|
- Machar | - Řím | - |
Čekáme v nádražní síni. Sofie Petrovna dostala ráno list, prosila mě, abych ji dovedl na nádraží, že "budu za to po celý den zbaven svého stínu". - Křik, hlomoz, proudění lidu, dunění přijíždějících vlaků, nabídky posluhů, nosičů, ciceronů - pekelný chaos těl a zvuků! - Zase přijel jeden vlak, a nosiči, příslušníci všelijakých národů, muži, ženy, děti valí se ven s taškami, kufříky - nějaký mladý muž s jiskrnýma očima přistupuje k nám, podává Sofii Petrovně ruku, Sofie Petrovna představuje nás: - Michalj Pantělemonič - Český poet - pozdravujeme se s Rusem, vycházíme, Sofie Petrovna mi oznamuje, že přijde až večer a mizí s přibylým baťuškou v proudu lidstva na Via Nazionale.
Stojím na živém, nádherném náměstí delle Torme. Fontana Rutelliho tryská do výše své třpytivé prameny, a když zavane větřík, třiští je na jemnou ochlazující mlhu. Piazza delle Terme... Celý ten prostor před nádražím a ještě snad čtyřikrát tak veliký kus země, na němž stojí domy, zabíraly lázně, vystavěné Maxlmianem a nesoucí jmeno velikého Diocletiana. Dvakrát byly větší než rozlehlé thermy Caracallovy a byly poslední velikou stavbou antického Říma a důstojným zakončením veliké epopeje architektonické, jež začala Agrippovým Pantheonem. Červené cihlové zdi a žebra rozpínajících se oblouků trčí cize do výšky, metlice hýří na nich, ale čím byly, vypravuje kostel S. Maria degli Angeli, poslední dílo Michel Agniolovo v Římě. Podélný sál lázní upravil ten titan, jenž ke všem antickým památkám přistupoval s uctivou pietou, za basiliku panny Marie, menší sály proměnil v kaple, zachoval nádherné červené sloupy a obrovské lomené klenutí - a toť se ví, že přišli potom pidimuži církve a měnili na díle geniově. Změnili vše, co se změnit dalo: podélnou loď Michel Agniolovu předělali na příčnou, antické sloupy natřeli fermeží, z vestibulu udělali jednu kapli, z kaple jiné pak nový vestibul - ctihodným otcům kartuzianům nechybělo nic, než aby Michel Agniolo byl býval ještě živ, ubohý titan byl by si dojista - posteskl nějakým sonetem ...
A tak naslouchám řeči té zkomolené architektury... Tepidarium Diocletianových lázní vypravuje mi znovu o luxusu čistoty antického člověka, o luxusu, k jehož nezbytnosti dopracovává se lidstvo zase po nějakých dvou tisícilecích. Živá voda nesměla chybět antickému člověku v kráse krajiny, ale nesměla také chybět jeho tělu. Denní lázeň byla mu tak nutna jako jídlo, spánek a tělocvik. Boháč tněl své lázně doma, pro lid byly stavěny lázně takové, jako jsou tyhle Diocletianovy, jako ony Titovy na troskách Zlatého domu Neronova, jako ony Caracallovy pod Palatinem a Agrippovy u Pantheonu. Sana mens in corpore sano, tu větu, kterou naši ubozí primani s brejlemi na očích, vpadlýma prsoma a ohnutou páteří překládají s přezíravou povznešeností, měli antičtí lidé opravdivě v krvi...
Za Tepidariem stál klášter Kartuzianů. Tepidarium jest ještě podnes basilikou panny Marie, ale klášter už slouží pod vládou královskou účelu rozumnějšímu, je národním museem, Museo Nazionale delle Terme. Plán k velkolepému dvoru jeho, jenž dýše kouzlem středověkých klášterů, dělal Michel Agniolo: čtyři veliká podloubí dohromady o sto sloupích objímají ve čtverci tichou snivou zahradu - travertinové sloupy byly ovšem čistotnými Kartuziany obíleny.
V bývalých celách jsou sneseny všechny památky nalezené v obvodu města a sbírky musea Ludovisi státem koupené jsou k nim připojeny.
Vy svaté mramory řecké, vy ctihodné bronzy, reliefy, mosaiky, sarkofagy, vasy, vy staré mince, šperky, skla, nápisy a ornamenty! Vyhrabáni ze země, nalezeni v hrobech, v Tibeře, pod dlažbou cest, pod základy domů, vyšli jste, abyste dali svědectví ubohému a bídnému světu nynějšímu o světě krasším, který byl a již se nenavrátí... O světě, v němž bylo umění člověku tak potřebou jako jídlo, spánek a čistota. Kam pohled člověka padl, musil nalézt hannonii tvarů, cítit život mramoru, slyšet oddech hmoty. Příbytek, forum, ulice, celé město, krajina, šat člověka a šperky jeho - všude oko musilo nacházet lahodný svůj pokrm, všude obrazy věcí pomíjejících, aje promítnuté do věčnosti, věcí, jichž nesmrtelností byla krása ...
A luxus umění, ten nejsvětější luxus na světě, byl uniformou římského imperia. Kam oko dosáhlo, tam usadil se i on a proměňoval barbary v lidi - v nejdalnějších krajích, kde stál nějaký i dost malý římský kastel - kopněte motykou v půdu a ona vydá svědectví o tom troškou bílého mramoru, střepinou skla, poprsím některého imperatora, kusem sloupové hlavice...
Procházím celu za celou ...
Nemožno se zmiňovat o jednotlivostcch. Miluji vše, co tady vidím a vím, že budu po tom toužit, pokud budu dýchat. Sta a sta nádherných předmětů klidných, hrdých dívá se na mě, jak se dívaly na miliony lidí přede mnou a jak budou patřiti na miliony lidí, až z mého těla bude prach a z mého díla snad ani ne jmeno - vím to, ale což? Moriturus vos salutat immortales! -
Vycházím z Musea. Slunce se chýlí k Vatikanu - kolik že hodin byl jsem tam? Čas utíkal a já necítil. Jako ve snu beru se po Via Nazionale a jako ve snu vidím vířivý proud lidí a jako ve snu slyším bít tepnu velkoměsta ...
Proč se díváte stále ještě na antiku tak, jak vám ji líčí potměšilí páteři, splašení básníci, sentimentální filosofové a nekritičtí malíři?
Její luxus? Nebyl tak báječný, jak by se zdálo. Ani v jídle, ani v pití. Petroniův Trimalchio je líčen satiricky a příslovečný Lucullus by dnes jistě vyvalil úžasem oči, kdyby přišel jako host třeba i k postní hostině některého kláštera. Čtěte listy Plinia mladšího - je-li návrat k přirozeiiosti, spojení luxusu se spořivostí a počítáním, láska k přírodě a péče o čistotu těla, je-li tohle vše příznakem dekadence, pak ovšem bylo římské císařství až tuze dekadentním. Luxus v oděvu jest u nás, u papeže, kardinalů, biskupů, prelatů, vojáků, modních dam, gigrlat, ale nebyl v antice, toga byla slavnostním šatem jak císaře, tak posledního římského člověka. A nahota, již moderní a nemoderní malíři tak rádi ukazují na svých sujetech antických, byla ve středověku při slavnostních uvítáních císařů a papežů - ale ne v Římě antickém. Už starý Cicero povídá: "Právem řekl Ennius: Před občany se obnažiti jest začátkem hanebnosti." Neobnažil se muž, neohnažovala se žena. Rozlučte se tedy se všemi těmi nahými krasavicemi na obrazech Siemiradzkého, Géroma a jiných - nejsou pravdou, nebylo jich ve skutečnosti. A orgie pohlavního pudu? Nebyly o nic horší, než jsou orgie kteréhokoli velkoměsta dnes. Naopak. Už tím, že staří satirikové na ně při jednotlivých lidech tak ukazují, je dokázáno, že nebyly zvykem a obyčejem. Že žili ti lidé blíže přírodě, bez přetvářky a farizejství, může být jen pýchou jejich. Žili jí blíže, protože ji milovali, protože styk s ní byl jim potřebou.
Alc antické otroctví? namítnou snad některé duše křesťanské. A což selské poddanství na statcích kněžských a panských? Poroba nevolnická v Rusku? Poroba venkovského lidu v celé křesťanské Evropě? A nebylo otroctví křesťanského? R. 1452 dal papež Mikuláš králi portugalskému plnou moc, aby do věčného otroctví uvedl Araby, pohany a všechny nepřátele církve. Stejnou moc dal Alexander VI. panovníkům španělským. Pius III. dovolil zvláštním breve Římanům otroky kupovati a prodávati. Ba, zachovaly se smlouvy, které dokazují, že obchod otroky vedli: papež Urban VIII. (1623 - 44), Innocenc X. (1644 - 55), Alexander VII. (1655 - 67), a docela ještě papež Pius VI. (1775 - 99) měl řadu otroků. A nejpovedenějším důkazem, že křesťanství zrušilo otroctví, jsou negři v Americe. Když totiž tuzemští Indiani hynuli pod strašnou prací na plantažích citlivých evropských křesťanů, navrhl dominikan Las Casas, aby sem přiváželi k tomu účelu raději černochy z Afriky. A tak se vyvinula nová živnost: zbožní vyznavači Krista připlouvali k břehům africkým, uspořádali lov na černé lidi a když jich měli tolik, že na lodi už nebylo hnutí - dali se na cestu k břehům americkým, kdež lov svůj předali zbožným plantažníkům za určité taxy a vrátili se k Africe znovu. Jaký život tito černí otroci vedli a jaké blaho jim citlivé duše bílých křesťanů připravili, je známo.
A je také známo, že žádný svatý otec, žádný koncil, žádný kněz neprotestoval. Ano křesťanství tedy může se dívat s hůry na ohavnost, jež se nazývá antické otroctví.
Ostatně antické otroctví bylo zlé jen za některých dob republiky a jen na některých místech, jako v Sicilii, kde se konaly práce plantažnické; v Římě však? Dovede si kdo představiti, že dědeček Horacův byl ještě otrokem a Horac již přítelem císaře Augusta? Že rodičové Diocletianovi byli otroky a syn jejich největším římským císařem? A který t. zv. svobodný dělník dnes by neměnil s osudem takového dobře opatřeného římského otroka? My překládáme výraz "servus" slovem otrok, ale vkládáme do něho význam, jak jej máme v paměti z plantažnických povídek dobrého Němce Nieritze...
Otroctví... A když i otrociví fysické, toho otrcctví a zotročení ducha, jaké lidstvu přineslo křesťanství, antika neznala. Volný člověk, jenž je posledním snem našich dnů, žil a vyžil v ní svůj život...
Mezi chudými a bohatými nezela taková propast, jak leží mezi nimi dnes. Bohatí dávali bez nucení pro bono publico nejen to, co přebývalo, ale i to, čeho potřebovali Ať to byly hry, hostiny, lázně, školy, biblioteky, dary - dávali. Tak dávali, že by moderní mecenáši se ještě dnes u nich učit mohli. A nenazývalo se to dobrodiním a neslibovalo se za to království nebeské po smrti.
Ale gladiatoři? Záliba v lidské krvi? - Kdo ptá se tak? Ten útlocitný moderní člověk, jenž dnes prostřednictvím svého žurnálu dostane porci lidské krve v denních zprávách, nehodách a neštěstích, v telegramech a vylíčeních z bojiště zrovna tak, jak ji dostával bezprostředně starý Říman v cirku a areně? Človek patří do řádu šelem a má potřebu krve a vraždy - to se nijak neobílí, ničím nezamaluje: vraždí zvířata na honech, dýchá s rozkoší zápach krve svých bližních, rozlité v novinách, a může-li někoho ubít, ubije jej, ovšem jen způsobem nekrvavým, poněvadž krvavý způsob, provádí-li jej jednoílivec, stíhají paragrafy ...
Ne, ti lidé nebyli ani tak pošetilí ani tak nemravní, jak jsou vyličováni - starý Mommsen, ten největší znatel starého Říma, praví trefně: Římské císařství se víc tupí než zná ...
Dostal jsem se v tom polosnění až pod Capitolium. Vystupuji po těch slavných schodech nahoru a jdu k Marcu Aureliovi. Lesk zapadajícího slunce leží na lících starého imperatora jako vlídný úsměv. Jistě že měl bledě modré oči, a kudrnaté vlasy jeho měly světlou barvu. Sedám si na patník pod pomníkem jeho, dívám se na spleteninu střech a kupolí táhnoucích se do dálky a politých zarudlým sluncem, a melancholická moudrost myšlenek imperatora filosofa táhne mi duší...
- Kde mohlo dnes lidstvo být, kdyby bylo místo jedu z Judey přiložilo k ústům duše třeba jen pohár jeho moudrosti? Nebyl největším z antických filosofů, také ne nejoriginálnějším, ale jest jistě jedním z nejdražších a nepředpojaté duši člověka nejbližších ...
Červená záře rozlívá se po nebi. Nádherný římský západ slunce. Vzduch se chvěje rudým zlatem, hoří okna a planou kříže chrámových kupolí.
Sestupuji po schodech kapitolinských ze svatého klidu do hluku a víru města, a jak kladu nohu po noze na schody, říkám si polohlasem jednu ze sentencí imperatorových: Zbytek života svého proputuj jak ten, jenž všechno celým srdcem bohům přenechal, žádného člověka nejsa pánem, žádného nejsa otrokem.
zpět na obsah 
Další: Katakomby.