|
- Machar | - Řím | - |
Drobounká tráva vylezá místy mezi kameny dlažby náměstí lateranského. První radostné fanfary Přírody, vítězící nad pomíjejícím dílem lidským...
Po bitvě u mostu milvijského přiřkl Senatus Populusque Romanus vítěznému Konstantinovi trumfalní oblouk. Byl postaven v krátkém čase nedaleko amfiteatru Flaviovců, vedle nejpyšnější stavby antické, "náhrobní kámen" její, ozdoby jeho byly uloupeny vítěznému oblouku velikého Trajana a na průčelí jeho napsáno, že Flavius Constantinus Maximus zvítězil nad tyranem a stoupenci jeho "instinctu divinitatis", vnuknutím božstva - ale nápis ten je jedním z přečetných fals papežského Říma: pod ním je možno rozeznati čtení dřívější, jehož písmeny hlásaly, že "zvítězil na pokyn Jova Největšího a Nejlepšího". Konstantin zůstal vzdor tendenční křesťanské legendě pohanem po celý život, ale diplomat v něm zadal pohanské antice ránu smrtelnou. Ediktem milanským r. 313 vvhlásil rovnost všech kultů v římském imperiu, "křesťané mají na dále úplnou svobodu své náboženstvi vyznávati, místa, kde se dříve scházeli, byla-li koupena státem či jednotlivci, mají jim okamžitě a bez náhrady býti vrácena", biskupům bylo dáno dovolení přijímati dary a dědictví, a císař sám předcházel dobrým příkladem: uhlazenému a schytralému biskupu Sylvestrovi daroval palác lateranský, v němž se kdysi narodil Marc Aurel, a dále postavil prý, či řekněme dovolil postaviti, celou řadu kostelů jako Spasitelův a Baptisterium vedle onoho lateranského paláce a Sv. Kříže v Jerusalemě několik set kroků odtud při hradební zdi aurelianské.
I basiliku svatopetrskou na Vatikaně a svatopavelskou přede zdmi a svatolorenckou mu připisují - na všem tom bude asi tolik pravdy, jako na zjevení se kříže před bitvou u mostu milvijského: že to páteři říkají.
Basilika lateranská sv. Salvatora změnila za několik set roků své jmeno: přiřkli ji Janu Křtiteli, San Giovanni in Laterano. "Všech kostelů města a okrsku zemského matka a hlava" byla několikrát přestavena, jednou se zbořila, několikrát shořela, ale stopy všech věků, které ji znovu postavily a obnovovaly, jsou tu znatelny. Veliká a nádherná je hlavní loď, ale smutek opuštění a zapomenutí vane tu, kam se podíváš. Dřevěný kasetovaný strop leskne se sice vyleštěným zlatem a obnovenými barvami, mosaiková podlaha svítí se jako málo uživané zrcadlo, těla velikých stloupů, v jichž výklencích bělají se veliké sochy všelijakých svatých, tyčí se vzhůru jaksi resignovaně - všecko je minulostí, dobami nenavrátivými a melancholií stáří. V těch troskách Fora a Colossea je dnes více vnitřního života, než v téhle basilice Kroky naše a kostelníka, otvírajícího nám kaple, rozlehají se prázdným prostorem, u nějakého postranního oltáře slouží kněz mši a dvě staré ženy jsou jedinými účastnicemi při ní. Hroby několika papežů jsou zasazeny ve stěnách, Martina V, Klementa XII a největšího všech Innocence III, kosti jeho dal sem z Perugie přenésti a tenhle bombastický náhrobek zříditi nebožtík Lev XIII. r. 1892, korespondující místo na druhé straně určil za odpočinek svým kostem, až budou přestěhovány z provisorní hrobky vatikanské - skromný člověk byl rozhodně tenhle svatý otec! Dva sloupy "převzaté" z nějaké antické stavby nesou oblouk nad mramoroivým gotickým tabernakulem, v němž prý jsou uschovány hlavy apoštolů Petra a Pavla, které "našel a poznal" v 14 století papež Urban V., pod tabernakulem stojí papežský oltář, altare papale, v němž je stůl, týž stůl, na kterém prý sv. Petr sloužíval mši v katakombách! Ale což takové reliquie! Mají tu ještě jiné, o nichž nám kostelník vypravuje, ale z nějakých důvodů ukázati nemůže: vlasy a roucho panny Marie; zub apoštola Petra; stůl, při němž Ježíš naposledy večeřel s apoštoly a roucho, kterým po té večeři apoštolům nohy utíral; skýva z onoho chleba, jímž nasytil u jezera galilejského pět tisíc lidí; sloup, na němž kohout třikrát zakokrhal, když Petr zapřel Pána; ba, docela hůl Mojžíšovu a Aronovu - zajímavé památky v každém ohledu!
Ještě jeden pohled na malou fresku Giottovu "Bonifac VII. mezi dvěma kleriky" - začerněná, retušovaná, ale přec tak milá v té své naivnosti a svěžesti. - -
A lateranský palác! Tisícileté sídlo papežů!
Státník Konstantin založil na Bosporu novou residenci říše a nástupci sv. Petra v Římě postřehli, že jim Osud dal čas i místo, kdy a kde lze zařídit výnosný obchod s královstvím nebeským. Leccos převzali z institucí imperia: zorganisovali vojensky své kněžstvo, převzali římskou universálnost, řeč imperia, poslední rozšířené božstvo Mithry transformovali na syna tesaře z Nazaretu, kteréžto zase spojili s židovským mythem o pádu prvních lidí v ráji v metafysický dědičný hřích a vykoupení z něho, pohanský Olymp proměnili v nebe, podsvětí v peklo; z apotheosy a zbožnění římských císařů udělali povýšení lidí na svaté a světice, památné dny lidí antických vytlačili památnými dny svého kalendáře a mimo to zavedli něco, o čem se antice ani nesnilo: porobu ducha. A v znamení jejím a v revolucích proti ní šly odtud celé dějiny lidstva.
A dobře bylo jim na zemi i pomocníkům jejich.
Sv. Jeronym zaznamenává klasickou zprávu o exarchovi římském Praetextatovi. Byl pohanem a přemlouvali jej, aby přijal víru Kristovu: "Udělejte mě biskupem římským, pak se stanu křesťanem ihned," řekl místodržitel. - -
Palác lateranský patří ještě papežovi. Se všemi sbírkami, jež v něm jsou. Stal se museem, když se papežové přestěhovali do zdravějšího Quirinalu.
Procházíme zanedbanými a zaprášenými sály paláce toho. Dlaždice podlahy jsou vylámány, stěny špinavy, omítka chatrna - všecko tu pustne. Jen ty antiky, jež jsou sem sneseny, jsou živy a vítězny. Nádherný Sofokles je králem papežského paláce, sochy a torsa antických bohů, nymf a satyrů oddychují svým nesmrtelným dechem, urny, sarkofagy a reliefy svítí vítězně do změny časů svýra mramorem. Nic platno, jen tam, kde vyšlehne pohanský plamen, je život, nádherný život - vše ostatní je mátohou, dočasným stínem ...
V prvém poschodí je museum památek křesťanských - nemohlo se té kultuře dostat příkřejšího odsouzení než sousedstvím antik v přízemí...
Palác lateranský nese i venku znaky spuštění. Otlučená omítka, rozbitá okna. A vítězná drobná tráva zvedá se už mezi kamením dlažby na náměstí.
Obracíme se ku Capella Sancta Sanctorum. Tam jsou mramorové schody, opatřené dřevěným pouzdrem a po těch schodech smí se jen v kleče vystupovat, docela nějaké odpustky dostane člověk za to. A ty schody dala prý sem převézt sv. Helena, matka Konstantinova, z Jerusalema a jsou prý tytéž, po nichž pán Ježíš stoupal nahoru do paláce Pilatova a na něž prý padaly kapky jeho krve. Několik lidí po nich leze - snad tomu skutečně věří.
Zahýbáme okolo paláce přes náměstí k Baptisteriu. Je nejstarší v Římě a byl prý v něm pokřtěn císař Konstantin, aspoň legenda, páteři a nástěnný obraz v něm tak tvrdí. Konstantin byl arci pokřtěn krátce před svou smrtí v Nikomedii, ale což? Svatá církev a pravda nesedají u jednoho stolu.
Mimo tento obraz ie tu ještě freska představující bitvu u mostu milvijského, triumf Konstantinův, ničení model a jiné pěkné věci solidně provedné. Několik set svatých a světic leží prý tu pod dlažbou pohřbeno, seznam jmen jejich možno si přečíst na pěkně kaligraficky psané zasklěné tabuli. Na bílou sobotu jsou tu dosud pokřtíváni Židé...
Vědí bozi, proé nemám pro tyhle všelijaké mosaiky, zbožné fresky a sochy svatých a světic smyslu! To umění mne přímo uráží jako blábolení nerozumného a odporného člověka. A existence jeho mluví ke mně jen svou drzostí - jak si mohou troufat zde být a dát se vidět, když jiný krásnějši svčt tu není? Svět, na jehož místo se vetlačily?
Ještě Konstantin: než zemřel, "pronásledoval všcchny, kdož mu blízko stáli, a nejdřive syna a synovce, potom ženu (Faustu) a na to množství přátel usmrtil," praví suše Eutropius. Před smrtí se dal tedy pokřít. Patrně myslil, že škodit to nijak nemůže. A když zemřel, nazvali jej katolíci "nádobou milosrdenství", řečtí křesťané ctili jej jako svatého a "apostoli aequalis", jako apoštola, pohanský dosud senat v Římě prohlásil, že je "divus", zbožněný, a ustanovil kněze k službě jeho, vojáci pak ctili jej jako jednoho z olympických.
- A teď, Sofie Petrovno, k Santa Croce! -
Několik set kroků ku zdi Aurelianově. Santa Croce di Gerusalemme jest una ex septem, jedním ze sedmi hlavních kostelů, jež prý Konstantin na prosby své matky, svaté Heleny, postavil.
Latinská tabulka hlásá, že ženy do té svatyně, kde tolik reliquií je schováno, nemají přístupu leda jen o jediném dni v roce, 20. března. "Sub poena excommunicationis", pod trestem vyloučení z církve. Pěkný doklad, jak se křesťanství dívá na ženu, "tvora nečistého". Ale filosofové tvrdi, že křesťanství ženu "osvobodilo" - tedy, Sofie Petrovno, počkejte hezky venku!
Jdu do sakristie. Nějaký řeholník vyjde, usměje se, zahlídne venku Sofii Petrovnu a kývne na ni.
- Sub poena excommunicationis! - upozorňuji fratera.
- Erat quondam, bylo tak kdysi - usmívá se augursky a kývá ještě jednou.
Vcházíme do kostela, frater nás vede k jednomu oltáři, otvírá zásuvku a řemeslnč ukazuje následující věci:
tři kusy kříže, na němž byl Kristus ukřižován;
dva trny z jeho koruny;
jeden hřeb;
kus tabule, již dal Pilat připevnit na kříž s nějakými písmeny;
kus dřeva z kříže onoho měkkého lotra na pravici páně;
kost z prstu Tomášova, zasazenou v stříbrné schránce, prstem tím sáhl nevěřící patron pánu Ježíši v bok a rány na rukou po jeho z mrtvých vstání;
kus skály z hrobu Ježíšova;
a konečně v oltáři kostru svatého Theodora.
Vykládá všecko latinsky. Vykládá o sv. Heleně, jak dala kopat na různých místech, aby našla kříž a většinu těchto reliquií, tři dny a tři noci modlila se stará paní, ale nic nepomohlo - konečně třetí den přišel k ní člověk a řekl jí, že ví, kde má kopat. Svatá se ihned vydala na to místo, kopali a ejhle! Tři kříže, hřeby, kus koruny, kopí, tabule - všecko bylo pohromadě! Svatá měla radost a obdařila bohatě onoho člověka. Byl to Žid!
- Máte zde prý také mléko panny Marie a příčku z onoho žebříku, který viděl patriarcha Jakub ve snu - vyzvídám na fraterovi.
Dívá se na mě potutelně a usmívá se
- Možno to spatřit? - dotírám dále.
- Non potest. Není možno - a směje se augursky.
Vede nás do kaple sv. Heleny. Červené světlo svíti tam na bílou sochu matky Konstantinovy - socha byla kdysi obrazem bohvně Junony, urazili jí hlavu a přidělali hlavu Heleninu, místo žezla dali jí kříž, místo tácku v druhou ruku hřebíky - a také to jde.
Jsme u konce.
Frater nás vede ještč jednou k oltáři. Na oltáři leží mísa plná měděných a stříbrných peněz, také nějaké papírové jsou mezi nimi. Frater se mile usmívá a ukazuje na mísu.
- Počkejte! - zadržuje mě Sofie Petrovna. Bere svou tobolku, vyndává několik střibrných penízků a hází je na mísu.
Frater sc vděčně klaní a žehná nám. Jsme venku.
- Marnotratnice, co jste mu to tam hodila? -
- Sbírku těch mincí, které mi dali v Benatkách. Jsou tak pravé, jak ty jeho reliquie - směje se nihilistka.
- Vy špatný čerte, vždyť on je přec jen zas udá! -
- Že by vědomě chtěl někoho napálit? -
- A dělá něco jiného po celý život? -
Další: