i klenba a střecha předsíně byla bronzová a střecha kupole kryta pozlacenými bronzovými pláty. - - Stojíme přímo pod oknem a uvádíme si na pamět vše, co bylo ...
Pantheon jest jedinou zachovanou monumentální stavbou antického Říma... Jaký to musil být celek, když tato ukázka i ve své nynější odranosti působí na nás po tolika stech letech tak úchvatně, tak velebně! Jaký musil to být pohled na pyšné Capitolium, na hrdý Palatin, na Forum Magnum! Jaký na Forum Trajanum, jež bylo i těm antickým lidem, trochu víc na monumentálnost než my zvyklým, zázrakem" Jaký na chrám Marta Ultora, jehož několik sloupů, na místě fora Augustova zachovaných, nezdá se nám vůbec být rukou člověka zbudováno? Jaký pohled na Amfiteatr Flaviovců, Basiliku Constantinovu, lázně Caracallovy a Diocletianovy? Jací lidé musili být, kteří se cítili doma mezi takovými stavbami a takto realisavali své sny?...
Ano, zde bylo svrženo lidstvo s výše, o jaké se nám jen bolestně sní, zde byla jemu zlomena duše, jakou mu už potom nedal Osud nikdy víc údělem. V dobách největšího rozpětí nedovedla potom už ničeho víc, než kopie toho, co bylo vytvořeno tady.
Kupole chrámu sv. Pavla v Londýně měří v průměru 41 metrů, kupole sv. Petra ve Vatikaně a domu ve Florencii 42, všem jim byla vzorem a předlohou tahle kupole pantheonská. A její průměr měří 43 metrů...
Edikty křesťanských císařů zavřely všechny pohanské chrámy antického světa, i Pantheon by1 zavřen. Westgotové a Vandalové jistě vylomili i jeho dvéře, ale nenalezli zde pokladů a opuštěné sochy bohů nevzbudily hrabivost jejich. Deště lily otevřeným okem proudy své v nitro jeho. Tibera, rok co rok vystupujíc z lože svého, zaplavovala žlutou vodou nádhernou dlažbu jeho, ale zuřivost živlu nezničila stavbu tu.
Papež Bonifac IV. dlouho pozoroval chtivými zraky opuštěný stan bohů pohanských a myslil, že by právě kupole ta byla vhodným příbytkem královny nebes, Marie panny. I vyprosil si ji od byzantského císaře Fokase - téhož, jenž byl vrahem císaře Mauritia a jeho pěti synů a jehož sloup byl postaven tehdy na velkém Foru - a Fokas mu ji dal. Na dveře Pantheonu byl ihned přidělán kříž, mramorové stěny jeho pokropeny při slavném procesí svěcenou vodou a pod klenbou jeho zapěl papež poprvé Gloria in excelsis. Kostel byl zasvěcen panně Marii a mučenníkům, jichž kosti sem byly na dvaceti osmi vozech převezeny... Tak byl pohanský Pantheon vlastně panenkou Marií zachráněn před zkázou, a Bonifacovi získána nesmrtelnost, jak ji hlásá náhrobní nápis jeho v jeskyních vatikanských. Řím byl pyšný na tu památku dávné nádhery své: ještě v XIII. století přísahal každý senator římský, že mimo sv. Petra a Andělský hrad bude chrániti papeže i "Santa Maria Rotonda". Řím byl pyšný - ale papežové byli praktičtí. Roku 1625 dal Urban VIII. všechno, co bylo z bronzu, z chrámu vybrati - skoro půl milionu pudů vážil kov - z něhož byla ulita těžká děla pro Andělský hrad a nevkusný baldachyn na točených sloupech, stojící nad hlavním oltářem chrámu svatopetrského. Řím se pomstil svatému otci nesmrtelným vtipem na sloupu Pasquinově: Quod non fecerunt barbari, fecerunt Barberini - Urban VIII. byl rodem Barberini. Na střeše předsíně dal postaviti týž papež stavitelem a sochařem Berninim dvě nevkusné vížky, jak je vídáme na starších obrazech Pantheonu, aby panenka Maria měla také své zvony; vtip římský zval je "oslí uši Berniniho", královská vláda dala je r. 1883 snésti.
Též Benedikt XIV. sáhl uměleckou rukou svou na Pantheon: nádherné antické dekorace vnitřku chrámu z mramoru, porfyru a serpentinu dal otlouci a nahraditi stukaturou. Lázně Agrippovy, které přilehaly k zadní stěně chrámu toho, byly zničcny již dříve a s nimi i zevnější mramorové okrasy Pantheonu - více se již tedy zkaziti a zničiti nedalo... Zloupený hrabivostí, pokažený hlupstvím a barbarstvím - a přece působí chrám ten takovým dojmem! Dýchá se tu jen zatajeným dechem, lehké mrazení přebíhá po těle a člověk by nejraději poklekl v zbožné úctě ne před tou panenkou Marií a dvacetiosmi vozy kostí mučenníků - ale před těmi dávnými vypuzenými bohy antickými, kteří byli tak krásní a se všemi svými slabůstkami člověku tak blízcí! A že jsou mrtví? Mrtví? Když už věřit v mythologii - proč nevěřit v tu, která je nesmrtelná svou krásou, svou věčnou svěžestí, svým luzným štěstím?
Malíř Raffael, dítě štěstí a miláček Vatikanu, vyvolil si Pantheon za místo posledního odpočinku: leží tu skutečně, špatná socha Madonny stojí nad hrobem jeho, ještě špatnější latinské verše kardinala Bemba jsou náhrobním nápisem jeho a co nejšpatnější bronzová busta jeho je postavena u hrobu toho. Přítel jeho, malíř Annibale Carracci, a nevěsta jeho, Maria Bibbiena, leží v jeho sousedství.
A zde také mají poslední příbytek první dva králové sjednocené Italie, Viktor Emanuel II. a Humbert. Spousty věnců pokrývají hroby jejich, stařečkové veterani střeží je a dávají navštěvovatelům památní knihy k podpisu. Italie moderní nemohla nalézti místa vhodnějšího pro své hlavy. "Al padre della patria" stojí psáno na mramoru, kryjícím kosti sjednotitele Italie. Rodina savojská navazuje vědomě a účelně na tradice Říma antického a v tom jest jeden z velikých jejích úspěchů. Tradice antická hrála vůbec velikou úlohu v znovuzrození a sjednocení Italie, a jistě není dnes docela odbyta a odložena. Zbývá ještě mnoho, velmi mnoho vykonat. Boj dnešní Francie musí vzíti dnešní Italie za svůj, dějinná Nemesis musí vésti ruku její - a potom teprv vstoupí mladý stát ten na cestu, která jediná vede k úplnému ozdravění jejímu a k životu rušnému a svobodnému.
- Sofie Petrovna stojí se zářícím okem u hrobu dobráka Humberta, zavražděného v Monze 29. července 1900.
- Mělo to smysl? - ptám se jí tiše.
- A jsou životy, které by neměly smyslu, kdyby nebylo víry, že i to je nutno - povídá přesvědčivě.
- Ale pod zorným úhlem Věčnosti? Byli jsme na Palatinu, slyšela jste historie císařů, vidíte, čím Řím byl kdysi, vidíte zánik národů, docela i bohů, vidíte dnes ty smutné kosti všady -
- Nelamte mi duši i Vy! Trpím beztoho už tak dost v tom vašem Římě -
zpět na obsah 
Další: Mausoleum Hadriani.