|
- Machar | - Řím | - |
Byl to den loučení se, den smutku.
Ráno při kávě ohlásil jsem Sofii Petrovně, že odjedu. Prohlásila ihned, že odjede též. Že jedu přes Florencii, Bolognu. Že pojede se mnou. Namítám jí, že její okružmí lístky platí pro pobřežní linii přes Livorno, Pisu, Janov, Milan. Že nevadí, že si koupí lístek nový a pojede se mnou až do Bologni. Podal jsem jí ruku s němým díkem. Potom odešla do čítárny napsat několik listů, já na ulici. Loučit se.
Takový slunný teplý den byl, jeden z nejkrásnějších mých římských dnů. Slunce leželo na dlažbě ulic, nebe modré jako moře chrp, vzduch čistý, lehký, svěží; stál jsem chvíli v tom zlatém světle v ulici Babuino a říkal si: naposled, naposled, naposled. A najednou začal jsem si notovati hlasem duše slova a melodii starého vídeňského Raimunda:
Und scheint die Sonne noch so schön ...
schliesslich muss sie untergehn . ..
A písnička ta zněla mi duší, zaháněl jsem ji, ale vracela se zas, předsevzal jsem si recitovati nějaké jiné verše, zkoušel jsem hučet si hymnu Garibaldiho - a najednou z toho všeho bylo zas:
Und scheint die Sonne noch so schön...
Spletivem úzkých uliček středověkého města, plných ranního rámusu zelinářů, vozíků s vínem, prodavačů novin a křičících lidí vůbec, plných zápachu sýra a smažícího se masa, šel jsem k Pantheonu. Jeho kočky vyhřívaly venku na balvanech na slunci svá vychrtlá těla, uvnitř bylo vznešené ticho a velikým oknem s výše padalo sem stejnoměrné našedivělé světlo. Invalidové stáli u hrobů svých králů Viktora Emanuela II. a Humberta, věnce položené na ně dvacátého září byly dosud svěží a široké stuhy jejich plazily se po dlažbě. Hladil jsem očima celý ten drahý skvost M. Agrippy, dal jsem si prochvít duší pocit délky devatenácti set roků, zašeptl jsem těm stěnám a pilířům v nich, té úžasné klenbě kupole, těm hrobům i té dlažbě tiché s bohem a vyšel jsem.
Und scheint die Sonne noch so schön ...
Drožkáři mi nabízeli své vozy, černí kluci své pohlednice, prodavači mosaikových šperků své zboží - všichni tak veselí, tak bezstarostní, tak šťastní. A já si řekl jen: Und scheint die Sonne... A šel jsem vírem a šumem a zlatým světlem po Via Ripetta na Piazza del Popolo, na to aristokratické čarovné náměstí s granitovou egyptskou jehlou v prostředku, kde jsem stál před - kdy to vlastně bylo? Vždyť se mi zdá, že celý lidský život leží mezi tím mým dnem prvým v Rímě a chvílí dnešní - a přece uběhlo sotva několik neděl - - kde jsem stál tehdy poprvé a na poprvé hned jat, okouzlen a chycen prvním pozdravem, prvním spatřením.
A dnes: Und scheint die Sonne ...
Vyšel jsem nahoru na Monte Pincio, sedl na zeď a díval se na Řím. Naposled, ty hrdé, pyšné město s tvrdými rysy, naposled! Vy střechy, kupole, žlutá Tihero, vy pahorky a parky, s bohem! S bohem, ty město v dějinách jediné! Ty kamenné srdce světa, vale, vale, vale!...
A potom jsem šel k Fontaně di Trevi. Jaksi kliden a smířen. A sedl si tam na kamennou lavičku u kraje nádržky, zadíval se na skupinu soch a balvanů, na proudy čisté Aqua Virgo, vody panenské, a seděl tu dlouho, dlouho, uklidnňn a bez myšlenky, odpoután ode všeho, ztracen sám sobě, jak žijí asi květiny, kameny a ptáci...
Až mě vytrhla z té šťastné chvíle dvanáctá hodina. Z Andělského hradu zahřmělo dělo, s několika stran se ozvaly hodiny a s věží hlas zvonů -vstal jsem, nabral do dlaní vody, napil se, potom vzal jsem peníz, vhodil jej do prostřed vody a řekl hlasitě: - Abych zas do Říma přišel! -
Tak se to dělá...
A v tu chvili padl na mě stesk. Ne, člověk nemá pít tu vodu z fontany di Trevi! Tu čistou svěží Aqua Virgo, vodu panenskou... Chtěl jsem si nyní zanotovat: Und scheint die Sonne, ale najednou se mi zdála být ta slova matná, melodie prázdná - tenhle stesk už potřeboval něco jiného...
U colazione v hotelu postavil pan Müller před Sofii Petrovnu nádhernou kytici podzimních pestrých aster římských. Děkovala mu jaksi smutně a mlčela po celou snídani. Na to si k nám přisedl nějaký starší kněz, soused od vedlejšího stolu, a začal rozpravu. Že slyšel, že odjíždíme. Škoda prý. Sám odjede za několik týdnů též, je prý zde již tři měsíce. Rodem Polák od Krakova a v Americe je knězem. Má cukrovou nemoc (Sofie Petrovna se živěji na něj podívala, vzpomněla si patrně na maminku), rád by viděl ještě než umře svou vlast, jede tam tedy rozloučit se. A potom se vrátí do Ameriky. A škoda prý, že odjíždíme...
A šel si zdřímnout.
Pan Müller nám potvrdil, že je to páter z Ameriky. Ve Vatikaně je prý den co den, nějací prelati docházejí zas sem k němu, zdá prý se, že si zde chce vychodit nějaký biskupský titul neb něco podobného...
Odpoledne jsme skládali své věci. Potom šli na Piazza di Spagna, najali si svého veturina a jezdili dvě hodiny po ulicích. Náš veturino je totiž úžasný chlapík: vezl nás několikrát za město a od té doby, kdykoli se zjevíme na Piazza di Spagna, přihrčí k nám, vyptá se na zdraví naše a nabízí služby. Odmítneme-li, není uražen a ptá se, kde a kdy má na nás dnes čekat. Řekneme-li mu, čeká skutečně v určenou chvíli i na druhém konci města a veze nás za liru domů. Za liru člověk projede celé město, a je-li veturino dobře naladěn, veze tě za ni, kam vůbec chceš.
A tak jsme jezdili a loučili se.
U Tibery, u mostu Cavourova, jsme konečně vystoupili. Je zde hospital S. Girolamo de' Schiavoni, kde kdysi Dalmatkici a Albanci bydlili a obchodovali. V noci ze 14. na 15. června 1497 viděl jeden takový uhlíř Dalmatinec jezdce na bílém koni, vezoucího za sebou lidskou mrtvolu. Průvodčí jeho sundali ji zde, vzali za nohy a ruce, rozhoupali a vhodili do Tibery. Otázán u výslechu, proč to neohlásil hned, mínil uhlíř, že takových případů viděl už asi sto a nikdo že po mrtvých nepátral.
Tentokráte to byl vévoda Giovanni z Gandie, syn papeže Alexandra VI., a jeho vrah byl druhý syn papežův, kardinál Valentino, později vévoda Cesare Borgia. Za ohromného vzrušení celého města hledali rybáři mrtvolu. Našli ji den na to, měla devět ran v těle. Byla pohřbena u Santa Maria del Popolo, v hrobce matky jeho, Vanozzy, milenky papežovy ...
Jdeme po nábřeží. Za Vatikanem zapadá slunce v šarlatovém moři. Kupole sv. Petra obráží se v středu té výhně. S Janikulu dívá se černá socha Garibaldiho na Rím. Jakoby ten národní hrdina byl stráží Věčného města...
Jdeme, a ten, jejž jsme zde už několikrát viděli, je zde dnes zase. Vysoký krásný asket s nehybnýma tmavýma očima jde svou každodenní procházkou proti nám. Kardinal Marian Rampolla, marchese di Tindaro, nebožtíka Lva XIII. kdysi mocný ministr, jemuž jen veto rakouského císaře zabránilo vstup na trůn papežský ... Dívá se přímo před sebe do prázdna - co se asi děje v té duši? Myslí na svou literární práci, životopis některého toho svatého? Myslí na to, co by mohlo býti, kdyby? Či na to, co jest? Podívá se někdy přes řeku tak k Vatikanu? Věří snad, že přec ještě přijde doba jeho? Ach, Rampolla už nezadrží běh času a osud papežství - takové papíry Montagniniho, takový ministr Pia X.. jenž si píše o cukrátka do Paříže - ne, ne, ne, už zbývá jen žebráctví a směšnost...
Fialové světlo leží ve vzduchu. Černé pinie a cypřiše Janikulu vystupují ostře z barvy bledého nebe. Po Tibeře hraje červený přísvit. První lucerny blýskají se do sešeřeného večera. Andělský hrad zdvihá hrozivě své tmavé tělo k nebesům.
- illius tristissima noctis imago,
quac mihi supremum tempus in Urbe fuit...
Noc ta nastala rychle. Jen se sešeřilo, už tu byla. Srpek mčsíce stál na nebi, hvězdy vyskočily, týž měsíc a tytéž hvězdy, ku kterým se díval nešťastný Ovidius v poslední noci v drahém městě ...
A večer při obědě v hotelu přišel k nám bručivý a nevlídný stařec Švýcar se svou ženou. Nikdy nikoho v sále nepozdravili, na nikoho nepromluvili, byli postrachem všech sklepníků - teď přišli, tiskli nám ruce a přáli nám šťastnou cestu. Kněz Polák z Ameriky přisedl zase a litoval, že už odjíždíme. A nějaký profesor z říše přišel, představil se, hovořil o kráse loggií Raffaelových a mínil, že je škoda, že jsme se neseznámili dřív...
O půl deváté šli jsme na Piazza Colonna poslouchat naposled vojenskou hudbu. Sofie Petrovna nemluvila. Já si jen tiše několikrát opakoval Ovidiův verš:
- illius tristissima noctis imago...
Hudba hrála veselé kousky, náměstí bylo plné lidu bezstarostného, klidného, ničím nesklíčeného, chodili jsme chvíli sem a tam, až mě Sofie Petrovna zatáhla za rukáv. Podíval jsem se na ni, byla bleda a smutná.
- Pojďme do kavárny! - prosila.
Šli jsme.
A to byl poslední den. Potom jsem stál ve svém pokoji, díval se do tmavého nebe plného velikých třpytných hvězd, a cítil jsem, že tu zítra stát nebudu, že je konec.
Finito, finito, finito...
zpět na obsah 
Další: Rozchod s Římem, Sofií Petrovnou, Italií a čtenářem.