|
- Machar | - Řím | - |
V Benatkách dosud nebýt, je dnes už věru ostudou; chtít dnes ještě něco o Benatkách psát, je přímo nevkusem.
Ale jen ten, kdo tam byl, porozumí, že se člověk toho nevkusu dopustiti musí. Viděti mrtvolu může působiti silným chvilkovým dojmem; viděti však umírání a takové umírání, jakým zhasíná Venezia, pyšná kdysi královna Adrie, to se nezapomene do smrti a do smrti si bude člověk vyvolávat ty tragické dojmy a melancholické vzpomínky. A je-li literatem, píše. Vždyť tisíce jich psalo před ním a tisíce jich bude psát po něm - - dokud se vlny zelených vod nezavrou nad tou, tak smutnou, tak krásnou a tak strašlivou pohádkou mořskou, která slula Venezia.
Tisíc a jedno sto roků života! Na ostrůvcích a místech moři vyrvaných povstalo tenkrát město. Město střízlivých praktických kupců. kteří měli jediný zájem: zbohatnout. Neznali pohodlí, neštítili se dalekých cest a hlavně: neznali hlasu svědomí. Tvrdí matematikové života, jichž pronikavé odhadující oči zírají na nás z pergamenových nehybných obličejů na obrazech z pozdějších věků. Město jejich stalo se záhy státem, jenž se vměšoval do všech zápletek, ať to byly války křižáků proti půlměsíci, ať odboj lombardských měst proti císařům německým, a ze všeho dovedlo těžití. Bylo neomezeným pánem na Středozemmím moři, poněvadž bylo jedinou mocí námořskou a bylo vážným činitelem na suché zemi, poněvadž mělo peníze, jimiž v dobách, kdy vojáctví bylo řemeslem, mohlo si najímati nejlepší žoldáky a nejschopnější generaly. Noha nepřítele nikdy nevkročila v obvod jeho.
Stát ten byl republikou, jejíž hlavou byl na doživotí volený dože. Ale como ducale, dožecí čapka, nebyla záviděníhodnou korunou. Z prvých padesáti dožů benátských pět se vzdalo dobrovolně hodnosti té, pět jich bylo vypovězeno, když jim před tím byly vypíchány oči, pět zavražděno, devět sesazeno, dva padli v bojích.
R. 827 přivezlo loďstvo jejich z Alexandrie tělo sv. Marka, jenž se stal patronem republiky. A víc než patronem. Jejími neviditelným vládcem, ochráncem, štítem i mečem i zákonodárcem. Věc státu stala se věcí sv. Marka, patriotismus článkem víry, prapor republiky praporem světce, nepřátelé její nepřáteli jeho. Protivy se dotýkají- - tito střízliví praktici spjali se mystickým svazkem s jedním z nebešťanů a našli si metafysickou katolickou sankci pro činy, proti nimž řádění těch nejhorších římských císařů bylo májovou idylou. Patronu svému vystavěli kostel, jenž jest jednou z nejpodivnějších a nejkrásnějších staveb na světě. Všechny slohy od byzantského počínaje přes románský a gotiku až k renaissanci jsou tu smíšeny a spleteny, barvy, zlato, mosaika a fresky slaví tu pravé orgie a přece jest jeho úžasná, neurážející harmonie unicum mezi křesťanskými chrámy. Co tito kupci mohli za své peníze zde dáti provést, provedli. A co bylo jen možno, stalo se zde skutkem.
Snaha ukazovati své bohatství a pyšniti se nádherou žila v té peněžní aristokracii. Kolem roku 1000 na den Nanebevstoupení vyplul poprvé dože na svém Bucentoro na moře k ostrovu Lido a slavil své zasnoubení s Adrií, pouštěje zlatý prsten do vln. Den ten byl potom největším svátkem benátským. Tisíce a tisíce lodic v nádherných barvách doprovázelo dožecí loď, město a moře hřmělo jásotem a modré nebe nad nimi zdálo se chvět se blahem. Nic nebylo rovno slávě a moci státu toho. Položen ve středu mezi východem a západem, mezi tolika národy, zdál se být Osudem určen ovládati je a bohatnouti z nich. A při takové slavnosti zněly asi tyto úvahy v srdcích a duších a na rtech...
Roku 1297 byla založena "Velká rada". Aristokracie strhla vládu na sebe, členství ve "Velké radě" stalo se v několika rodech dědičným a rodové ti byli zapsáni do "Zlaté knihy". Moc dožecí byla silně snížena, za to mu byl stavěn nový palác. Část jeho byla již provedena, když přišla afera Marina Falieriho. Osmdesátiletý dože v pozdním večeru svého života pojal mladický plán: zlomit moc této aristokracie. Plán byl prozrazen, Marino Falieri byl sťat mezi sloupy Piazetty, stavitel dožecího paláce Calendario, jeden ze spiklenců, pověšen s několika sty Dalmatinců na sloupoví svého díla a usnesením Velké rady zapovězeno mluviti o pokračování stavby pod trestem tisíce dukátů. Dože Mocenigo po sedmdesáti letech složil dobrovolně pokutu tu a v stavbě pokračováno. -
A zase úžasná věc ten palác dožů! Pouze ve městě, kde nebylo tradic antiky, mohla taková stavba vyniknouti. Na dvou řadách něžných gotických sloupů zdvihá se mohutná zarudlá masa prvého poschodí, několika málo okny opatřená, tvrdá, tčžká, na sloupích těch plnou váhou spočívající, jako by je k zemi stlačiti a rozdrtiti chtěla. Brutalní, bezohledná je ta stavba, jak byl ten celý stát - a přece zase neuráží a zase je nezapomenutelna.
A tento sloh stal se ve variacích předlohou pro většinu paláců benatských, které lemují vodu Canalu Grande. Připomíná na něj Ca Doro, Foscari, Dario, Loredan, de' Turchi - všudy směs gotiky, slohu románského a byzantského. -
Když byl dobyt Cařihrad Turky, povstal Benatkám nebezpečný soused v dravém živlu osmanském. Válčily s ními dlouho a ne beze slávy, ale na konec přece jen pozbyly celé řady svých osad a obchod jejich začal klesati. Nyní bylo na nich, aby obrátily svůj zřetel na Italii a hleděly se státi krystalisačním bodem její hodnoty, ale praktickým denním politikům chyběl tento vyšší zorný úhel. Liga Cambrayská připravila je o většinu pozemních držav v Italii - moc republiky byla zlomena. Nyní se snažila zachovati pouze to, co měla, bezohlednou vládu aristokracie doma, ujařmený, bezprávný lid, jemuž pro podívání strojeny slavnosti, zábavy, po případě i krvavá divadla... Život státu ztrnul na statu quo - a to je začátek hynutí státu každého...
A zde začíná druhý oddíl historie benatské. Slavnější. vznešenější, nesmrtelné. Šlechta se vzdala obchodu a začala pěstovati vědy a umění. Sochaři, architekti, malíři zaujímají místa condottierů a generalů. Alessandro Leopardi, Jacopo Sansovino, Bellini, Giorgione, Tizian, Tintoretto, Veronese Tiepolo - v paláci dožů, v kostelích a budovách na Canalu Grande mluví tato jmena k člověku hlasem neochvějným.
Umění kvetlo, republika vegetovala. Důstojně sice, ba tu i tam ještě zableskla její sláva, její diplomati a vyslanci u cizích dvorů vynikali v pozorování situací a oceňování osob i ideí (zprávy jejich v různých archivech jsou dneska nejvýznačnějšími dokumenity dob i lidí) - alei slunce se chýlilo k západu. Roku 1797 obsadil napoleonský general Benatky, Zlatá kniha byla spálena a poslední dože Manin složil svou hodnost... A to byl konec.
Jezdím gondolí po Canal Grande. Ty paláce slavných jmen jsou pusty, koly před nimi, kam byly gondoly přivazovány, ztratily barvy, skla oken jsou vytlučena, ozdoby ošlehány deštěm - zoufalý dojem. Človčku napadá, že by sem měl jít, když má anebo chce umřít...
- Palazzo Vendramin - ukazuje gondoliere. Zde zemřel Richard Wagner ...
Palazzo Mocenigo - zde bydlil Giordano Bruno, zde psal Lord Byron Dona Juana, Falieriho, Sardanapala...
Palazzo Volkov - na balkonu tam sedí ženská postava ve spoustě bílých krajek - opírá skráň dlaní a dívá se kamsi do moře - Eleonora Duse!... Rázem mi byla jasna harmonie mezi jejím uměním a tímto umírajícím městem - ta žena si našla skutečně jediný svůj příbytek...
Procházím palácem dožů. Olověné komory, síň "Velké rady", komnata "Desíti" i "Tří", tlamy lví (kam se házely denunciace), fresky, obrazy, dekorace stropů, v bibliotece v řadě podobizen dožů "místo Marina Falieriho sťatého pro zločiny", kusy nábytku, sbírky, "Most vzdechů" - celá benatská historie je tam, a celá duše té histode chodí s tebou po těch prostorách ...
U sv. Marka velká mše. Lidé se při ní hlasitě modlí, kanovníci sedí po obou stranách oltáře a zjevně se nudí, varhany hrají v přechodech v taktu polky - člověk by nejraději vydmal odtud všecko, co dýše, zavřel ten kostel na klíč a nechal jej tak, "až přijde jeho den".
Prohlížím slavný pomník Colleoniho, náhrobek Tizianův i Canovův, nádherné hroby dožů, Tizianovu L'Assunta, spousty Madon, sv. Sebestianů, obrazů historických i pomník Viktora Emanuela na nábřeží, jenž je přímo řvoucím a nestoudným anachronismem v tomto městě minulosti...
Chodím po ulicích. Nikde vozu, velocipedu, automobilu, tramwaye - žádný hluk, žádný prach - ticho, ticho... krámy jsou tu, pravda, lidé tu, pravda - ale všechno to je neslohové, ruší jenom. Mělo by tu být pusto...
Zacházím do uliček vedlejších, neživých, dívám se do prázdných kostelů, stojím na spících náměstíčkách. Lidé vyhřívají se na slunci, zdvihají se, plouží se líně ke mně a natahují ruku: "trinkelt!" ... Muži, žeriy, děti - všichni. V kostele se zastavíš, přijde kostelník a natáhne ruku. Sedáš do gondoly, ně'jaký chlap kopne do ní nohou, zároveň ji však přidrží jednou rukou a druhou vztáhne k tobě ...
Benatky... Ve starověku bylo jíž jedno takové město bezohledných sobců, tvrdých obchodníků, počítajících kupců - mčsto Feniků, Karthago. Benatky dávných věků. A zahynulo na vlastnosti svých dětí, jako tyhle Benatky zde. Ale aspoň čestně a pyšně umříti dovedlo: s mečem v ruce, v plamemech, dýmu - tak dovedlo umřít, že dějiny stojí u chvíle jejich smrti s obnaženou hlavou - kdežto tyhle Benatky zde - - eh! Umírající žebračka, která byla kdysi čímsi, sedí tu a žebrá v cárech, které za dob jejího květu byly slavným hávem jejím. - - Proč nedovedla umřít v čas? Nic není trapnějšího než takovéhle vleklé umírání... Ještě nejsou docela mrtvy a již tolik supů na nich. I ty děti sotva se začnou batolit, ukazují již svou supí povahu - běží za tebou, tahají tě za kabát a prosí, prosí.
Těch dětí je mi líto. Jsou tak žluté a nedětské - schází jim společnost trávy a stromů ...
A když jsem prošel všecko, jedu na Lido. Protivný ostrov - vymyká se totiž z benatského slohu. Tam pátý akt tragedie, zde tak něco jako iednoaktová fraška. Lázně, hotely, tramway, lawn tenis - mrzí mě přímo, že jsem sem jel. -
A jak se odtud dívám na město, vidím zcela určitě, že zvonice San Pietro di Casíello je značně nakloněna. .A rovněž tak že se kloní druhá campanila stojící dále v levo od ní. To není autosugesce, to je skutečnost...
zpět na obsah 
Další: Intermezzo.