|
- Machar | - Řím | - |
Měsíčná noc.
Vlak vyjíždí z benatského nádraží. Měl vyjet o třech čtvrtích na jedenáctou čili v řeči italských železničních plánů "o 22. hodině a 45 minutách", ale hnul se o půl hodiny později, což se zdá být jaksi ustáleným pravidlem italských drah vůbec. Jde po úžasně dlouhém mostě Ponte sulla Laguna, v pravo i v levo spousty vod, most není vysoký, vlak, zdá se, že probíhá přímo vodou. Sofie Petrovna vytáhla z tašky svůj polštářek, srazila si klobouk na oči a usnula spánkem spravedlivého člověka, já se dívám ven na hru klouzajícího měsíčního světla po vodní pláni a myslím na Řím. Jedeme přímo, ani ve Florencii se nezastavíme. Obraz umírající Venezie leží mi v duši a v taktech dunícího vlaku šumí v ní jakýsi smuteční pochod...
Most je za nátni. Obrysy stromů, vinic, plochy trav. První stanice: Mestre. Na nádraží ticho. Několik lidí běhá sem tam, lokomotiva oddychuje hlasitě jako uhnaný člověk. Pronti!, křičí v zadu kondukter. Zavřeští trubka, jedeme. Několik věží, kopulí a domů vidím v měsíčním světle. Jako miniatura Benatek zdá se být tohle Mestre.
Paduia ... Věže, zubaté hradby a cimbuří, plochy tmavých střech a štíty starých domů. Vše jaksi tvrdé a ostré jako města na obrazech Andrey Mantegny, jenž se zde narodil.
Vlak hřmí rovinou. Místy nějaké vrchy a kláštery neb hradby na temeni. Vinice, pole. Chvílemi duní pod námi železný most, přejíždíme řeky.
Ferrara. Města viděti nelze. Hledám je jen okem duše. Sídlo Lukrecie Borgie, zlatovlasé dcery papeže Alexandra VI., město Ariosta, Tassa a Byronovy Parisiny - a zase: Pronti! a oddychující lokomotiva dává se v nový běh.
Sofie Petrovna spí. Mimovolně také opírám hlavu o stěnu a zavírám oči. Vlak duní ukolebavku. Fantastické obrazy táhnou unaveným duchem. Usínám...
Najednou strašný rámus venku, nějaký rozčilený člověk vrazí do kupé a řve ústy, očima, rukama a celým tělem: Vystoupit! Všecko vystoupit! Rychle! Rychle! -
Bologna... Vystupuji. Táhne na třetí hodinu. Na nádraží spousty lidu. Několik vlaků jede do Milana na výstavu, všecky jsou nabity, naše vozy připoutali k jednomu z nich, do vozů okamžitě se nahrnulo množsbví lidí a vlak odjíždí. - Křik, hádky, shon a let a jaksi žádný efekt toho všeho. Jako by tropili jen rámus k vůli pouhému rámusu. Po kolejnicích strkají vozy sem a tam a prásknou jimi do vozů stojících takovou silou, že tyto odletí o několik metrů se svých míst. Strašlivé pískání, zvonění, oddychování upachtěných lokomotiv.
Každých pár minut rozkřikuje se portyr a hlásí vlaky tak zoufale bolestným spádem hlasu, jakoby vykřikoval veliké neštěstí, ktcré jej právě postihlo. Po peronu promenuje obecenstvo. Valná část jich přišla jistě z města sem, jako se chodí na procházku. Pozdravují se, baví se, a jsou elegantně nastrojeni, jakoby byli přišli z divadla anebo od hostiny.
Vysoký, štíhlý přednosta stanice chodí odměřeným vojenským krokem v tomto shonu a nevšímá si ničeho. Nese pod stříbrem premovanou čepicí svou pěknou hlavu s mohutným šedivým knírem, ruce má složeny v zadu, jak je míval Napoleon a přechází, symbol důstojnosti, moci a pořádku, po celé délce peronu, nehýbaje ani brvou. Dodám si odvahy, jdu k němu a ptám se, kdy jede nejbližší vlak, il prossimo treno, k Římu.
- To je neurčito - odpovídá důstojně - až budeme mít vozy.
- Jak, nemáte vozy? - divím se.
- Nemáme. Všecko jde na Milan. Až přijedou odtamtud vlaky, sestavíme vlak římský. -
A jde dál.
Míjejí minuty, míjejí hodiny. Na nádraží stále živo, stále rušno.
Vzpomínám na Austrii... Jaká bouře by se byla už dávno strhla na nádraží mojí širší vlasti v takovém případě! Jaké kletby, jaká rozhořčení by se řinula z rozczlených duší rakouských občanů! Jaké soudy a poznámky musil by vyslechnout takový muž-hodnostář v premované čepici! - - A zde nic. Obecenstvo stojí u svých kufrů a vaků, muži kouří, ženy se dívají po promenujícím obecenstvu, nikdo neinterpeluje, nikdo se nerozhořčuje, nikdo nenadává...
Sofie Petrovna míní: Co je pravda: Italian umí postavit dráhu, dovede dát svým lokomotivám rychlost, jak to snad ještě jen v Americe dovedou, ale řídit ty vlaky neumí, a patrně se tomu jaktěživ již nenaučí. Trochu té německé akuratnosti by jim neškodilo. - Jinak se však také nerozčiluje. Dívá se po lidech a chvilkou znamená si něco ve svém zápisníku.-
Pět hodin. Svítá. Spousta vlaků již přijela, spousta jich odjela, ale náš vlak nesestavili. A z obecenstva ani nyní nikdo nebouří, nikdo neproklíná. -
Půl šesté. Přednosta stanice se šine kolem nás. Maně jaksi pootáčí k nám hlavu, zdvihne ruku, ukáže prstem do zadu a jde dál. Porozuměli jsme. Stojí tam několik vozů, z nichž patrně se vyvine náš vlak.
Vstoupíme. Sofie Petrovna vytáhne svůj polštářek, srazí si slaměňák na oči a spí. Já se dívám z okna. Chvíli co chvíli strašný náraz, řinčení řeíězů, trhnutí vozů - sestavují dále náš vlak. Lucerny slepě blikají do mlžného záříjového rána. Vidím do jedné ulice bolognské a není v ní nic zvláštního.
Najednou se ozývá zoufalý křik: Partenza! Partenza! - jakoby někdo volal po policajtech, ale to znamená jen "Abfahrt" našich nádraží, a vlak se skutečně hýbe. Vyjíždíme.
Bílá mlha zakrývá horizont. Vlak letí zelenou rovinou, plnou stromů, kol nichž se vine réva. Ohlížím se na Bolognu. Leží v té ranní mlze a vztyčuje do ní své věže. Na východě hoří přitlumeně rudá záplava. Stará Bononia. Slavná universita. Tam někde ve středu města je Palazzo del Podesta, kde syn největšího Hohenstaufovce, císaře Friedricha II., světlovlasý krasavec Enzio, dvaadvacet let seděl v žaláři. Marně sliboval císař vše možné, i dukáty i rozšíření území svobodné městské republice - zajatce svého nepropustila. Krasavec Enzio básnil v žaláři svém, miloval svou Lucii, která s ním dobrovolně sdílela vězení, ve vězení přežil smrt svého synovce Konradina, ve vězení tom zemřel a prach tohoto posledního Hohenstaufovce leží tam v tom jednom chrámě... Jaký obrat by byl mohl nastati v dějinách Evropy, kdyby byli bolognští Welfové propustili mladého hrdinu ghibellinského? Oh, sám ďábel stál na straně toho, jenž se zval náměstkem boha na zemi! - - -
Vlak blíží se k horskému řetězu, z něhož vynikají špičaté vrchy k nebesům. Mlha se rozplývá. Čistá voda říčky Reno hrne se přes balvany. Vlak duní a stoupá. Místy mizí zeleň docela a hory ukazují svá skalnatá nitra. Místy nějaká osada - člověku se zdá být záhadou, jak sem vůbec lidé mohli vylézt. Tunel za tunelem. Místy se řítí potoky a říčky vysokým vodopádein dolů. Prorvané boky a cestující balvany ukazují, jak tu asi je v čas bouřek a dešťů. Hory neurvalé, v sobě jaksi uzavřené a jen pro sebe žijící - konečně tedy horstvo, jež se mi líbí. - - -
Člověka tu není ani zvířete. Jen ve výši leží na roztažených křídlech černý pták, orel či jestřáb, pátraje po kořisti. Vrchy stávají se stále vyšší a vyšší, špičky jejich zdají se píchati do modra nebes, tunely jsou delší a delší, vlak supí námahou stoupání - jsme patrně na hřbetu Apennin. - Sofie Petrovna spí. -
Další: