|
- Machar | - Řím | - |
Pět hlavních basilik křesťanských, vystavěných za císaře Konstantina, mohlo by svou polohou zajímat především každého vojáka-stratega. Vyvstaly proti antickému Římu jaiko nepřátelské pevnosti za zdmi jeho - až na Sati Giovanni in Laterano, který jsa jaksi hlavním stanem biskupa římského, vnikl zdí do města, opřel se o ni a opevnil se na místě dobytém - obklopily město ze všech stran, vyzbrojily se kostmi svatých mučedníků a vyznavačů, tradicí zázraků a legend, mysteriemi, rozpalujícími prosté mozky ve fanatickou nenávist, proklamováním rovnosti všech lidí, setitimentalitou zmrzačených citů, hrůzou umírání a posmrtného soudu, negací světa a života stávajícího - a tak se daly, ne do boje, neboť ten byl již dobojován na vždy u mostu milvijského, ale do výboje. Všecko je podporovalo. Konstantin přenesl centrum imperia do Konstantinopole a římský biskup stal se hlavou města; Konstantius II. prohlásil křesťanství za náboženství státní nevěda, že tím přikládá sekeru na kořen života říše; Julian, poslední luzný sen antiky, zahynul příliš záhy v dalekém východu - a nové náboženství rostlo a rostlo. Rostlo v strašných vnitřních bojích židokřesťanů a pohanokřesťatnů, gnostiků a antignostiků, Arianovců a Athanasiovců, v bojích rivalisujících církví a měst, biskupů a kněží, stran a frakcí. Přes osmdesát sekt čítalo nové náboženství. Řím upevnil svůj primat, .ne legendou o sv. Petru, ale pro svou velkou antickou minulost, kterou maně, i mrtvou, respektoval celý svět. Biskupové římští ostatně také doznali záhy svůj cíl a pracovali k němu diplomaticky. Nemísili se nikdy v hádky jednotlivých církví jako strana, nýbrž jen jako rozhodující instance, za dogma uznali pak jen to, na čem se usnesla většina koncilů, a tak se mohlo státi, že biskup římský Řehoř I. Veliký prohlási1 ještě každého za antikrista, kdo by si osoboval právo nazývati se vrchním biskupem, ale Bonifac III. už za sedmnáct let potom dožebral se u řeckého císaře Fokase, onoho vraha netvora, jehož sloup byl posledním přírůstkem Fora, milosti, že se směl tak nazývati. On i jeho nástupcové. Biskup římský stal se papežem, vytvořena legenda o Petrovi, skále, na níž stojí církev, o viditelné hlavě její, o zástupci Krista na zemi, o klíčích ke království nebeskému.
Vlny barbarů rozlily se po Evropě a zalily Italii. Šedivá mohutná hradba, kterou veliký Aurelian opásal Řím, zachránila několikrát město - ale když bylo i zatopeno, dovedli se papežové přizpůsobit daným poměrům, dali rádi v šanc a plen památky antiky a sobě vyobchodovali potvrzení svých dávných privilegií. Ba, ničili a kazili a loupili sami ze všech sil. Podlého nebijí - ovšem, ale náboženství lásky má program hotové elysium pro všechny filosofujicí Panglossy: ve skutečnosti nebylo a není většího ducha mstivosti nikde, než právě v něm. Sv. Augustin, afrikánský mestic a církevní sofista, u něhož by se všichni ti z dávných Athen ještě učit mohli, snižuje podle hrdiny antického Říma, Tertullian, žlučovitý fanatik, soudí Homera jedním slovem: lhář...
Barbar Theodorich, král Ostgotů, jenž po Odoakrovi opanoval Řím, člověk, jenž neuměl ani číst ani psát (měděnou formu, v níž bylo vyřezáno jeho jmeno, kladl pod státní listiny a jezdě perem v tazích řezby podpisoval je) - ten barbar měl tolik úcty k nádheře antických památek, že zřídil zvláštní komisi k ochraně jejich!...
Papežové a kněží žili prakticky - ale v duších lidstva zuřil šílený jed. Negace života a hříšnost těla hnala je do samot žít životem protipřírodním. Rostly kláštery, oživovaly pouště. Egyptské město Oxyrynchus mělo roku 373 dvacet tisíc jeptišek, deset tisíc mnichů! Chudáci vzali slova svých kněží a biskupů doslovně, odplížili se do samot s rozdrcenými dušemi, bičovali těla, proklínali své zrození - a biskupové a kněží žili. Erat quondam, est nunc et semper.
S takovými tvory ovšem nebylo valného pořízení v době nejisté a v časech válečných; papežové opřeli se o národ, který byl robustní, silný a odedávna proslulý svou věrností - o Germany. Ti byli dosud Ariany, ale papežství není nikdy tuze skrupulosní, jedná-li o statky tohoto světa. A Langobardi trochu tiskli nástupce sv. Petra. Frankové pod Pippinem přišli sv. otci na pomoc, zahnali Langobardy a dali papeži zemi kolem Říma. Bylo v tom také kus vděčnosti z minulých let: papež pomohl kdysi majordomovi Pippinovi v obtížné otázce jeho svědomí: je králem ten, kdo vládne, či ten, kdo se králem nazývá? - Sv. otec mu ji zodpověděl tak, že Pippin mohl beze všeho shodit svého krále s trůnu a posadit se na něj sám. - Syn Pippinův Karel ("Veliký") pomohl sv. otci také z tísně, načež vděčný papež mu vstavil na hlavu císařskou korunu sv. římské říše. Svět měl tedy zase nového imperatora - ale kdo jej jím učinil - byl římský papež.
A tento fakt je vlastně začátkem dějin papežů a klíčem k dějinám středověku, Sofie Petrovno. -
Končím, neboť musíme vystoupit z tramwaye. Jeli jsme po staré Via Ostiensis a stojíme před basilikou sv. Pavla. Několik žebráků před ní, ciceronů, kluků s pohlednicemi - jinak mrtvo kolem.
A mrtvo uvnitř. Člověku se zatají dech v tom lese vysokých svítících se štíhlých sloupů, pozlacených kaset na stropě a zářící podlahy - ale chrám? Dům boží? Spíše nádherná koncertní síň, nebo docela taneční sál...
Snad bylo jindy jinak. Zprávy o basilice (pocházející v 5. století), která shořela r. 1823, vypravují, že působila ohromným dojmem. Že její sloupy byly z monolitu a frygického tnramoru ("převzaty" ovšem ze staveb antických), oddělovaly pět majestátních lodí chrámu od sebe a nesly bronzový pozlacený strop. Že tu bylo v pohádkové nádheře nahromaděno zlato, stříbro a drahokamy. A že stavba byla lehká, vzdušná. A že dýchala zbožností.
Dnes basilika zbožností neoddychuje. Kostelík nějaký v poslední české vísce má jí víc. Opravdovost vymizela, jak vymizela duše i z toho náboženství a zbývá jen řev zlata, barev, profanní dojem kšeftovní síně. A v medaillonech na stěnách jsou podobizny papežů, několik set jich může být, a hledí na své dílo...
V průčelí chrámu stojí triumfální oblouk, na něm mosaiky, imitace těch, jež tu byly před požárem. Ty staré římské mosaiky! Člověk je vidí ve všech chrámech tady a vzpomíná na zuřivost první církve proti obrazům a sochám antiky! "Neučiníš sobě ani rytiny, ani železa" - ano, ale církev se vrátila přec jen zas k obrazům, rytinám a sochám, neboť "obrazy jsou knihami neučených", prohlásil papež Řehoř Veliký. - A pod vítězným obloukem stojí konfese, pod ní ciborium a pod ním hrob sv. Pavla. Zde leží Hebrej z Tarsu, jenž dal světu a lidstvu novou dráhu a nový cíl životní. Díváme se prolomenou růžicí v oltáři na bílý sarkofag a několik písmen nápisu jeho... Leží tu skutečně? Zbožná matrona Lucilla prý tu pohřbila hlavy zbavené tělo jeho v červenci neb srpnu r 64 - kniha papežů tak aspoň vypravuje. Pavel skonal v Římě a zde možno tedy bylo by věřit i tradici - ale kolikrát byl tento chrám zpleněn, vybrakován, kolikrát byl i tento hrob otevřen, rozmetán - není možno, ani dost malý atom prachu Šavlova těla tu není a už dávno nebyl...
Několik soch papežů v postranních lodích - ale nemusily by zde být. Nic není společného mezi nimi a tím hotovitelem koberců, jenž si utvořil vidinu svého Syna člověka, šel za ní světem, bojoval za ni a zemřel jistě nadšeně za ni...
Procházíme lesem sloupů. Najednou vidíme nějakými otevřenými dveřmi zeleň, divokou zeleň stromů, trav a květin, jdeme k ní a tichá klášterní idyla leží před námi. Čtverhranná křížová cesta kláštera objímá malou zahradu, klenba chodby spočívá na něžných točitých sloupích a je tu tak milo, vonno, ticho. Jen včely bzučí, jen motýli kmitají se vzduchem. Opíráme se o zábradlí, díváme se do zeleně, čas běží a my běhu jeho necítíme. Snad tahle divoká tráva je osudem určena k tomu, aby se zahnízdila jednou v troskách těch zdí a sloupů oné taneční síně, která dnes už nemá duše! A zelené praporečky její zavlají nad tímto dílem lidským, jako vlají na Foru, Palatinu a Kolosseu. A co bude s lidstvem? Bude dále bořit to, co asi staví s takovou námahou nyní. Díla ruk a díla duchů...
Vracíme se z křížové chodby do basiliky a vycházíme z basiliky ven.
- Sofie Petrovno, chcete se podívat dále ještě k opatství San Paolo alla tre Fontane? -
- Co je tam? -
- Tam prý je místo, kde byl Pavel sťat, a jak hlava jeho poskočila v pádu třikrát po zemi, vytryskly prý ze země tři prameny, nu, a teď je z toho zázraku živo celé pěkné opatství. -
- Nemyslíte, že je to nestydatost, takhle roztahovat všecka ta místa? Nemohly ty tři prameny vytrysknout tady? Aby to bylo pohromadě? -
- Vy jste pravoslavný člověk, Sofie Petrovno, a nevíte, co je to katolická ekonomie, Ale o to se nejedná - otázka zněla: chcete tam jít? -
- Přeďně nejsem pravoslavný člověk a za druhé tam jít nechci. Leda že chcete vy... -
- Vraťme se. -
- Ostatně ty tři prameny už také nějak přestaly divotvorčit. Zdá se, že i zázraky působí jen do jistého času. Nedávno se stalo totiž tohle: nějaký nevěrec přistihl mladého novice, kterak plnil velikou nádobu, z níž vlastně tyto zázračné prameny vyvěrají. Zákon o spojitých nádobách znáte z fysiky, Sofie Petrovno? Nuž, tu hlavní plnil mládeneček. A lotr nevěrec a pohan šel do redakcí petrolejnických a svaté církvi nepřátelských listů a ty to rozkřikly do světa. Ah, svatá církev zkouší nyní vůbec velmi...
A vracíme se pěknou stinnou alejí, jdeme beze siova po staré Via Ostiensis, jdeme, jdeme jako lidé v pohádce, až přicházíme k šedivé vysoké zdi Aurelianově. Jako zasazena do ní, trčí z ní špičkou černá pyramida, pyramida Cestiova.
Qaius Cestius, současník císaře Augusta, našel tu svůj poslední příbytek. Pozůstalí jeho nesměli dle ediktu aedilova dáti zlatem protkané koberce do náhrobku, prodali je tedy a vystavěli za ně tento náhrobek, jenž přetrval nejen mausoleum samého císaře, ale i celou říši římskou. A kolem něho nakupily se hroby moderní - hřbitov protestantský, Cimiterio dei Protestanti.
Krásný hřbitov. Černé pinie dávají prokukovat modrému baldachynu nebes nad ním. Nádherné květiny tu voní a ptáci bezstarostně zpívají.
Mramorová deska kryje tu srdce, "Cor cordiuim" (slova vyrytá do kamene po přání Lady Shelley), Persy Bysshe Shelley, jehož duše setkána byla z vůně květin a barev duhy; nedaleko něho odpočívá jeho "Adonais", John Keats; antický zlomený sloup je náhrobkem německého básníka, přítele Platenova, W. Waiblingera z Heibronnu,
jenž miloval Italii víc než svou severní vlast; August v. Goethe, syn vymarského Joviše, tu leží, onoho Joviše vymarského, jenž zde v Římě kdysi tak dojemně zvolal: "Dulde mich, Jupiter, hier, und Hennes führe mich später Cestius' Mal vorbei leise zum Orkus hinab," a co nebylo dopřáno otci, dostalo se údělem synovi a nejen to: nedaleko toho syna spí věčným spánkem hannoveranský resident Christian August Kestner, syn oné Lotty Buffovy z Wetzlaru, kterou byl kdys jeho otec vášnivě miloval a kterou portretoval ve svém Wertheru. Takové básně života tvoří osud na této klasické půdě. Malvina z Meysenburgu, přítelkyně Fr. Nietzsche, dřímá tu od r. 1903 posledním snem - a sochaři, malíři, generalové, Němci, Švýcaři, Angličani, Rusové - všichni tu spí v nerušené harmonii pod bílými pomníky.
Velká šiška pinie ležela na hrobě Shelleyově. Sofie Petrovna ji zdvihla a dala do ridiculu. A já, jenž už leta neutrhl ani květ, ani lístek travičky, vzal jsem ze stromu vavřínového, stojícího nad hrobem srdce básníkova, jeden lístek, abych jej přinesl jedné drahé duši v dalekém domovu, která Shelleye tak miluje, jak ho snad jen Emilia Viviani ráda měla... A Sofie Petrovna jde do hrobu ku hrobu, čte jmena a nápisy omšených kamenů a najednou zdvihne ricidul a povídá:
- Nač vám to připomíná? -
- Ricidul? -
- Nevyhlíží, jakoby v něm byla bomba? -
- Sofie Petrovno, Oděssa? -
Mlčí a usmívá se.
Další: