|
- Machar | - Řím | - |
- Jsou filosofové, Sofie Petrovno, kteří si nijak jinak nedovedou představiti historii lidstva, než jako obrovskou pyramidu, jejíž základy spočívají v hlíně, jejíž boky zužujíce se stoupají stále výš a výše k modru oblohy, konečně se zakončí špičkou, bodem nejvyšší dokonalosti, a na tom bodu sedí on, filosof, přehlíží celou tu pyramidu a konstatuje apodikticky, že v historii lidstva lze vidět stálé stoupání, stálý pokrok, stálé zdokonalování se, věčné excelsior. On, filosof, si to tak skonstruoval, vidí to tak a tvrdí tak s úctyhodnou vytrvalostí Voltairova Panglossa. A tak podle jeho logiky je křesťanství pokrokem proti antice, protože přišlo po ní; protože v jeho pyramidě leží vrstva orientálské rašeliny na vrstvě bílého mramoru, je rašelina věcí dokonalejší. Inu, optimismus je nevyléčitelná nemoc duše.
V prostoru světovém, Sofie Petrovno, není našich rozměrů. Ani výše ani hloubky, ani dálky ani šířky. Ale ani v dějinách lidstva není pod zorným úhlem Věčnosti takového neustálého stoupání kamsi vzhůru. V ohrommých kruzích spiraly rozbíhají se děje člověčenstva, jen ku předu, ale ne vzhůru. Některý kruh, pravda, vzepne se jako hřbet vlny výše, avšak jen proto, aby v pokračování tím hlouběji klesl. A jenom na ty vzmachy tnůže být lidstvo hrdo, jen na takovou antiku, na kulturu její renaissance, na francouzskou revoluci a snad na ten poslední boj s náboženskou tmou, v jehož signalech se rodí dvacáté století. Ale i takový vzmach má svá místa vyšší a svá klesání, viděla jste v antice na př. po dekadenci doby Neronovy výšvih doby Titovy, po době Domitianově dobu Trajanovu. A dále jednotliví národové, z nichž se lidstvo skládá, mají v těch velikých vlnách svá menší zvlnění - to přirovnání k vlnám, Sofie Petrovno, je víc než přirovnáním: zdá se být jedním z těch universalních zákonů, jež platí pro všechny zjevy všehomíra.
Spiralou tedy, Sofie Petrovno, žene se vývoj lidstva ne vzhůru, ale dál. Jenom dál. A v ní nerozhodují vynálezy, počet špitálů a vánoční podílky chudých dětí o tom, je-li lidstvo výše než bylo dříve. Jedinou mírou jest rozkvetlá harmonická osobnost, jež jest zase jediným štěstím jak člověka, tak národa, tak lidstva.
Antika byla věkem takových lidí.
A zlomení osobnosti, které provedlo křesťanství, zuniformování duší šedivým rouchem pokání, chudoba ducha, zášti ke všemu velikému a krásnému, nepřátelství k vědě, nenávist slunečního světla - to vše nazývají naši Panglossové pokrokem proti antice. Nemluvě ani o zločinu největším - zotročení ženy.
Naši filosofové totiž sedí na špičce pyramidy, křesťanství znají z katechismu, biblické dějepravy a z toho, co napsali o něm páteři, a poněvadž má křesťanství program, abych mluvil moderně, místy až oslňující, berou program za fakta a dekretují: křesťanství - toť pokrok! Program arci je jako starý porculan zavřený v skříni, nikdo na něm nejí, nikdo ho neužívá - ale mají jej. A nejméně už řídí se jím kněží, kteří jej nejvíc vychvalují - to naše filosofy nemate. Slovem, Sofie Petrovno, jsem jist, kdyby dnes veškeré bordely vyvěsily tabule s nápisy Ústav pro vychovávání mladých děvčat a rozeslaly prospekty, že dívkám v nich se dostane veškeré péče tělesné i duševní - naši prostodušní filosofové přečtou tabule, prostudují program a řeknou: Pokrok! O dívky je postaráno!
Dost, Sofie Petrovno. Chtěl jsem vám vykládat o historii katakomb, ale bouří se ve mmě krev, jakmile zavadím o to největší neštěstí lidstva. Vždyť jsem měl v krvi své tolik toho jedu, můj národ má ho stále ještě tolik, že by se člověk nerozpakoval polovici krve vypustit mu z žil, kdyby věděl, že ho tím uzdraví - dost na tom. -
Jedeme zase po té slavné antické Via Appia.
Nádherné odpoledne. Sofie Petrovna chvíli mlčí, potom prohodí tiše: - Zorný úhel Věčnosti je strašná věc. Podívá-li se jim člověk na sebe a na to, co chce, klesají mu ruce. -
Snad byla v Rusku. Snad myslila na carské stvůry, snad cítila v ruce nitroglycerinovou bombu. Nevím. Mlčí a dívá se ztrnule do dálky.
U kostela sv. Šebestiana zahýbá náš veturino v pravo a zajíždí na Via Ardeatina. Vystupujeme a jdeme zahradou ku kase. Je to krámek, kde se platí vstupné, kde se prodávají popisy katakomb Kallistových, čokolada a liker, zhotovované nábožnými trapisty, syny sv. Bermarda, které zde usadila Jeho Svatost nebožtík Lev XIII.
Dobře živený trapista ptá se nás, jaké řeči průvodčího chceme. Odpovídám: ruské. - Není takového. - Tedy německé. - Dobrá, přijde. -
Čekáme. Společnost Angličanů je tu a společnost Francouzů. Dostává se jim průvodčích a svíček. Konečně přichází i náš. Také dobře živený bratr, kávová sukně je na něm napjata, div nepraská, bez ustání škytá a tak hlasitě, tak bezohledně a tak přirozenými tony, až je člověku nevolno, a žlutýma očima si měří drze Sofii Petrovnu. Sofie Petrovna se lehce rdí a svírá rty. Syn sv. Bemarda škytá a škytá. Dostáváme svíce a jdeme za ním.
Sofie Petrovna vtáhla nosem vzduch, ale hned odplivuje: - Smrdí hůř než starý pes - povídá mi rusky: Zbožný frater páchne skutečně až tuze intensivně. Sestupujeme do tmy. Rozžeháme svíce.
Takových katakomb je kolem Říma padesát. Na tři a půl milionu hrobů bylo v nich. U všech konsularních cest jako nepřátelské podkopy kolem pevnosti jsou rozloženy. Do tmy země zaryli se zde nevědomci, fanatičtí kněží, otroci, kleštěnci, libertini, cizopasníci. barbaři z dalekých krajin, všichni zapálení nenávistí k imperiu, jeho moci, slávě, historii, kultuře a rozkvetlé harmonické osobnosti antického člověka; zaryli se zde v čas, kdy stará mythologie Olympu shroutila se tíží vlastních nemožností, kdy se bohové a bohyně rozplynuli jako oblak a filosofie moralistů, kteří chtěli dát lidstvu náhradu za ně, nedovedla promluvit k hrubým těm duším řečí srozumitelnou; zaryli se sem s metafysickým konglomeratem utvořeným z judeismu, trosek řeckých, indických, egyptských. assyrských a babylonských, svařených v Judei rozpálenými mozky v hrozný nápoj; zde snili v horečných extasích o konci světa tohoto a království nebeském, které je přichystáno pro ně, čekali, vylevali v zimničních paroxysmech krev svou v arenách, cirku a na popravištích, a když slíbený konec světa nepřicházel, vylezali z těchto podkopů a začali otevřený boj, aby přivodili aspoň konec světa stávajícího. "Výroky žídovských pastýřů, Amose a Michny, byly ničeny skutky umění a kultury, jak jich svět před tím a potom už nikdy neměl, výsměchem obmezených kněží byla zavržena věda a židovská intolerance stala se údělem nového náboženství." A kněze zrodilo jiné, než měla antika. Pontifex římský byl sluhou toho kterého boha v jeho chrámu. nic víc: Říman obětoval svým bohům sám a obcoval s nimi bez prostředníka - chudoba ducha člověka křesťanského musila mít prostředníka mezi svou nepatrností a božskou velebou: jím se stal kněz, sacerdos. Osobnost byla člověku vzata: byl stlačen k zemi dědičným hříchem, udržován v hrůze pomýšlením na posmrtný život, v ústech kněze stal se bůh bytostí, již lze uchlácholit dobrými skutky, podplatit modlitbou, chozením do kostela a rozhněvat pochybováním, vzpourou, nevírou. Od hrobů vyšlo nové náboženství a žilo z té fysické nutnosti, jež se zove smrt...
Tyhle Kallistovy katakomby jsou ze všech padesáti nejslavnější.
- Odkud jste? -- ptá se nás trapista.
- Z Vídně - povídám mu. - Odkud vy jste?
- Z Hollandska. Ale byl jsem dlouho v Němcích. Vídeň je veselé město? -
- Veselé. A Hollandsko je pěkná zem? -
- Pěkná. -
Chodíme labyrintem chodeb. Frater vysvětluje. Hrob toho a toho svatého. Svaté Cecilie. Přidává její životopis a ukazuje na kopii slavné sochy Madernovy. Místy jsou síně, kaple, hroby papežů. Frater ukazuje na fresky, starokřesťanská znamení a symboly. Dokud žil v tom umění pohanský duch, bylo uměním. Je to stil fresek z domu Livie na Palatinu a zachovaných maleb v museu kapitolinském. Ale jakmile se křesťanství stalo mocí vládnoucí, zmizelo rázem pohanské umění a na jeho místo nastoupilo neforemné blabolení, odporné a urážející výplody zpupných barbarů ... Ze stěn zejí otvory, jeden vedle druhého v několika řadách nad sebou. Zde ležely mrtvoly věřících, kosti mučenniků, světců, zde se scházívala obec v čas pronásledování k pobožnosti - "Kam pohledneš, tam rakve" - praví Vrchlický v "Duchu a světu", ale nebylo to pravda, rakví neznali tenkrát, mrtvola byla vložena do "loculu", hrobu, s rukama na prsou skříženýma, zahalena rubášem a potřena vonnou mastí...
- Takhle bychom mohli chodit třeba dvě hodiny, chtěla byste? - povídá trapista Sofii Petrovně.
- Ne! - utrhuje se má nihilistka.
Zbožný frater při tom stále škytá. Až božsky naivně a bezohledně.
Zastavuji se u staré kamenné biskupské stolice.
Na ní byl zabit papež Sixtus III. v katakombách Praetextatových, jeho tělo a stolice ta byly přeneseny sem. Ale nestojím dlouho. Za rohem slyším hlas Sofie Petrovny. Zlostný, křičící: - Wenn sie mich noch einmal anrühren, so hau' ich ihnen so eine herunter, dass ihnen der Schädel am Kragen herunterbaumeln wird! -
V záři tří svíček vidím tuhle scenu: Sofie Petrovna s rozjiskřenýma očima a nataženou pravicí stojí v chodbě, syn svatého Bernarda tiskne se ke zdi a dívá se na ni zděšen jako na jedovatého plaza a škytá při tom, až mu oči z důlků vyskakují.
- Sofie Petrovno? -
- Dieses Schwein! -
Frater se obrací bázlivým pohledem ke mně. Nemohu jinak - směji se.
- Reverendissime frater - spouštím na trapistu církevní latinou a cituji mu výrok církevního koncilu - femina janua diaboli, via iniquitatis, scorpionis percussio, nocivum genus! (Žena jest branou do pekel, cestou k nepravostem, žahadlem Skorpionovým, neprospěšným tvorem.)
A dodávám německy: - Vorwarts! Alter Sunder! -
Syn sv. Bernarda škytá jaksi ještě radostněji a vede nás zpět. Sotva vidíme světlo slunce, zrychluje krok a peláší ku klášteru.
Sedáme do vozu.
Sofie Petrovna míní: - Myslíte, že ten chlap v něco vůbec věří? V takových místech, samé hroby mučenníků, a on, prase... -
- Vcházíme do křesťanského Říma. Sofie Petrovno -
zpět na obsah 
Další: Most milvijský.