|
- Machar | - Řím | - |
Loď do Benátek odjíždí o půlnoci.
Stojí při Molo San Carlo, jmenuje se Espero a oddychuje ledabyle své obláčky kouře do vzduchu, jakoby chitěla dát znát, že jí docela ani nenapadá připravovat se již nyní na cestu. A svatý klid panuje i v jejím nitru. Hodnou chvíli již stojím a křičím ve třech řečech po člověku. Konečně vylezá odkudsi zdola mládenec v květu let a v nejnutnějším úboru, já mu svěřuji svá zavazadla, on mi ukazuje kabinu, kde budu nocovat, a rozcházíme se.
Stojím na nábřeží. K severovýchodu zdvihá se Kras, v jehož šedivé zaprášené zeleni bělají se vily terstských boháčů. Jakoby tu bylo kus amfiteatru, na jehož terasovitých sedadlech hoví si pyšné publikum a dívá se na hru lodí a loděk na jevišti tmiavé pláně mořské. K severu se hřbet Krasu snižuje, zeleň jeho se zamodrává a tam, kde se docela už schyluje k moři, zjevuje se bělavý zámek Miramare...
Pohled se vrací do přístavu. Lesy stožárů a komínů, těla obrovských lodí, ráhna a plachty lodí plachetních, pohyb drobných parníčků a jestě drobnějších člunů splývají tu v jeden veliký obraz, jejž oči vnímají, aniž by si uvědomily jednotlivostí. Bílí rackové proletají těžkým letem meizi loděmi, sešvihují se k hladině a loví, co bylo z palub vyhozeno. Stožáry skřípají, lidé křičí, kdesi řinčí řetězy, někde zase loď hotoví se k odjezdu, táhle úpí, lokomotivy hvízdají - a jako základní ton těch všech zvuků šumí táhlý, vážný hlas, v němž vše jiné jaksi jen plove a o němž není možno určiti, z čeho se vlastně skládá. Tak jsem jej slyšel před lety v Oděsse, tak nyní v Terstu. Hovor přístavu.
Jdu do města. Všude nečistota, ba každý takřka dům má svůj zvláštní individuelní zápach. Všechna okna jsou opatřena světle zelenými okenicemi a ze všech oken visí prádlo a to i nejintimnější kusy. Ulice jsou krátké a ne široké. Kavárny a hostince na ulicích pod improvisovanými stany. A všude plno lidu. A všude živá gesta a živý hovor - první italské město tedy na mé cestě. Nápisy na obchodech italské, hostince italské, kavárny italské a časopisy v nich též italské - na několikahodinové procházce městem spatřil jsem pouze dvě německé tabulky: jedna byla K. k. Finanzwache, druhá nápis na kasárnách. Ó Austria!... Na periferii se cítívá odstředivá síla vždy intensivněji. A možno se diviti Terstu? Vespasian učinil jej římskou kolonií, a dnes oživlá Italie po mdlobě tolik set roků trvající dívá se po svých dětech, vztahuje ruce po nich a volá je k sobě. A děti slyší matčin hlas a odpovídají...
Rušné mládí, víra v budoucnost a bujná odvaha bije tepnami tohoto málo čistého a silně zapáchajícího města. Při každém kroku člověk cítí, že vlastně již není v Rakousku... Vidí sice několik pomníků, jako Karla VI., Leopolda I., mexického císaře Maxmiliana, ba docela pomník postavený na památku pětistyletého trvání Terstu ve svazku mocnářství rakouského - ale monumenty ty jsou spíše jen daní sobě a okolnostem, než výrazem smýšlení obyvatelstva. I Praha má konečně takové pomníky. Tisíc a osm set roků žil Terst vzdálen své matky a za pěstounku měl ženu, která se o něj tuze málo starala... Člověk si dovede docela dobře představiti situaci města tohoto v německé říši na příklad. Kolika drahami byl by už dávno spjat se všemi čelnějšími městy v monarchii, jakých výsad by se mu bylo dostalo, jak by se takové město bylo musilo rozšířiti! A jak by dále opravdu politická vláda se byla už dávno snažila, aby zjednala protiváhu živlu irredentistickému usilovnou podporou živlu slovinského - - -
- - ne, člověk se Terstu nediví!
Blíží se večer. Na majáku zažehli žluté oko, na nábřeží vzplála bílá světla lamp, rozhořívají se svítilny lodí, zazařují okna domů, krámů, hostinců a kaváren. Vyskakují světla ve vilách na boku Krasu, na nebi rozjiskřují se bílé hvězdy, větší a jasnější, než jak je vídáme u nás, do tmavomodrého nebe ční stožáry a komíny lodí - úchvatný pohled. Chodím po nábřeží, dívám se, poslouchám a nemyslím. Moře oddychuje, přístav hovoří, po nábřeží a molech proudí sta a sta lidí v bílých toiletách večerní promenadou. Venku na moři jako bludné jiskry míhají se světelka výletních člunů. Takový krásný večer a pěkný obraz, v němž je člověk spokojen, že vůbec žije a že je jedničkou mezi těmi tisíci kol sebe, o nichž neví nic víc, než že jsou také takovými jedničkami. Chodím mezi nimi, chytám trosky vět a dívám se do hvězdných očí, které se vesměs zdají být spokojenými a šťastnými. Chvilkou hučí některá odcházející loď a člověk maně sní, že popluje asi ke Korfu, k Helladě, Cařihradu a do Černého moře, přeje jí šťastnou cestu a ukládá jí vyřídit pozdrav Oděsse, Jaltě a Gursufu...
Po desáté hodině stoupám na Espero, jdu do sivé kabiny, ulehám a usínám spánkemi znaveného člověka. A do snu slyším potom řinčení řetězů, povely, zaúpění lodi a taktování lodního šroubu...
Procitám záhy. Kulatým okenkem vidími rudě osvícený břeh, nějaké domy, nějakou věž, stromy. Vystupuji na palubu. Je zima. Kolem lodi valí se moře jako živý zelený, bíle žilkovaný mramor. Přímo před přídou lodi vstává zvolna z mořské hladiny několik bělavých skvrn, které rostou a roslou v skupinu růžových ploch, lámaných přímek a světlých křivek. Přísvit slunce leží na nich plnou svou silou a přímky ty tuční a plochy rostou, již se jeví v nich zářezy oken, v oknech se blýskají skla jako zasazené diamanty a rubíny, loď letí a letí k nim, slunce stoupá za našimi zády výš a výš, jeho rudé světlo se proměňuje v bělavé zlato, město před námi roste a roste, jasně vynikají již jednotlivé paláce a chrámy - Venezia, Venezia!
Espero zmirňuje svůj let. Na levo se táhne zelený břeh Lida, míjíme jednu válečnou loď s třpytícími se děly a hemžením námořníků, několik lodic torpedových, nějaké jiné lodi sloužící za kasárny - a najednou vyvstává palác dožů před námi, chrám sv. Jiří a Maria della Salute.
Venezia! Takovv nádherný, úchvatný dojem! Espero se už jen plíží a člověk pije očima celé to pohádkově krásné město. Černé gondoly stojí tam jedna vedle druhé, Most vzdechů poznávám, sloup se lvem sv. Marka pyšně nám kývá pozdrav s nábřeží, všecko tak hrdé, tak nádherné - Benatky, královna Adrie!
Loď naše stane konečně zrovna proti paláci dožů. Zatknu se pohledem v tu harmonii jeho gotiky a slohu byzantského, pronikám očima jeho stěny, hýřím duší v jeho historii - - co zatím flegmatický celník italský lepě řemeslně propouštějící známky na zavazadla přichází ke mně, ptá se po mých věcech a tiskne beze všeho hnědého italského orla na můj kuířík. A již je tu ochotný fakino a chytiv kufřík, tlačí se zástupem cestujících k můstku, po němž se sestupuje do gondoly ...
zpět na obsah 
Další: Venezia.