|
- Machar | - Řím | - |
Město živé, pyšné, nádherné a vznešené...
Stojím na Piazza del Popolo. Sám. Sofie Petrovna zavřela se ve svém pokojíku a píše listy. Stojím ve středu toho divukrásného náměstí u štíhlé granitové jehly egyptské a kolem vyjíždějí kočáry do parku Monte Pincio, tramway za tramwayí žene se obvodem elipsovitého náměstí, lidé proudí sem a tam, lidé veselí, hovořící, smějící se. Spád hlasu jejich jest rychlý, tryskající, vášnivý, silně zpěvavý, gestikulace hlavy, očí, rukou, ba celého těla hbitá, výrazná. Ruch, šum, oddychování cizího města.
A to působí člověku vždy dobře. Jako vlažný proud vniká do tvé duše, omyje ji, zbaví ji nicotného prachu dálné domoviny a myšlenek všedních dní, osvěží ji a dá jí spoludýchati širokým výdechem volnosti.
Porta del Popolo je pfede mnou, branou touto vede dosud slavná antická Via Flaminia k severu. Svah Monte Pincia je na pravo, na levo most přes Tiberu, za ní nové domy a čtvrt Borgo, dále Vatikan a kupole svatopetrská.
- Tahle svatopetrská kupole! Když jsem ji spatřil poprvé, z vlaku, zklamala mě jaksi. To nebylo nic grandiosriího. jak mi to bylo vsugerováno sty a sty popisů a dojmů - a nyní jsem jí blíže a stále ještě se nedostavuje to, co jsem čekal - není to naposled jedním z dogmatů naší jediné samospasitelné, a člověk má vlastně slepě věřiti a prostořeké oči okřiknouti? V ní a u ní je vše možno a dekretuje-li jednou neomylnost, že kupole působí grandiosním dojmem, pak ovšem působí, a kde který páter se vrátí z Říma, vypravuje o grandiosní kupoli..
Obracím se a vcházím do ulic. Procházím těmi, které vedou od Corsa v pravo, dojdu až k Tibeře a vracím se ulicí následující zpět ke Corsu. Ulice jsou klikaté, úzké, tmavé, hotový středověk. Však je to také Řím papežský, kterým chodím...
Za republiky a císařství nazývala se tato místa Campus Martius.
Zde to kdesi bylo, u kalužiny, nazvané Kozím rybníkem, kde při přehlídce vojska zmizel Romulus. Strhlo se prý rázem strašné hromobití, a dešťový oblak zahalil krále i jeho družinu. A když se nebe vyjasnilo, viděli vojáci, že sedadlo královské je prázdno a po králi ani stopy. Uvěřeno sic otcům senatorům, že Romulus byl vzat za živa do nebe, ale přece panovalo nějaký čas chmurné a zlověstné mlčení v řadách vojska. Až jeden z otců Proculus Julius měl šťastný nápad a prohlásil, že se mu Romulus zjevil, řekl mu, že byl yzat do nebe, stal se bohem a bude odtamtud své Římany chránit. Povídalo se arci, že dobří otcové v nastalé té temnotě Romula rozsekali a naházeli do Kozího rybníka, ale lid přidržel se verse prvé, protože v ní bylo trochu božské metafysiky, kterážto dělala a dělá podnes i sebe větší hloupost v očích lidu věrohodnou.
Chodím dále těmi uličkami a vzpomínám. Zde bylo pole rodiny posledního krále římského Tarquinia Superba. Brutus a Collatinus, když jej svrhli s trůnu, obávali se, že by vrtkavý lid římský mohl přece zas jen dáti přednost vládě královské před despocií patricijskou a otevříti brány vypuzenému rodu Tarquiniovců, i dali lidu v plen tento majetek královský. Byla právě doba žní, a lid se vrhl na pole, ale ncbral ničeho pro sebe, nýbrž sekal a trhal klasy, odnášel a házel do Tibery. Vody bylo tehdy v řece málo a spousta klasů s prstí na kořenech zachytila se doleji proti Capitoliu, na mělkém místě, kde bylo bahno, i vznikl tak ostrůvek, Insula Tiberina. Pole královo bylo pak zasvěceno bohu Martovi...
Přísný dějepis moderní odkazuje celou dobu Královskou, jak ji čteme u Livia, v obor bájek. Starý pán sám ovšem v předmluvě trefně praví, že je dovoleno starověkosti, aby počátek států vměšováním se božských sil do věcí lidských vykrašlovala a ctihodnější činila. Dobrá, tím je tedy zřejmě odbyt Aoneas, Numitor, Amulius, Mars a Rhea Sylvia - ale proč popírati Romula, Numu Pompilia a ty druhé? Nejstarší písemné dokumenty byly zničeny Gally při dobytí Říma; pozdější dějepiscové měli jen tradici, kterou zpracovali arci tendenčně k užitku, naučení a příkladům pro dny svoje, ale jádro v té tradici bylo, a kdo dnes pozorně Livia čte, najde je tam. Tedy Romulus, Numa Pompilius, Tullus Hostilius, Ancus Marcius, Tarquinius Priscus, Servius Tullius a Tarquinius Superbus. -
Livia by ostatně měl číst každý, kdo chce jet do Říma. Tento dobrý kronikář oživí staré dějiny města a okolí jeho stokrát líp než Mommsen a poví více a všecko poctivěji než všichni průvodčí a všich důkladní Baedeckři. A není to ztracený čas. Starý Livius umí psát. Má pevnou ruku v kresbě situací i osob, a čteme-li řeči, jim do úst vložené, tu cítíme sílu přímo shakespearovskou. Těžko věru nevěřiti, že ti lidé na vlas tak nemluvili, jak je mluvit slyšíte ...
Došel jsem zase k Tibeře. Slunce zapadá. Nádherná červeň je rozlita po nebi, mraky v ní plující mají rudozlaté kraje, do ní se noří kupolce svatopetrská. Vatikan, zubaté cimbuří Andělského hradu se štíhlým andělem nahoře, černé stromy Janiculu, pomník Garibaldiho na něm - všecko je tak slavnostní, tiché, v sebe uzavřené - velkolepý skon dne! S několika věží hlaholí zvony, lidé mechanicky obnažují hlavy, ale nijak se nedávají rušit v hovoru a gestikulaci.
Podivný je to ostatně hovor. Už po několikáté zdá se mi, že se tu dva lidé zastavili, aby si jaksi důrazněji řekli své mínění. Blesky jim srší z očí, rukama si šermují kolem lící a uší - teď - teď - jistě že vjedou do kapes, vytáhnou nože a pustí se do sebe ...
- - ale kde! Najednou si potřesou rukou, rozejdou se a na tvářích jim leží úsměv z příjemně vedeného hovoru ...
Červeň na nebi se rozletla ještě šířeji a dále, zbarvila i vzdálené oblačné beránky na východě, ale už také slábne a bledne. A tma roste, tak najednou roste, že je tu, než jsi se nadál. Na západě visí ještě jako povytažená opona roztřepený krvavý pruh oblaků, ale má už jen barvu a ne světlo. Lucerny noří vesele do ulic, před domy sedí a stojí lidé a hovoří. Vehementně, zpívavě a hlasitě...
Vracím se do tiché uličky Alibert. Večeřet, vlastně obědvat se bude v sedmi hodin, přesně v sedm hodin, jak pan Muller řekl. Pan Müller je majitel našeho Alibertu, rozený Švýcar a příjemmý člověk.
Sofie Petrovna sedí už v čítárně ponořena v Berliner Tagblatt. - Napsala? -
- Napsala. Wie nennt man Briefmarken auf italienisch? -
- Francoboli, Fräulein Anna. -
(Sofie Petrovna se jmenuje nyní už jen Fräulein Anna Huber, v souhlase se svým pasem.)
Je sedm hodin, Obědvá se. Jídlo znamenité. Pan Müller stojí v sále, přehlíží celou místnost i činnost camerierů, má spokojený úsměv v lících, mne si spokojeně ruce a tak se mile na každého dívá - jakoby prosil, abychom tu spokojenost sdíleli i my, jeho strávníci.
zpět na obsah 
Další: Capitolium