|
- Machar | - Řím | - |
Také una ex septem. Jeden z těch sedmi kostelů, které poutníci ve Věčném Městě navštíviti musí. A také jedna z těch pevností, které útočící křesťanství zřídilo za zdí města, aby mělo oporu při útoku a záštitu při možném ústupu. Na antické Via Tiburtina byl postaven po bitvě u mostu milvijského prý samým Koinstantinem, aspoň kniha papežů tak tvrdí, nad hrobem sv. Vavřince, kterýžto světec byl upečen na rožni v lázních za panování císaře Decia. Co z něho zbylo, leží prý tu pod konfesí v bílé mramorové rakvi za železným mřížovím, kteroužto rakev lze vidět, ostatnímu se ovšem musí věřit, jako všemu v samospasitelné církvi katolické. Potom se sem dostaly nějakým způsobem kosti sv. Štěpána z Palestiny a čekají tu s Vavřincem slavného z mrtvých vstání, čemuž se také má věřiti. Dále je tu ještě několik svatých, jichž jmena nám kostelník říci nemůže. Také je tu kámen, na který sv. Štěpán padl. Kámen je ovšem pokrvácen, což má být patrně vysvědčením o jeho pravosti.
Tak byla pevnost vyzbrojena.
Prohlížíme zběžně svaté ty památky. Zběžně, není divu. Je jich v tom městě tolik, že by se mohlo jimi cesty štěrkovat. Tuze záhy to všecko sevšední. Svatí, světice, blahoslavení, papežové, kardinalové, biskupové, opati, prelati - všecko tu na hromadě, jeden na druhém jeden vedle druhého - a člověk vidí, že ti mrtví živí ty živé a dobře je živí, ví také, že sám vyklopí naposled nějaký ten obolus povídavému kostelníkovi a druhý obolus, možno, i tamhle tamu páteříčkovi, jenž se k nám blíží s řinčící kasou, "dárek pro Sv. Otce". Slovem: mnoho, tuze mnoho té svatosti najednou. Ale člověk také ví, že přijde čas, kdy tyhle reliquie stanou se antiquitami, součástkami museí, panoram a panoptik. Přijdou praktičtí Amerikáni a skoupí kosti toho a toho kostela, odvezou přes moře a dají se jimi živit, jak se dnes dávají jimi dosavadní majitelé jejich živit - a proč ne? Byla by mazanost skutečně v pachtu jen popů římských? A neukazují reliquie bohů antických cestu reliquiím svých nástupců? A když ne tutéž, aspoň podobnou. Aspoň tak, jak se podobá jeden kruh spiraly druhému. Když ne v museum, tož v panoptikum. Neboť Amerikáni jsou nejen praktičtí, ale i zvědaví, a nabito bude v místnostech, kde se budou ukazovat věci, které pitomost lidská tolik století zbožňovala ...
San Lorenzo působí ostatně dobrým dojmem. Má pěkné sloupy, není přecpán nevkusy a má šedivou patinu hezké řady věků. Má staré mosaiky, ono příšerné blabolení barbarů, kterí pocítili touhu umění, a má nové mosaiky, které se snaží v potu tváře ony staré napodobit. Má rozpukané a zašlé fresky na zdech, které sotva už jen napovídají, co mají říci, a jsou-li renovovány, pak křičí kletbou svým renovatorům, neboť křesťanské umění má tutéž duši jako křesťanství samo; duše tohoto již vyvanula a proto je umění jeho odsouzeno k smrti, a každá snaha pomoci mu je nestilovým zlozvukem.
Po několika stupních sestupujeme v hrobku za hlavním oltářem. Zde stojí při zdi jednoduchý sarkofag s kostmi papeže Pia IX, "Popel a kosti" stojí prostě psáno na kameni - ale za to ta nádhera kolem! Celá zadní stčna, o niž se sarkofag opírá, září kameny a zlatem, celý křesťanský svět se skládal, jak nápisy jednotlivých zemí tam svědčí, aby vyzdobil místo, kde leží jeden z nejješitnějších lidí, jež nosil svět, poslední papež-král, a první papež, jenž vyhlásil za dogma neomylnost "sluhy sluhů", když byl před tím obtížil zdravý rozum lidský dogmatem o neposkvrněném početí... Není odpornější falše, než ta pokora prostého sarkofagu: mosaiky a obrazy kolem něho a nad ním řvou a křičí o ní, neboť vyzývají pyšně v zápas všecky ty sv. Pavly, Petry, Vavřince, Štěpány a tisíce těch rakví a oltářů celého Říma.
Dobrá Moravia přispěla k výzdobě, jak nápis svědčí, a ovšem také Bohemia, zem Husitů...
Dívám se na ten sarkofag. Pius IX. Pěkným exemplářem uzavřela se řada papežů-vladařů. Christianissimus Rex, Karel Veliký, zřídil jim papežský stát. "Má říše není z tohoto světa," pravil Kristus, ale ti nad hrobem stojicí a třesoucí se starci pokryli královským purpurem svá svadlá těla, opásali meči sebe i jiné a celý okruh světa, nebesa i peklo, smrt i život, krále i žebráky, všecko, všecko ovládali svou studenou rukou, v níž třímali blesky, vzaté sesazenému Jovovi. Vášeň panování ovládala ty starce, v nichž všechny jiné vášně už byly doplanuly, a hořely-li někdy, pak to bylo tak příšerné divadlo, že žádné jiné dějiny neskytají děsnějšího. Neboť u nich to bylo ve jmenu víry, spasení, Krista, Boha - nemůže být grotesknější ironie a pustějšího cynismu v dějinách lidstva.
Falšovanými dekretaly, obsahujícími zápisy a výpovědi z dávných časů, byl dokázán primat římského biskupa nad celým křesťanstvem; z knih Augustinových De civitate Dei dán Karlu Velikému důvod k násilnému obracování pohanů na víru křesťanskou; papež Štěpán dal r. 897 vyrvat hnijícího předchůdce svého Formosa z hrobu, posadit v Lateraně před soud, odsoudil jej, dal mu utít tři prsty, kterými dával nebožtík požehnání, dal mu svléci papežské roucho a vléci mrtvolu na provazech ulicemi a vhoditi do Tibery; jedna perioda dějin papežských Sergiem III. začínaje (905) slove pornokratie, poctivě česky vyloženo: vláda kurev; v boji o investituru poznal německý císař a dobří Němci, jakou to hroznou metlu upletli předchůdcové jejich na ně a lidstvo; lidstvo pak mělo příležitost poznat to za válek náboženských: deseti milionům lidí byl vzat život ve jmenu Krista v bojích - celý starověk se všemi svými válkami nedosahuje ani poloviny toho čísla; 300.000 starých žen bylo pouze v Německu upáleno pro čarodějnictví, žena vůbec požívala v Římě veliké vážnosti, vzdor filosofům, kteří tvrdí, že ji křesťanství povzneslo. Neboť vzdor těm filosofům zavedl Řím pro svou černou armadu celibat, nejhlubší to pokoření ženy, jaké znají dějiny; v Innocenci III., nejmohutnější postavě, jež nosila tiaru, vyvrcholil se typ papežů-polobohů: "Jako v Hospodinově arše úmluvy ležela hůl vedle desek s desaterem, tak leží v hrudi papežově strašná moc zničení a sladká mírnost milosti," napsal o sobě strašný ten odpůrce největšího Hohenstaufa, Friedricha II., králi Janovi anglickému...
A Pius IX. tady - poslední papež-král... Blesky Jovovy vypadly z ruky jeho, protože se jich nikdo už nelekal. A 20. září 1870 vtrhlo italské vojsko do Říma a Viktor Emanuel se díval z bývalé residence papežské, Quirinalu, jak nad Vatikanem slunce zapadá. A Pius neomylný čekal na zázrak, na anděly, kteří zaženou plamennými meči drzého usurpatora. Čekal osm let, Viktor Emanuel zemřel, ale ani teď se nestal zázrak: nastoupil pouze syn jeho, dobrácký Humbert. A tu se papa Pio Nono položil a umřel taky. A národové mu vyzdobili jako náhradou jeho kryptu. Snad ho to těší...
Na pravo od basiliky S. Lorenzo leží římský hřbitov, Campo Verano. Čtyři veliké alegorické sochy vítají člověka při vchodu. Hřbitov je nádherný: není téměř hrobu, aby neměl uměleckého pomníku s reliefem neb obrazem zesnulého. Spousta známých jmen: poilitikové, básníci, novelisti, novináři, ministři, generalové. A všude zeleň a květy.
U jednoho hrobu se zastavujeme. Goffredo Mameli, básník a voják. Padl v dvaadvacátém roce věku svého jako pobočník Garibaldiho 1849 při dohývání Říma. A jeho pomník povídá celý jeho život. Krasavec leží tu odevzdaně, se šťastným výrazem v obličeji a mečem v ruce na rozvinutém italském praporu. A mramor, z něhož je pomník udělán, je čist a průsvitný jako jeho duše. A růže, záříjové růže leží na těle jeho. Růže, kterou člověk musí milovat, královna květin, hrdá a dobrá, zdobí tělo básníkovo... Karakteristický nápis nese hrob papežských vojáků, padlých u Mentany. Pius IX. dal jim postavit nevkusný náhrobek, po dobytí Říma královskými přidala správa města na něj následující nápis: "Tento pomník, který theokratická vláda památce cizích žoldáků zřídila, nechává osvobozený Řím státi, aby byl potomstvu věčným svědkem politování hodných časů." A nemluví-li tohle dost zřetelně o nenavratitelnosti světské vlády papežů, pak jest tam ještě výše při zdi pomník jiný: Cesara Locatelliho, který byl odpraven v r. 1861 pro nastrojení atentatu na život Pia IX.; nápis pomníku toto hlásá, že "římský národ postavil jej oběti papežské tyranie, která zmužilá a neposkvrněná vstoupila na popraviště".
A tak tu leží všichni. Goffredo Mameli, papežští žoldáci, atentatník Piův a Pius sám tamhle v basilice. A všichni tiší, klidní...
Křesťanství hlásá, že provedlo rovnost všech lidí, ale není to pravda. Rovnost mezi nimi provádí teprv smrt.
Další: