|
- Machar | - Řím | - |
V bibliotece dožecího paláce, když jsem se zadíval na dlouhou trhlinu ve stěně, zeptal se mne náhle úsečný ženský hlas: Bitte, sprechen Sie deutsch? -
Pod bílým slaměným kloboukem chumáč světlých vlasů, veliké hnědé gazelí oči, šedivý šat, taška po boku, Baedecker v ruce, tak stála vedle mne nevysoká, asi šestadvacetietá dáma. Dívala se mi střízlivě obchodnicky do očí, a když jsem ji odpověděl: Ja, řekla suše: Gut. A ještě chvilku se dívala, jako by mne chtěla prozkoumat a jako by si sestrojovala v nitru plán - potom začala: že má sice Baedeckra, ale že se v něm nevyzná, dále že je v něm spousta věcí, které ji pranic nezajímají a k jiným, které by ji zajímaly, že nemůže v něm nalézt vysvětlení, dovolím-li, že by mne prosila, aby se směla připojit. Můj program že nebude ani v nejmenším rušen přítomností její, bude spokojena, povím-li jí, co uvidím sám, a zeptá-li se, stačí jí i nejkratší odpověď. Stopuje prý mne již několik hodin ve spoustě turistů a má dojem, že se dívám jinak, než oni. A hlavně, že bude míti pokoj od dotěrných ciceronů. -
Mluvila přesnou spisovnou němčinou. Místy zápasila o výraz, jejž konečně však přece jen našla. Mluvila v krátkých větách, jako všichni, kteří se vyjadřují cizí řečí, byť ji i sebe líp ovládali.
Uklonil jsem se, pronesl příměřenou frási a šli jsme. Prohledli jsme sbírky mincí, spoustu obrazů, skulptur, vešli jsme do olověných komor, na Most vzdechů, vstoupili do příšerných žalářů podzemních a vyšli ven.
Na náměstí sv. Marka leželo nádherné sluneční světlo. Sta a sta holubů hemžilo se na něm, turisti stáli mezi nimi a krmili je. Patří to k návštěvě Venezie. Nějaká krasavice v bílých šatech přilákala si je na ruce a ramena, deset kroků od ní stál mladý muž. Kodak v ruce a nadšeně chytal momentky tohoto skupení. Přešli jsme náměstím a vrátili se k místu, kde stála nedávno ještě slavná Campanila, kterou chtějí nyní postaviti na novo. Několik metrů do výše jest již vyhnána; ale stavba vázne... Bizarní myšlenka: v městě zasvěceném smrti chtít ještě stavět - než bude tato věž hotova, možno, že se sřítí deset jiných.
Vysvětloval jsem odměřeně své průvodkyni vše, co jsem viděl. Sama neptala se po ničem, sklon její záliby mi zůstal utajen. Nyní jsem čekal, ba, i trochu doufal, že nastane chvilka rozchodu. Jsem samotářem a nejvíc cestuji-li.
Nějak uhodla mou náladu. - Jak dlouho se zdržíte v Benatkách? - zeptala se.
- Odjedu večer. -
- Já také. Do Říma. -
To slovo "Řím" mne oživilo. Navrhl jsem jí návštěvu chrámu sv. Marka. Padá tam nyní šikmo slunce, prohledneme si barevná okna a mosaiky.
Radostný záblesk vyšlehl jí z očí. Šli jsme. Bylo tam nějaké požehnání, kolem oltáře plno fialových kanovníků, mnohem víc než věřících v lavicích. Turisti chodili s Baedeckry a cicerony, kostelníci zvonili klíči a plechovými pokladničkami, staré ztrnulé mosaiky svítily začazeným zlatem a malovaná skla oken zářila živými barvami.
Usedli jsme v jedné té lavici. Moje průvodkyně se rozpovídala. Je prý mi vděčna za mou dobrotu. Nerozumí italsky ani slova, mluví jen německy, francouzsky a rusky. Studovala rok ve Vídni, potom v Bernu a má švýcarský doktorat. -
Prohlásil jsem se, že jsem také z Vídně a představil se. Podala mi ruku. Zná prý moje jmeno z nějakého debatního večírku. Ptala se po cíli mojí cesty. Přiznal jsem jí: Řím.
Mlčela potom. Přemítala patrně. Po chvíli řekla: Sv. Marek mi připomíná naše ruské církve.
- Vy jste z Ruska? -
- Z Moskvy. Chcete už jít? - dodala. Vyšli jsme. Jeli jsme na ostrov Lido. Na parníčku byla spousta lidí.
- Vzal byste mne s sebou do Říma? - zašeptala mi po rusky do ucha.
- Ano. -
A zase ticho. Jenom vděčně se podívala na mne, ale pohled ten trval jen okamžik, a přísný odměřený výraz se vrátil na její obličej. - Šroub parníčku supě pracoval, hovor a smích zněl kolem nás a široký roztřepený zlatý sloup slunečního světla ležel na moři. Parníky stály tu tiše oddychujíce černý dým, gondoly projížděly kolem kývajíce v taktu svými zobci, pod černým baldachýnem jejich tulily se k sobě zamilované párky - těch zamilovaných párků je v Benatkách vůbec až hrůza, v takovém milieu umírání je patrně láska věcí zvláště příjemmou ...
Vystoupili jsme a šli stinnou alejí podél koňské dráhy k lázním. Můj bernský doktor se rozpovídal: - Jmenuji se Sofie Petrovna, na rodovém jmenu nezáleží. Mám podstatné důvody, že jsem ujela z Ruska. Také můj pas nezní na mé jmeno a vy mi, prosím, říkejte jen: Fräulein Anna, ano? -
- Ano. -
- Víte, co je tuze nepříjemno v západní Evropě? Že nemůže žena cestovati samotna, není-li zrovna letitou matronou. Mouchy spíš odženeš než ty dotěrné chlapy. Ve vlaku, v hostinci, ba i ti sklepníci v hotelu... A dávej jim sebe víc znát, že v tvé gramatice neexistuje žádné masculinum, jen feminina a neutra - všecko marno. A jak to unavuje! Celé to mužské pokolení jest úžasně malicherné, čím dále je člověk poznává, tím méně je cení. Faktorem budoucnosti bude pouze žena. -
- Děkuji jmenem toho mužského pokolení, Sofie Petrovno. -
- Nic. Slíbil jste: Fräulein Anna. Zvykněte si, prosím. Ostatně jsou výjimky potvrzující pravidlo.
- Děkuji tentokráte jmenem svým tedy, Fräulein Anna. -
- Eh, nechme těch duchaplností! Stopujete naši revoluci? -
- Ano, ale nerozumím jí. Pojímám Rusko jen citem a věřte, bolí mne i úspěchy i neúspěchy té vaší divné revoluce. -
- Nemůžete nám rozumět a nikdo nám nerozumí. Rus je tuze rozsáhlá, proto může vzplanout jen místy, ale nikdy celá najednou. A co složek tu pracuje! Co elementů! Darmo mluvit. Udělá-li revoluci Paříž, jde za ní celá Francie, u nás tak není, nemůže být... Ostatně; u nás mají smysl pouze atentáty. Podařené atentáty. Ranami a hrůzou nás drželi, ranami a hrůzou je přivedeme k povolnosti. Víc nechceme. Jen povolit -
Vešli jsme do zahradní jedné restaurace a poručili si kávu. Benatky ležely před našimi zraky a Sofie Petrovna rozohněná, zčervenalá těkala pohledem, který vidí docela něco jiného, po širokém zálivu: - Cara odstranit, nemělo bv smyslu. Aspoň pro dnes ne, Bude-li toho však později potřebí, provede se to. Aby ten, jenž přijde po něm, změkl. Neštěstí je, že ta hessenská moucha1 dostala přece chlapce. Takové dítě komplikuje situaci. Eh, - a Sofie Petrovna mávla rukou a zaškaredila se.
- Japuški nám pomohli, sláva bohu - pokračovala - a na štěstí Ruska zase nemá celá vaše Evropa jediného člověka státníka; dovedete si představit, co by byl asi udělal Bismarck? Ale což! Byl jste v Rusku? -
- Byl. V Oděsse, na Krymu. -
- Oděssa - Sofie Petrovna sebou trhla - pěkné město, viďte? Byla jsem tam nedávno. Kaulbarsova dcera byla mou spolužačkou, chtěla jsem ji navštívit, ale nepovedlo se - kde budete bydlet v Římě? -
- Via Alibert. Hotel Alibert Bavaria. Byt i pense pouze osm lir denně. A je to pod Monte Pincio, blízko Corsa -
- Vadilo by vám, kdybych tam byla také? Prosím vás, pomozte mi! (Sepjala ruce.) Pojedu s vámi, říkejte, že jsem z Vídně a vaše známá. Nebudu vám na obtíž, nedělám žádných nároků, nechci ničeho, jen být nenápadným stínem. Večer co večer uděláme účet jako dva matematici - ano? Prosím! -
Podali jsme si ruce.
A v té chvíli napadlo mi tohle: Před nějakým časem spáchán byl v Oděsse zvláštní pokus atentátu. Do paláce komandujícího generala Kaulbarsa přišla nějaká slečna, která řekla portyrovi, že je spolužačkou dcery generalovy a že ji jde navštívit. Portyr ji doprovodil ke schodům, dívka stoupala po nich, najednou jí však vypadl ridicule z ruky - a třeskla bomba. Nevím, přišla-li ona nihilistka při tom o život, či podařilo-li se jí ujít, nevím - ale napadla mi ta příhoda. Díval jsem se při tom na Sofii Petrovnu, která najednou obrátila oči ke mně a jako by uhodla mé myšlenky, rázem je sklopila.
- Slunce zatím zapadalo. Moře zčervenalo, vzduch byl plný zlatého prášku. Vrátili jsme se z ostrova. Sofie Petrovna nemluvila už ani slova. V hotelu Bauer zaplatila svůj účet, dala si snést kufr ku gondole, vstoupili jsme do ní a jeli po Canalu Grande k nádraží.
Setmělo se úplně. Osamělé lucerny blikaly do tmy, černé gondoly tiše šuměly po černé vodě, v sešlých palácích jen tu a tam kmitalo světlo - v té tmě byla Venezia ještě smutnější než za dne...
Poznámky
1 Hessenská moucha tolik jako španělská moucha, přezdívka pro carevnu.
Další: