|
- Machar | - Řím | - |
Venti Settembre, výroční den dobytí Říma vojskem královským, největší národní svátek sjednocené Italie.
Ale moc papežská byla zlomena již několik decení před tímto rokem 1870. Již jen dějinnou setrvačností vlekla se ještě, než upadla nadobro. Filosofové francouzští a angličtí, císař Josef II. a konečně velká revoluce francouzská, jejíž karakterové se zdají dýchat dcchem antiky, bili v skálu Petrovu víc, než mohla snésti. A v roce 1798 vtrhl generál francouzské republiky do věčného města, přetvořil patrimonium Petri na republiku římskou a odvedl papeže Pia VI. do Valence jako vězně. Pius VI. zemřel v tamnější citadele, kardinalové zvolili v Benatkách nového Pia, tentokrát VII., za papeže, a ten svatý otec mohl se vrátiti zase do Říma, ale pod ochranou kanonů a bodáků rakouských, anglických a - tureckých(!), před nimiž Francouzi ustoupili. Zdálo se, že slunce slitování božího září zase na svatého otce: Napoleon, první konsul republiky, uzavřel s ním docela konkordat r. 1801, nebyl tam sice ani stín už staré slávy a moci papežské, svatý otcc však doufal nejen v milost boží, ale i v bodáky, kanony a lepší časy. Přišly však časy ještě horší: Napoleon se dal zvolit za císaře Francouzů a roz-kázal nástupci Petrovu, aby přišel do Paříže a korunoval jej v Notre Dame. A papež přišel. Kardinal Fesch požehnal na rychlo v noci 1. prosince z rozkazu papeže sňatku císaře a císařovny, kteří dosud církevně oddáni nebyli, a 2. prosince byla slavná korunovace. Papež pomazal Napoleona všelijakými svatými mastmi, ale když se chystal vzít korunu a vstavit mu ji na hlavu, uchopil ji císař sám a sám si ji na hlavu posadil. A sám korunoval i císařovnu - k velikému ustrnutí svatého otce, jenž tu byl vlastně najednou jen divákem a statistou. Ale hnedle se vzpamatoval, postoupil k stupňům trůnu a pozdravil Napoleona slovy, jimiž byl kdysi pozdraven Karel Veliký v basilice Petrově: Vivat in aeternum semper Augustus!
Před tisíci lety táhl Karel Veliký do Říma, aby si dal od papeže v basilice Petrově vstavit korunu císařskou na hlavu - po tisíci letech vzkáže si syn korsického advokáta, obnovitel říše Karla Velikého, jejž jmenuje "svým jasným předchůdcem", pro papeže do Říma; vzkáže si proto, že neví patrně žádnou novou formu pro ceremonii korunovační. A jako poslušný vasal, jako pokorný sluha přispěchá Pius VII., maže, dívá se, jak se Napoleon korunuje, a modlí se za blaho a štěstí nového císaře, jak se to dělávalo před tisíci roky.
A když se vrátí do Říma, doufá znovu v pomoc boží, kanony, bodáky a lepší časy...
Jenže přišly časy ještě horší. Svatý otcc byl poněkud netrpěliv a nechtěl čekat, až se pánubohu zlíbí mu přispět k pomoci, i splichtil se poněkud víc s nepřáteli císaře, za nějž se byl nedávno tak upřímně modlil, ba. i zastaralé hromy církevní klatby připravoval na Napoleona. Ale ocelové oči korsického muže se jen usmály a 17. května 1809, kdy rozdrcené Rakousko leželo mu u nohou, vydal v zámku Schönbrunnu u Vídně úkaz, jímž bere papeži vše, co mu jasný předchůdce Karel Veliký byl kdysi dal v leno, "v leno", píše Napoleon, čímž prý Řím nepřestal být součástkou říše císařské. Výnosem tím byl učiněn konec světskému panství papežskému a Řím se stal druhým hlavním městem francouzského císařství. Pius VII. seděl v Quirinale, když kardinal Pacca vrazil k němu se slovy: Consuminatum est, jest dokonáno. Papež podepsal na rychlo sestavený protest a pustil připravené hromy církevní klatby na císaře. Ale sotva se objevila klatba na dveřích tří hlavních kostelů římských, sebral francouzský general svatého otce, vstrčil jej do poštovního vozu a odvezl do Savonny. Ruka se nehnula nikde na jeho obranu - vznešený svět římský bavil se v paláci Doria na hostině, pořádané Napoleonovým generalem.
A zrovna v ten čas potřeboval Napoleon znovu pomoc církve - k rozvodu s Josefinou. A církev poslechla. Prohlásila sňatek císařův v tuze učeném a kličkovaném kanonickém procesu za neplatný, a Napoleon mohl se nyní klidně oženit s novým požehnáním církve s dcerou císaře Františka I.
A dítě Napoleona a rakouské dcery císařské Luisy bylo nazváno králem římským.
Na vídeňském kongresu 1814 byly to nekatolické státy Rusko, Anglie a Prusko, které se přičinily o znovuzřízení papežského státu.
Ale silná idea nacionální pracovala dále na sjednocení Italie. Po zarytém zpátečníku Řehořovi XVI. nastoupil Pius IX., jenž pozdraven tak velikým enthusiasmem, jak veliké bylo brzké zklamání všech nadějí v tohoto papeže kladených. A zase musily cizí kanony a cizí bodáky chrániti svatého otce proti italským vlastencům a tentokráte to byly - zbraně franoouzské. Neblahý Napoleon III. nerozuměl logice dějin, podřídil se přáním bigotní ženy své krásné Eugenie a ochraňoval vojskem svým Řím před Garibaldim i před touhami svého spojence Viktora Emanuela II. Ve stínu napoleonských bodáků, snad zpit kouzlem velikého jmena "Napoleon", realisoval Pius IX. své církevní sny: o neposkvrněném početí panny Marie a neomylnosti papežské, sny, z nichž se rodily bouře, schismata, posměch a ostuda - ale autokrat Pius věřil v hvězdu napoleonskou...
Dne 18, července 1870 předčítal papež v chrámu sv. Petra dekret o osobní neomylnosti papežské. Trůn jeho byl ve středu kardinalů a biskupů tak postaven, že ve chvíli přednesu musila tam padnouti zář slunce a obklopiti jej nádhernou gloriolou. Ale pravě v té chvíli se nebe zatáhlo, přišla jedna z těch náhlých a divých bouřek římských, a když papež četl, tu místo očekávaného světelného efektu hřmělo, blýskalo se a dešť se lil vodopády...
Den na to bylo podáno v Berlíně vypovězení války. Papež požehnal ve své osobní neomylnosti ovšem francouzským zbraním a Francouzové prohráli. Dne 2. září vzdal se Napoleon III. pruskému králi v obkličeném Sedanu ...
Francouzské vojsko vyklidilo Řím. A z rána dne 20. září vtrhli bersaglieři generála Cadorny po pětihodinném boji dělostřelectva otvorem vystříleným ve zdi Aurelianově vedle Porta Pia do Říma. Lid jásal, nebylo jednoho Římana, který by rukou pohnul pro toho, jetiž se zval dosud Pontiíex Rex. Plebiscit 2. října v celém dosavadním papežském státě konaný ukázal, že pro papeže je 1507 hlasů, proti němu 133.681. Světská vláda Neštěstí Lidstva byla na vždy zlomena, 31. prosince vjel Viktor Emanuel II. poprvé do věčného města a Řím stal se kapitalou sjednocené Italie.
A to je tedy venti Settembre.
Domy jsou ověšeny prapory. Zeleno-bíle-červené trikolory se savojským křížem vlají v čistém vzduchu. Ulicemi proudí lid v svátečních šatech a zřejmé sváteční náladě. Říman vůbec rád užívá každé příležitosti, jež mu dává sváteční náladu, protože mu dovoluje bez výčitek svědomí utéci od práce na ulici. Vojáci hemží se v parádních uniformách mezi lidem. Měli ráno slavnou přehlídku a defilirku před svými hodnostáři, ovšem bez polní mše, u každého jiného vojska nepostrádatelné. Italský voják nejde s knězem ruku v ruce, což je pochopitelno a zvláště v tak památný den, jaký je dvacátého září. Všechny státní sbírky, všechna musea, Colosseum, Forum, Palatin jsou zavřeny. Svátek, důkladný národní a státní svátek...
Večer. Jsme na Piazza Colonina. Náměstí je iluminováno a nabito lidtni. Vojenská hudba v parádních uniformách vychází na podium pod sloupem Marka Aurelia. Na průsvitných hodinách ukazují ručičky devátou. Vojíni začínají hrát. Šumící a bzučící hukot rázem utichl.
Marcia Reale Italiana, královský marš italský. Bozi vědí, jakou to ti lidé mají krev pro muziku! Taková uspávačka je tenhle marš a oni stojí jako ztrnulí a vojákům září oči v zbožném zanícení. Což kdyby tak slyšeli naše marše! A naší hudbou hrané!
Dohráli. Potlesk, dlouhý potlesk, ale studený jaksi, takový oficielní potlesk.
Vojáci začínají novou - ale jen dva takty a jaký běs to vjel do lidu! Řvou, jásají, tleskají, bijí holemi o zem - ach, Inno di Garibaldi, hymna Garibaldiho! Rytmická skladba nevalné ceny, ale jak k nim mluví! Co oni při tom cítí! A je tam několik taktů, kde trompety troubí fanfaru jako k útoku Va' fuora d'Italia, va' fuora ch'e ora - a zde dostupuje nadšení posluchačů stupně bachantské zběsilosti. Náměstí se chví potleskem, řevem, zpěvem, dupáním, oči se blýští, klobouky se míhají vzduchem - Inno di Garibaldi dohřmí, ale musí být hrán znovu. A při Va' fuora stejné bachantské nadšení - ano, jenom v Římě rozumí člověk, co znamená jmeno Garibaldi, jmeno improvisatora vlastenectví italského, jehož socha dívá se tam s Janikulu s posměšným výrazem stranou dolů k Vatikanu ...
Va' fuora d'ltalia...
Po páté, po šesté, po sedmé hrají tu hymnu Garibaldiho a při těchto taktech stále ten frenetický, neutuchající a neseslabený výbuch!
A nyní nová melodie - a zase potlesk a jásot! Inno di Mameli, hymna Mameliho. Hymna onoho vojáka-básníka, jenž ve dvaadvacátém roce věku svého padl jako adjutant Garibaldiho r. 1849 při hájení Říma proti vojákům francouzským a jenž spí tam na hřbitově u San Lorenzo pod nádherným pomníkem svůj věčný sen. Postava Goffreda Mameliho leží tam z bílého mramoru v své mladé nadšené kráse přikrytá rozvinutým praporem se šavlí v ruce a růže leží na těle jeho, aristokratické růže záříjové - a melodie téhle jeho hymny měkká a přece mužná je takřka dechem duše jeho, mladé hrdinné duše básnické.
Fratelli d'ltalia, l'Italia s'e desta:
delelmo di Scipio se ciinta la testa -
a nějaký člověk, muž z lidu, nakloňuje se ke mně a šeptá mi nadšeně: Inno di Mameli a jmeno Mameli vyslovuje tak něžně a měkce, jakoby je jazykem hladil.
Po páté, po šesté, po sedmé hrají tu hymnu Mameliho, a nadšení posluchačů neutuchá a potlesk a řev neoslabují.
A s hora se sloupu Marca Aurelia se dívá kovový muž z Tarsu, Pavel, v tu vřavu a nehýbá se, nerozumí jí, protože nerozumí znamením času vůbec.
Kapela spouští nyní zas Marcia Reale. V tom se ozve pronikavé písknutí. Na to oponující potlesk. Lidé se tísní a tlačí v jednu stranu. A z chumle vyvádějí carabinieři mladíka s rudou kravatou. Socialista. Vedou jej pryč, kamsi v temno ulic.
Hudba hraje dál. Zase písknutí. A zase povyk. A sesílený potlesk. A zase vedou dva carabinieři novou oběť. Zase mladík s červenou kravatou. A sotva že ho odvedli, vyhoupne se jiný na židli a řeční cosi. Muzika hraje své fanfary, aJe on ji překřičuje. Někdo mu tleská, jiní odporují. Carabinieři přišli, stáhli jej řemeslně dolů a vedou jej pryč. Je bled v tváři, ale oči mu září vítězným nadšením.
- Co se s nimi stane? - ptám se sdílného souseda.
- Vyspí se do rána na strážnici, potom je pustí. Tak to dělají vždy. Jsou to socialní demokraté. -
Hudba dohrála, nastává delší pausa. Muzikanti si stírají pot.
Na židli vyhoupl se nějaký nadšený student a řeční. Vlastenecky. Terst, Trident, ujařmení bratří v spárech černého orla - potlesk, rámus, nadšení. Publikum řve o hymnu Garibaldiho. Kapelník hledí chvíli netečně, ale když hřmot nepřestává, dává znamení. Hrají hymnu Garibaldiho. Potlesk bez konce a bez mezí - ani taktu není slyšet. A na židli stojí už jiný řečník, zase patrně student, s ohněm a gesty - Tergeste - Trento, ujařmení hratři - černý orel - víc neslyšíme a sotva také kdo slyší víc. Ale tleskají a řvou. Nějaký socialista zase pískl, vrhaji se na něj. A hudba hraje Inno di Garibaldi...
La terra dei fiori, dei suoni e dei carmi,
Ritorni, qual era, la terra dell' armi!
Di cento catene ci avinser la mano
Ma ancor dt Legnano - sa i ferri brandir!
Půl jedenácté. Vojáci dohráli. Lidé se rozcházejí. Domů, do kaváren, do hospod ... Venti Settembre ukončen ...
zpět na obsah 
Další: Dědicové.