|
- Machar | - Řím | - |
Vlak projíždí již asi dvanáctým tunelem. Už by se věru ta krajina mohla zas změnit! Člověku se stýská po širokém obzoru!
A široký obzor najednou tady. Ohromné údolí s mírnými pahorky rozevírá se v levo. V šedivé zeleni, jakoby prachem cesty poprášené, tonou města, osady, jednotlivé vily, jako růžence černají se aleje cypřišové, a koruny tmavých pinií kreslí se na sytě modrém nebi. - -
- Sofie Petrovno, Toskansko! -
Otevírá oči, má v nich ještě úsměv z nějakého snu.
- Byla jsem právě v Rusi. U matky. Víte, ona je Staroruska a má cukrovou nemoc, nebožák - -
Vlak se zatáčí a sjíždí dolů. Do toho kraje oliv, které se odívají svou aristokratickou šedivou zelení. Veliké vinice z prava i z leva. Brunátné, omžené hrozny stahují svou tíží ramena révy k zemi - buď pozdraven, ty granátový moku, Chianti, dítě slunce, zaplašovateli chmurných nálad, černých myšlenek a dotěrných obav!
Broskve, mandlovníky a vavříny slouží té révě za oporu místo našich tyčí. A guirlandy její vzpínají se od stromu k stromu a vinice ty zdají se být slavnostně připraveny k uvítání hosta Dionysia a jeho průvodu. Ty hrdý moku pohanský, křesťanství si tě vydlužilo a učinilo tě největším symbolem svých mysterií - ale ty pohrdáš tímto povýšením a věrno svému pradávnému původu, dare olympických, vleváš naší krvi tuchu života, jaký byl kdysi: blízko přírodě, blízko bohům, nezkrušený, nezotročený, nerozšlápnutý - - -
- Florencie - hlásí Sofie Petrovna.
Jakže, tohle že Florencie? Neveliké město, hradební zdi, dom s typickou kupolí, věž vedle - a přece ne - vlak dojíždí, zastavuje - Pistoja. Florevncie v miniatuře.
Sklepníci s košíky pobíhají podél vlaku. Láhev Chianti, houska, salám, hrozen - všecko za jednu liru - Sofie Petrovno? -
- Da, da. - Už zase jedeme.
- Na památku starých bohů! - připíjím.
- A na zdar těch nových, kteří teprv budou nastoleni! - přiťukuje Sofie Petrovna.
Blížíme se k skutečné Florenciii. Jakže, tohle že je la bella Firenza? Rudohnědá kupole domu, opásaná na hranách světlými žebry, campanila vedle, trochu střech - tohle že je Florencie? -
Ale než se člověk naděje, vjede vlak pod klenbu nádražní síně a zastavuje. Spousta lidí na peronu. - Sofie Petrovna vyhledla z okna a míní, že budeme jistě musit čekat jako v Bologně. Ale vlak nepostál ani pět minut. Proměnili lokomotivu a vyjíždíme.
Ohlížím se na město. La bella Firenze, tohle? Dante, Gioito, Botticelli, Mediceové, Savonarola, Fra Lippi, Michelagniolo, Lucca de la Robbia - a tohle že je ta Florencie?!
Řetěz špičatých hor apenninských táhne se pomalu v levo na zad. Dole podél dráhy plouží se voda nějaká, rozlezlý nečistý potok - a to je ten slavný Arno florentinský! -
Bílá silnice, lemovaná alejí stromů, jde nám po levé ruce. Je to stále ještě ta stará Via Cassia, jeclno z těch podivuhodných pout římských, jimiž si imperium připoutalo svět, a sta kupeckých vozů bralo se jí a po ní se ubírala kultura a civilisace za vojáky a kupci v širou dálku ...
- Proč se zastavili tehdy Římané u Dunaje? Proč nepřešli tu řeku a neudělali hranicí své říše Hory Krušné a Krkonoše? Leccos mohlo být praotcům našim uspořeno a staré dějiny naše mohly být docela jiné!...
Města na temeni vrchů. Některá mají ještě středověké hradby se střílnami a věžemi. Rodiště slavných malířů a sochařů, a co chrám tu, to museum. -
Osamělé dvorce. Po stromech rozvěšeny klasy kukuřice. Opálené nahé děti batolí se kolem domů. A stále olivové sady a požehnané vinice.
Jezero Trasimenské! Modrá pláň vody v klínu hor. Jenom na severní straně jest úzký průsmyk.
R. 217 př. Kr., některého dne v dubnu, vlákal Hannibal celé římské vojsko do údolí kolem jezera a jádrem své pěchoty zavřel za nimi onu severní bránu. V ranní mlze, z jezera vystupující, slyseli Římané najednou útočný křik nepřítele, jehož neviděli. Z prava, z leva, z předu i ze zadu vrhalo se na ně vojsko Hannibalovo, k rozvinutí bojovných řad nebylo ani místa, ani času, "a tak byl každý sám sobě vůdcem a povzbuzovatelem", jak praví Livius. A byli zápolením zaujati tak, že nepozorovali ani hrozného zemětřesení, které průběhem boje nastalo a které tak silno bylo, že mnohá města zničilo, dravé proudy řek v běhu zastavílo a vodu mořskou do řek hnalo. Tři hodiny trvalo to vraždění. Konsul Flaminius a patnáct tisíc Římanů leželo na bojišti, stejný počet jich byl zajat -
"To jest ona pověstná bitva u Trasimenu a jedna z nečetných porážek římského národa, o nichž historie může zprávu dáti" - povídá pyšně Livius.
Klidné a krásné to jezero. Člověk se nemůže ani dost vynadívat. Vlak hřmí a hřmí, a ono stále leží ti po levé ruce, modré, milé, usmívavé, čistý odraz té oblohy, jež se rozpíná nad ním..
Krajina se mění. Základní šedě zelená barva mizí a nastupuje žlutě šedivá. Kraj, osady, pahrbky, města, hory - vše se zdá být sluncem vypražené. I řetěz Apennin kreslí se tvrdou šedivou konturou v modro nebes. Města leží na kopcích, domy jejich nemají obílených stěn, staré zdi je dosud objímají a chrání jako za dob středověku, a města ta zdají se ležeti v úpalu slunce nahá, vysvlečená jako ty skály a celý ten kraj. -
Chiusi. Také takové nahé město na vysokém kopci. Staré Clusium krále Porseny, jenž chtěl vrátit Tarquinia Superba Římu ...
A zemi ta okolo je dávnou říší Etrusků, podivného to národa, jenž ztrnul v počátcích své rázovité kultury, jemž klidně nechal vyrůsti město na sedmi pahorcích u Tibery, v pozdějších zápasech s ním nikdy nerozvinul tolik energie a tolik prozíravosti, kolik by byl jí potřeboval - a tak byl jím pohlcen a ztráven, že zůstalo po něm jen jmeno, několik hrobů, několik šperků, zbraní, pálených džbánů a uren - také osud národa...
Orvieto. Leží také na vysokém kopci. Lanovou dráhu zřídili pro ty, kdož chtějí navštíviti jejich slavný dom. Zamihla se jen fasada jeho ve spoustě domů, vlak zahýbá a již zase ten kraj jako dřív. Příšerně šedivé Apenniny vznášejí daleko v levo své rezavé hlavy do žhoucího nebe ... Místy vyskočí ze zeleně a přeletne kolem okna kus prastaré zdi... Bílá silnice jde souběžně, tu se přibližujíc ku dráze, tu se oddalujíc tam, kam tě veze vlak - jmenovala se kdysi Via Flaminia a stavěl ji buď potomní nešťastný vůdce od jezera Trasimenského anebo syn jeho...
Žlutá říčka plíží se podél naší dráhy. Svěžími lukami klikatí se a staré vrby naklánějí se nad její proud. Tiberis flavus, žlutá Tibera, tepna střední Italie.
Před námi vysoký vrch. Letíme k němu. Vlak jede těsně kolem paty. Zelené stromy naklánějí se takřka do oken a hýbají větvemi v zvířeném vzduchu. Monte Soratte, antický Soracte Horacův...
A zase něco jiného: U Sette Bagni vlévá se malá říčka do Tibery. Je to Allia, infaustum Allia nomen, kde 18. července r. 390 porazil Brennus Římany v krvavé bitvě ...
Vlak letí jako blesk... Spocená Sofie Petrovna vyhlíží oknem brzy v pravo, brzy v levo, a vždy se vrací s mrzutým výrazem do kupé. - Věčné město a věčně daleko - konstatuje po jednom takovém pátrání.
Dvakrát se zjeví mohutné vrchy v dálce. Myslíš si, za nimi se jistě objeví už Řím. Blížíš se k nim, jedeš mimo ně, vyhlížíš znovu ku předu - nic. Ani památky.
- Bůh ví, kam nás ten vlak vlastně veze! - vzdychá si Sofie Petrovna.
Pahorkatá, vypálená krajina. Trosky nějakých zdí... bílí volové se pasou klidně na břehu Tibery... bílí volové, jak je tu asi Vergil a Horac vídali... po Římu ani stopy ...
Konečně se ukázala bleděmodrá kupole a něco střech - Řím!
- Sláva bohu! - vydechuje zmořená Sofie Petrovna.
Žlutěrudá voda řeky Anio vlévá se z levé strany do Tibery. Onen vrch tam nedaleko u ní jest Mons Sacer, kde se utábořili plebejové po své secessi z Říma -
A budovy, zahrady, zdi letí na zad - skutečně tedy Řím?
A než se člověk naděje, vletí vlak do ohromné nádražní síně - Řím...
zpět na obsah 
Další: Den prvý.