|
- Machar | - Řím | - |
Každý nově zvolený svatý otec dává si nové jmeno, které zůstane dějepisu, a přesídlením do Vatikanu odpoutává se od všech vztahů, které měl k tomuto světu. Ovšem v theorii katolicismu - v praxi se takové vztahy s obou stran právě v té chvíli upevní a zužitkují, jak se jen zužitkovati dají. Řemeslo papežské mělo nejen zlaté dno, ale bylo tím nejbohatším dolem zlata na celém světě. Dnes jest už velmi pokleslé, jako všechna řemesla - andre Zeiten, andre Lieder - ale co je pravda: zažilo krásné doby. Svět byl uznalejší za požehnání učení Kristova, lidé si štěrkovali zlatem a stříbrem posmrtnou cestu do nebe pro svoji duši, králové platili jinak než dnes, císařové dávali víc. A byl-li svatý otec zvlášť čiperný a přičinlivý, přiložil i sám k dílu ruku ozdobenou rybářským prstenem. Mikuláš V. prodával z antického amfiteatru Flaviovců kámen a mramor. Sixtus IV. zřídil nedaleko Vatikanu bordel, jenž mu vynášel 20.000 dukátu ročně, o čemž jsem se již dříve zmínil. Sixtus V. vyráběl z antických mramorových soch a sloupů vápno. Alexander VI. otravoval, zrovna tak jako své senatory Caligula, své kardinaly, aby mohl být dědicem po nich, ba, týž zástupce Kristův na zemi bral od tureckého sultana Bajazita 3000 dukátů ročně za "ostříhání" bratra jeho, kterého byl zajal a věznil v Římě. Julius II., voják v tiaře, plenil dobytá města jako ten nejdovednější condottiere své doby a dal prodávat odpustky po celém světě, v čemž důsledně pokračoval i nástupce jeho Leo X., jehož přímo horacovské heslo bylo: užívejme papežství vesele, když už je nám dáno - atd. atd. ještě řada jmen a ještě rada všelijakých kšeftíčků. Svatí otcové nezpřetrhali tedy ani takto své vztahy k světu, naopak, upevnili je a rozhojmili, ale nepřetrhali je i jinak. Každý měl ovšem rodinu, z které vyšel, nebo kterou si stvořil (Alexander VI., Julius II., Innocenc X. atd. - zase hezky dlouhá řada) a na tu rodinu nejen že nezapomínal, ba, tím spíše pamatoval, čím větší byla příležitost a možnost ukázat svou uznalost, benevolenci a štědrost. Vidíme-li tedy i za dnů našich, jak se na tučná místa arcibiskupů a biskupů derou všelijaká hrabátka a baroňátka, s nimiž si sešlá rodina nevěděla co počít a odevzdala je proto už jen službě pána boha a pozorujeme-li je potom, jak naplňují hladová hrdla, vztažené ruce a prázdné kapsy svých rodičů a sourozenců, musíme uznati, že vše to se děje v dávných tradicích svaté římsko-katolické církve, po příkladu místa nejvyššího v ní, a zde v Římě vidí člověk pomníky této příbuzenské lásky a vztahů svatých otců k rodinám, z kterých vyšli. Jsou to paláce a vily papežských nepotů, jmen, která podnes tvoří starou aristokracii věčného města.
Vyšel-li z té které rodiny papež a papežoval-li dost malou řadu let, znamenalo to pro ni hlavní výhru na dlouhé věky. Okamžitě se zmohla, neměla-li svůj palác, postavila si jej, snášela do něho antické vykopané sochy a zdobila je freskami současných malířů, založila si galerii, stavěla fontany na náměstích - vše jak bylo modou. A již zůstala vynikající rodinou a snažila se příštímu papeži z rodiny jiné ztrpčit život všemi možnými způsoby anebo, byl-li uznalým, ztrpčit život těm, kteří byli nepřáteli jeho. A že to při vznětlivé italské povaze šlo dost daleko, je očividno: vraždy, přepady, otravování, plenění statků, zajetí a věznění, boje v městě i mimo město, popravy, vyhubení celých rodů - věru, nejchmurnější doby Říma císařského byly stále ještě hrou dětí proti tětnto časům Říma papežského...
Když začalo papežství poklesávat a doby dravosti přešly, začaly si rváčské familie hrát na grandseigneury, daly si přivěsit k jmenům svým knížecí tituly, namalovat na své equipaže korunky a tvořily zlatou záři a rudá oblaka kolem poklesávajícího papežského slunce. Mladí členové jejich stávali se důstojníky v papežské gardě, otcové a matky plnily kostely při velkých církevních slavnostech, a kočáry jejich jezdívaly za kočárem papežským při projížďce Římem. Neboť tehdy ještě z Vatikanu, když se i neproudily, přece aspoň crčely stříbrné potůčky a padaly zlaté kapky.
Ale přišly ještě horší časy. Savojan vtrhl do Říma, usídlil se v Quirinale, a svatý otec zavřel se z trucu ve Vatikaně. Přestaly crčet potůčky, přestaly padat zlaté kapky. Prosa života uhodila nemilosrdně na vrata paláců, na vrata, jichž zámky byly vzaty z antických chrámů a jichž ozdoby byly umně vytvořeny mistry renaissance, otevřela je, nedbala premovaného portyra, stoupla po mramorových schodech vzhůru a usadila se v křesle ve velkém sálu zrovna pod obrazem chlouby a pýchy celé rodiny, některého toho svatého otce. A kníže, aby se jí zbavil, prodal, co se prodati dalo: vilu v albanských horách, galerii starých mistrů a konečně i palác, v němž tolik set roků rod jeho bydlil.
Vilu Borghese i s parkem koupilo město Řím, galerii Sciarra-Colonna pařížský Rothschild, Palazzo di Venezia rakouský stát pro svého vyslance při Vatikaně, v Palazzo Caffarelli na Capitoliu sídlí vyslanec císaře Viléma II., Palazzo Boncompagni obývá vdova po zavražděném králi Humbertovi Margarita Savojská, Palazzo Farnese je majetkem francouzské republiky, jejíž vyslanec tu sídlí - a tak už jen emblemy papežů, kardinalů, erby rodin nad vraty a jmena označují dřívější majitele. Šest lilií na způsob liljí bourbonských rodinu Farnese, sloup Colonny, včely Barberini. Prodávání galerií a starých památek se rozmohlo v takové míře, že královská vláda byla nucena vydat zákaz na vývoz uměleckých předmětů z Italie. Byla to rána pro staré rody, ale vláda kupuje sama, pokud jí prostředky stačí, od bankrotářů pro veřejná musea. Museo Boncompagni-Ludovisi, nyní Museo Nazionale delle Terme, je pěkným výsledkem té snahy a nebude jistě posledním.
Jiné rodiny podívaly se pořádně prose žívota do obličeje, domluvily se s ní, daly si poradit a začaly žít nový život novým způsobem. Proměnily pusté lány Campagny na pastviny, staraji se o bílé voly s dlouhými zakřivenými rohy, o mléko, máslo a sýr krav, a knížecí korunka má se při tom dobře. Aspoň zlato její nebledne. Většina jejich však s novými politickými poměry smířena není. Tradice jejich jim nedovolují. Nejdou ke dvoru savojského usurpatora, za to se ukazují v lesku při řídkých nyní již příležitostech slavností vatikanských; synkové jejich stále ještě slouží jako důstojníci v papežské gardě, žení a vdávají své členy jen ve svém úzkém počtu a den co den možno je vidět v starých nějakých equipažích se starými erby a starými lokaji vyjíždět v řadé povozů na promenadu Monte Pincio, když slunce zapadá nad Vatikanem a vojenská kapela hraje hymnu Garibaldiho.
Jiní se zúčastňují veřejného života, ale jen ve správě města. Kníže Colonna na příklad byl do nedávna purkmistrem římským. Do parlamentu se však volit nedávají a členy senatu nejsou.
Časem však proletí novinami zpráva, která ukazuje, že klid takového žití musí být hodně trapný a obtížný: před několika roky vyletěla z něho života žíznivá krasavice, kněžna Pignatelli, a vystupovala v chantanech hlavních evropských měst. Byla vypískána skoro všude, protože drsní lidé dnů nynějších nemají úctu k erbům a neznají minulosti: kněžna Pignatelli byla totiž z rodu, který dal křesťanskému světu papeže Innocence XII. a který má v erbu tři konevky ...
Nebo zase se dočteme, žc kníže Borghese byl zavfen pro padělání směnek - nešťastné lidstvo neví, že z rodu toho vyšel papež Pavel V., že rod ten má v erbu dva ptáky a korunu nad nimi a že to byl rod, do něhož i veliký Napoleon provdal svou nejmilejší sestru, lehkovážnou krasavici Paulinu.
Paláce těchto starých papežských rodů jsou přístupny v určité dny. Lokaj bere vstupné, jiný lokaj otvírá dveře k salům a komnatám, kde na stěnách visí obrazy známých i méně známých jmen renaissance a kde ve středu síní stojí antické busty, trosky soch a hlavice sloupů. Křesla potažená sešlými látkami zvou k posezení, staré vyšlapané koberce tlumí krok, na stropech jsou fresky vybledlých barev, a všude ticho, takové ticho, že i člověk jenom šeptem mluví. A někde je taková úžasná věc, že se ti i dech zarazí: v paláci Doria-Pamfili podobizna Innocence X. malovaná Velazquezem - v celém životě jsem neviděl, ba ani nesnil, že je taková podobizna možna; dovede-li malířství zázraky - zde je takový zázrak. - Dvůr paláce Massimi je celým museem antických sloupů, trosek soch, reliefů a ornamentů, filigranských fontan a velkolepé architektury. - V paláci Farnese, jehož façadu stavěl sám Michelagniolo, je v průjezdě sarkofag mladičké Cecilie Metelly, jejíž tomba stojí na appijské cestě, na dvoře jeho pak leží poházeny mramorové sloupy s nádhernými hlavicemi, trosky soch, urny, nápisy - i sebe větší museum kteréhokoli města evropského by se jimi pyšnit mohlo. - V paláci Colonna je Madonna Palmy Vecchio a krajiny Poussinovy - scentralisuje-li jednou královská vláda tyhle všechny sbírky, bude to galerie všech galerií k nepřehlednutí, k neobsáhnutí.
Král sjednocené Italie sídlí v Quirinale. Papež Řehoř XIII. postavil ten palác, "aby sobě a svým nástupcům sídlo připravil, kde by se dobrodiní úplně čistého vzduchu užívat mohlo," neboť ani Lateran, ani Vatikan ho nemá. Quitinal je budova ohromná. Zelené žaluzie ve všech oknech jsou spuštěny a před vchodem přechází vojáček s puškou po chodníku. Slunce sem praží celou silou, ale vojáček je vystrojen jako k cestě na severní točnu. Má plášť, gamaše, zapjat je až k hrdlu - bozi vědí, proč ten italský militarism musí být přec v něčem tak hloupý, jako každý jiný militarismus ostatní Evropy! Před palácem je fontana a na ní kolosální sousoší Kastora a Polluxe, bílý mramor, čistá antická práce. A s rampy je pěkná vyhlídka na Vatikan, za nímž zapadá slunce ... Podívá-li se svatý otec z okna, může vidět do oken usurpatorovi svého světského panství.
A podívá-li se z okna Vittorio Emanuele III., vidí ten začouzený beztvárný Vatikan a za ním zapadající slunce. Den co den zapadající slunce ...
Další: