|
- Machar | - Řím | - |
Když jsme ráno vyšli a stanuli na Via Babuino, kde se dáváme vždy pozdraviti proudem slunečního světla a modrem usmívavé oblohy, ptala se náhle Sofie Petrovna, proč že se nepodíváme do některého z těch 336 kostelů římských, proč že jsme nebyli ještě u sv. Petra ve Vatikaně, u sv. Jana lateranského - proč se díváme jenom na "kosti"" Ale hned doložila, že otázka její není docela urgencí, že má dobře v paměti naši benatskou smlouvu; ptá prý se pouze, že by ráda znala system, podle něhož Římem chodíme, nic více. A že docela netouží, aby se něco na něm měnilo.
Pověděl jsem jí svuj system. Je to historie. Řím je v prvé řadě městem světových dějin. Vyloupáváme si tedy, dle slov Goethových, z Říma nynějšího Řím antický, Řím republiky a císařů, potom projdeme Římem papežů a konečně Římem královským. System se arci nedá přísně dodržovat, bude nutno tu a tam se vraceti, jak jsme dosud musili dělati exkursy do dob jiných, pozdějších - ale jaká pomoc, jinak se Řím žít nemá a nesmí. A historické moje výklady ať poslouchá trpělivě. Nechci jí vlastně ničeho vykládat. Myslím toliko nahlas. Žijí mi ti dávní lidé v duši, a přijdu-li na místa, jež jsou jevištěm života jejich, stavím si je tam, vidím je a maně jí vykládám, co vidím.
A tak jdeme nyní k mausoleu Hadrianovu. Aelius Hadrianus byl nástupcem Trajanovým, rodem Španěl. Scestoval všechny provincie svojí říše a celý svět těm cestám žehnal, jenom prokuratoři a prokonsuloivé, jichž pašovskému hospodaření byla přítrž učiněna, nebyli s císařem spokojeni. A stavěti, nádherně stavěti, bylo jeho vášní - ve vzorném vladaři žil totiž i genialní architekt. Stavěl všude nové osady po celé římské říši, v Athenách stvořil celé "nové město Hadrianovo", v Britannii a Germanii ochranné hradby, v Římě vodovody, chrámy, mosty, v Tivoli čarovnou vilu, přístav v Cajetč, thermy v Ostii, i na troskách Titem rozbořeného Jerusalema chtěl založiti nové město s velkolepým chrámem Jovišovým - což zavdalo podnět k poslednímu povstání Židů pod Simonem Bar-Kochbou, k tříletému hroznému boji, zpustošení celé země a rozstřiknutí se zbylých Židů po celém světě. Když cestoval, provázelo jej celé vojsko architektů, stavitelů, techniků, sochařů, ciselerů, mosaicistů, a průvod ten byl jako vojsko rozdělen v kohorty a vojensky zorganisován. - Miloval řeckou kulturu tak, že i v totn zřečtělém Římě utržil posměšné jmenování "Graeculus" a malá část z velké sbírky nesmrtelných mramorů z trosek villy jeho v Tivoli vykopaných je nyní hlavním pokladem sbírek kapitolinských, vatikanských a ostatních sbírek římských. Měl smysl pro verše, dobrý vtip a obsažný hovor. Architekt v něm pamatoval také na posmrtrií příbytek císařův: za Tiberou, "co by kamenem dohodil", postavil si nádherné Mausoleum, ale zemřel dříve, než příbytek byl hotov; teprve nástupce jeho Antonius Pius jej dokončil. Tam ležel potom popel Hadrianův a jeho ženy, i popel Antonina Pia, toho Numy doby císařské, i popel Faustiny, záletné ženy Marca Aurelia, i popel jeho, císaře filosofa, přivezený z daleké Vindobony - tří císařů, kteří s Trajanem byli čtverlístkem daným světu pro štěstí. Ani senat neměl příčiny vrhati se nepřátelsky na jejich památku, žiliť v míru, přátelství a vzájemné úctě s "otci shromážděnými", senat poznal, že se minulé časy slávy a panování jeho již nevrátí, přizpůsobil se novým poměrům a když želel smrti toho kterého císaře, pak byla jeho lítost jistě upřimná, a těchto čtyř želel všech a každého zvláště.
I popel neblahého syna Aureliova, Commoda, gladiatora duší, touhou a snad i krví, odpočíval tu v sarkofagu a popel Septimia Severa, Afrikana rodem, jenž umřel daleko v Britannii s parafrasí šalamounského "marnost nad marnost a všecko je marnost" na rtech: "Vším jsem byl a všecko je ničím," došel tu pokoje ...
Přecházíme po mostě, jejž stavěl Hadrian, Pons Aelius; tři poslední pilíře jsou z jeho doby, ostatní byly přidělány při regulaci řeky. Mausoleum císařovo leží před námi. Ta z tisíců a tisíců obrazů a pohlednic známá cylindrovitá masa zahnědlého kamene na čtyřhranném podstavci, nahoře vroubená cimbuřím, přeplněná přístavky s kovovým andělem nahoře. Ano, Castello Sant' Angelo nazývá se nyní hrob dávných římských imperatorů. Hrad andělský, protože papež Řehoř Veliký kdysi v čas moru viděl prý nad Mausoleem vznášejícího se anděla, který vytaseným mečem kázal hrozné epidemii ustati v zuření.
Platíme po liře vstupného, turniket vrže, královský průvodce rozžal spoře umístěné elektrické lampy a jde s námi. Kročeje jsou tlumeny hlinou pod nohama, široká chodba stoupá s počátku bez schodů spiralovitě vzhůru, potom vystupujeme po dřevěných schodech a přicházíme k velké komoře s výklenky - zde stál Hadrianův sarkofag z rudého porfyru v prostředku a ve výklencích tomby druhých císařů a jejich žen ... Ticho, prázdno tu . Hlas průvodčího je pohlcován tmavým prostorem - chlapík mluví pěkně a plynně, každý takový průvodčí musí absolvovat školu a složiti zkoušku. S hora sem padá nějakými otvory šikmo trochu světla, starý antický mramor, jímž je komora vyložena, bělá se v něm truchle - jediný opuštěný zbytek dávné nádhery...
Průvodčí nedává času k dlouhému snění; mile se usmívá a přívětivě nutí k dalšímu vzestupu. Po moderních schodech vystupujeme na dvůr, kde stojí socha mramorového anděla, korunujícího kdysi špičku Andělského hradu, r. 1770 byl vystřídán nynějším kovovým. Procházíme přístavky: jsou tu papežské jizby a sály s freskami a stukaturou, ohromné železem pobité pokladny, v nichž svatí otcové shromažďovali si vzdor radě pána Krista poklady tohoto světa; procházíme prostorem, kde je postavena řada hliněných nádob - svatý otec Alexander VI. a skutečný otec zdárných dětí, Giovanna, Cesara a Lucrezie Borgiů, měl tu připravený olej, který se v případě oblehání vařil a lil bezbožným lidem dolů na hlavy - také jeden způsob papežského "pomazání" olejem; zde někde byl v červenci r. 974 Benedikt VI. uškrcen rozlícenými Římany; za deset let na to zhynul tu jiný nástupce Petrův, Jan XVI., po čtyřměsíčním vězení hladem nebo jedem, ale jeho soupeř, Bonifac VII. netěšil se také dlouho ze slávy světa: za rok na to byl ubit, vlečen ulicemi a zohavená mrtvola jeho pohozena - před sochou Marca Aurelia, která tehdy stála na Lateraně... Za řečeného Alexandra VI. byl ministr jeho Floridus, arcibiskup z Cosenzy, obžalován z falšoivání dispensí. Papež na něm vylákal přiznání a dal jej spustit z komory,
kde stál kdysi sarkofag Hadrianův, dolů do studny, kam mu byl dán džbán oleje, lampa, brevíř a sv. písmo a spouštěn chléb a voda - arcibiskup ovšem nový a takový způsob živobytí dlouho nevydržel... Atd. atd. A tohle hospodářství, prosím, shlíželo s hůry s pohrdáním a ošklivostí na antický svět a hrůzovlády římských císařů - ale o tom později, Sofie Petrovno, až přijdeme do Říma papežského. Vidíte ostatně, že nelze se přísně říditi systemem: jsou místa, kde dějiny tvoří své groteskní vtipy a provádějí přímo clownovské nápady; člověk se musí zastavit, podívat a usmát...
Příšerné cely procházíme. Vlízáme do děr, kde není možno stát, jen klečet neb ležet; díry vlhké, studené, bez světla - papežská vězení! Kdo vyčítá starému Římu tady jeho mamertinské žaláře? Zde byla věznéna Beatrice Cenci a její matka - Beatrici maloval prý tu Quido Reni a obraz ten visí v paláci Barberini - zde byl vězněn Giordano Bruno, Cagliostro a vlastenci italští, zaiatí v bitvách papežskými žoldnéři, a sem také rozbolestněná fantasie českého lidu umístila svěho miláčka Josefa II., jenž prý "nezemřel, ale byl odvlečen jezovity do Řima a sedí tam v Andělském hradě"
- přes okraje z cimbuří byly často vystrčeny tyče, na nichž svatí otcové dávali klátiti se pověšeným tělům pro podívání a výstrahu nepokojnému Římu...
A zase několik sálů - člověk by nevěřil, co všechno takový hrob řrmských císařů na sobě nese - a v těch sálech vojenské museum nové Italie. Plány měst, zbraně, modely děl, podobizny, plastické mapy - tři věky Říma zanechaly tu své patnátky, ale Řím papežský ty nejpříšernější... Veliké pyramidy bílých kulí pro praky a děla jsou narovnány na dvoře: hrob Hadrianův byl okrášlen místo nynějšího cimbuří spoustou mramorových soch; když oblehali Gotové Mausoleum, byly sochy ty vrhány na ně místo kamení; z toho pak, co se ještě zachovalo a z ostatních mramorových ozdob a okras dali papežové nakroužiti kulí -a ty zde leží, poněvadž svatým otcům už se nedostalo příležitosti poslat je na lebky oveček svých...
Pěkná vyhlídka je s temene hradu. Tibera, mosty, Vatikan, Řím, v dálce hory - pozoruiete ostatně, Sofie Petrovno, že Římu schází barvitost střech? Ty kryty jeho domů jsou buď nízké a pak splývá barva jejich s barvou domů, moře světlé kávové vypálené barvy, anebo jsou docela ploché a pak se na nich třepetá prádlo a stojí místy nějaký stromek. Ano, barvitost střech chybí té spráhlé směsi ploch ...
Hrad jest spojen s Vatikanem dlouhou chodbou: za dob nejistých a chvil válečných nechávali svatí otcové sv. Petra být Petrem a svěřili své drahé životy pevným zdem Mausolea po příkladu Řehoře VII., jejž tu oblehal několik měsíců císař Jindřich IV. - ale i o tom všem jindy, Sofie Petrovno! -
Odcházíme. Člověk se loučí pohledem s vězeními a hrobkou císařů ...
A zde dole, Sofie Petrovno, dne 11 září 1599 bylo postaveno lešení a na lešení tom odpraveny signora Lucrezia Petroni a její nevlastní dcera, Beatrice Cenci. Umřely statečně, pravé dcery Říma, a svatý otec Clement VIII. byl tuze starostliv o spásu Beatrice, jedné z nejkrásnějších dívek římských. Svatý otec dlel v Quirinale a věděl, že Beatrice umírá nevinně, že duše její tedy do nebe přijíti musí, ale bál se, aby ubohé dítě v poslední chvíli snad se nepotřísnilo hříchy hněvu a roztrpčení:
1 nařidil, aby byl oznámen dělovou ranou okamžik, až bude klást svou hlavu pod sekyru katovu. A zatím se modlil a modlil. A když rána padla - dal děvčeti veliké papežské rozhřešení in articulo mortis - a tak tedy duše její mohla vstoupit přímo do ráje...
Beatrice a její matka daly zabít starého Cenciho, poněvadž panenské dívčí tělo nebylo před zhýřilým otcem jisto. Papež na soudě uznal, že to bylo nutno, ale zároveň, že musí býti pomstěno za.vraždění muže, jenž byl přece jen otcem a nad to - vykupoval si čas od času od svatého otce odpuštění všelijakých hříchů pěknými sumičkami...
A teď ieště jeden pohled na tento hrad, který se nám stal drahým, jehož obraz poneseme celým svým příštím životem v duši. Je orván, zbaven svého nádherného mramorového pláště, svých bílých svítících se soch nahoře, ohromného bronzového pomníku Hadrianova na vrcholu - hrob velikých císařů kdysi, potom šatlava tyranů v tiaře, vše přečkal, přežil a s ironickým věčným úsměvem, hrajícím v záři slunce po jeho holém kamenném těle, dívá se v časy minulé, přítomné i příští...
zpět na obsah 
Další: Monti Albani.