|
- Machar | - Řím | - |
"I ukřižovavše jej rozdělili roucha jeho..." Stalo se podle evangelisty na Golgathě, stalo se tak v imperiu, když vítězné křesťanství vstavilo svou nohu na šíji mrtvé Antiky, stalo se tak po dvacátém září roku 1870 zde ve věčném městě, když zelenobílečervené prapory zavlály s Andělského hradu, poslední tvrze papežovy.
Homo hominis lupus: než se padlý pochová, oloupí se o vše, co se uloupit dá - ideje, zbraně, skvosty, peníze, statky, to už jest jednou z věčně praktikovaných pravd historie. Čím papežství tak dlouho žilo, převzalo z antiky: ideu imperialismu, bojovné instituce, formu svého života, nebe a peklo, podplácení božstva obětmi a modlitbami, celou řadu chrámů a když ne chrámů celých, tož aspoň zdí, sloupů a soch. Jediné, co přidalo k tomu ze svého, bylo zotročení lidského ducha a znivelisování človecké individuality.
Moderní Italie nevedla boj proti papežství jako instituci církevní: jí stačilo, že zbavila papeže panství světského. Nechala svatého otce v jeho Vatikaně, nechala mu vybledlou pompu a dekadenci jeho slávy, neboť v Římě dohrálo vše, co bylo středověkem. Nevedla boj proti němu, neboť zde v Římě jest boj dobojován: protivník padl a nebylo potřeba ani jediné rány. A proto také boj proti církvi nebude už dobojován pod zdmi Vatikanu, ale venku, daleko venku, na periferii její moci. A z periferie se povalí k centru, ale ani potom neskončí papežství nějakou velikou katastrofou, jak končívají dlouholeté říše. Papežství bude živorit dějinnou setrvačností ještě nějaký věk, bude se stále halit do vybledlé pompy své a stále bude při tom největším a nejneodbytnějším ze všech žebráků - ale až na periferii bude poražena lidská hloupost, dohasne i ono smrtí nejostudnější, již zná dějepis - směšností.
Ideí nepřevzala moderní Italie z papežství žádných. Ani forem, ani zbramí, ani bojovných institucí. A docela správně. Papežství je tak útvarem středověkým, ba, středověkem samým, že se nedá z něho pranic potřebovat pro rušný život nové doby. A Řím žil svůj středověk až do dvacátého září 1870... Jenom pár budov mohla potřebovat, a ty tedy vzala. Pro svá ministeria, pro své soudy a úřady. Do Palazzo di Monte Citorio dala svůj parlament, klášter sv. Sylvestra proměnila ve velkolepou budovu pošty a telegrafu, do Collegio Romano, jezovitské koleje kdysi, umístila hvězdárnu, gymnasia, bihlioteku Viktora Emanuela II., ethnografické museum a rozšířila značně Museo Kircheriano, které tu nalezla. Z Dogana di Terra, kdysi papežské celnice, udělala bursu. Dogana di Terra byla v starém Římě chrámem Neptunovým, jedenáct obrovských mramorových sloupů po jedné straně dosud hlásá, jaká budova to musila být, než ji svatí otcové dostali do svých rukou. A řeknu-li ještě, že několika ulicím a náměstím dala nová vláda nová jmena, vypočetl jsem vše, co vzala padlé moci papežské.
Co však sama udělala z Říma za těch několik decenií, je přímo úžasné. Počet obyvatelstva se zdvojnásobil a přiměřeně vzrostl i počet domů. Pravda, nejsou to zrovna výkvěty architektonické krásy - v tom si moderní římské domy nezadají s žádným jiným velkoměstem - ale representační budovy jeho jako Banca Nazionale, poliklinika, ministerstvo války a palác justice stojí za podívání. A Via Nazionale, hlavní třída moderní části města, je ulice nádherná, jasná, pyšná, plná šumného života, v nějž se člověk tak rád ponořuje, protože tu má vše, co hledá ve velikých městech: pastvu očí, rušný dech života pro svůj sluch a samotu svých myšlenek při všem tom zároveň.
Na této Via Nazionale najde se v ohybu maličký park palem a trav a v prostředku jeho kus prastaré zdi z kvádrů - je to s pietou zachovaný zhytek první hradby římské, kus zdi krále Servia Tullia...
A v pěkném Palazzo dell' Esposizione di Belle Arti presentuje se člověku umění moderní Italie. Malby a skulptury - všechny jsou praegnantním výrazem a obrazem italské duše dnů dnešních. Neobyčejná, cholerická téměř živost, hymnická extase, posa víc přirozená než vědomá a při tom někdy až odpuzující snaha po realismu formy. Barvy, mramory, bronzy - všechno to dýše dechem dnů našich, tak rozdílně a vzdáleně tomu hrdému klidu antických památek, jak daleké jsou děti Italie dnešní od těch mužů a žen, jež rodila zem ta za dnů Augustových...
Ale vzdor té různosti povahy navazuje moderní Italie vědomě na velkou dobu antickou a hlásí se k ní jako potomek a dědic. Shledává její zbytky a snáší je v musea, vykopává a očišťuje její slavná místa, její Forum, Palatin, její lázně, stadia a amfiteatry, a zákonem zabraňuje prodeji soch, skulptur a obrazů do ciziny. Zákonem tím chrání i díla renaissance, jež byla novým vyšlehnutím antických plamenů, a chrání jím i hlavní zdroj výživy celé země. Neboť Italie žije jen ze své minulosti, jen z cizinců, kteří přicházejí dívat se na její stopy a její památky.
Ano, sny moderní Italie predou se kolem antických tradic. Na severním svahu Capitolia staví se veliký pomník. Na místě, jež bylo starému Římu nejsvětější, bude stát monument Viktora Emanuela II., sjednotitele Italie. Není snad už města, jež by nemělo svou sochu onoho prostého, trochu rustikalního muže, jejž příhodná doba a genialní státníci učinili velikým zrovna tak, jak se jím stal v Německu pruský Vilém I. - Řím ovšem musí míti pomník všech pomníků. Na čtyřiadvacet milionů lir vypočten jest náklad, ohromná to dan pro nebohatou zemi - ale je to vděk národa "Otci Vlasti".
V Palarzo dell' Esposizione di Belle Arti stojí model monumentu. V kolonadě, k níž vede zdola nádherné schodiště, stojí jezdecká socha krále s karakteristickým knírem a dlouhou kozí bradou, dole má být historické museum znovuzrozené Italie.
Na Capitoliu stojí monument ten, na nejslavnějším místě staré Romy ...
Dynastie savojská, zdá se, že se už v Římě vžila. Viktor Emanuel II. je ozářen slávou jako národní heros, jeho syn a nástupce, prostý, trochu šosácký Humbert, zavražděný v Monze, má glorii mučenníka, vdova jeho, kdysi první krasavice italská, Margarita, je zbožňována všude, kde se ukáže, a nynější král, Viktor Emanuel III., ukázal se lepším, než byla jeho pověst. A že si vzal krásnou Černohorku Helenu, prospělo mu. Jestli kde, je v Italii krásná tvář nejlepším doporučením a Italiani by snad krále, jenž si našel ošklivou královnu, hnali hned ke všem čertům. Fotografie její jsou ve všech výkladních skříních, lidé stojí před nimi a pozorují je se zřejmou zálibou. A roztomilé děti její jsou tam na vozíčku, taženém oslíky, a děti ty mají veliké oči a dívají se jimi vyjeveně do světa - a takové oči působí vždy jímavě na diváka. K tomu občas nějaká anekdota z idyly královské rodiny, buď o králi, neb o královně, či o princezně Mafaldě, Jolanthě a korunním princi - ze dřeva by musili býti ti Římané, aby je to za srdce nechytlo.
Nebožtík Cavalotti říkával - tak mi vypravoval jeden jeho přítel - že za Humberta se revoluce nedá dělat, ale až přijde mladý...
A Cavalotti už spí věčným snem, a mladý je tu a svaz dynastie s národem se zdá být ještě pevnější než za Humherta. Mladý je voják, maličký a světlovlasý, ale voják. A filantropii Humbertovu má také, neb aspoň si umínil ji míti, a ukazuje ji při každé přiležitosti...
Království má své vnitřní otázky, pravda. Stůně jimi, bojuje s nimi, snaží se je řešit. Časem šťastně, časem nešťastně - zrovna tak jako jiné státy. A to je konečně život jeho. Ale jedno člověk cítí: je to život, život, není to víc středověká tma, středověká tíha, středověký žalář.
zpět na obsah 
Další: Den poslední.