|
- Machar | - Řím | - |
- na krásu krajiny, Sofie Petrovno, divali se staří Římané poněkud jinak než my. Milovali rozlehlé roviny s mírnými pahrbky, kde se nestaví procházejícímu se oku žádná hradba v cestu; rovinou tou musela probíhat živá voda, řeka nebo potok; musily se v ní střídat zelené koruny zdravých stromů se svěžími lučními koberci a jen někde na konci horizontu, kde oko už umdlevá, směly vysoké hory zavírati rozhled. Pro tak zvanou nádheru Alp na příklad neměli absolutně smyslu. O Cesarovi vypravuje Suetonius, že kdykoli jel Alpami, aby zahnal dlouhou chvíli, skládal verše nebo pracoval na díle gramatickém. Livius je docela karakterisuje slovem foeditas Alpium, ohavnost Alp, Tibullus má pro ně epitheton gelidae, ledové, Ovidius ventosae, vichernaté a latebrosae, roklinaté, Juvenal saevae, divoké. Tahleta Campagna byla tedy v očích Římana krajinou idealně krásnou. Tehdy ovšem byla poseta letohrádky a vilami, jichž bílé sloupy a mramorové stěny svítily ze zelených vln oliv, mandlovníků, stromů pomorančových, pinií a cypřišů; podél cest, ji protínajících, stály rodinné hroby, mausolea, sochy, oltáře a chrámky; mohutné vodovody, vedoucí celé říčky chladných vod k městu, rozdávaly z nich cestou letohrádkům a vilám, co bylo potřebí pro lázně a fontany v parcích - pohádkově krásná byla tahle Campagna tehdy a tisíce a tisíce pohledů bloudívalo po ní z otevřených síní hodovních od zlatých a stříbrných číší, opíjelo oči a duše nádherou její a v posled odpočívalo na bocích albanských hor, těch hor, k nimž nás elektrická dráha nese - vypravuji Sofii Petrovně v prvním poschodí tramwaye.
Vsedli jsme u Lateranu do ní. Praktický vůz pro toho, kdo má cestou rád vyhlídku. V přízemí sedí tuzemci, v prvním poschodí turisti. Vůz dělá dojem úzké vysoké škatule - zdá se, že ji trochu silnější náraz větru převrhne, ale italské dopravní prostředky jsou vůbec už tak kurážné a málokdy se stane neštěstí. Projeli jsme aurelianskou hradbou a letíme po Via Appia Nuova Campagnou kolem osterií, chatek, bezejmenných trosek antických, vidíme v pravo náhrobek Cecilie Metelly a starou cestu appijskou, projeli jsme pod vodovodem Claudiovým a díváme se ku předu, kde skupina albanských hor roste a roste a stále zřetelněji jeví se městečka po nich rozsetá.
V pravo i v levo pláň, rezavá, smutná planina kampagnská.
- V únoru a březnu, Sofie Petrovno, odebírali se Římané z města do svých letohrádků, do Campagni, hor sabinských a albanských; v dubnu pak stěhovali se k moři, do Antia, Baji, Neapole a na ostrovy. Uměli nejen umírat, jak jste viděla a slyšela, ale i žít. -
A zase míjíme osterie, osady, bezejmenné ruiny se objevují hned zde, hned tam v rezavé trávě, albanské hory před námi rozčleňují se v jednotlivé vrchy, z měst na nich možno rozeznat již jednotlivé domy a vily, i zeleň jejich se odstiňuje a dává uhodnout dle šedého nádechu olivy, dle syté barvy kaštany a skoro černých ploch zahrady cypřišové; vysoký Monte Cavo zdvihá nad ostatní vrchy svou holou lebku, vlevo od něho na boku a temeni příkrého vrchu jako přilepeny jsou domy města Rocca di Papa, kdysi Arx spolku latinských měst, ještě dále v levo a doleji pyšné Frascati a v pravo Marino a Castel Gandolfo...
Dráha naše začíná stoupat. Požehnané vinice táhnou se nyní, kam oko dohledne. Víno dei castelli, zamilovaný to nápoj římské ulice, svítí tu v zeleně zlatých hroznech. Míjíme zase jednu ruinu. Má jmeno Villa Luculova, požitkáře, jehož římská zahrada stála na Mointe Pincio. Dráha jede širokou alejí. Náhle zahne, zmírňuje rychlost, stoupá, stoupá, a již vyjíždíme na pěkné náměstí frascatské. Villegiatura římská. Lidé v světlých šatech, lawmtenisové palestry, ekvipáže, tlustý komický páter pod starožitným deštníkem jedoucí na oslíku a děkující venkovanům, kteří se ženou k němu a líbají mu ruku, vily papežských nepotů a hluboká cesta vedoucí k starému Ciceronovu Tusculu. Tusculum bylo poslední antické město, které trvalo až do středověku - Římané je rozmetali r. 1191.
Snídáme na náměstí pod plachtou hostince. Miliony dotěrných much snídají s námi, nelze se jich zbavit. A zase stoupáme do prvního poschodí vagonu a jedeme.
Stinná alej. Stromy se zavíraji za námi zvířeným vzduchem. Stanice Grotta Ferrata. Slavný klášter je tu, z něhož vidíme jen věže a lomenici střechy.
Dráha stoupá. Olivové sady. Stromy ty mají zde kalichovité koruny, prostředky duté, jen po stranách tvoří jejich hustolisté snětí stěny. Celé lesy cypřiší zdvihají tu své černé pyramidy do čistého vzduchu. Ano, vzduch! Snad nikde na světě nedýchá se takový. Čistý, vonný, silný, sytící bezstarostností duši a šťastným naladěním celý organismus...
Daleko, daleko leží Řím. Dlouhá, zvlněná, světle hnědá skupina něčeho jako kameny pobořené zdi, několik bublinek vyčnívá nad ní - Řím ...
Jedeme dále - oh, jaký to zázrak! V klínu zelených stěn leží jezero, veliké jezero a modré jak to nebe nad ním - Lago di Castello, jezero albanské. Příkře zdvihají se zelené boky hor nad ním, hrozivě střeží tu krasavici, luznou jako sen a milou jako pohled dítěte. Kdysi krater vulkanu, nyní safírové oko hor, úsměvné, drahé, nezapomenutelné ... Díváme se v tu modrou, tichou planinu vodní. Pohádkový kraj. Kulisy nějaké ferie z divadla.
Nová stanice. Castel Gandolfo. Palác v něm patřící papeži. Jediný zbytek světského panství jeho kromě Vatikanu, garantovaný mu italskou vládou r. 1871. Ale svatý otec chce být konsekventním vězněm, polyká horký vzduch římský a duby castelgandolfské marně sypou svěží stíny na cesty vehkého parku. - Goethe tu bydlil a dům ten označen je pamětní deskou, Ibsen tu snil svého Císaře a Galilejského...
Jedeme v polokruhu kolem jezera. Modré vody ieho se tiše usmívají - ale náhle jakoby někdo přinutil člověka otočit hlavu v levo, otočí ji a tam daleko, daleko přes Campagnu leží ohromná plocha, jako nekonečně lesknoucí se zrcadlo - moře, Středozemní moře. Sofie Petrovna má už kukátko na očích.
-- Čluny vidím! lodi! vlny! Podívejte se! - Skutečně. I zčeření vod i plachty člunů i dým parníčků možno pozorovat... A nyní přesedáme brzy sem, brzy tam - od jezera k moři, od moře k jezeru. A při tom tramway letí alejí stoletých dubů, jedlých kaštanů, a zabloudí-li oko chvilkou maně k pevné zemi, vidí nekonečnou rezavou Campagnu a v dálce Řím, malinký, titěrný Řím ...
Zase stanice. Albano.
- Vyjdeme - míní Sofie Petrovna - je hříšno takovým krajem jezdit. -
Město se táhne podél cesty. Nuzné domky se střídají s nádhernými vilami, veliké parky s drobnými vinicemi a zahradami olivovými. Zde byl kdysi letohrádek Pompeja Magna, zde nad jezerem stála vila Tiberiova, Qaligulova, Neronova. Krasavice zdejší jsou urostlé jak cypřiš, oči mají jak dva černé plameny, vlasy jak havraní peří a v uších veliké zlaté kruhy.
Vracíme se několik set kroků. Před městem u cesty je kus odrané staré věže - prý hrob Pompejův. Plutarch praví, že popel jeho byl přenesen z Egypta a odevzdán ženě jeho Cornelii, dceři Scipionově, která jej pohřbila na statku jeho nedaleko Alby Longy. Němá skupina kamení, nic víc.
A tam na planině pod Monte Cavo ležela ona ctihodná Alba Longa, matka měst latinských, matka samého Říma, dítětem tím pod Tullem Hostiliem rozbořená. Numitor a Amulius, Rhea Sylvia a dvojčata její - na Monte Cavo chrám Jova Latiarského, slavnosti spolku latinského, shromáždění u pramene Ferentiny, triumfy vojevůdců zde, jimž triumf v Římě dovolen nebyl, triumfy, při nichž vítězný imperator vyjížděl s myrtovým věncem ve vlasech k chrámu Jovišovu, tak jel i hrdina M. Marcellus, "ensis Roimae", jenž prvý z Římanů odolal Hannibalovi u Noly a jenž dobyl Syrakus - všecko to táhne duší a probíhá lehkým mrazením po těle.
Vycházíme z Albana, vstupujeme na starou naši známou Via Appia, míjíme veliký hrob prý Horatiů a Kuriatiů a po nové silnici přes mohutný viadukt, jenž se zdvihá nad lůžkem vysušeného jezera, jdeme k Ariccii. Na skále jsou zbytky zdí antického města, kdež, jak Livius vypravuje, před každou pohromou, jež stihla Řím, pršelo kamení, načež se v Římě vždy konala devítidenní slavnost obětní. Zde Horatius na cestě do Brundisia udělal první zastávku v skromné hospodě "hospitio modico" a zde se zastavíme také my, Sofie Petrovno, a vypijeme číšku vína.
Tyrrhenské moře stále svítí daleko dole, dívka, krasavice jako nejhezčí cikanka přináší víno a dívá se zvědavě na nás, víno má barvu, oheň a poctivost. Sofie Petrovno, připijme si na vše, co nám drahého v dálce a na splnění svých snů v budoucnosti...
A zase jdeme. Aleje tvoří nám klenbu nad hlavou, moře se leskne v daleku a Monte Cavo strmí v levo. Blížíme se k druhému modrému oku hor albanských, Lago di Nemi, zasazenému do zelených stěn. Diana Nemorensis, bílá bohyně měsíce, dívávala se za stříbrných nocí do plochy čistých těch vod a dala jim jméno "Zrcadlo Dianimo". Roztomilé Genzano sedlo si na jednu příkrou skálu nad jezerem a dívá se spokojeně na obraz svých domků zrcadlících se v azurové vodě, co na druhé straně jezera bělá se na skále Nemi s kulatou věží Orsinů. Tam byl svatý háj Dianin se slavným a bohatým chrámem, tam byly přinášeny panenské bohyni krvavé oběti v tajuplných mysteriích, tam přinášely římské paní obětní votivní desky, planoucí pochodně a prosby za manželské štěstí a šťastné porody. -
Diana zmizela, ale nymfy její tu zůstaly - praví básník; skutečně, těch několik dívčích tváří a postav, jež kolem nás prošly. se nezapomene ...
Stanul u nás vůz. Veturino kývá a vybízí, abychom se svezli.
- Kam jede? -
- Do Frascati. -
- Co žádá? -
- Liru. Jednu liru. -
- Vždyť je to několik hodin cesty! - namítáme svědomitě.
- A což? Má jet s prázdným vozem? - hájí se. Už tedy jedeme. Nazpět do Frascati a odtud tramwayí domů. Mátne zpáteční lístky totiž odtamtud.
Další: