|
- Machar | - Řím | - |
- Řím jich má třistapadesát, Sofie Petrovno, jest tedy na kvartyry pánaboha nejpožehnanějším městem na světě. Faráři některých jsou kardinalové, v jiných sedí celé kapituly kanovníků s probošty, jinde řehole mužské všech možných toilet a tonsur, jinde zase jeptišky - člověk by měl chuť vzít tužku a aspoň přibližně vypočítat, kolik milionů takových zbytečných darmožroutů živilo si zde lidstvo po těch devatenáct set roků!
Pošetilé lidstvo ovšem mínilo, že vlastně dělá dobrý kšeft: sluhové boží prakticky užili snů antických filosofů o nesmrtelnosti duše, vybájili pro ni buď nebe buď peklo, zaříkali se, že.pánbů té duši všecko desetkrát oplatí, lidstvo věřilo, dávalo na ty smčnky pánaboha sluhům jeho vše, co si jen přáti mohli, v té víře a naději umíralo, a protože se nikdo z onoho světa nevrátil, aby řekl, že tam nic není, věří slepě podnes. Arci už jen v nižších vrstvách, tam, kam dosud nevniklo pronikavé světlo vědy, tak dlouho Římem pronásledované a odstrkované, ale té víry je dosud tolik, že ještě tisíce a tisíce sluhů božích z ní může dobře být živo.
Ale pánbů požehná jen tenkrát, když se člověk přičiní. A pánbů neudělá v tom výjimky ani u svých sluhů. A oni se skutečně přičinili a přičiňují. Není jednoho kostela, jedné kaple, aby tam nebylo nějakého lákadla pro ty, kdož si chtějí zajistit kouteček v království nebeském. Viděli jsme tak všude, kde jsme dosud přišli, a bude tak i dále, kam přijdeme. Co kostel, to reliquie, legenda, znamenitost, památka - je to často směšná pitomost, často nesmysl, často věc bezcenná, často urážka a vždycky přímé rouhání se galilejskému proroku a pojmu boha, jak by jej člověk cítil, kdyby věřil - ale což, věří-li takový člověk páterům vůbec, pak jim věří všecko a sahá do kapsy, pokud v ní něco je. Což konečně je hlavní věcí...
Santa Maria Aracoeli. Zde na Kapitolu, kde stála Arx a chrám Junony Monety, rady dávající, odkud antičtí augurové sledovali let ptáků a chod znamení nebeských, postavili auguři křesťanští chrám královny nebe svého, Marie. Postavili jej přímo na základy rozmetaného stánku Junonina, užili k stavbě antických cihel, jež jsou mnohem nižší než cihly věků pozdějších, klenbu jeho opřeli o sloupy, které nesly kdysi klenbu onoho chrámu antického a celek opřeli hloupou legendou, sahající až k cisaři Augustovi. Augustovi prý se zjevila panna Maria s děťátkem (bambinem) na ruce, stojící na oltáři nebeském a hlas z nebe prý mu pravil: Totoť jest panna, která porodí spasitele světa! Načež prý Augustus zřídil oltář ku poctě prvorozence božího a oltář ten stojí prý dosud v hlavním oltáři dnešního chrámu.
Snad ty antické sloupy a dech mohutné antické duše, zachycené maně v stavebním materiálu, tu nějak působí: vnitřek chrámu dojímá. Vzdor všelijakým obarveným a pozlaceným nevkusům, jež zavinil ovšem vkus křesťanský. Dojímá patinou věků, zašeřeným světlem, prastarou dlažbou a posvěceným místem, na kterém stojí. Santa Maria se nazývá, ale Juno Moneta tu nejde člověku z hlavy.
Poá hlavním oltářem je porfyrová antická vana a v ní ostatky sv. Heleny. Nad ambonem v levo je hrob Kateřiny, královny bosenské. Paní ta zaměnila svou residenci Jajce Římem, když jí byli Turci zabili muže a vzali království; umírajíc (1478) odkázala zem svou papeži, a podivno, sv. otec, jenž dosud bral vše, co kdy mu kdo odkázal, o dědictví to se nikdy nehlásil. -
U hlavního oltáře je osm mnichů. Vykřikují něco lenivým hlasem, chvilkou jeden, hned na to všichni; potom odpočívají, aby mohli za chvíli křičet zas. Mimo nás není v chrámě člověka.
Najednou se přihrne naparáděná dáma, za ní jde naparáděná kojná s nemluvnětem. Míří do sakristie. Zvědavá Sofie Petrovna míní, abychom šli za nimi.
V sakristii nás všechny uvítá mnich úklonem hlavy. Neptá se, co chceme, vede nás do kaple, rozsvítí na oltáři, otevře dvířka tabernakula, zatočí dole klikou a hle - z tabernakula vyjíždí truhlík a v truhlíku stojí vážně růžolící asi půlmetrový panáček, s ohromnou zlatem a kameny zářící korunou na hlavě, v hávu posetém prsteny, náramky, křížky, řetízky, perlami, svítícími kameny, panáček baculatý, růžolící, vlásky kaštanově pomalovány - Santo Bambino!
Bylo prý tohle bambino vyřezáno v 16. století z dřeva jednoho stromu olivové zahrady u Jerusalema a v minulých letech, když byl ještě papež pánem Říma, bylo voženo k nemocným a umírajícím ve zvláštním voze - teď, když sv. otec už z Vatikanu nevychází, nevychází také bambino a návštěvy už jen přijímá.
Frater vzal řemeslně štolu, kleká a modlí se otčenáš. Paní a kojná klečí za ním a modlí se též. Na to vytahuje milé bambino z vozíčku, dává paní políbit jeho nohy a nohami těmi jí dělá kříž, totéž provádí s kojnou. Paní rychle vstává, odhrnuje s nemluvněte spoustu závojů, patrně aby to požehnání hezky důkladně působilo, frater křižuje nožkama bambina dítě a dotýká se ještě zvlášť jeho tvářiček, hlavy a úst. Potom staví panáčka do jeho vozíčku, dotýká se ho nějakými obrázky, dává po jednom paní, chůvě, nemluvněti a konečně i nám. Paní hází na talíř na oltáři desetilirovou bankovku, my se usmíváme a uctivě se uklonujeme. Paoí kleká nanovo a modlí se.
Na obrázku je zpodobněno bamibino se všemi šperky, kameny a barvami. Na zadní straně je modlitba, a kdo si tu modlitbu přeříká každodenně z rána, má dvě stě dní odpustků, jak ustanovil osvícený sv. otec Leo XIII. dne 18. ledna 1894.
Škoda, že tyhle odpustky hříchů nejsou nijak uznávány a respektovány našimi paragrafy!... Škoda, že platí pro život onen a ne tento!...
Bambino Santo, ano, tohle je náboženství, to je katolicismus římský, pravý, nefalšovaný...
San Pietro in Vincoli. Prastará, ovšem přestavovaná a znešvařemá basilika s klášterem na Esquilinu. Dvacet dorických mramorových sloupů, bozi vědí z které antické stavby vzatých, nese její klenbu. Řehoř VII. a Innocenc III. byli v ní zvoleni za papeže, Julius II., jenž byl jejím kardinalem, má v ní pomník. Má jednu velikou reliquii, zavřenou v sakristii ve skříni, k níž jsou tři klíče, jeden má papež, druhý kardinal protektor, třetí opat kláštera a sice jsou to okovy svatého Petra.
Sv. Petr byl dvakrát v okovech: jednou v Jerusalemě, podruhé prý v Římě. Matka císařovny Eudoxie poslala ty jerusalemské okovy do Říma, kde je položili k oněm římským, jež měli asi čtyři sta roků schovány a milé jerusalemské okovy padly si s římskými jaksi do náruče a spojily se v jediný řetěz. Tedy kapitalní zázrak. A podle něho nese basilika své jmeno. A dále má jednu památku, která sem láká turisty všech zemí a národů: náhrobek Julia II, papeže renaissance, "zpustlíka a opilce", jak jej nazval císař Maximilian. Náhrobek na něm je troskou velikého snu a tragedií celého života Michelagniola Buonarrotiho. Čtyřicet let o něm snil, tahal se s papežem a kardinaly, Otravoval se hloupostí, nadutostí a skrblictvím jich všech, konečně po sedmi letech práce postavil tuto trosku svého plánu a věčnou obžalobu nekulturní hierarchie.
Kostelník nám staví židle před ohromného Mojžíše náhrobku.
To je Mojžíš, z jehož ducha se mohl zroditi strašlivý Jahve Hebrejů. To je vůdce národa, jeho vládce, jeho soudce.
Má vítězný klid antických mramorů - ano, nešťastný tvůrce jeho měl se narodit o dva tisíce roků dřív někde pod sluncem Hellady...
Renaissance vůbec nemá v Římě pomníku, nemá tu svého velikého květu. Hrob Juliův je torsem, chrám sv. Petra je konglomratem příkazů a nápadů, strop sixtinské kaple je absurdností, fresky Raffaelovy přednesy virtuosa ...
Člověk vychází ven a dívá se maně k Foru a Colosseu - tam a tam v musejích kapitolinských jsou zbytky světa opravdu velikého, nikdy nepřemoženého, nikdy nedosažitelného...
Santi Cosma e Damiano. Tihle dva svatí, Sofie Petrovno, náramně záhy u nás v Čechách zdomácněli, proto jim uděláme návštěvu. První křesťanský kostel na Forum Romanum, kde stál kdysi chrám Romulův, postaven v šestém století. Má mosaiky, jež stojí jediné v Římě za podívání - krásmé patrně proto, že jsou ještě ovanuty dechem antiky, než dokonala. Ti čtyři andělové nad absidou stojící podél oltáře, na němž leží obětní beránek, svědčí o tom. Mají modré glorioly, ale bílé sukně jejich jsou ještě tytéž, jaké nosívaly římské dívky za dob císařství. A Spasitel v absidě stojící v temněmodrém poli na zlatem lemovaných mráčcích má postavu, držení těla a výraz Římana a zlatožluté roucho jeho jest togou.
Z absidy vedou schody dolů do podzemního kostela, k hrobům Kosmy, Damiana a Felixe. Dva porfyrové sloupy tu jsou a bronzové dvéře, jež byly převzaty z chrámu Romulova, místy i kusy antické dlažby jeho.
Kostelník, který nám ukazuje a vysvětluje, má strašlivou rýmu. A zdá se, že nemá šátku, protože si pomáhá jak může. Najednou stiskl dvěma prsty nos, zatroubí rázně, mrskne rukou a celé jeho trápení letí na hrobku svatého Daimiana. Ale zbožný křesťan není zaražen - jen se podíval po výsledku své námahy a už zas vykládá dále.
San Clemente. Stařičká basilika, jejíž ráz nebyl restauracemi pokažen. Leží v ní sv. Kliment, třetí prý biskup římský po Petrovi, jehož tělo přinesli do Říma od břehu Černého moře věrozvěsti slovanští. V basilice té byly církevní koncily, několik papežů bylo tu zvoleno a Řehoř Veliký zde kázával své homilie. Jediný z římských chrámů, jenž zachoval uspořádání starokřesťanských modlileben: v středu mramorem ohrazený a proti oltáři otevřený kůr s dvěma ambony, z nichž se předčítávaly lidu epištoly a evangelia. Na klenbě nad hlavním oltářem mosaiky z 12. století, ilustrace nechutné a ubohé mystiky náboženské oněch dob. V poboční kapli sv. Kateřiny fresky Masacciovy, na něž se tak často chodíval dívat učenlivý Raffael. V jiné kapli moderní fresky zobrazující sceny ze života sv. Cyrilla a Metoděje, malované nákladem Strossmayerovým.
Irský dominikan, jimž patří chrám a klášter, vede nás do podzemí kostela, původního to chrámu, postaveného hned po milanském ediktu Konstantinově, a jak se nedá jinak již očekávat, postaveného do antického chrámu Mithrova. Tmavé sloupy, kvadry zdí a dlažba - všecko to vidělo jiné časy a jiné lidi. Jen fresky přibyly, věkem vzácné fresky, jež vidělo vznikat sedmé století, když papež Řehoř Veliký uznal, že se křesťanství bez obrazů obejít nemůže. A celé to ubohé slabikování začátků mluví z nich, neforemné vyjadřování nejasných představ, zápas s barvou, bezradné tápání. Další fresky patří století desátému a jedenáctému, líčí sceny ze životů všelijakých svatých a jsou s předešlými dějinami abecedy křesťanského malířství.
Vlhko, plíseň a šero leží v tom podzemním prostoru. I frater dominikan zhasíná svíčku, kašle a ptá se, chceme-li už vyjít. Chceme.
V klášteře sv. Klimenta zemřel apoštol Cyril a byl pochován v tomto chrámě. Ale hrob jeho je nezvěstný, což vynutilo už před šedesáti a několika roky našemu dobrému Slavjanovi Janu Kollárovi tenhle povzdech: "My však, bohužel! celý tento chrám co nejpilněji přešťáravše žádné šlépěje a nápisu o Cyrillovi najíti jsme nemohli. Na bocích chrámu, kde podle svědectví letopisců tělo Cyrillovo pohřbeno bylo, jsou nyní náhrobní pomníky a nápisy cele jiných novějších vlaských biskupů, a sice na levici dvou, na pravici jednoho. Jak nás tato nevšímavost Římanův naproti Cyrilovi mrzela a bolela, každý z našich čtenářův sobě představiti může."
Pošetilý Kollár! Řím, který má tisíce a tisíce vlastních svatých všech stupňů, má se mu snad starat o nějakého takového přivandrovalého Cyrila!
Santa Maria della Vittoria. Panny Marie Vítězné řekli bychom česky. Kostelů panny Marie vůbec je v Římě přes osmdesát. Tenhle nás Čechy zajímá, Sofie Petrovno, že má jakýsi vztah k našim dějinám. Je to ostatně jediný vztah, jejž má Řím k nám. Císař Otto III. chtěl sice na ostrově v Tibeře postavit chrám na počest našeho sv. Vojtěcha, biskupa pražského a přítele svého, ale zemřel záhy a místo sv. Vojtěchu zasvětili chrám ten sv. Bartoloměji, což našemu lehce vznětlivému světci zajisté i v nebi mnohou hořkou chvíli způsobilo. A tak nám zbyla jen tahle panenka Maria Vítězná. A k té jsme přišli takhle. Náš poměr k Římu byl odjakživa vždy trochu napiatý. O Kristu pánu mluvil k nám jako ke všem polabským a pobaltickým Slovanům jazyky zkrvácených mečů, požáry a násilím. Našeho největšího Přemyslovce ubil před bitvou na Moravském Poli a s jeho svolením sesekal římský král Rudolf po bitvě té slávu a velkost naši. A my se přece zas vzpamatovali. A že jsme byli křesťany ne dle litery, ale dle ducha, začali jsme se dívat kriticky na hlavu toho křesťanského světa a její výkonné údy. A našli jsme, že hlava je shnilá a údy ničemné. Řekli jsme jim to. Milič z Kroměříže objevil docela, že Antikrist je už na světě a Antikristem tím že není nikdo jiný než - Řím. Dávno před Lutherem to objevil. A vypravil se docela do Říma, aby to řekl samému papežovi. Papež byl v Avignoně. Milič, aby netratil marně času, přibil na dvéře chrámu svatopetrského list, v němž ohlašoval všemu lidu, že chce zvěstovat příchod a sídlo Antikristovo. Naivní člověk! V samém chrámu svatopetrském dal jej inquisitor řítnský zatknouti a uvězniti u Minoritů v Aracoeli - žebraví mniši zatím hlásali v Praze s kazatelen, že kacíř ten bude již brzy upálen. Ale kacíř měl doporučující listy cís. Karla IV. a před Karlem IV. měl respekt i sv. otec Urban V., který přišed do Říma dal okamžitě Miliče propustiti, ba zahrnul jej ještě poctami - jaký div, že Milič změkl a popustil trochu na svém Antikristu? I žák Miličův, Matěj z Janova, jenž nastoupil cestu mistra svého, našel také po dobách rozhorlení modus vivendi s Římem, když mu byl papež dopomohl k místu kanovníka u sv. Vita - ale duch odboje proti Římu a veliký hlas svědomí se v Čechách umlčet nedaly a vykrystalisovaly ve dvou nových nádherných typech, v poctivém karakteru Jana Husa a fascinující genialní postavě Jeronyma Pražského. A nyní se srazily dva světy: svět lži a klamu a svět přesvědčení a pravdy. Svět Iži a klamu byl v úzkých a sáhl k násilí: Hus a Jeronym dokonali na hranici. Není krásnější doby v našich dějinách, než tato vzestupná linie vždy čistějšího a čistějšího ducha odboje a není slavnější doby nad tu, která ihned následovala: čistý a jasný duch odporu provál celý národ a posílil jej k úžasným bojům, na něž nelze vzpomínat bez pyšného rozechvění.
Ale Antikrist se vzpamatoval: napálil vítězný a skromný národ kompaktaty a když si byl lehkověrný poctivec proměnil své sudlice zase v pokojné cepy - vzal mu i ta kompaktata. A uznal, že je důležitější zničiti Jiřího z Poděbrad, krále kališníka, než snažit se vyhnat Turka z Evropy. Národ český však tím vším se nedal zlomit ani pokořit - jenom roztrpčení jeho rostlo a životní jeho myšlenkou bylo žít bez Říma. Proto se valnou částí svou přiklonil k německé reformaci, která rostla pod šťastnějšími auspiciemi než vlastní reformace jeho kdysi. Svět klamu a lži viděl se znovu ohrožena a hrozněji ještě než před dvěma sty roky před tím. Jako na imperium antické někdy, tak valily se vlny odboje až k horám samé Italie, a Řím cítil, že tato invase zbraní ducha bude zhoubnejší než invase mečů herulských a ostgotských kdysi... I spjal své interesy se zájmy dynastickými nejmocnější tehdy rodiny v Evropě a zasadil první ránu na místě nejranitelnějším, národu vysílenému, nepolitickému, vedenému víc citem než chladným rozhledem: žoldáci bavorští, placení penězi papeže Pavla V. - a ten mohl platit, bylť z bohaté rodiny Borghese - vyhráli bitvu na Bílé Hoře. A národu tomu ihned byl hlásán Kristus římský methodou onoho vraha Karla, jejž Řím nazval Svatým a dějepis zove Velikým. A tak důkladně mu byl hlásán, že za dvacet osm roků po té bitvě bělohorské bila se mládež našeho národa pod vedením jezovity za svatou římskou víru a za císařskou milost Ferdinanda proti Švédům za osvobození jeho bojujícím ...
A na památku bitvy bělohorské, Sofie Petrovno, založil onen papež Pavel V. tento chrám panny Marie Vítězné. Nějaký karmelitanský mnich. Dominik a Jesu, našel prý v Strakonicích obraz panny Marie, zohavený českými kacíři. Přinesl jej mezi vojáky bavorské, jím rozplamenil je proti českým kacířům a po bitvě jej donesl do Říma. Vítězný císař Ferdinaod II. daroval zázračnému obrazu zlatou korunu, obloženou smaragdy, rubíny a safíry veliké krásy a ceny, jiní členové domu rakouského dali jiné dary, dary schovali mniši karmelitani v komorách, obraz byl vystaven na oltáři, kde roku 1833 shořel - proč to pánbů tak zařídil, neví se. V chrámě se slaví ročně dva veliké svátky: 12. září památka osvobození Víďně od Turků Janem Sobieskim a - druhá neděle v listopadu, poněvadž bitva na Bílé Hoře byla 8. listopadu...
Nad hlavním oltářem je zajímavé fresko: Procesí bělohorských vítězů v Praze. (Malá Strana a Hradčany jsou v obrysech a barvách výtečně zachyceny. A v středu obrazu bavorský vévoda Maximilian v plné slávě a pyšné pose jede pokořeným městem...
Jinak tu není ničeho, Sofie Petrovno, pojďme.
Santa Maria del Popolo. Zde na poli Martově pod Monte Pincio stálo kdysi mausoleum rodu Domitiů a sem pohřbila věrná Akté, otrokyně řecká, jedinou svou lásku, zabitého císaře Nerona. Mausoleum ovšem bylo rozkotáno, ale duch císařův strašil tu prý zbožný křesťanský lid. A proto se sem musila postavit kaple a později místo ní kostel s klášterem augustinianů, a vidno, že zbožní bratří dovedou žít i z pohanského císaře, když není žádných jiných reliquií. A zde skutečně není ničeho. Žádní svatí, žádné památky, za to kardinalů tu leží k nespočítání. A leží každý v nádhenném sarkofagu, opatřeném sochami a nápisy, takže stěny celého chrámu jsou plny ztrnulých těl, do vzduchu trčících údů a vychýlených hlav. Nádherně malovanými okny padá sem přitlumené světlo různého zabarvení, omamující vůně kadidla a vosku leží v celém prostoru, v tmavých kaplích hoří světelka lamp za červenými skly, lidé přicházejí, berou slamou vypletené židle z hromady u dveří nastavené, nesou je k oltáři, k jehož svatému zdají se mít největší důvěru, sázejí se na ně a modlí se, nebo se dívají po lidech druhých. Takový kostel je patrně také místem pouhého odpočinku znaveného těla. Od nějakého oltáře ozývá se protáhlý hlas kněze. Nikdo ho zvlášť neposlouchá; kdož se modlí, modlí se k svému svatému. Jeden občan vytahuje z kapsy balíček, chrastí silně papírem, ale nikdo se nad tím nerozhořčuje. Vytahuje kus sýra a chléb, krájí, jí, a nikdo si ho nevšímá On se také ostatně po nikom neohlíží. Dojedl, roztáhl si noviny, v nichž byl sýr zabalen, pošine židli k nějaké svíčce nebo lampičce a klidně čte...
V klášteře augustinianů, jimž kostel ten patří, bydlil r. 1510 Martin Luther, jenž přišel v záležitostech řádu do Říma. Luther, tehdy ještě katolicky věřící a samospasitelné církvi oddaný, tak věřící a tak oddaný, že litoval, že rodičové jeho nejsou již mrtvi, aby je modlitbatni a uctíváním svatých ostatků po různých kostelích z očistce vysvoboditi mohl...
Il Gesu. Stojíme u hrobu Ignace z Loyoly. Imposantní vnitřek kostela křičí pyšně zlatem, mramory a barvami obrazů. Oltář sv. Ignatia má čtyři sloupy z nádherného lapisazuli a z něho zase křičí zlato hlavic a ornamentů, z něho svítí hrdě bílý mramor sousoší sv. Trojice a modrá se veliká koule z lapisazuli, představující naši zemi; oltářní obraz sv. Ignatia září svěžími barvami a v bronzové pozlacené rakvi vyložené křišťály a achaty odpočívá zakladatel a první general řádu jezovitského, Inigo Lopez de Recalde, známější pod jmenem tolikrát proklínaným a tolikrát obdivovaným Ignac z Loyoly.
Tento muž, vyšlý ze záhadného kmene baskického, byl Osudem určen, aby se stal ochranným štítem živořícího papežství a útočným mečem jeho proti invasi germanské reformace. Tři duše z prvních dob křesťanství ožily v něm a složily se na duši jeho: mystik a visionář Apokalypsy, Jan Evangelista, bojovný fanatik Tertullian a rozumový praktik Pavel z Tarsu. Co ti tři mají společného s tesařem nazaretským, měl i Ignac z Loyoly: svou vlastní ilusi o něm, svou vlastní představu a jmeno Ježíš jako heslo a praporec. A kdyby těm třem byl vstoupil skutečný Ježíš do cesty, byl by jej rozdrtil každý z nich svým způsobem: Jan blesky Apokalypsy, Tertullian jedovatou nenávistí, Pavel řeckou dialektikou a sofismaty; Loyola pak všemi třemi způsoby zároveň. A přece mu člověk nemůže odepřít uznání: byla to plná, celistvá osobnost, muž důsledný a pevný, jdoucí za určitým sobě jasným cílem po jediné správné cestě vedoucí k němu, totiž po cestě nejkratší. Dílo jeho stalo se neštěstím lidstva, ale to není vinou Igmace z Loyoly: postavil síly svého řádu do služeb papežství a v těch službách se nemohlo stát nikomu požehnáním než právě zas instituci papežské.
Neruda praví, že se mu sbíhalo v ústech, když stál u tohoto hrobu - já zde stojím s mrazivým chvěním po těle, neboť cítím, že tu leží prach muže, jenž byl řídkým železným člověkem, jedním z těch, kteří jsou jenseits von Gut und Böse...
Sant Angelo in Pescheria. Maličký, odřený a sešlý kostelíček. Nepůjdeme do vnitř, ničeho bychom tam neviděli, jen pro jeden dějinný vtip se tu zastavme. Zde na levo je židovská čtvrt, Ghetto, jak je mají všechna velká města. A obyvatelé toho Ghetta, coelum metuentes Judaei, praví o nich Horatius, bydlící tu již od dob pradávných, byli od roku 1584 papežským rozkazem nuceni pátek co pátek chodit do tohoto malého katolického kostelíčka a poslouchat výklady otců dominikanů o samospasitelné víře a o jediné možnosti spasení. Který Žid nešel dobrovolně, byl sem přivlečen biřici a otcové dominikani hřímali hrůzy pekel a lásku Kristovu do nepokřtěných duší hebrejských ... Pátek co pátek - až Pius IX. zrušil ono staré nařízení. A tamhle v pravo stojí nyní nová synagoga. Postavena byla roku 1904 a dívá se záříc nádherou a zlatým hřebenem své střechy na maličký odřený a sešlý kostelíček Sant Angelo. A kostelíček, jakoby vzpomínal na to, co bylo, stydí se, krčí se, ale synagoga dívá se stále na něj a směje se tiše a vítězně... Groteskní vtip dějin.
Sant Agnese. Na krásném elipsovitém náměstí Circo Agonale, kde bylo kdysi antické stadium Domitianovo, stojí ten pomník římského baroku. Dvě pěkné věže a smělá kupole uprostřed, uvnitř antické sloupy, hrob papeže Innocence X. a v podzemní části kostela, vstavené do zbytku antického stadia, relief sv. Anežky, představující zázrak, jenž prý se na tomto místě stal. Krasavice Anežka byla křesťankou a měla spečetit svou lásku ke Kristu smrtí. Ale podle přísných starořímských zákonů nesměla být žádná žena popravena, dokud byla pannou. Nezbylo tedy nic jiného, než že některý z katů musíval tuto závadu odstraniti. A když se tak mělo stát i u svaté Anežky a panna byla již vysvlečena, zalíbilo se pánubohu, aby udělal originelní zázrak. A pánbů jej rázem provedl: po celém těle odsouzené panny narostly dlouhé husté černé vlasy - dotyčný kat se zděsil a provedl jen druhou část exekuce: popravil Anežku a nechal ji pannou. Nebylo jinak možno.
Začež ona je nyní svatou, má svátek v kalendáři a tenhle barokní kostel na Circo Agonale...
Sant Agostino. Zbožný francouzský kardinal d'Estouteville dal postavit tento kostel, aby tělo jeho mělo v něm jednou poslední odpočinek. Ale zrovna při tom stala se mu nehoda. Zemřel sice šťastně, šťastně byl nesen do svého kostela, ale tu se poprali najednou zbožní klerici ze Sant' Agostino s kleriky od Santa Maria Maggiore, bili se vzájemně pohřebními pochodněmi a při tom obrali mrtvolu kardinalovu o zlatem vyšívaný brokátový háv a prsteny, ba i infuli mu strhli s hlavy. A teď tu leží někde chudák kardinal v bezejmenném hrobě...
Atrakcí kostela pro zbožné poutníky jest sarkofag, v němž prý jsou pozůstatky svaté Moniky, matky svatého Augustina...
Santa Maria Maggiore. Papeži Liberiovi prý se zdál v noci dne 4. srpna r. 352 tenhle sen: panna Maria se mu ukázala a povídala mu, že by si tuze ráda přála mít kostel na Esquillinu, na místě, kde bude ležet ráno čerstvě napadlý sníh. A tentýž sen měl i patricij Jan, bohatý a dobrý člověk. Oba se vydali ráno na Esquillin, setkali se tam a našli skutečně prý místo pokryté sněhem. Papež Liberius ihned nakreslil holí do sněhu půdorys chrámu a dobrý patricij Jan uvolil se vystavět kostel ten svým nákladem. Kostel byl skutečně postaven, ale panna Maria tuze málo se o něj starala: za čtrnáct let potom vyhořel při bouřích, které provázely volbu papeže Damasa, při kterých tak mimochodem také několik set lidí přišlo o život. Kostel ležel v troskách až do roku 432, kdy cařihradský patriarcha Nestorius prohlásil se tuze rozhodně proti uctívání panny Marie jako "rodičky boží", tu Řím, který těžce nesl takovou pohanu matky Ježíšovy, vzpomněl si na její přání ze 4. srpna 352 a vystavěl jí kostel poznovu. Všelijak byl pokřtěn chrám ten během časů - nyní jako největší z marianských kostelů římských nese jmeno Santa Maria Maggiore. A je opravdu chrámem královny katolicismu: nádherný, zářící, živý a pyšný. Strop jeho svítí zlatem, prvním zlatem, které vůbec přišlo z Ameriky do Evropy a které Ferdinand aragonský věnoval panně Marii, bílé antické ionické sloupy vznášejí jej do závratné výše, mosaiky z čtvrtého a pátého století zdobí stěny, velkolepý, triutnfalní oblouk panny Marie zdvihá se za hlavním oltářem pokrytý mosaikami mystického obsahu, jak bylo zvykem prvních dob křesťanských, spousta soch všelijakých světců, hroby několika papežů v postranních kaplích s ležícími neb klečícími podobami těchto imperatorů v tiaře, spousty pozlacených andělů, ornamentů, velkých drahých kamenů - všecko se zdá hlaholit: Ave, Regina coelorum!... Svatý Jeronym, jehož tělo přinesli z Palestiny, je tu pochován; podobiznu panny Marie tu mají, malovanou prý evangelistou sv. Lukášem; jesle, v kterých Ježíšek ležel v betlemském chlévě, jakož i trochu sena a slámy, na nichž tělíčko jeho tam spočívalo, plenky, v které byl zavinován; potom pět dětských tělíček z řady oněch betlemských dítek, které Herodes pobít kázal - jaký div, že není poutníčka z krajů nejdálnějších, který by netoužil spatřit takové reliquie, nepoklonil se jim a nepomodlil se k nim?
Nic tak v Římě nedeprimuje člověka, jako tyhle chrámy se svými legendami, reliquiemi, se svou pompou, votivními dary a svým bohatstvím - neníť strašnějších pomníků lidské hlouposti a pošetilosti let minulých a dnů přítomných, než tohle všecko -
Ale nic tak nevyjasňuje člověku výhled do budoucna, jako zase tyhle chrámy se svými legendami, reliquiemi, se svou pompou, votivními dary a svým bohatstvím, neboť lidská hloupost a pošetilost může být veliká, může být úžasná, ohromující - ale nemůže být nesmrtelná. Tenhle fetišismus nemůže už ani tak dlouho trvat, jak trval. A nebude také. Jeho základy se drobí, rozpadávají, protože nastává veliké svítání mozků a duší. A vyjde slunce a bude den. A bude účtování. A jak už to bvvá vždy: výška hlouposti a pošetilosti vlastní bude hloubkou vzteku a rozhořčení nad sesazenými fetiši a předměty bloudivších citů. Vichřice zazuří a smete všechno.
Klenby se budou řítit a pohřbí fetiše... A že na těch klenbách jsou fresky několika drahých jmen - co z toho? Ničí-li se, ničí se všecko ...
A nad ssutinami bude duch člověčenstva spřádat nový sen, nové náboženství, nové kultury...
A budou ony zase jen žalářem ubohého lidstva? A budou ony okovy duší? - První věcí je, aby byl zbořen žalář stávající...
zpět na obsah 
Další: Paláce.