|
- Machar | - Řím | - |
Na rohu paláce Braschi stojí mramorové torso řeckého sousoší: Menelaos s mrtvolou Patroklovou. Snad bylo kdysi jednou z okras blízkého stadia Domitianova. Zde leželo zpola v zemi, lidé při dešti stoupali po mramorových zádech Menelaových, až je dal r. 1501 kardinal Caraffa zdvihnout a opatřit podstavcem. Bernini prohlásil je sice za nejkrásnější všech dosud nalezených antik, ale nesmrtelností tohoto torsa stalo se něco jiného než krása. Někde na blízku bydlíval zde hrbatý vtipkář a šprýmař, krejčík Pasquino, a pamětníkům jeho zdálo se postavené torsa tak živě připomínat jeho postavu, že je začali nazývat Pasquinem, a milý Pasquino převzal hned na to i vtipkaření a šprýmaření svého předchůdce pro zábavu sousedů, potom celého okolí a konečně i celého věčného města. Stopoval události, povídal, čeho se nikdo povědět neodvážil, bičoval vtipem papeže i jich vládu, kardinaly, biskupy, a stal se otcem paskvilu, původcem satirických letáků, listů a časopisů. Nic se nesběhlo v Římě, co by nebylo Pasquinem glosováno, ráno co ráno byly na něm připevněny papírky s vtipy, epigramy, poznámkami, zvědavci se kupili kolem nich, četli a roznášeli je po městě. Čistě papežským lidem nebyli totiž Římané nikdy - Pasquino mluvil za ně a mluvil jim ze srdce. Hadrian VI. chtěl dát kamenného posměváčka hodit do Tibery a jen vévoda Sessa zachránil jej poznámkou, že Pasquino bude žít i v Tibeře jako žába dál a dále že bude mluvit; jiní svatí otcové dali jej hlídat žoldneři, ale nedohlídali se, Pasquino vtipkoval znovu a znovu. Když Urban VIII. z rodu Barberini zloupil Pantheon a zničil spoustu antických památek, prohodil Pasquino: Quad non fecerunt barbari, fecerunt Barberini (co neudělali barbaři, provedli barbaříčkové) - vtip, který se stal docela soudem historie. A mluví ve všech dobách, nejčileji v časech nejhorších, za vlády inkvisice a ujařmení, kdy každý lidský jazyk byl odsouzen k němotě.
Na dvoře Musea kapitolinského leží kolosální socha nějaké řeky s mušlí v ruce. Snad je to Rýn, snad stál kdysi na foru Augustově a potom u kostela svaté Martiny blíže vězení mamertinských. Soše té dal lid římský jméno Marforio, a Marforio ten stal se společníkem a spolupracovníkem Pasquinovým. Kladli si otázky, zodpovídali si je, doplňovali jeden druhému výroky a průpovědi - pro radost rebelantských duší římských a pro vztek těch, kteří byli trefeni. Nějaký římský páteríček,. nepatrná nula, stal se přízní papežskou kardinalem. Sestra jeho byla pradlenou a musila ovšem zanechat toho řemesla. Pasquino ptá se Marforia: Co pak jsi tak špinav, Marforio, proč pak sis ani košili nepřevlekl? A Marforio odpovídá: Tiše, tiše - moje pradlena se stala včera princeznou -
Nebo: V ulici Pasquino (ulice ta nazývá se dosud tak po kamenném satirikovi) ženil se papežský advokát Giovanni de Cesari s Cornelií z rodiny Roma, kterážto panna nepožívala zrovna nejlepší pověsti. Pasquino jej napomínal: Caesar cave, ne Roma tua respublica fiat! - Mladý manžel šel kolem, četl napomenutí, dopálil se a přilepil tam večer odpověď: Stulte! Caesar imperat! - a ráno četl poznámku k ní: Imperat! Ergo coronatus est! - A ještě jedno duetto: Papež Řehoř XIV. nastoupil cestu do provincie a stvůry jeho hospodařily v Římě. Pasquino se ptá Marforia: Proč pláčeš? Marforío odpovídá: Jak se můžeš ptát? Neztratili jsme pastýře? Kdo bude opatrovat nyní ovce? - Hlupáku, těší jej Pasquino, nezůstali tu psi k ochraně stáda?
Jsou celé sbírky těchto pasquinad z různých let...
Ty dva antické mramory, jeden z místa, kde bylo stadium Domitianovo, druhý z trosek Fora, dívaly se v život papežského Říma a soudily jej úsměšky a vtipy, jež by kterémukolí satirikovi zašlého Imperia byly sloužily ke cti. Stály v boji proti němu, kdy nebylo ani té nejmenší naděje - ne na vítězství - ale na dost maličký úspěch. A hle, idea odboje a odporu, kterou nesly, přešla do krve lidem několika generací - a dnes je politická moc papeže na vždy zlomena, papežství samo leží na smrtelné posteli a nevstane více. Duše středověku umírá v tmavých palácích vatikanských.
Na Campo de' Fiori, velmi živém to ovocném trhu římském, bylo za vlády svatých otců místo popravní. Mnoho hranic tu plálo k větší cti a slávě pána Krista, mnoho lidí v nich shořelo - člověk by ani neřekl, že tohle milé a hlučné náměstíčko bylo jevištěm takových scen. Dne 17. února 1600, v roce, kdy Klement VIII., týž útlocitný papež, jenž dal odpraviti Beatrici Cenci a její macechu, slavil slavné jubileum dovršeného století, kdy Řím se hemžil poutníky ze všech končin katolického světa, byla zde postavena hranice, na ní přivázán ke kůlu bývalý dominikan, kacíř Giordano Bruno, a upálen. Po životě pohnutém, po bojích proti dogmatům svedených v celé řadě evropských měst, po sedmiletém pobytu ve vězení římské inkvisice byl odsouzen v přítomnosti náměstka Kristova na zemi k smrti plamenem. A čekali až do jubiilejního roku, aby tisíce a tisíce poutníků mohlo být svědkem trestu, jaký stíhá kacíře. Skoro dvě stě let po Husovi a sto roků po Savanarolovi. A na diváky působila exekuce ta dobrým dojmem, Kašpar Schoppe, bojovný Němec ve službách papežských, týž, jenž byl potom poslán k arcivévodovi Ferdinandovi štýrskému, pozdějšímu císaři Ferdinandovi II., aby byl jeho pomocníkem při vykonávání přísahy, složené v Loretě, ten Kašpar Schoppe viděl smrt Brunovu a poznamenal o ní jízlivě: Tak se tedy pomalu pekl a nechť nyní v oněch jeho vymyšlených jiných světech zvěstuje, jakým způsobem Řím s rouhači a nezbedníky nakládá. -
Ale duch filosofa a kacíře zůstal patrně na světě tomto a působil tady dále. Neboť na místě, kde stála jeho hranice, postaven byl v roce 1889 krásný bronzový pomník jeho, postaven byl Římem za prudkého a marného protestování papeženců a hlásá slávu ubitého mučenníka myšlenky a filosofického průkopníka moderní Italie. V řadě reliefních portretů vidíme podobiznu našeho Husa, podoby Vanniniho Campanelly, Wiclifa, Serveta a jiných bojovníků; nápis pomníku pak je důstojen této práce sochaře Ettore Ferrariho: "Století jím tušené postavilo mu pomník na místě, kde hranice jeho plála"..
Stoupáme na Janikul. V klášteře Sant' Onofrio hrob nešťastného Torquata Tassa a pokojík, kde štvaný básník zemřel před svou korunovací na Capitolu. Několik set kroků dále dub Tassův, pod nímž básník sedával. Řím leží dole nádherně rozprostřen na svých pahorcích v slunečním světle. Odpolední nádech hraje jako úsměv po čarách, plochách a kupolích jeho. Dub Tassův je bleskem rozpoltěn, ale zbylá část se zelená dosud...
Na Janikulu je velkolepý park. Všecko jižní rostlinstvo tu hýří ve svých bujných formách a odstínech své zeleně. A na nejkrásnějším místě jeho vztyčuje se ohromný jezdecký pomník Giuseppe Garibaldiho, stvořený r. 1895 Emiliem Gallerini.
Tento národní hrdina sjednocené Italie dá se pochopit jen v Římě. Jen v tom městě, jež bylo stálým předmětem horoucí touhy jeho. Proto byl důsledným nepřítelem papežství a nedal mu pokoje potud, dokud mu Řím nebyl vyrván. Nestál-li proti němu v poli se svými Garibaldiany, nestrojil-li přepady a vpády, psal proti němu romány a verše. Protipapeženec každým dechem, každým nervem. Zosobněná idea antipapismu. A při tom typ horkokrevného vášnivého Itala s remimiscencemi antiky. Sám neměl - až na vpád do Sicilie a království neapolského - mnoho úspěchů - ale což? Dětem Italie stačí, že bojoval za ideu, která zvítězila. Byl výrazem touhy milionů, a touha ta došla splnění. V Italii není populárnějšího jmena...
A jezdecký jeho pomník jej ukazuje tak, jak žije v srdci a duši sjednocené Italie. Hrdina nadpřirozené velikosti stojí na nejkrásnějším místě Říma. Je to ostatně jeden z těch málo vojenských pomníků, jež nejsou banalní. Není zastíněn stromy, a otevře-li se z kterékoli části města vyhlídka na Janikul, lze vidět onoho bronzového jezdce na nejvyšším místě vrchu jako na stráži bdící vedettu či jako klidného, horizont obzírajícího, spokojeného a nynějšímu stavu věcí žehnajícího vojevůdce...
Podél cesty sklánějící se k Fontana dell' Acqua Paola jsou poprsí italských válečníků doby novější - druhové Garibaldiho stojí tu pod svým vůdcem.
A ještě něco má ta jezdecká socha. Hlava její je poobrácena v levo, směrem k Vatikanu. A ve výrazu tváře hrá takový posměšek vítězství, že nelze věřit, že by ten pohled byl jen náhodou... Vyhledne-li tedy svatý otec z některého okna té fronty, jež vede na Janikul, vidí tu hlavu největšího nepřítele papežství, vyhledne-li z fronty druhé, dívá se do oken Quirinalu, kde sedi Savojan, usurpator, Viktor Emanuel III. - co je platno chudáku svatému otci tohle dobrovolné věznění se, když má ty své vrahy na očích, jakmile se jen z okna podívá?
A když už si ani nějakou tu hranici zapálit nemůže, a když už bully nejsou nic platny a exkomu-nikacím a prokletím smál by se už nejen ten potrefený, ale i celý širý svět?...
zpět na obsah 
Další: Dvacátého září.