|
- Machar | - Řím | - |
Před těmi několika sloupy, zbývajícími z chrámu Marta Ultora, člověk maně smekl klobouk; pod grandiosní a přece jako vtip lehkou klenbou basiliky Maxenitiovy na Forum Romanum nemohl ani věřiti svým očím; v amfiteatru Flaviovců cítil, že promluvilo císařství římské císařské slovo; pod kupolí Pantheonu se mu zatajil dech a oči se maně zalily slzami - ale zde, pod bání svatopetrskou nic, nie. Všecko je zde tak veliké, ale ne grandiosní; silácké, ne silné; ohromné, ne ohromující. Všecko křičí, ale nemluví, dokazuje, ale nepřesvědčuje.
A nevkročil jsem v tuto síň předpojat. Antický člověk ve mně triumfoval nad světem hynoucím a majícím zhynouti již tolikrát, že jsem vcházel v tento chrám beze zbraní, nakloněn, ne k smíru, ale aspoň k uznání a potvrzení všeho, co napsalo sta a sta lidí přede mnou. A nemohu, ani tolik nemohu.
Dívám se tázavě na Sofii Petrovnu.
A Sofie Petrovna zachycuje mou otázku, vyhrnuje trochu ret a vrtí záporně hlavou.
A najednou se mi chce vykřiknout rozkoší. Ano, zde se chystej, pohanský člověče, k triumfu největšímu. Nikde nebyl Galilejský tak potřen, jako zde, nikde tak vysmán, tak zubožen, tak zbit, jako v této basilice. Miliony poutníků sem přicházejí a miliony poutníků by zrovna zde měli ronit krvavé slzy nad zničením všeho, co chtěl dáti světu On. Ale milionům poutníků vyvanul Galilejský z duší tak, jak vyvanul ze všeho, co dnes jmeno jeho nese, z věrouky, mravouky, duší svých kněží, ze svých chrámů a z tohoto už nejvíce. Ne On, ale papež, ne dům boží, ale representační sál toho, jenž se sice zve náměstkem božím na zemi, ale chce být pokračovatelem římských imperatorů - králem králů a císařů, pánem světa.
A dům ten je maně také symbolem duše celého papežství. Tvrdý, bezohledný, stavěný nejrůznějšími lidmi od genia až k hlupákům, kupole, pýcha jeho, je otrockou imitací antického Pantheonu, je pln nechutných soch, má spoustu tuze pochybných reliquií a jmeno po galilejském rybáři Petrovi, jehož hrob stojí pod středem kupole a jenž dojista do města Říma ani ve snu nikdy nohou nevkročil.
Kdybych byl křesťanem, zde bych se modliti nemohl. Pod tou spoustou studeného kamene, řvoucího zlata, před těmi oltáři s chladnými mosaikovými obrazy, při denním světle, které je intensivní, ale zde jaksi sesvětáčtělé, mezi theatralními hroby papežů a sprostě bílými jako sádrovými sochami všelikých těch Věr, Nadějí a Lásek - ne, zde bych se modlit nedovedl.
Zde člověk zkoumá výšku, délku a šířku, zde měří, počítá, zde ani neobdivuje, ale jen konstatuje, zde jen myslí a přemýšlí - ale cit, ten pramen zbožnosti, víry a náboženství vůbec, ten zde zaschl, stopy po něm není.
A proto zde může pohanská duše slaviti slavný triumf, zde byl zabit Galilejský nadobro a z mrtvých nevstane už nikdy.
A jedenkrát bude tahle basilika pěknou koncertní síni a hudbymilovní Římané budou se tu svíjet rozkoší pod třepetavými fanfarami z Tanhausra a v taktu budou se kývat při srdcervoucích zvucích smutečního pochodu Chopinova. A vzpomenou-li při tom, co tady bylo kdysi, budou se divit a ptát se: Jak bylo všecko to možno? Jak mohlo lidstvo tak nesmyslně bloudit? A tak dlouho? ... Stálo by za to člověku dnů dnešních, aby mohl na pět minut ožít a ptát se takto s nimi...
A ta doba přijde, dojista přijde. Dějiny neznají nemožností. Na těchto místech byly kdysi zahrady Caligulovy a Neronovy a asi na Piazze před chrámem byl cirkus. V cirku dával Nero strojiti své živé pochodně, k nimiž mu dodávali material křesťané. Možno, že to doslovně zrovna pravdou není - tradice o těchhle mučeních jsou dojista hodně bájeny a básněny - ale budiž. A tenkrát bylo římské císařství ve svém zenitu a daleko široko nebylo ani stínu po někom, kdo by je byl mohl - ne zničit - ale ohrozit. A kdo by byl řekl, že za několik set roků budou nástupci těchto živých pochodní vládnout Římem? A že na těchto místech vyroste basilika s dovolením římského imperatora? A ku poctě rybáře z Galilee?
A stalo se. A v basilice té byl korunován Karel, král Franků, na císaře svaté římské říše. A biskup těch křesťanů to byl, jenž jej učinil císařem. A porfyrový kámen v hlavní lodi označuje místo, kde řada potomních císařů klekávala před papežem, aby přijala jeho požehnání. Všecko je pryč, všecko bylo. A nikde jinde člověk necítí, jak celé to bloudění lidstva, zvané křesťanstvím, se chýlí k pádu a zhynutí, jak právě zde, v Římě.
Co přijde potom? Marná otázka, marné obavy. Dějiny lidstva nikdy se neštítí skoku do tmy. Ale také se nedají komandovat žádnou theorií sestrojenou u lampy psacího stolku. Křesťanství zničilo antického člověka a jeho kulturu. Nový člověk poznal záhy, že bez kultury nemůže žít, naučil se písmenkám jejím u mrtvé antiky a začal těžce slabikovat. Řada věků uplynula, než si našel formy umění svého. A potom začal hledat své já a našel je spoutané okovy a řetězy. Rozbíjel je a viděl najednou, že rozbíjí křesťanství. Není ještě hotov, železo zarostlo do masa tak, že pod každou ranou stříká krev a vzniká bolest, ale člověk ví, že okovy musí dolů a proto bije dál.
A už zas jej jímá stesk, cože bude s kulturou, již křesťanství stvořilo? Bude nový volný člověk stavět na ní dál? Či rozmetá ji, aby začal znovu? A nejspíše, že rozmetá. A není čeho litovat. Proud dějin nezná sentimentality.
A celá ta kultura dnů dnešních je majetkem tak málo lidí a tak málo potřebná lidstvu, že už je skoro jen sportem, luxusem, zbytečností. Není to vinou její, ale známkou, že starý svět je hotov, že dožil. Padne-li ona jako semeno v zrytou a obrácenou půdu společnosti příští, vyžene-li tam v klasy a bude-li transsubstanciací chlebem těch, kdož přijdou po nás - nevíme. Snad si najdou docela jiné formy, docela jiné obsahy - co z toho? Dějiny neznají pojmu "lepší", dějiny chtějí jen "nové". -
Stará basilika svatopetrská byla zbořena Mikulášem V. r. 1452 a hned byla začata stavba nové. Plány se měnily, stavba vázla, pokračovala, když nebylo peněz, prodávaly se odpustky po celém křesťanství, secese a reformace se z toho vyvinula za Alpami, dvacetosm papežů stavělo na ní a umřelo při tom, stotřicet roků to trvalo a za šest let a deset dní po naší bělohorské bitvě byl chrám hotov. Stál asi 250 milionů korun. Papežství mělo svůj pomník.
Chodíme síní tou sem tam. Malá freska Giottova Navicella, Michelagniolova Pieta (nešťastně postavená, nešťastně kompletovaná svatozářemi), hroby několika papežů - ale to je také všecko, čím tady mluví Umění. Málo, zoufale málo. Nad hrobem sv. Petra stojí tabernakl, nešťastně ulitý Berninim z lupu z Pantheonu, kolem hrobu světce hoří stříbrné lampičky a za dvacet centesimů vede nás kostelník dolů, otvírá kovová dvířka, klepá na sarkofag a vykládá, že je z malachitu a lapisazuli. Před hrobem klečí mramorová socha Pia VI. od Canovy, kostelník ji představuje a přejíždí dobrácky sv. otci podbradek...
Černá kovová socha žehnajícího sv. Petra je opřena nedaleko v pravo o sloup. Antické tělo, nějaký konsul nebo rmperator kdysi, jemuž křesťanství posadilo jinou hlavu a dalo do ruky klíče - celá ta procedura je symbolem, v němž in nuce jsou dějiny celého křesťanství. Kdo přijde, líbá apoštolovi palec u nohy, palec už zmizel skoro pod těmi polibky, ale lidé líbají stále a stále.
S reliquiemi dělají tu drahoty: mají ono kopí Longinovo, jež protklo bok Kristův (je prý ještě zakrváceno), šat sv. Veroniky, na němž se otiskla tvář pána Ježíše, kus kříže a hlavu sv. Ondřeje, kterou prý as před osmdesáti lety někdo ukradl a která zas byla šťastně nalezena - ale jenom kanovníkům je dovoleno poklady tyto spatřit - nu, v Santa Croce di Gerusaleme maji toho víc a ukážou beze všeho - viďte, Sofie Petrovno? -
A teď ještě vystoupneme na kupoli. Je na to zvláštní úřad a ovšem také zvláštní plat. Nějaký stařeček nám vystavuje permesso na jmeno Václav Pobožný a Anna Nepokojná - kterážto jmena mu dávají tuze mnoho práce - bere od nás po liře, usmívá se, klaní se, my též a jdeme.
Sofie Petrovna letí vzhůru jak ďas a zpívá hlasitě Ca ira, cesta je pohodlná, beze schodů, jde spiralou a stěny ovšem počmárány jmeny a daty. Běžíme, běžíme, najednou se objevují na stěně tabulky ohlašující, kdy a který potentat nebo příslušník některého panujícího rodu setn vystoupil. Císař Josef II. dvakrát, ruský Mikuláš, arcivévoda Maximilian, pozdější císař mexický, tabulky se množí, kde jaký král, byl tu, a nejvíc našich arcivévodů a arcivévodkyň.
Na střeše chrámu je malá osada. Řemeslníci všeho druhu tu bydlí, docela i kapli svou tu mají. A zase stoupáme dále, po kupoli k lucerně. Zde to jde již obtížněji, člověk musí jít nakloněn na stranu, jak vyžaduje vypětí kupole, schody jsou zde, nepohodlné schody a žár slunce se podává tu, jako by vycházel přímo z pece.
Za to nahoře. Vyhlídka báječná. Pod nohou plocha střechy sv. Petra, lemovaná řadou velikánských svatých, potom koloinada, náměstí, egyptská jehla v prostředku, sršící fontany, lidé, vozy a dále domy, Tibera, mosty, celý Řím, nažloutle šedý, pyšný Řím s kupolemi, střechami, komíny, rozsáhlý, nekonečný. A hory albanské a hory sabinské, rezavá Campagna - všecko čisté v konturách, čisté v barvách pod zlatým nádechem slunečním. A na levo paláce a dvory Vatikanu, zahrady jeho a za ním Mante Mario, zelené pahrbky a v dálce modrý Soracte.
Zase chvíle, kdy člověk má jen oči a zapomene místa a času ...
Nějaký člověk nám nabízí podívat se s kupole do chrámu.
Díváme se. Stojí to ovšem několik soldi.
Ano, je to veliké, smělé, ale -
- kdybychom se nebyli dívali na antiku tolik, bylo by tohle aspoň nás chytlo - míní Sofie Petrovna.
Zlatými velikými písmenky křičí na nás nápis v kruhu kolem paty kupole: "Tu es Petrus et super hanc Petram aedificabo Ecclesiam meam, et tibi dabo Claves Regni Coelorum".
A to byla velká mýlka. Skála se povážlivě rozsypává. Zde, právě zde to člověk cítí a vidí nejvíce.
zpět na obsah 
Další: Vatikan.