|
- Machar | - Řím | - |
Spousta pochmurných budov. Není v nich slohu, není v nich souvislosti. Jako by hyl býval zedník, jenž je stavěl, i architektem jejich. Vtíná se jedna do druhé a proráží jí bok a jiná zdvihá se nad ně, jakoby se chtěla pres ně převaliti. Ze začouzených zdí dívají se opatrně malinká okna, spousta komínů zdvihá se nad nečisté střechy - ano, kdyby se asi dvacet starých loupežnických hradů, bez svých věží a hradeb ovšem, sešlo k besedě a ocitlo se náhle v jednom chumlu, nemohl by být dojem jiný.
A má to dvacet dvorů, tisíc salů, kaplí, pokojů a několik tisíc komor, síní, chodeb, schodišť a míst, jež k takovému kvartyru patří. A v tomto behemetu žije stařec v bílém rouše, volený doživotně vnuknuírm sv. Ducha jinými starci, Eminencemi, nosícími červené hávy, jemuž se říká "Nejsvětější Otče", a píše-Ii se o něm, je praedikat jeho "Jeho Svatost" - pánu Ježíši se říkalo "rabbi", apoštolům Petře, Pavle, Jakube. A že sv. Duch vnuká Eminencím už hezkou řadu let vždy jeti Itala, je známo.
Není paláce na světě, který by vypravoval tak příšerné věci, jako tohle obydlí starců v bílém rouše. Zahanbeny mlčí nejen trosky Palatinu, ale i sídla císařů a králů v dálných zemích i residence sultanů asijských a afrických. Ať vymyslí fantasie lidská sehe hroznější věc - vše bylo tady, vyšlo odtud. Vezměte do ruky katechismy a najděte si tam kategorie hříchu - jediného není, jenž by se nedal doložit z dějin papežů. A ne jednou - stokrát.
- Ale zásluhy papežů o vědu a umění v chaotickém temnu středověku! A zásluhy jejich v renaissanci! -
V středověku? Zásluhy papežů? Mniši v klášteřích pěstovali trochu té vědy, hřáli své studené, ubohé duše na slunečním světle římských klasiků a malovali inicialy do breviařů a modlitebních knih, pravda. Byla to žebrácká náhrada za velkou kulturu antickou, zničenou křesťanstvím - ale ani ta nebyla dílem papežů. Nebylo tehdy tuhé centralisace římské, jak je dnes a kláštery ty živy byly z dobroty svých zeměpánů, za nimiž šly vždy, a když proti Římu a papeži, tedy i proti Římu a papeži. Bylo tak v německé říši, bylo tak i u nás v Čechách. A jakmile si Řím víru Kristovu zmonopolisoval a zcentralisoval - změmilo se vše. Kláštery se staly pařeništěím lenošivých zhýralců, kejklířů s ostatky svatých, prodavačů odpustků a ohlupovatelů celé krajiny daleko široko. A vůči vědě, umění, pokroku a hlasům po nápravě ukázalo papežství ihned svou pravou tvář. Arnold z Brescie dokonal na hranici zrovna tak, jako Giordano Bruno, Dante je nenáviděl, Galilei byl jím mučen, Hus a Jeronym dokonali v plamenech, Savonarola na šibenici. - Celá ta tma středověku má jediný zdroj a ten slove: papežství, a kde je trochu světla, je to hranice jím zapálená, a kde je trochu tepla, je to teplo lidské krve jím prolité ...
A renaissance? A umění její? Člověk čte o stavbách prováděných v Římě Sixtem IV., o florentinských malířích pracujících na zakázku pro toho sv. Otce, pravda, ale ten bordel, který týž sv. Otec taktéž sám postavil, a jenž mu ročně 20.000 dukátů vynášel - ten bordel zastiňuje všecko. A člověk čte dále o Alexandru VI. a vidí jen ten strašný rod Borgiův, jemuž nebylo nic tak cizím, aby to nenazval svým: dýky, vrazi, jed, cizí jmění, krvesmilstvo, loupeže, čachry s věcmi nejsvětějšími a nejnižšími, ďábelský cynismus při všem - a takový sv. otec dá odsoudit asketu Savonarolu k smrti provazem ... A dále: Julius II. a Leo X. byli to vůbec ještě křesťané? I ta otázka je dovolena, neboť papežství stojí před dvojí soudnou stolicí: lidskou i božskou, dějin a morálky, a. když prvá toho onoho osvobodí, musí jej druhá odsoudit. Jaká naivní hloubka a trefné ocenění sebe i papeže Julia II. leží v povzdechu císaře Maximiliana I., posledního rytíře: "Deus aeterne, nisi vigilares, quam.male esset mundus, quem regiimus nos, ego miser venator et ebriosus ille et sceleratus Julius!" (Kdybys ty nebděl, věčný bože, jak zle by se vedlo světu, jejž řídíme my, já bídný lovec a onen opilec a zpustlík Julius!)
Ebriosus et sceleratus - dvě adjektiva a v nich je život, karakter i soud onoho náměstka Kristova na zemi! A Leo X.! Autor nesmrtelného výroku o "onom ubohém člověku nazaretském!" Jaký skvostný pohan by to byl býval, kdyby nebyl papežem! Vždyť se za něho i oběti pálily. Jovu Kapitolinskému,Nejvyššímu a Nejlepšímu! Snad by byl mohl tento největší hříšník renaissance provésti jedno: odstraniti patnáctistyletý blud a omyl lidstva, nešťastné dědictví galilejské - měl k tomu dosti síly i dosti upřímnosti, ale neměl vážného hlasu svědomí a pocitu zodpovědnosti, čili měl pohanství antického člověka, ale příliš otrávené, příliš netečné.
Za Julia II. přišel do Říma německý mnich Luther. Pozoroval vše svým chladným severním zrakem, vrátil se domů a usoudil, že našel v Římě jen říši Antikristovu. Římu nastala strašná krise. Ztratil národ, který byl kdysi jeho první oporou, štítem i mečem: Germany. Ztratil jej, ale ztrátou tou se vzpamatoval: všel do sebe a čitiil malé pokání. Duch dějin mu pomohl: vedle světlého rozumu Lutherova postavil fanatický rozum Ignatia z Loyoly; proti životným četám germanským postavil jezovity, tvory, kteří umrtvili v sobě vše, co jest lidského; proti lidem španělské automaty; a Řím se opřel o ten jezovitský řád a snažil se zachovat si, co se zachovat dalo... Renaissance v umění dokanala...
Ostatně: vyznejme jedno - papežové ti byli katolíci, oni věřili! Ano, ale pouze věřili. Alexander VI. byl obzvláštním ctitelem pamny Marie, Julius II. věřil, věřil snad i Leo X. Ale mravouka neexistovala pro ně, že by se mělo dle víry také žíti, jim ani ve snu nenapadlo. A do tohoto rozporu vnikl přemítající a hloubavý germanský rozum.
Procházíme kolem švýcarské stráže, jejíž pruhovaný pestrý kroj je dosud týž, jak jej navrhl kdysi Michelagniolo, a stoupáme po Scala Regia vzhůru. V kapsách plno drobných peněz, neboť pan Müller nám řekl: Na koho se ve Vatikaně podíváte, vztáhne k vám dlaň. Vcházíme do Sala Regia.
Sala Regia byla audienční síní papežů. Nade dveřmi a na stěnách jsou fresky oslavující moc a slávu papežů, snad dobře míněné, ale špatně malované. Řehoř IX. exkomunikuje císaře Friedricha II, - úžasná nechutnost! Vítězství Alexandra III. nad císařem Friedrichem Barbarossou: Císař leží na zemi a sv. otec po něm šlape! Nebylo to historické, pravda, ale jedna z legend papežských, jež má větší sílu, než historický fakt. Tak ji viděli zde králové a vyslancové cizích států, tak si ji vtiskli v duši miliony a miliony poutníků a roznesli ji do zemí nejvzdálenějších, kde zapustila kořeny a hlásala moc a velikost toho, jenž se nazývá místodržitelem Kristovým a pokryteckou pokorou "sluhou sluhů". Nebo: Řehoř VII. absolvuje prosícího císaře Jindřicha IV.; dále: Karel IX. svoluje k zavraždění admirála Colignyho atd.
Za měsíčních nocí procházívá prý sálem tím zvláštní postava: mladý zubožený bosonohý muž dívá se na ty fresky, chytá se rukama, v nichž jsou otevřené rány jako od hřebíků, za hlavu, plnou stop od trnové koruny, vzdychá hluboce a žalně a stená: Co jsem to udělal! Co jsem to udělal! O Petře, Petře, jak mě ta skála tvoje drtí a ničí! -
A dále do kaple sixtinské.
Začazená kaple. Sedáme do lavice, díváme se vzhůru - ó Michelagniolo! Ten strop se všemi svými Sibyllami a proroky, se všemi těmi dny stvoření světa a člověka, rájem a prvním hříchem, Noahem a potopou - všecko je tak daleko toho ducha Vatikanem vládnoucího a muka je to pro diváka dnes, jako to bylo mučením pro Tebe před čtyřmi sty lety:
Již při té práci vole vyrostlo mi,
jak roste kočkám po lombardské vodě -
člověk si zacituje jako na omluvu před Tebou tyhle dva řádky Tvého sonetu "s dlouhým ocasem", tenkrát asi zde po dokončení trudného díla načmáraného, a přestává se dívat - nelze to vydržet... A ten Tvůj "Poslední soud" na oltářní stěně! Chaos postav, spletených údů, zkřivených obličejů - Kristus, Maria, svatí, světice, ďábli, odsouzenci v pekle a všechno tmavé, na všem dým kadidla, mour svíc a prach skoro čtyř set roků! A stydlivý papež Pavel IV. nejprve chtěl celý ten Poslední soud dáti otlouci a něčím jiným nahraditi, až když se mu malíř Muziano vrhl k nohoum a uprosil jej - dal těm všelijakým naháčům přimalovat plavky, I ten tvůj jediný vtip v umění - a Ty jsi se i v životě tak málokdy usmál - zničili: svatá Brigitta vstávala z hrobu, ovšem nahá, a jeden světec se mlsně na ni zadíval - cudný svatý otec dal Brigittě udělat řádné šaty a nad to ještě všetečnému světci obrátiit hlavu vzhůru ... Klementovi XII. však plavky nedostačovaly: dal obleknout systematicky naháče všechny - čemuž se říká, že papežové mají "nekonečné zásluhy o umění"... A že by ty hrůzy Posledního Soudu, jak jsi snad mínil, rozhněvaný soudce Kristus, ustrašená Matka jeho, příšerné nebe, hrůzné peklo, zsinalí hříšníci, fanatičtí ďáblové - nějak volali své Memento schátralé církvi a hlavám jejím - oh, jak jsi se mýlil, ty staré mudrující dítě!... Papežové... buď jim seděl v duši voják, nebo jeptiška se všemi tajnými i zjevnými vášněmi obou. A když tam byl někdo třetí, pak to zas nebyl papež, ale člověk pohanský.
Pravá i levá stěna kaple sixtinské vyzdobeny jsou freskami slavných jmen cinqueceinta: Pinturicchia, Botticelliho, Signorelliho, Perugina, Ghirlandaja a Rosselliho. Příběhy staro- a novozákonní, známé z tisícerých reprodukcí, slavené, obdivované, vynášené - a zde ve skutečnosti tak ubohé, že se zdá, jakoby vděčny byly té tmavé patině mouru ze svic a kadidla, jež přikrývá jejich vybledlé a zašlé barvy na rozpukané omítce ...
Jak dlouho trvá t. zv. nesmrtelnost uměleckého díla? Tlačí se zde turisti všech národů, dívají se do svých červených knížek, ukazují si krásy, jež jsou v knížkách označeny znamením hvězdičky a vzdychají, kývají hlavami a vyrážejí citoslovce údivu - ale hned spěchají dále, aby absolvovali dle programu vše, co Baedecker ještě ve Vatikanu slibuje... Chodí tu znalci a hledají časové narážky na obrazech: portrety tehdejších současníků, podoby malířů-tvůrců a krajiny, jež domnívají se poznávati. Nebo si vykládají složení barev a komposiční zákony mistrů renaissance - a usmívají se povznešeně... Nesmrtelnost! A člověk pochybuje, že tato díla vůbec kdy žila...
Jdeme o poschodí výš. Galleria Pia, dva saly obrazů moderních, obraz vedle obrazu, nechutnost vedle nechutnosti. Vraždění šlechetných misionářů divokými barbary. Japonci, Číňané, Indiani, negři všichni zuřivě bestialní, stínají, bodají, špikují šípy tuze vymydlené a idealně krásné řeholníky s čistě vyholenými tonsurami. Také řemeny z kůže zad jim stahují. Nebo je za živa zakopávají. A jiná muka ještě. A člověk má skutečně jednu ilusi tady. Maně začne snít o jarmarku českého městečka, kde na nápadném místě vztyčil podnikavý muž plátno pomalované mordy a truchlohrami a když nastavil zástup lidí kolem, vzal harmoniku, pěl basem a jeho žena sopránem o hrozných věcech, jež se přihodily roku tohoto. Potcm udělal pausu, vzal dlouhou rákosku a vysvětluje prosou, co byl právě vylíčil písní, ukazoval na sceny a postavy na pobarveném plátně...
A kdyby ta harmonika a ty dva hlasy ozvaly se tady, nedivil bych se ani trošinku. Odpovídalo by to dnešnímu papežství zrovna tak případně, jak tyhle zuřivé malby.
Jediný obraz je tu výjimkou: Matejkův Sobieski vjíždějící do osvobozené Vídně r. 1683. Ale být králem mezi takovou čeledí, není ani pro Matejku ctí.
V nevelikém jednom pokoji nacházím několik známých: podobizny arcivévodů Frant. Ferdinanda a Eugena - pamatuji se, že je princové poslali nebožtíkovi Lvu XIII., který z nich měl velikou radost - a portret bývalého ministrpresidenta Koerbra, jehož byl Lev XIII. velikým obdivovatelem. V pokoji tom visí též podobizna Lva XIII., malovaná B. Coinstantem, jejíž baziliščí oči dívají se z obrazu s živostí až příšernou.
Vcházíme do stanzí Raffaelových.
V Raffaelovi našlo papežství svého Homera barev, Homera sebe důstojného. Hladký, zdvořilý, lichotící na všechny strany, všem pokynům svých chlebodárců se podrobující, úhořovitý velkovýrobce jak pláten, tak fresek, musil ten člověk najít štěstí a záři papežské přízně. Talent jeho dovedl osvojit si všechny přednosti předchůdců i současníků, dovedl napodobit vše, co se kde markantního objevilo. Ale nic neprošlo výhní ducha jeho, poněvadž výhně té v něm ani nebylo, do ničeho nevložil své já, svou krev, svou bolest a rozkoš, poněvadž v něm nebylo ani stopy po poctivosti umělce. Byl virtuosem, jak jsou virtuosové na housle, kteří sehrají bezcennou skladbu, ale hrají ji proto, že mohou v ní ukázati všechny finaesy svých prstů, strun i smyčce. Jedno z nejprázdnějších jmen v historii malířství, ale právě proto snad tolik stále zvučí. Celá legie žáků a přátel spolupracovala na jeho zakázkách - což je konečně také ukázkou širokosti jeho uměleckého svědomí. Řemeslník - velkovýrobce - továrník. Ale svatým otcům se líbil a pod sugescí tou stojí podnes zbožný křesťanský svět... Fresky ve stanzích jsou rozpukány, barvy jejich zašlé, vybledlé, pokažené renovováním a doplňováním - a zase turisti všech národů je okukují, libují si je, vykřikují před nimi, jakož jim Baedeckři jcjich kážou.
A tak procházíme sal za salem. Dívám se na fresky a na lidi, kteří sc dívají na ně - a zase jedna taková kapitola o nesmrtelnosti...
Jak jinak mluví svou pyšnou a klidnou řečí antiky! Ty reliefy, ty sochy, ty hlavy i ty trosky těl! Jaká úžasná životnost je v té neveliké mosaice na Capitoliu, představující tři holoubky u mísy! A to je jen mosaika, jen zbytek, jenž snad byl někde na podlaze nějakého sálu! Ano, je nesmrtelnost v umění, ale ne v tomhle tady, v tom prolhaném, bezduchém, zmrzačeném!
Proudem turistů takřka neseni plujeme do loggií Raffaelových. Dlouhý koridor s křížovou klenbou, jejíž pole vyplněna jsou ilustracemi bible. Raffael je navrhl, jeho žáci prováděli. Přeletíme pohledem řadu pilířů a díváme se na poslední večeři Páně, protože je zrovna nad naší hlavou, na skulptury imitovaných antických hlav, centaurů, viktorií. harpyí a tritonů, jež se v ornamentech vinou po hlavách pilířů a kolem maleb stropů - ale najednou jde pohled otevřeným oknem ven - a s bohem biblické příběhy, s bohem slavné loggie! Tam dole leží Řím, Roma aeterna, žluté, hrdé město, iediné město na světě ... Jako člověk s kodakem, jdou oči po jeho rozlehlosti a snaží se zachytiti celek i jednotlivosti a schovat je v komoru paměti pro všechny příští časy.
Jak musí být as tomu, jenž si dává říkati "svatý otče", když se zadívá z tohoto některého okna na město, které zvali jeho předchůdcové městem svým, a které je mu nyní neodvratně ztraceno? Tak ztraceno, že ani nohou do něho vkročiti nemůže? Okamžitý hloupý vztek jeho předchůdce položil základ k legendě o vězni vatikanském, hloupost další vystavěla z toho takřka celé dogma - jak je asi dnes papeži, dívá-li se na Řím? A přitom cítí a slyší, jak se mu ta skála Petrova drobí a odpadává?
Pěkný, báječně pěkný pohled je z téch oken. - Ale přistupuje k nám nějaký lokaj a upozorňuje nás, abychom se dívali na fresky a ne na město.
A začíná vysvětlovat. Dávám starci, po čem duše jeho patrně prahne, a jdeme pryč.
V třetím poschodí je galerie vatikanská. Něco přes čtyřicet obrazů, jež byly kdysi na oltářích v kostelích a nahrazeny jsou tam buď jinými, buď, jako u sv. Petra, reprodukovány mosaikou, je tu sneseno. Raffaelovy Madonny a Proměnění na hoře Tabor, Domenichinovo Poslední přijímání sv. Jeronyma, Murillovo Zasnoubení sv. Kateřiny a Klanění se pastýřů, několik Tizianů, Peruginů, Melozzo da Forli - a zase tu stojí lidé s Baedeckry a zase se diví více či méně (podle toho, je-li v Baedeckru obraz označen hvězdičkou jednou či dvěma).
A to jsou chlouby křesťanského umění. . Jako by se člověk díval do listů herbaře na suché květiny: tvář je tu, i barvy se možno dohádat - ale duše je prvč, dávno pryč. Lží byla půda. z které vyrostly, lží žily svůj krátký život a jako bezduchá lež zůstaly tu svědkem a památkou... - "Ritiro di Giulio II" není přístupen z lehtivých důvodů, a není také přístupna koupelna kardinala Bibbieny - je prv vymalována freskami představujícími historii Venuše a Amora - všechny sbírky skulptur vatikanských jsou zavřeny, neboť svatý Otec se zlobí před a po každém dvacátém září na tento svět a zavírá sbírky - tedy, Sofie Petrovno, jsme hotovi...
Dvakrát bych chtěl ožít v budoucích časech: jednou u nás v Čechách, až přijde chvíle posledního účtování s Vídní, podruhé zde v Římě, až cicerone povede turisty po těchto chodbách a začne své výklady asi takto: Zde byl kdysi Vatikan. palác papežů, kteří se nazývali náměstky Kristovými na zemi...
zpět na obsah 
Další: Kostely.