|
- Machar | - Řím | - |
Ponte Milvio či také Ponte Molle.
Od Porta dei Popolo dovezla nás sem tramway. Jede se po staré, jako natažená šnůra přímé Via Flaminia, po pravé ruce je dlouhý pahrbek, na něm parky pinií a cypřiší a několik starých papežských vil, v levo nějaké továrny, osterie, domky chudáků, potom se otevře výhled na Monte Mario a zelený hřeben pahorkatiny táhnoucí se podél pravého břehu Tibery. Na temeni Monte Mario stojí telegrafická stanice Marconiho.
Reminiscence z antiky bloudily mi duší, ale nevypravoval jsem Sofii Petrovně ničeho. Jednoho dne roku 209 valil se tudy celý Řím očekávaje posly konsulů Marca Livia a Tiberia Nerona. Měli přinést zprávu o bitvě u Sena Gallica nad říčkou Metaurem s Hasdrubalem, spěchajícím z Hispanie na pomoc bratru Hannibalovi. Přinesli ji, zde u mostu milvijského zvěstovali ji lidu a Řím si oddechl. Deset roků nebylo už takového jásavého dne v městě, jak byl tenhle. I Hannibalovi do Apulie byla dána zpráva. Konsul Tiberius Nero dal hoditi usečenou hlavu Hasdrubalovu předním strážím punským. Byla přinesena Hannibalovi a ten drže ji v ruce, vzdychl jen: - Karthago, poznávátn tvůj osud! - Tímto momentem byl vlastne rozhodnut prvý zápas Orientu a Antiky.
A za 521 roků srazil se právě v těchto místech Orient s Antikou podruhé ...
Katakomby vyvřely svou nenávistí rozpálenou lávu a vychrlily svůj oheň. Ježíš nepřišel, a evangelium jeho, jež se dá vykládati jako nejvyšší láska, ale také jako největší nenávist, lilo olej do požárů. Šílení duší, jemuž dosud bylo jakousi mystickou a přímo perversní rozkoší prolití vlastní krve na písku aren, cirků a popravištích, obrátilo se nyní zuřivě proti imperiu a městu Římu, "nevěstce Belialově", zvířeti Apokalypsy a netvoru židovských proroků. Byla to revoluce duší, ale duší nízkých, fanatických, zkřivených, zatemnělých a zakrnělých, štvaných poverečnými popy, drzou čeledí prorockou, potrhlou buď z lenivosti buď spekulující z hladu, chtějící vésti jiné cestou, v níž se sama nevyznala a rozdávající poklady těm, u nichž skučela o halíř - byla to kocovina otroků ducha, postavených náhle tváří v tvář valnému slunnému světu Homerovu, závrať barbarů, šílenství bláznů, hledajících život za hrobem a negace života tohoto vůbec.
Vyvřeli z katakomb, prolínali úřady, vojskem a všemi institucemi imperia a všude sili nenávist svoji a hlásali evangelium zkázy. A právě v tu dobu mělo imperium řadu největsích panovníků, jak je kdy viděl svět a stálo na tak pevných základech, že by klidně bylo sneslo i desetkrát víc slabochů nebo lotrů, kteří jím také vládli - neboť ruku dobrého vladaře cítil celý svět, vliv špatného vladaře zřídka kdy se přelil přes zdi hradeb římských. A právě nejlepší z těch dobrých byli nuceni v zájmu státu tasiti meč proti nositelům orientalského jedu, právě jmena Marca Aurelia, Aureliana, Proba a Diocletiana vyslovují církevní dějiny s hrůzou a nenávistí podnes. -
Těsně u mostu milvijského stojí kaple svatého Ondřeje. Na místě tom přrjal r. 1402 papež Pius II. (Enneas Sylvius Piccolomini) v čele slavného procesí z rukou kardinala Bessariona (známého z dějin našeho Poděbrada) hlavu sv. Ondřeje, kterou císař Tomáš Paläologus poslal jakožto poslední skvost východního křesťanstva papeži, aby se nedostala do moci Mohamedanů ...
Stojíme na mostě. Špatná socha našeho krajana - kosmopolity Jana z Nepomuku zdvihá se zde v sousedství ještě tří také tak špatných patronů. Šesti oblouky přepíná most žlutou Tiiberu, čtyři prostřední jsou antické a viděly, co se zde přihodilo 28. října 312.
Konstantin, jedna z nejpříšernějších postav světové historie, jejž vděčná církev nazvala zrovna tak "Velikým", jako později "apoštola" Slovatiů a Sasů, Karla, táhl po Via Flaminia proti příbuznému svému a spolucísaři Maxentiovi. Vojsko jeho bylo prosáklé orientalským jedem nenávisti a zhouby. Konstantin, ač pohan, byl tolerantní vůči novému náboženství - takové cynické a despotické povahy mají tu vlastnost častěji. A biskup Eusebius vypravuje v jeho biografii: "Konstantin cítil dobře, že potřebuje k potření soka svého jiných sil nežli těch, jež leží v zbrani jeho vojáků. Proto si vyvolil za spojence ono božstvo, o němž mínil, že bude nejjistější jeho podporou." K tomu božstvu se tedy modlil. A biskup vypravuje dále: "Na to ihned spatřil císař nebeské znamení. Kdyby nám to vypravoval někdo jiný, nevěřil bych mu. Ale císař sám vypravoval mi příhodu tu obšírně a přisáh, že je pravdou. Když táhl v čele vojska svého, spatřil na nebi nad sluncem zářící kříž, který nesl řecký nápis: V tomto znamení zvítězíš. A v noci na to zjevil se mu Kristus s tímtéž křížem ve snách a poručil mu, aby dal připevniti ten znak na prapory legií svých."
O Eusebiovi praví jiný současný dějepisec, že to je "muž s dvojím jazykem" - historii tuto napsal po smrti Konstantinově a jako všichni ctihodní dějepisci křesťanští řídil se jezovitským: Účel světí prostředky. Deo jubente - pánbůh tak poroučí - ti lidé lhali vědomě i nevědomě. Ale legenda Eusebiova se ujala, přešla do školních učebnic, veršotepci ji zpracovali a bezmezná ta surovost, sama sebou postačující, aby zvrátila celý mythus o náboženství lásky k bližnímu, milování nepřátel, nastavení levé tváře při políčku na pravou, nejbídnější persiflaže Krista, stala se klenotem a pýchou nové víry.
Válka, kterou Konstantin vedl, nebyla náboženská, ale politická. Křesťané v jeho vojsku viděli v ní však válku nábožemskou. Legie pokřestěných orientalů a barbarů táhly proti "nevěstce Beliaiově", Římu. Ne před bitvou, ale již dříve měly místo orlů za "numma legionis" znak kříže, a labarum, které bylo neseno před cisařem, mělo v zlatém věnci nad jeho obrazem značku, kterou si horlivci brzy za řecké Ch, brzy za nakloněný kříž vykládali. A diplomatu Konstantinovi byla taková lapalie výkladů lhostejna. Věděl, že vede tygry a rozžhaví-li jejich krvežíznivost kříž - ať je to tedy kříž.
Maxentius dal vedle mostu milvijského zříditi ještě druhý loďkový pro případ ústupu. Bitva začala u Saxa rubra, Červených skal, na Via Flaminia. Gallští jezdci vrazili na pěchotu Maxentiovu s takovou prudkostí, že necvičení nováčci ihned obrátili, zahazovali zbraně a boj se proměnil v zabíjení utíkajících. Zde u mostu milvijského dosáhla katastrofa vrcholu. Improvisovaný loďkový most se probořil a úzký kamenný nemohl stačiti utíkající armadě. Zmatek byl strašlivý. Vojsko vrhalo se do dravých žlutých proudů Tibery, a co nesesekaly křesťanské meče, pohltily vody. Císař Maxentius utonul a pratetoriani jeho, sestávajíci vesměs z Germanů, s pravou germanskou věrností k svému mrtvému císaři dali se sesekati před mostem do posledního muže. Padlo zde na čtyřicet tlsíe lidí.
Zbožný biskup Eusebius slaví vítězství to biblickým slohem: "Větrům svým dal jsi váti, ó Pane, a vody je pokryly a jako olovo padli oni do studených proudů. A ženy Israele tančily a slavily Hospodina: Nechte, ať velebíme boha! On srazil muže i koně do vln!"
Konstantin jel v slávě vítěze do města. Za jeho vozem byla nesena jako příšerná trofej bledá usečená hlava Maxentiova, kterého poručil vyloviti z Tibery.
Orient jásal.
Mírné rudě rezavé pahrbky objímají klidné údolí u mostu. Via Flaminia jako natažená šnůra protíná je a jde za svým poslámím k severu. Na místech strašného zabíjení stojí víska s kantinami, kavárnami - výletní místo Římanů. Tramway zatáčí se kruhem po náměstí a vrací se přes most k městu.
Pijeme víno v jedné takové osterii. Je rudé jako krev, nasládlé - otřásám se po každém doušku.
Kdyby ta historie nemluvila ke mně, líbilo by se mi tady. Takový mírný kraj s přitlumenými barvami, s vyhlídkou na kus Říma, Monte Mario a zelené hráze podél břehu Tibery. Nějací dva tlustí prelati jdou procházkou y zeleni té hráze a vykládají si cosi s rozvážnými gesty. Kulisy pro idylu. Však také Nicolas Poussin býval nejraději tady a pár minut odtud je údolí, které se dosud Val di Poussino, Údolí Poussinovo jmenuje.
zpět na obsah 
Další: Lateran.