|
- Machar | - Řím | - |
Osm hodin ráno. Jdeme po Corsu.
- Anzichtskarten majne Dame! Kaufen zí majn Herrr! - Snědý hoch cení na nás vesele bílé zuby, dívá se nám upřímně taškářsky do očí svým jako smola černým zrakem, vytahuje z tašky serie pohlednic, rozvírá je vějířovitě a prozpěvuje dále:
- Fufzig Stuck nur zwaj Lire! Funfzig Stuck zwaj Lire. -
Sofie Petrovna se ptá, kde se naučil německy.
V německé škole na Kapitolu, ve škole německého imperatora. -
Jak tam dlouho chodil? -
- Tři měsíce. Koufen zí majne Dame! Funfzig Stuck una Lira! Ajn Lir! Bankerotto, majne Dame, bankerotto - dodává tragikomickým tonem.
So-fie Petrovna koupila pohlednice a jdeme dále. Ale jen několik kroků, a Už jde podle nás jiný snědý kluk, cení zuby, dívá se nám do očí a nabízí pohlednice: - Kaufen zí majne Dame! Funfzige Stuck ein Frank! -
Sofie Petrovna mu ukazuje svůj čerstvý nákup. - Kaufen zí, funfzige Stuck halb Frank! -
Dva kroky od nás stojí prvý kluk a zvědavě pozoruje, jak se povede konkurentovi. Sofie Petrovna koupila i od tohoto, ohledla se náhodou, a ten tam se zazubil a smekl klobouk.
- Příjemný taškář! - míní.
Jdeme dále.
- Hleďte ten německý císař! Na samém Kapitolu má své vyslanectví a německou školu! A v Římě byl už několikrát a vystupuje vždy s takovou pompou! A pomník Goethův jim sem dal! Hraje si na protektora italského krále a pomalu, ale jistě obnovuje tradice těch císařů ze středověku - jak se jmenovali?
- Otto I., Otto II, Heinrich IV., ne?
- Třebas. Jistě že má své plány. Vždyť je to člověk z historie vyrostlý, ctižádostivý, slávychtivý. A vaše Austrie mu slepě pomáhá. -
- Jste nyní rakouskou poddanou, Fräulein Anna. -
- Eh! -
Jdeme dále. Pohazujeme hlavou na zad, kdykoli se k nám blíží některý prodavač pohlednic, mosaikových šperků, plánů města, fotografií, sirek a papežského "Oss'ervatore"; kdykoliv nám drožkář nabízí svůj vůz a cicerone svůj průvod - pohození hlavou na zad značí tolik jako u nás zakroucení hlavou. -
Včera po večeři šli jsme ostře touto cestou ku Kapitolu. Bez dechu takřka došli jsme k širokým schodům, vystoupili po nich a stáli na malém náměstí u tmavé jezdecké sochy Marca Aurelia. -
Před lety, kdykoliv mi napadlo, že bych mohl jednou spatřit Řím, prochvívala mnou vždy jakási mrazivá obava: bývalo mi, že bych jistě musil padnout na těch místech, kudy chodili kdysi lidé, kteří jsou jen už snem a pohádkou v tomto klábosivém a pitomě moudrém věku našem -a když jsme včera stanuli na tom Kapitolu, na místě, jež vedou dějiny v evidenci již dva a půl tisíce roků, když jsme pohledli dolů na Forum bělající se v záři měsíce a několika plynových svítilen, co v pravo nad ním černaly se trosky paláce záhadného císaře Tiberia - tu prochvěl mnou zase mráz a bylo mi skutečně k omdlení. Musil jsem se obrátiti a musili jsme odejít...
U těch bílých schodů síojíme nyní zase. Jednotlivé stupně jsou nízké a široké, schodiště je rozlehlé, po levé straně provázeno bujnou jižní vegetací. Stoupáme mlčky po těchto stupních, stíny naše se šinou před ciámi a v duši mi zní verše Horatiovy:
Usque ego postera
crescann laude recens,
dum Capitolium scandet
cuim tacita virgine Pontifex.
Asi v prostředku vzestupu stojí v levo v oněch palmách malá bronzová soška Coly di Rienzo, římského středověkého tribuna, nahoře pak dvě klece, kde v jedné živen je párek vlků, symbol antického Říma, v druhé sousední orel, znak moderní Italie královské. Vlci přebíhají mechanicky pa kleci a dívají se zažloutlýma očima kamsi v prázdno, orel sedí melancholicky na železné tyči a sní patrně o svobodě ...
Stojíme nahoře. Michelagniolo, ten opozděný syn antiky, zřídil tato místa s pietou k jejich minulosti. Pýcha a hrdost dýše tu z každého kamene. V čele před námi palác senatu se štíhlou. věží, dvěma křídly schodů k prvnímu patru budovy a krásnou fontanou mezi nimi. Roma trionfante, řecká to socha Pallady z porfyru, sedí v středu studně, po jedné straně leží obrovská socha Nilu se sfingou, po druhé Tibera s vlčicí, obě z bílého mramoru, obě stály kdysi ve výklencích lázní Konstantinových. Michelagniolo chtěl k nim přidat Joviše v stejných rozměrech, ale jeho životní kletba zakročila i zde: svatý otec měl tuze málo porozumění i pro tento plán velikého sochaře... V pravo Piazzy té stojí palác Konservatorů, v levo Museum kapitolinské, rozbíhajícími se čarami jejich fronty zvětšil Michelagniolo poměrně malou plochu náměstí. V prostředku jeho stojí socha Marca Aurelia. Na nevysokém podstavci jede antický imperator na mohutném koni, v tváři má ten známý bolestně milý a měkký výraz, pravou ruku má zdviženu, jakoby někomu klečícímu před ním vstáti kázal a oděn jest prostým jezdeckým pláštěm, jenž označuje víc stoického filosofa než římského imperatora. Bronzová socha ta nese v záhybech ještě stopy dávného pozlacení. Stávala kdysi u Lateranu, kde se Marcus Aurelius narodil a byl vychován a svatými otci byla ušetřena jen proto, že v ní viděli sochu císaře Konstantina, toho bezcitného vraha, jenž z politiky prohlásil křesťanství za náboženství státní a věnoval Lateran římskému biskupovi. V jistém ohledu bylo totiž křesťanství až tuze vděčno.
Palác senatu je obrácen frontou k nynějšímu Římu. Za dob antických byl obrácen k Foru, a bylo to Tabularium, říšský archiv, správa financí a státního pokladu.
Stálo v prostředku vrchu. kapitolského. A nahoře v levo, kam nyní vysoké stupně vedou k chrámu Aracoeli, tam stála kdysi Arx, tvrz Kapitolinská a chrám Junony Monety. Aracoeli postavena do základů onoho antického chrámu, zdi jeho jsou zbudovány z materiálu zdí jeho, a sloupy chrámu Junonina nesou podnes klenbu kostela Santa Maria in Aracoeli.
Člověk začíná mít zvláštní nepříjemný pocit. Jakoby tu chodil domem loupežníka, jenž tráví nyní život rozšafného pensisty, ale kam se oko podívá, všecko je z loupeže, z kořisti lidí zabitých, i nábytek i skvosty a konečně i myšlenky a řeči a oblek domácího pána. Říkají tomu "nastoupení dědictví" - ale to rčení je tuze silný eufemismus...
- Kde byla skála tarpejská? - ptá se Sofie Petrovna, jež se zdá vůbec mít zvláštní zájem pro silnější a radikálnější momenty a místa historická.
Vracíme se dolů a jdeme zpět okolo Marca Aurelia.
- Zde, Sofie Petrovno, kde asi tato socha stojí, měl Juipiter kdysi ohrazený chrámek a kdo se sem utekl, nesměl být stihán. -
- Tedy asyl? -
- Asyl. -
Jdeme dále. Jsme u německého vyslanectví. Zde stál slavný chrám Jova kapitolinského. "Nej-
věšího a Nejlepšího", svatyně Říma, jejíž střecha byla kryta pozlacenými cihlami, jejíž sloupy byly taktéž pozlaceny a pozlaceny byly i skulptury a sochy její. Aurea urbs nazývalo se město, nad nímž ona trůnila. A pozlacena byla i obrovská socha Jovova, kterou konsul Spurius Carvilius dal ulít z brnění zabitých Samnitů a kterou bylo možno spatřit až s Albanských hor. A k této svatyni vedla od Fora Via triumfalis, kudy jezdili konsulové, diktatoři a imperatorové ve vítězných průvodech, s vavřínovými věnci ve vlasech, Flamininus, Aemilius Paulus, Scipio, Lucullus, Metellus, Marius, Sulla, Pompejus, Caesar, Caligula, Claudius, Nero, Vespasian, Domitian, Aurelian a Diocletian, třistapadesát takových triumfů viděl Řím od založení města až k Diocletianovi, jehož triumf byl posledním. Zde kráčeli před jejich vozy Perseus, Jugurtha, Vercingetorix, Arsinoë, Zenobia, zde bylo nejsvětější místo antického Říma.
- A to mají nyní Němci? - ptá se Sofie Petrovna.
- Němci. Vilém imperator. -
- A tarpejská skála? -
- Neví se vlastně, kde byla, Ale chcete-li, uvidíte ji.
Zazvoním v budově německého hospitalu. Vyjde tlustá panímáma, usmívá se a povídá: - Eh, Monte Tarpeo? -
- Si, si! -
Kývne a vede nás do vnitř. Projdeme zahradou, přistoupíme k plotu a panímáma ukazuje dolů: - Ecco! Monte Tarpeo! -
Pár skalních balvanů, dole nějaké domky.
- Tedy přece? - míní Sofie Petrovna.
- Sofie Petrovno, malé naučení pro Řím vůbec. Říman vám ukáže všecko, co jen chcete vidět. A ukáže vám to tak přesvčdčive, že by bylo přímo hříchem neuvěřit tomu. Lidé sem přijedou, aby něco viděli, proč jim tedy neoznačit, co chtějí vidět? Máto měst trpělo tak zemětřesením jako Řím. Stěny Kapitolu se sesuly jistě již bezpočtukrát, tarpejská skála zmizela - ale lidé ji chtějí vidět - tedy tady je. A tu starou paní to živí a dobře živí.
Dostala od nás liru. Vyprovází nás a u dveří už stojí jiná společnost.
- Der tarpejische Felsen? - ptá se jakýsi plavovlasý a rudovousý Germán.
- Si, si! - kývá ochotně panímáma.
zpět na obsah 
Další: Ještě Capitolium.