|
- Vrat. z Mitrovic | - Příhody | - |
Když sme tak žalostivě naříkali, smutné písně zpívali a všecknu naději do smrti z tý věže vyjíti ztratili, toť přijde mezi nás starej aga s veselou tváří, abychom mu mustuluk, totiž koláč dali, že nám dobrou novinu povědíti chce. Což my jako ze sna procítivše, všickni co kuřata okolo slepice sme se shromáždili, a aby nám tu dobrou novinu pověděl, prosili. Kterýžto, že Ibrahim baša za nejvyššího vizír-azema vyhlášen jest, nám oznámil, dávaje nám dobrou naději k vysvobození. Což my slyšíce mimo všecknu naději, ruce k nebi pozdvihše, Pánu Bohu sme srdečně děkovali a agu, aby nám, co činiti máme, na to radu dal, žádali, radostí téměř, co činiti, nevědouce. Nebo jistě kdo bídy a nouze, hladu, zimy, horka a těžkého vězení nezkusil, nejni mu možná, aby chudině, jak mu okolo srdce jest, věřiti mohl. Dal nám takovou radu: abychom supplikací bašovi poslali, v ní jemu štěstí v tom ouřadu, dlouhého věku a vítězství proti jeho nepřátelům žádali, že on takovou supplikací sám bašovi dodati a za nás se přimluviti chce. Však když puštěni budeme, abychom mu těch dvě stě dukátův konečně dali, což sme jemu ruce, nohy radostí líbajíce mnohem více dáti připověděli. A davše knězi turecskému papasovi supplikací sepsati, k přehlídnutí agovi sme poslali, Pánu Bohu a jemu se poroučejíce. Kterýžto (odplať mu na onom světě Pán Bůh) vsed na svůj kajk, to jest lodí o šesti veslích, do Konstantinopole jel a bašovi štěstí předně k ouřadu vinšoval a potomně mu od nás supplikací podal a bašovi v takovejm smyslu promluvil: "Ku paměti sobě, milostivý pane, přived, kdy jsi na onen čas do svejch zahrad jel, že si věznům z Černé věže připověděl jich se ujíti a o jejich vysvobození se starati. Ale že si ty tehdáž místodržícím toho důstojenství toliko byl, protož ti nebozí vězňové za tebe, aby nejvyšším vizírem byl, ve dne i v noci se modlili a nikdy se nepoložili, až vedlé svého náboženství píseň za tebe Bohu zazpívali (neb nás vídával, že sme se ráno i večer modlili a písničku zazpívali, i co to děláme a zpíváme, se ptal a my že za Ibrahima a za našeho agu i za naše vysvobození se modlíme, sme mu pověděli). Řekl: "Slituj se nad nebožátkami, ač sou psi nevěřící, ale však sou také stvoření boží. Kdo ví, aby jich Bůh neuslyšel a pro jejich vysvobození k tomuto ouřadu tebe nepovolal. Neb jak sem jim o tom, že za vizíra vyhlášen si, pověděl, všickni s pláčem a radostí ruce k nebi pozdvihli a za to Bohu děkovali. A nadto velikomocnej sultán je z takového vězení propustiti poručil. Protož v tobě a žádnejm jinejm oni svou všecknu naději skládají; budeš-li chtíti, .zprostíš je z tak těžkého vězení a poněvadž sou nevinni, odplatu od Mehemeta proroka za to vezmeš." Přijav baša supplikací, řekl: "Milej ago, ty znáš a víš, jaký veliký břemeno na mne vloženo jest, takže starostí víceji než vlasův na bradě mám. Protož nejni možná, dokud platnějších věcí nespravím, jich se ujíti. Nežli připomeň mně asi po dvouch nebo třech nedělích a přiveď je do divanu, to jest do rady. Všelijak se k tomu přičiniti chci, aby mohli takového vězení prázdni bejti." Když pak náš aga to nám oznámil, velikou radostí a nadějí sme naplněni byli a toho času očekávali. A jistě že sou se nám ty dvě neděle tak dlouhý bejti zdály jako předešle čtvrt leta. Neb sme na to oustavně myslili, již-li noc nebo den bude a se k tomu času přiblíží. Ani spáti sme nemohli.
Jak pak ten vinšovanej den přišel, tu nás aga všeckny z vězení pustiti a pouta s jedné nohy sníti poručil, které sme na pasu každý, aby volněji je nýsti mohl, přivázali. A přišedše na to přemilé povětří, jako bychom se znovu zrodili, tak se nám zdálo. Však sme na slunce hleděti nemohli, nýbrž přišedše z tak velké tmy nenadále na světlo, sluncem se zrak urážel a slzy z očí pršely, až zase pozvykly pomalu sobě hleděti. Když pak již všickni jednoho pouta pozbyli a náš aga kajk, to jest lodí, abychom se do Konstantinopole plavili, přistrojiti kázal, tu mne aga mezi všemi nejmladšího, dlouhé vlasy majícího, bledýho a vyzáblýho viděv, řekl, abych tu dole u strážných pobyl a se procházel, až se zase s tovaryši mými navrátí. Nebo, pravil, že bych pro svou mladost snadně v nebezpečenství přijíti a od některých bašův vzat a zdržán bejti mohl a se poturčiti musel: Protož že mně věrně radí, abych tu zůstal. Já pak chtě srdečně se rád projíti a Constantinopolim viděti, sem agovi ruku políbil, pro Bůh jeho, aby mne taky s sebou vzal, prose. I řekl: "Když jináč nechceš, pojediž s námi, než aby zase se vrátiti měl, já ti neslibuji." Tak vsedše na lodí, do Konstantinopole sme se plavili, a vystoupivše z lodí, do města šli. Tu nás velikej zástup turecský chasy obstoupil, ptajíce se, kdo sme a odkud sme. Ale náš aga jim za nás odpovídal, a abychom nic nemluvili, zapověděl. Já pak maje nejdelší vlasy přes ramena a holobrádek jsa, měl sem největší pokušení, nebo některej mne za vlasy vzal, jinej mne po tváři hladil, jinej se mnou mluvil, a kdo sem, se ptal, takže náš aga boje se za mne dosti, mne do soudný světnice vzíti nesměl, nýbrž přišed až k kostelu svaté Sofie, v němž nejpřednější turecskej chrám jest, tu mne pod jedním přístřeším, kde vápno bylo, se dvěma Turky nechal, a abych se na zem posadil, aby mne Turci tudy chodící neviděli, a jim pozor na mne dáti poručil. Nebo pravil jistě, poněvadž Cikala baša, vlašský renegát, toho dne do rady jel, že bych v nějaké nebezpečenství přijíti musel. Já ač nerad, však sem tu zůstal. Nezklamalo domnění agovo, nebo jak moji tovaryši před baše do divanu, totiž soudné světnice přišli, hned se Cikala ptal, kde jest to pachole orátora, že mezi těmito nejni. Načež mu aga pověděl, že od několik nedělí velmi těžce stůně, v věži zůstati sem musel, takže neví, zůstanu-li živ, až se zase vrátí; k tomu že sem velmi osutej, až na mne hleděti těžko. Když pak bašové k sultánovi šli, a abychom z vězení propuštění byli, se přimlouvali, že by se tím spíše barisik, to jest pokoj, mezi císaři státi mohl, navrátivše se, aby nás zase do vězení dal a opět ve dvouch nedělích do divanu i mne, zůstanu-li živ, přivedl, agovi poručeno. Tu já také z toho vápna vyšed, s ostatními do naší věže sme se navrátili a těch dvou neděl žádostivě očekávali.
Když pak sám císař turecský, sultán Mehemet, Erly pevnost oblehnouti se resolvíroval, tehdy se všelijak k tomu hotovili a všeckna poselství křesťanská, jako krále francského a královny englicský, posel benátský, polský, raguzejský, s sultánem táhnouti se strojil. Tu francský a englicský posel audiencí u Ibrahim baši měli a za nás, abychom z vězení propuštěni byli, se přimlouvali, že oni chtějí skrze nás traktírovati, aby pokoj mezi sultánem a císařem naším se státi mohl. Nebo tehdáž Turkům se s válkou stejskalo a byli by raději pokoji nežli vojně, poněvadž již prvé nejlepší zrno vojenského lidu v Uhřích zahynulo.
Jak ty dvě neděle přešly, tehdy sme opět všickni tak vo jednom poutě do Konstantinopole jeli, a přišedše do divanu jejich, nám skrze tulmače oznámeno bylo, kterak velikomocnej sultán Mehemet z své přirozené dobrotivosti nás všeckny tak těžkého vězení zprošťuje, abychom vděčnost zase prokázali a nikdy proti nim nebojovali. Nebo bude-li kterej postižen a na vojně zajat, že ihned na kůl strčen bude. Nýbrž když do vlasti naší se dostaneme, abychom k tomu také vedli, aby turecský vězni se propustili, a naše přátely k pokoji měli, aby náš král od velikomocnýho sultána pokoje žádal a vězňové s obojí strany aby propuštěni byli. Tu nás do památnejch knih zejména napsali, my pak všickni k nohám jim padli, jim je políbiti chtěli (ale toho nedopustili) a z takové milosti děkovali, že do smrti žádnej z nás na vojnu, vědouce o jejich veliké síle a moci, nepotáhneme, nýbrž jak jen bychom do křesťanstva se dostali, hned císaři našemu i našim přátelům, aby se sultánovi pokořili a pokoje od něho žádali, všelijak raditi budeme. A víme, jak jim o takové převeliké vejpravě oznámíme, že o pokoj jednáno bude.
Byli tu přítomni dva nunciusové, krále francského a královny englicské, kteří za ležením císaře turecského táhnouti měli a jistej počet guardie, vozů a koní se jim ustanovilo, též jeden čauš se dvanácti jančary, aby je vopatrovali a od zběři turecské v ničemž ubližovati nedali. Ti tehdy se nás ujali, a abychom ihned toho vězení prázdni byli a skrze Benátky po moři do křestanstva propuštěni byli, žádali. Tu jim i nám vystoupiti z rady rozkázali a po malé chvíli posla englicskýho zavolavše, kdykoliv ia sultánem potáhne, aby nás v svý opatrování až do řecského Bělehradu vzal a stravoval, poručili, že nám 35 velbloudů a čtyry vozy, abychom jeho i svý věei na ně naložiti mohli, k tomu 5 stanů a na to ještě šest jančarů pro bezpečnost dáti chtějí. Však nás předce do věže odeslali, abychom svý potřeby - hadry - vzíti a odnésti mohli a englicskému poslu na službu hleděli.
S jakou velikou, nevýmluvnou radostí sme se zpátkem do věže navrátili, nejni možné vypsati, nebo sme vší bídy a předešlé tesknosti zapomenuli, Pánu Bohu z toho dobrodiní srdečně děkovali a nejinak, nežli jako bychom se znovu na svět narodili, se radovali.
Když pak již k té věži Černé sme se přibližovali, tu náš aga na šífu přípověd, kterou sme mu učinili, 200 dukátů dáti, nám připomenul. Protož hned některé, však předce vo jednom poutě, do Galaty města mezi křestanské kupce, aby se v takové peníze zdlužiti mohli, s některejmi strážnejmi poslal. Kteřížto velikejmi prosbami při žádným, kterýž by se nad bídou naší slitovati a takových 200 dukátů půjčiti chtěl, nic způsobiti nemohli, nýbrž zase k naší věži přišli a agovi, že se nikdež objíti nemohou, oznámili. Kterýžto se převelice rozhněval, domnívaje se, že naschvále, mohouce peněz dostati, jemu nic dáti nechceme. Velice se na nás domlouval, svý dobrodiní, které jest nám v tom vězení činil, předkládaje, nás nevděčnejmi psy a giaury nevěřícími nazývaje, a že mu žádnej nerozkáže nás z vězení pustiti, dokud mu vedlé smlouvy těch dvě stě dukátů neodvedeme. Protož ihned nám všem zase na vobě nohy pouta přibíti a do věže do klády za nohy dáti poručil. My pak jeho hned pláčem krotili, a že v skutečnosti v takové peníze se obejíti nemůžeme, velikými přísahami sme potvrzovali, a aby nás ještě zejtra některé mezi kupce jeti dovolil, zdali co šťastnější zejtra nežli dnes budem, sme prosili. Tak já s jinejmi třemi stavu rytířského, s knězem Janem a doktorem ranním jitrem, když nás z pout vybili, do Galaty sme se plavili, u všech kupcův a zvláště u Benátčanův, kterých tam nejvíc bylo, aby nám 200 dukátův půjčili, sme jednali a svou krví se jim zapsati chtěli, že v půl lítě takový peníze, k tomu 50 dukátův vejš, jim do Benátek skrze veksl odeslati chceme. Ale nebyla u nich jiskra křesťanský lásky, nebo ne toliko 200, ale ani jednoho dukátu půjčiti, ani s námi přívětivě promluviti, na to pak nad naší bídou se slitovati a outrpnost s námi míti nechtěli, nýbrž ještě se na nás štětili a že s námi pro podezření mluviti nesmí, pravili. Tu my k samýmu benátskýmu bailovi šli, jemu, kdo sme a kteří přátelé naši v křesťanstvu sou, pověděli, jeho za půjčku prosíce, a že zase benátskýmu poslu takovou summu i s ourokem odvésti a se zapsati chceme, sme připovídali.
Ale rovně při něm jako při jinejch kupcích nic jsme nezpůsobili: divně se nemožností svou na ten čas vymlouval, a že při penězích nejni, nýbrž že každodenně od pánův svých nemalé summy očekává, pravil. Nevěděvše my, kde se utéci, nejposlézeji k francskýmu a englicskému poslu sme šli, a jaká se nám zábava skrze agu našeho děje, sme oznámili, prosíce pro Bůh a jeho milosrdenství, aby se nad námi slitovali a takový peníze nám půjčili. Kteříž se velikým nákladem, poněvadž za ležením sultána jeti mají a se také jinde zdlužiti musí, vymlouvali. Nežli chce-li aga na suknech nebo aksamítích a damašcích vzíti, že mu těch věcí v mírnosti za 200 dukátů odvésti chtějí. S tím nás od sebe propustili.
Tak my nebozí, zarmoucení lidé s prázdnejmi rukami, s velikejm strachem, pláčem, starostí k naší věži se ubíráme a agovi, že nám žádnej nic půjčiti nechce na hotově, leč by na kupeckých věcech vzíti chtěl, oznámili. Kterýž na nás svou podpírající hůl vzal a bíti chtěl (kdyby mu toho přísedící nebránili), vhrdloklamů, slibův rušitelův, nevěrnejch psů nadávaje, svých dobrodiní, která jest nám v tom vězení prokazoval, lituje, a abychom se v peníze obejíti nemohli, věřiti nechtěje. "Nebo - prej - kterak nemáte v hrdlo lháti, aby vás vaši křesťané a spolubratří (tolik osob!) neměli vyplatiti: by jeden každej po některým aspru dal, mnohem větší summa by se sešla nežli tato. Než že vy mne, psi, podvésti chcete a tomu, abyste peněz dostali, se starati nechcete, nýbrž mne za nos vodíte a na má dobrodiní nespomínáte: a tak vám jako psům věřiti hodno nejni, ježto kdyby mé osoby a mého sollicitírování a lásky, kterou sem k vám, falešným lidem, prokazoval, nebylo, nikdy by k tomu tak dalece, abyste z tak těžkého vězení propuštěni bejti měli, nepřišlo. A protož ted největšímu proroku Mehemetovi přísahám: jak sem vaším nejlepším přítelem k vysvobození byl, že od tohoto dne vaším nejouhlavnějším nepřítelem budu a ty příčiny, kterak by se vám překážka stala a vy z týto věže na věky nevyšli, vyhledávati chci. Psi, zrádci, křivopřísažníci, pohané nevěrní! Tak-liž mně se odplacujete jako vašemu vlastnímu otci za má dobrodiní?"
My pak sme s pláčem přede všemi tu vyznali, že tak jest a on ne agou, nýbrž otcem naším že jest vždyckny byl a největší příčina vysvobození našeho jest a nám taková dobrodiní činil, za kteréž mu se do smrti odplacovati nemůžeme; nýbrž poněvadž v žádný peníze se u kupců obejíti nemůžeme, tehdy krví svou se zapsati chceme, že mu skrze Benátky nejposléze v půl létě 200 dukátů, k tomu pěkné nože a několikery bijící hodinky poslati chceme a to že při duši a víře naší splniti připovídáme. Nedal se ničímž ukojiti, nýbrž lál a zlořečil, až mu sliny z oust tekly. A hned nás do želez vbíti a do věže jíti kázal, divné pohrůžky nám čině.
Když sme pak k našim tovaryšům do věže přišli a jim, že nikdež peněz objednati nemůžeme, oznámili, byl velikej pláč a naříkání. A poněvadž sme agu, kterej náš patron a sollicitátor byl, rozhněvali, kdo by již naši věc fedroval, nemajíce, aby co z našeho vysvobození býti mohlo, ode vší naděje sme upustili. S zarmoucenejm srdcem k svýmu řemeslu, totiž tkaní, sme se navrátili a sobě každé hodiny umříti a jednou těch bíd prosti bejti sobě vinšovali. A jistě, jak sme velice potěšeni byli, majíce jistou naději k vysvobození, tak zase velikého a nesmírného zármutku sme pocítili, když již nám všeckna naděje odňata byla. Nebo náš aga k nám ve dvou nedělích nepřišel, a abychom se z té věže vyjíti nenadáli, že již s toho našeho vysvobození sešlo a císař turecský, Ibrahim baša i všickni křesťanští legátové ven z Konstantinopole že vytáhli, a protož že nemohouce my dvoumi sty dukátů svobodu míti, sami zoumyslně o ni sme se připravili, a až se sultán z vojny navrátí, že v věži zůstávati musíme, nám nejednou po strážných vzkázal. Čehož sme se přenáramně ulekli a nad svou bídou a neštěstím srdečně plakali, že tomu tak jest, jak aga nám vzkázal, cele věřili, že sme svobodu již potratili, naříkali a agu pro odplatu Mehemeta, jejich nejsvětějšího proroka, aby jen ještě jednou nám mezi kupce jíti a peníze se vzdlužiti dovolil, prosili. Ale on k tomu povoliti nechtěl, nýbrž že již zmeškáno jest a naše všelijaké jednání daremné, oznámil.
Tu může každej rozumnej člověk povážiti, jak jest nám smutnejm, ubohejm lidem okolo srdce bejti, majíc před dvěma nedělemi k vysvobození jistou naději, muselo: rovně jako by jeden z hluboké studnice nejvejš až k vobrubě nahoru vylezl a majícímu již vylézti, tu kdyby se ruce podvrtly aneb vobruba pustila a on do hlubokosti studnice upadl.
Nechť každej dobrej to rozváží, já pro žalost, když píši toto a sobě onen čas připomínám, jak mé smutné srdce truchlivé bylo, o tom psáti nemohu. Proto budiž ten svrchovaný Bůh, kterej jest mne z svého nesmírného milosrdenství té přežalostivé bídy a hořkosti srdce, ano i toho těžkého vězení zprostiti a do mé milé vlasti šťastně navrátiti ráčil, na věky věkův pochválen.
Když sme pak do vole se naplakali, ode vší naděje k vysvobození upustili a zase do tovarystva jako předešle k našim řemeslům se navrátili, toiť nenadále vzhlédl jest na naši bídu ten svrchovanej Pán; poněvadž všeckna naděje lidská klesla, tu on milostí a pomocí svou svatou přispěti a okem nesmírného milosrdenství svého na nás pohleděti ráčil, takže jeden španělskej, vysloužilej kupec, kterej se z vězení vysloužil, se oženil a tu v městě Galatě se osadil, jménem Alfonso Strada, skrze strážného našeho jednoho, kterej nám naše rukavičky a měšce uvázané prodával a na trh nosil, vzkázal, že sou nám psaní z křesťanstva přinesena, protož abychom se ještě jednou na agovi do Galaty vyprosili, totiž Zahrádecký, kněz Jan a já, že má naději, že se o peníze již obejdeme. Což my pochybujíce, aby nás odpustil, a vědouce vzkázání našeho agy, že již zmeškáno jest, nevelmi sme se nad tím těšili, však přece jeho, může-li bejti, ale jen ještě tentokrát, aby nás vodpustil, sme prositi dali. Ale on nám vzkázal, že bychom se opět rádi trmáceli, protož že není toho žádná potřeba; předešle, dokud sme čas a vůli se projížděti měli, že sme se o peníze starati nechtěli a nejníčky, když již pozdě a vidíme, že zmeškáno, teprv se vopravdově starati chceme. Nechal nás smutnejch při tom, avšak na ráno nás tří z věže povolati kázal, a chceme-li se opravdově o takové peníze přičiniti, se tázal, že by nám chtěl všeckno, že sme ho tak dlouho za nos vodili, laskavě odpustiti. Což když sme mu s pláčem rukou políbili, a že se bohdá konečně bez peněz nevrátíme, pravili, poslal s námi na lodi čtyři Turky strážné. Když sme pak do Galaty a domu toho Strady přišli, a kde bychom se, u koho u takové peníze vedlé vzkázání jeho objíti mohli, se tázali, stavěl se nejprv smutně, že neví, nebo jest se nadál, že nás jeden dobrý přítel nimi založí, ten praví pak dnes, že jich nemá. Ale když nás tak smutné, zarmoucené viděl, nemohl se od pláče zdržeti, nýrbrž dodal nám psaní od kněze Adama z Vinoře a od strejce mýho, urozeného pana Krištofa Vratislava, v němž nám oznamují, že nám třem 200 dukátů skrze Benátky a z Benátek do Konstantinopole odsílají, kteréž nám od Alfonsa Strady odvedený bejti. mají. Když sme se pak na ty peníze ptali a on nám je ukázal a vyčítal, jaká nenadálá a nevypravitedlná, spěšná radost srdce naše naplnila, o tom nikterakž možný psáti nejni. Nýbrž s radostnejm pláčem toho Stradu sme objímali a líbali a hned, nečekajíce ani na jídlo ani na pití; které nám dáti chtěl, jako pták, kterej se z klece dobude, leckdes na strom sedne a zazpívá, svýmu vysvobození se těše, tak my také mimo všecknu naději obveseleni souce, Pána Boha sme chválili a s penězi hned k naší věži zpátkem se obrátili a s veselou tváří nahoru do pevnosti pospíchali.
Náš pak aga vida nás proti prvnějšímu způsobu veselejší, hned tomu, že peníze máme, porozuměl, a kterak se nám dařilo, se tázal. Tu my jemu ruky políbivše, těch 200 dukátů na klín sme vhodili, a abychom již víceji do vězení nechodili, nýbrž i naši tovaryši ven propuštěni byli, sme prosili. Přijal je s vděčností, potřepával nás na hlavu, že sme dobře učinili a jemu takové peníze vedlé své přípovědi odvedli, že nás dnes všecky z želez vybíti a ráno propustiti a do Galaty k englicskému poselství doprovoditi poručí: jakož pak ihned od kovářův cikánskejch z želez a z pout sme vybiti. Pro radost celou noc sme nespali, nýbrž naše hadry v hromadu svázali, něco vězňům nebohejm, kteří tam po nás zůstali, rozdali a s nimi se žalostně rozžehnali; nebo nebožátka vidouce, že po nás ještě déleji v tak bídnéjm vězení zůstati mají, téměř o vysvobození svejm zoufali. Byli pak tito: Balakdiak, lajtenant z Erle, ten již 14 let v věži seděl; Husar Matyáš a Kazda Krištof, Uhři, a Hernštejner Němec, kterej v Vyhyšti pevnosti lajtenantem bejval. Ti nás prosili, při císaři našem, dostaneme-li se do křesťanstva, sollicitírovati, aby také ubozí z té ukrutné věže skrze proměnění jinejeh Turkův za ně vysvobozeni bejti mohli. A tak se s námi žalostivě rozžehnali s velikejm pláčem.
My na ráno z věže té přetmavé, černé, rovně v den památný sv. Petra a Pavla, apoštolův Páně, sme vyšli a v ní dvě létě a pět nedělí oustavně seděli a agovi našemu z takové jeho k nám náchylnosti a prokázané milosti i jinejm strážnejm děkovali, a že jim pěknejch nožů a agovi hodinky bijící poslati chceme, sme připověděli; jakož sme potomně tak učinili. Tu nás aga do Galaty města k englicskému poslu dovésti dal, kterýžto nás laskavě a přívětivě přijal, lázeň nám připraviti a z těch nečistot obmejti poručil. Jakou sme my pak radost z té svobody naší měli, vypraviti možné nejni, nežli kostely neb kláštery katolické, jichžto sedum jest, sme navštívili a Pánu Bohu z vysvobození z tak pčeukrutného vězení poděkovali, a aby naším průvodčím a milostivejm ochránčím až do naší milé vlasti bejti ráčil, sme zkroušeně žádali.
Těch časů sultán Mehemet se vším dvorem a s nejpřednějšími soldáty z Konstantinopole vyjel s nevýmluvnou slávou, stany svý před městem rozbíti dal a vedlé obyčeje svého několik dní tu odpočíval, až by se všeckno vojsko v hromadu strhlo; nebo ještě na několik bašův z Egypta, z Palestýny, též z Kaira i jinejch zemí očekáváno. Bylo se nač dívati, jakej pěknej řád zachovávají v rozbíjení stanův; kteréžto ležení tak široké bylo, že ho téměř přehlédnouti žádný nemohl. Mehemetovi bašovi byl dán forcuk, kterej hodinu po půlnoci s padesáti tisíci lidu vždy den před císařem a hlavním vojskem táhl, cesty zopravovati a stany sultána a předních officírův rozbíjeti dal, takže vždyckny stany se měnily, a nežli sultán přitáhl, rozbitý pohotově byly, čtverhranaté, rovně jako pevnost nějaká, se svejmi baštičkami a portami, též rozlosovanejmi ulicemi. Obyčejně, kde v širém poli bylo, v prostřed všeho ležení tu pro císaře, vzlášť pro komorníky, pro jiné dvořany, pro koně, vozy, pro baše i služebníky, jejich převeliké stany zelené pčihotoveny byly, nic jináč, že se v nich zablouditi mohlo jako v městě v ulicíeh. Brány z pláten voskovanejch udělaný a všudy guardií císařskou osazený byly, že žádnej k sultánovejm stanům bez jistýho povolení přistoupiti nemohl.
Když tehdy Mehemet baša táhnouti měl napřed pro bezpečnost cesty, tehdy žádného křiku, hluku ani troubení slyšeti nebylo, kromě na maličký bubny, a to skrovně, aby se toliko vojáci věděli číín spraviti; také tak tiše stany rozbili a beze všeho hřmotu na velbloudy a mezky nakládali, že se čemu diviti bylo: u nás padesáte vojáků větší neřád a křik by udělalo. Za kterýmžto císař a hlavní ležení táhlo a on svou obyčejnou guardii od jančarův, solakův, spahů, kapidžilarů a nejpřednějších bašův v znamenitém počtu maje, vprostřed nich jel. Po pravé straně vždyckny dvanácte tisíc spahů, oglanlarů s žlutejmi praporečky na kopích, i po levé tolikéž, dvanácte tisíc rejtarů s červenejmi praporečky na kopích, jako by mák kvetl, jelo, před samou osobou do dvanácte tisíc jančarův pěšky šlo. Potom sultán a bašové jeli, za ním všech zemí jeho sanžaky nebo zemský praporce a veliké bubny na velbloudích nesli, a když sultán polem táhl, oustavně bili. Za císařem všeckno dvořani a nejposléze Cikala baše s renegáty a poturčenejmi křesťany i jinými Turky přidanejmi, okolo patnácti tisíc, táhl. Okolo samého císaře solakové a kapici s luky a šipkami a komorníci neřády napravovali, a aby se pěkně řadem šlo, pozor na to dali, všelijaké kratochvíle na cestě císaři činíce, divné kejklíře majíce, kteří před sultánem zápasili, skákali, se přemítali, někteří na koních běžících rovnejmi nohami na sedle stojíce, zase se opak obrátili a v plném běhu z sedla a zas v sedlo skákali a summou rozmanité kratochvíle provozovali.
Když pak sultán s hlavním vojskem od Konstantinopole odtáhl, tehdy poslové rozličnejch potentátův s beglerbegem Grécie a ostatním vojskem okolo osumdesáti tisíc lidí svý stany rozbili a na tomtéž místě před městem též odpočívali. Náš englicský posel spolu s námi dva dni jsme zůstali a třetí den v pěkným pořádku za sultánem táhli a vždy tu stany rozbili, kde císař noclehoval, až sme do řecskýho Bělehradu přijeli.
Tu se všecko vojsko v hromadu strhlo, jehož oni na pětkrát sto tisíc bejti šacovali, ale vskutku se tolik nenacházelo, nýbrž do třikrát sto tisíc všeho lidu i s chasou a ničemnou luzou bejti mohlo, však brannýho lidu okolo půldruhéhokrát sto tisíc zajisté bylo. Tu převelmi široce své ležení rozbili, takže se nemohlo přehlídnouti. Císař na zámek nechtěl se ložírovati, nýbrž polem ležel, k němuž také několik tisíc Tatarův přitáhlo, kteřížto dnem nocí vesnice křesťanům huldovním pálili, hovězí dobytky, stáda klisen plachejch do ležení přihnali, takže převelikou hojnost měli a za tolar dva, víc i míň, vola uherskýho a krávu za sto asper 30 prodali. My také tele pod kravou za 8 asper koupili a masa do vole se najedli; neb tu Turci bili dobytek, na drobný dlouhý šnyty sekali, nasolili a od jednoho stanu k druhýmu provazy natáhli, toho masa navěšeli a na slunci udili. Také každodenně křesťanských vězňův drahně zajímali a sultánovi presentírovali. Před pevností Bělehradem ležel sultán asi dvě neděle.
Zatím náš posel englicský při Ibrahim bašovi sollicitíroval, aby nás k Budínu propustil, že chce císaři našemu psáti a o pokoj traktírovati. Jakož pak nám i audiencí u Ibrahima baši a janičar-agy způsobil, před kteréžto když sme do stanu puštěni byli, jim nohy políbivše, aby nás prvé nežli velikomocnej sultán k Erly přitáhne, propustil, prosili, že konečně náš císař komisaře podlé nás, kteří by na místě jeho se sultánovi pokořili a za pokoj žádali, odešle. Otázal se nás baše, viděli-li sme jejich všeckno ležení, velikou sílu a počet nesčíslnej lidu, ktercj proti giaurům táhne. Když sme odpověděli, že sme toho nespatřili ani spatřiti nemohli, poněvadž sme v nejzadnějším houfu mezi velbloudy a mezky táhli, poručil ihned nás po všem ležení voditi, municí a střelbu vokázati i tu všecken lid vojenskej velmi pěkně a oupravně v kvartýřích rozlosovaný. Když sme pak všeckno ten den spatřili, na ráno opět s naším poslem englicskejm před baše do stanu povoláni jsme byli. Ptal se nás, viděli-li sme převelikou císaře jich sílu a moc a může-li náš král tak mnoho lidu sebrati a proti nim se postaviti. Dali sme za odpověď, že sme všeckno viděli a jak živi víceji vojenskýho lidu nespatřili a že možná věc není císaři našemu, byť se všeckno křestanstvo v hromadu strhlo a žádný doma nezůstal, takový počet lidu sebrati; a protož že náš císař o takové veliké síle sultánový nic neví, jináč že by hned o pokoj jednal, císaři se pokořil a dary znamenité pro ukrocení hněvu tak mocnýho pána odeslal: protož aby nás tím dřívěji, abychom o té přemocné síle císaři i všem křesťanům oznámiti mohli, propustili. Dal nám za odpověď, že tak chce učiniti, však abychom na dobrodiní nám prokázané pamatovali, všudy o veliké jejich síle rozhlašovali a křesťany, aby za pokoj žádali, dříve nežli se k Erly přitáhne, k tomu měli. A jestliže nás kterýho císař o jednání takového pokoje do jejich ležení poslati chce, abychom se ničehož nebáli, směle a volně se potřebovati dali, že přísahá při hlavě sultána, pána svýho, že se nám nic zlýho státi nemá, nýbrž znamenitejmi dary, pěkným šatstvem a koňmi že máme obdarováni a do vlasti naší propuštěni bejti. Což když sme všeckno a mnohem víc učiniti slibovali, byl nám dán pasport a psaní bašovi do Budína, poněvadž našieh tovaryšův ještě pět v věži od smrti orátora sedělo, aby je z vězení propustil a nás všeckny martalozům až do naší pevnosti proti Dunaji dotáhnouti poručil. Tak my mu všickni k nohám padše, poděkování učinili. Dal jest milej Bůh, že sme toho dne psaní k bašovi do Budína a pasportu dostali, nebo kdyby se toho nebylo stalo, jistě všickni na kusy bychom rozsekáni byli.
Když pak císař turecckej vším ležením hnul a k Erly táhnouti počal, tu v jedněch přepěknejch rovinách všecken lid zmustrovali, po obouch stranách lunety anebo křídla od velbloudův, mezkův a koní, jichžto do půldruhéhokrát sto tisíc bylo, udělali, každýmu velbloudu a mezku praporec na sedlo vstrčili, tak že se jináč sultán nedomníval, nežli že všeckno rejtaři, lid jeho sou. A potomně šlachtorduňk velmi pěknej udělali, tak široce, že nebylo možné ho přehlídnouti, a císaři dobrou naději k vítězství učinili. Potomně se rozdělili, proti sobě, jako by bitvu svésti měli, se sešikovali, děla a všecknu velkou střelbu vystříleli, ten houf, kterej na místě křesťanův byl, obklíčili, proti sobě harcovali, na utíkání jej obrátili, mnoho tisíc zajali, a jako by tak a ne jináč křesťany pobíti a zajmouti měli, císaři dlouhej nos udělali. A vždyckny, čím dál do Uherské země jeli, vždy v pěknejch orduňcích táhli a kundšoftýry, co naši před sebou mají, rozposílali.
Když sme pak k Solnaku přitáhli, tu sme novinu uslyšeli, kterak jest Hatvan od našich vzat, jak pesky a nekřesťansky Balouni s Turky, s ženami i s dětmi jejich sou zacházeli, těhotné ženy rozřezovaly, dítky při prsech napoly rozpoltili, za prsy mateře jich věšeli, je dřeli, vykuchávali, peněz hledali a summou se tak s nima katovali, že těžko slyšeti bylo, což oni ne že by Balouni, ale Němci to učiniti měli, pravili. Tot nenadále takovej křik, pláč a naříkání mezi Turky vzejde; kterékoliv vězně nedávno zajaté jměli, na kusy rozsekali a velikou přísahou se zavázali, dostanou-li které pevnosti naší, že v ní zase tak hospodařiti a rovně se odměňovati budou a že žádného Němce, ženy, starce ani dítěte ani vejše psa, kterej by Němci náležel, šanovati a živiti nechtí, nejbrž vše na kusy rozsekají. A v té furii posly a zvláště nás vězně také pošavlovati chtěli, kdyby předně ochrany Boží a potomně Ibrahim baši a jančar-agy nebylo, kteříž hned ten celý kvartýr, kde poslové křesťanští spolu s námi byli, jančarskou silnou vartou vobsadili a žádnejmu k nám přistoupiti nedopustili. Nám pak, abychom se žádným způsobem neukazovali, nýbrž v stanu zůstávali a z něho nevycházeli, pod ztracením hrdla zapovědíno bylo.
Zatím Turci, pro žalost v Solnaku tři dni leželi a se nehnuli a náš posel vždy skrze čauše svýho při bašeti sollicitoval, aby vedlé přípovědi jeho padesáte střelců turecských, kteříž by nás až do Budína doprovodili, nám dáno bylo. Ale baše se náramně rozhněval, a že nás všeckny pošavlovati poručí, pravil: za to-liž má nás svobodné propustiti, že otcové, strejčové a bratří naši tak nešlechetně u Hatvanu s jejich milejmi přátely, s Turky zacházeli. Ač kdyby byli samý muže pomordovali, že by tu žádného divu nebylo, poněvadž krygsmanský způsob to s sebou přináší; nežli s ženskejm, nevinnejm pohlavím a dítkami malejmi tak tyransky, ukrutně zacházeli, že jest věc peská, hovadská, tyranská a nikdy neslýchaná. A kdyby on hněvu sultána a předních officírů nekrotil, že bychom již dávno na kusy rozsekáni byli. Přotož aby mu v té věci pokoj dal a na něho nenabíhal, nechce-li se sám s něčím horším potkati.
Když pak náš posel žalostivě tak smutnou novinu nám oznámil, a že hrdly svejmi bezpečni nejsme, pravil, toho sme se náramně lekli a zarmoutili. Přitom jest nás napomenul, kdybychom se zkroušeně. Pánu Bohu modlili, poněvadž jest nás ráčil tak těžkého vězení zprostiti, aby dále ráčil naším milostivejm Bohem bejti; hněv Turkův ukrotiti a popříti se šťastně do naší milé vlasti navrátiti.
A poněvadž rozuměl konečně, jak se ležení hne, že nějakou půtku a strach pošavlování míti budeme, věrně se o nás staral a nám čtyry selský vozy s koňmi až do Budína najal, sto dukátů na cestu daroval, svýho tulmače křesťanského a jednoho jančara jemu přidanýho přidal, a abychom ve jméno Boží, jak císař k Erly potáhne, jinou stranou se k Budínu obrátili a Pánu Bohu se poručili, radil. Poněvadž pasport a psaní bašovi budínskýmu máme, již abychom se všeho odvážili, zdali budeme moci projíti a až do Budína se dopraviti. A poněvadž sme musili těmi nejnebezpečnějšími cestami jeti, kde ve dne i v noci Turci, Tataři i naši husaři štráfovali, jakož pak každodenně zajaté hejduky naše i husaře raněné a množství hlav do ležení přinášeli, tehdy musili sme tomu jančarovi přisáhnouti, trefí-li na nás křestané, že se jemu nic zlého státi nemá. On nám zase připověděl, trefíme-li na Turky, že bezpečně projedeme, poněvadž pasporty máme; nežli za Tatary, přijdeme-li jim do rukou, že neslibuje, nýbrž konečně on se všemi námi že na kusy rozsekán bude. Neb Tataři ani Turka nešanují, když trefí na 10 neb 20 a mohou s ně bejti, je pošavlují a jim všeckno poberou; na zápověd žádnou nic nedbají. Proto sme s sebou kalouše, to jest ukazatele cesty povědomýho vzali, a rozžehnavše se s pláčem s poslem královny englicský a jemu z tak velikýho dobrodiní poděkovavše, jak sultán od Solnaku k Erly se hnul, my zpátkem ve jméno Boží s velikejm strachem sme se obrátili. Ach, co jest přemocnej Pán Bůh! Nebo znaje srdce naše strašlivé, že sme se vždy zpátkem, zdali nás honí, ohlídali, a již-li na kusy rozsekáni budeme, očekávali, neb sme skrze ty nejnebezpečnější pasy a místa táhnouti museli (jinudy, jak nám kalouš pravil, nebylo možné), však milý Bůh ráčil to způsobiti, že jsme ten celý den od rána, než svítalo aneb svítati počalo, až do soumraku ani jednoho člověka nepotkali a neviděli, kromě když sme k jedné uherské, veliké vsi docházeli, tu sme několik honův od nás po vinohradech do sta Tatarův harcovati viděli, pročež strachem naplněni souce, k té vsi sme pospíšili, kterážto byla vůkol a vůkol příkopem obklíčena. Tu sme prosili, aby nás před Tatary ochránili a do vsi pustili, což sou tak učinili. Nebozí sedláčkové mostek přes příkop přendali a nás žalostivě přivítali, oznamujíce, kterak převeliké ublížení od Tatarův snášeti musejí, jichžto v té vsi do pěti set se kvartýrovalo. Protož nám radili, abychom nemeškajíce, na faru šli a se někde poskryli, aby nás nespatřili. Což sme tak učinili a k faráři jejich šli, a aby nám kostel otevřel, prosili. Kterýžto nám sejra kus a chleba přívětivě podal a do kostela pustil. Tu my všickni zkroušeným srdcem Pána Boha za smilování prosili a o ochranu proti těm Tatarům sme se modlili, a nevědouce sobě jaké rady dáti, co činiti máme, jančara, troufá-li, že nám naše pasporty platny budou, se ptali. Kterýchžto se tak mnoho bál, on jako my, všecken zbledl, a abychom žádnej s nimi turecsky nemluvili, zapověděl. Jak sme z kostela vyšli a naše koníčky, kteří nám naše svršečky na voze vezli, krmiti počali, toť o nás Tataři zvědí, kteřížto po vsi sobě vohniště zdělali, celý voly a skopce pekli a to uštíralé maso vobkrájeli a tak jedli. Do dvou set jich nás vobklíčilo, kdo sme a co sme, se ptali, jimžto my a jančar nízkou, turecskou poklonu učinivše, že by z poručení sultána nás do Budína vésti měl, jsme pravili, pasport i listy od sultána ukazujíce. Ale oni, že by neslušná věc byla nás propustiti, pravili, pro svýho hejtmana poslali a Bůh milej ví, co, sou s námi činiti chtěli. My se pak zkroušeně v srdci modlili.
A již právě slunce zapadati počalo a ten celej den pěknej a jasnej byl a nikde mračno viděti nebylo. Tof přemilosrdnej Pán Bůh, kterej nikdy v sebe doufajícfch neopustí, ráčil strhnouti převelikej vítr a po něm náramnej příval, takže nepršelo, nežli se lilo a voblak spadnouti musel, že všeckna ves i příkopy vodou se naplnily. A Tataři k svejm vohňům se navrátili, kteréž již všechny zhasly v tom převelikejm přívalu. S radou těch nebohejch sedláků svý koně zapřáhše, sme ze vsi vyjeli a oni nám jednoho, kterej by nás jinou cestou, nežli sme jeti chtěli, vedl, přidali. Zaplatiž jim to Pán Bůh, nebo všudy v těch okolních vesnicích Tataři leželi. Tak sme vždyckny v takové pršce až do půlnoci jeli, z bahen a blat koně i vozy dobývati a jim pomáhati musili a veliké množství vesnic od Tatarův zapálenejch a pustejch projeli, křik, pláč, naříkání od nebohejch lidí, též řvaní dobytků zajatejch sme slyšeli, avšak oustavně předce šli, neb naše koníčky i nás Bůh posilňoval. Až asi tři hodiny přede dnem, tu sme na nějaká lada přišli, koňům sena dali a sami odpočinuli. Jak koni pojedli, my zase vzhůru. Toť naši vůdcové milí s tou prškou s cesty daleko zabloudili, kde by byli, nevěděli a od nás pryč utéci chtěli. Čemuž jančar porozuměv, od sebe jim odjíti nedal, nýbrž přivázav oba za krk řemenem, před sebou, aby cestu ukazovali, hnal, pohrůžku jim čině, jestliže nás zase na pravou cestu nepřivedou, že jim hlavy setne. Tak oni potomně rukami cestu hledali a vždy oustavně dál od cesty odváděli.
Když pak již svítati mělo, toť ti naši vůdcové velmi nás přestrašili: poněvadž se nikterakž, kde sou, upamatovati nemohli, pravili, že slyší dusot koní a hlahol lidu; že se obávají, aby tu Tataři na štráf nevyjeli, neb všudy tu vůkol svý kvartýry měli; abychom se uchem na zem položili a poslouchali, že se země hejbá a konečně že nějakej, jakej pak koli lid jede. Což my přenesmírnejm strachem sme tak učinili, a že se země třese a hluk nějakej od lidu i řehtání koní slyšeti jest, sme potvrzovali. Protož sme se na tom místě zastavovali, a co činiti máme, se radili. Když pak se lépeji vyjasnilo, uhlídali sme nevelkej háj v širém poli a nemohše znamenati, co jest, jednomyslně, že by Tataři byli, sme pravili. A někteří, že praporce letící vidí, pravili. Ted my se všickni ustanovíme na tom, abychom se rozprchli, a kde kdo může, štěstí svýho hledal. Ale náš vozka jeden, ten čtvermo sám k tomu háji lezl, co by to bylo, ehtě zvěděti. A přilez blíže, že háj jest, uhlídal a "Jesus !" vzkřikne, dávaje návěští, abychom se nebáli. Toť milej jančar domnívaje se, že sou křesťané, prchnouti a utíkati chtěl, ale někteří z tovaryšstva kůň jeho pod ním chytili a utíkati mu nedopustili. Tak my teprva, jako bychom ze sna procítili, předce k tomu háji táhnem, a jakej převelikej strach nám ten hájíček nahnal, jeden druhého tejráme. Jak za ten háj vyjedeme - a již svítati dobře počalo - tak vopravdu uhlídáme proti sobě do třicíti husařů s kopími a praporečky hnáti, kteřížto zabodše koně a kopí založivše a "Allah, Allah !" vzkřikše, nás vobskočili a kopí na prsy postavili, čehož sme se velice ulekli i jančar. Však jak jest "Allah" uslyšel, hned zase vokřál a turecsky jim pozdravení dal. Kteřížto, kdo sme, odkud a kde jdeme, se nás ptali a od jančara zpraveni souce "Juri, Juri" skřikli, koně zabodli a pryč od nás jeli. Ti byli z houfu bašete z Bosny, který je před sebou vyslal, aby, kde sultán jest a kdy k Erly táhnouti má, přezvěděli. Tu se teprve naši vůdcové upamatovali a zase stranou k pravé cestě nás vedli, která do Budína běžela.
Jak se rozednilo, styšeli jsme z Budína velkou střelbu pouštěti, což nám podivné bylo, že tak daleko ji slyšeti. Tu nás opět žádnej nepotkal, ani kterého člověka sme viděli, až právě napoly k polednímu vidíme v rovinách z daleka velikej počet rejtarů, kteří proti nám táhli. Když pak k nám vždy blíž a blíže se přibližovali, tu sme přepěknej lid okolo desíti tisíc rejtarů viděli, nebo baša z Bosny s tím lidem sultánovi na pomoc k Erly táhl, a to v pěkném orduňku, až na něj bylo milo pohleděti: všeckno kopí s jejich rozmanitejch barev praporečky. Tu jak nás spatřili, okolo sta koní napřed se vyrazilo a proti nám ouprkem s založenejmi kopími skokem jelo. Náš pak jančar, jak poznal, že sou Turci, s svého koně ssedl, jim pozdravení a, kdo sme a kde nás vede, zprávu dal. S ním i tulmač náš k bašovi do houfu jel, jemužto pasporty ukázavše, a že sultán konečně již k Erly se vším vojskem se hnul, oznámivše, zase k nám přijeli. Jistě že měl týž baše velmi pěknej a oupravnej, vymustrovanej lid, jakej sme pak v ležení u císaře turecskýho (kromě dvořanů jeho) neviděli. Jak nás minuli, tak my také upřímo k Peštu se dáme a okolo třímecítmý hodiny do města přijdeme. Tu náš jančar kadimu pasporty ukázal, a aby nám hospodu dal, kde bychom do příjezdu bašovýho pobyli, poněvadž na štráfu byl, požádal. Což se jest stalo, ale my vždy v strachu byli, aby za námi zpátkem neposlali a nás vězením zdržeti neporučili. Na ráno, jak baše se domů navrátil a o nás zvěděl, hned mu od nás list císaře turecského dodán, v němž mu poručeno bylo, aby nás do nejbližší pevnosti křesťanský provoditi a pět tovaryšů našich, kteří po smrti nebožtíka orátora tu v Budíně u vězení sedějí, propustiti poručil. Což baše tak jest učinil, nám jísti, píti hojnost dal a martalozům, kteří by nás na ráno až k Vácovu proti vodě táhli, rozkázal.
My pak vždy, abychom tak lehce propuštěni býti měli, sme pochybovali, rozpomínajíce se na jejich hněv a prchlivost pro vzetí Hatvanu. Každou hodinu, zdali za námi k bašovi, abychom do vězení dáni byli neb býti měli, vzkázáno nebude, jsme očekávali, ale milej Bůh nás toho zachovati ráčil.
Nebo poslavše my na ráno naše sedláčky neb vozky s některejmi věcmi a hadříčky našimi po zemi k Vácovu, jich sme žádali, aby jim o vysvobození našem oznámili, chtějíce jim chudinkám od fůry zaplatiti; kteřížto nebozí mezi Tatary trefili a od nich pošavlováni sou. My pak vsedše na čejku od dotčených martalozů proti vodě taženi sme byli, náš pak jančar s dragomanem nebo tulmačem na koních po břehu Dunaje jeli. Když sme pak již blízko k pevnosti jeli, viděli sme na baštách plno knechtů německých, jináčeji se nedomnívajíce, nežli že vozkové již o příjezdu našem v pevnosti oznámili. Ale jináčeji bylo. Nebo některej den předtím Turci se do ženskejch šatův přistrojili, na těch lodích až pod samou pevnost plouli a dva rybáře a jednu ženu zajali, svázali a k Budínu plouli. I domnívali se křesťané, že opět jim Turci strach udělati chtějí a že sou se v způsob vězňů, aby je tím volněji zklamati mohli, připravili. K tomu s druhé strany Dunaje našeho jančara a dragomana viděli. Protož mezi sebou na tom sou se snesli, aby nás předce až právě, co by z děl dostřeliti se mohlo, k pevnosti nechali. Ale my vidouce již tak blízko pevnost křesťanskou, radostí nevědouce co činiti, jeden druhého objímáme a líbáme. Tot z pevnosti dva kusy vystřelili, jeden k jančarovi a druhý k našemu šífu, až nás voda vostřikne. Tak nás martalozové zase po vodě dolů pustiti chtěli, ale my jim nedáme, vesel se chytíme, klobouk na kopí strčíme, velikým hlasem, že křesťanští vězňové sme, voláme.
Vida to nad knechty hejtman němecskej, nějaký Roznhon, ten přistoupil k piksnmistrovi a více stříletl nedal, sice v konečnosti druhou ranou by nám byl šíf prostřelen a my se ztopiti museli: jakož jest sám potomně pravil, že jest lépeji zaměřil nežli prvé a byl by nás jistě nechybil. Tak my předce oustavně německy, uhersky voláme. Toť proti nám jedou dvě čejky uherské s jejich praporečky a dva kousky napřed. Ti nás objedou a nám Dunaj vezmou, abychom utéci nemohli, a pak upřímno k nám, majíce přiložené kohoutky k ručnicím, co sme a odkud sme, se ptajíce, což my jim zprávu dali. Oni naši čejku k svejm přivázavše, až před samou pevnost přitáhli. Tu my všickni na břeh vystoupivše sme poklekli a Pánu Bohu z vysvobození z tak těžkýho vězení a od našich přátel srdečně, s pláčem poděkovali. A souce od nejvyššího té pevnosti přívětivě vítáni, bydlem a pitím dobře opatřeni, že to s druhé strany náš vůdce jančar a dragoman jest, sme oznámili, a aby také k pevnosti na lodi přivezeni byli, že má listy k nejvyššímu dodati, prosili. Jakož jest se i stalo a oba do městečka přivezeni sou.
Zůstavše tu přes noc na Vácově, na ráno na šífu k Ostřehomu sme jeli a všudy na břehu Dunaje mrtvé a nemocné knechty ležeti viděli, kteřížto mimo nás sebe se plavící - již napoly někteří mrtví - pro Bůh prosili, ruce spínali, abychom je do šífu vzali a do Ostřehoma dovezli. Jakož sme pak tři na šíf vzali, ale dva nám umřeli a třetí do ležení dovezen jest.
Když sme pak v noci nedaleko ležení našeho ostřehomského na břeh vystoupili, trefili sme na šiltvach švábskýho regimentu a oznámivše, kdo jsme a odkud, několik hodin sme na tom místě čekati museli. Vachtmistr jejich s jinejmi soldáty s vindlichty proti nám šel, nás přivítal a do ležení s sebou vzal. Na ráno arcikriíže Maximilian pro nás, abychom na zámek ostřehomskej k Jeho Milosti přišli, poslati ráčil. Ctiž když sme všickni najíti se dali, ráčil se nás o všelijakejch věcech a zvláště o císaři turecském, sám-li osobně v tažení k Erly jest, ptáti, nebo nic jistýho o sultánovi věděti neráčil. Čemu sme se velmi podivili, že tak ničemné kundšofty křesťani mají. Protož sme J. M. oznámili, aby tomu skutečně věřiti ráčil, že jest sám sultán osobně z Konstantinopole vytáhl, až do Solnaku se vším vojskem přitáhl, jehožto sme očima svýma před pěti dny viděli, a nyní že nejdáleji od Erle šest mil uherských jest. Protož aby J. M. těm falešnejm kundšoftům, a jakoby jeden baše byl podobnej sultánovi (jak někteří nejvyšší J. M, zpravují) kterýž se za sultána vydává, věřiti neráčil, neb v pravdě a jistotně sám sultán Mehemet osobně k Erly táhne. Davše všelijakou hodnověrnou zprávu o tom jeho tažení, regimentu a síle, čemuž se J. M. podiviti, a že tak omylně zpraven býti ráčí a že tak ničemné kuiidšofty a nepravdivé J. M. docházejí, na své befelinhabry sě ráčil domlouvati a hned vzhůru troubiti a vším ležením hnouti. Upřímo chtěl k Erly táhnouti, ale táhli tak, že nedotáhli, Erle neretovali, nýbrž Turkům vzíti takovou znamenitou pevnost nechati musili.
Tu v Ostřehomě shledal sem se s strýcem svým pánem Šťastným Vratislavem a s Albrechtem Vratislavem, který u Hatvanu v koleno postřelen byl a od té rány potom umřel a v Ostřehomě pochován jest. My pak prosili sme J. M. arciknížecí, aby nás ráčil až do Vídně dáti dovézti, poněvadž pro mdlobu sme jíti dobře nemohli, neb nám převelice nohy otekly nic jináč nežli jako špalci. Což J. M. k tomu povoliti a landkočím do Vídně nás dovézti poručiti ráčil.
Přijevše do Vídně tebdáž k J. M, arciknížeti Matyášovi, u J. M. sme audiencí měli, ruku políbili, a o tažení sultána a o síle jeho jistou aneb jistotnou zprávu davše, za fedrunk, kterak bychom do Prahy dojeti mohli, sme žádali. Což J. M. milostivě na cestu nás penězi fedrovati a až do Prahy k J. M. císařské Rudolfovi, toho jména Druhému, dovézti poručiti ráčil.
Tu přijevše, s přátely našimi se shledavše, ó, té nevýmluvné radosti možno vypsati nejni! Zvěděv o nás J. M. císařská, ráčil nás milostivě povolati, jemužto ruku poníženě políbivše, jak mnoho sme v službách J. M. pro všeckno křesťanstvo vytrpěti musili, jsme oznámili, aby naším nejmilostivějším císařem, králem a pánem býti a nějakou potěšitedlnou odměnu za to dáti ráčil, poníženě prosíce. Což J. M. na nás všeckny dobře pohlédnuv, německy: Wir wollen thun, řekl a od nás odjíti ráčil. I ačkoli bylo od J. M., nemalá summa peněz aby mezi nás rozdělena byla, poručeno a nařízeno, však Bůh ví, za kým jest zůstala; nebo některým cizozemcům Němcům sto půldruhýho sta tolarů, víc i míň, aby se domů dopraviti mohli; dáno, nám pak Čechům po mnohým sollicitírování nic dáti nechtěli, nýbrž na nás to podáno bylo, chcem-li při dvoře J. M. C. sloužiti, že před jinejmi fedrunk i místo jmíti máme. Ale my sme vše Pánu Bohu poručili a k rodičům a přátelům našim bez peněz se raději domů navrátili; kteříž nás, jak každej souditi může, s velikou radostí srdce přijali. A tak jeden každej z nás jistě z toho se radovati a veseliti má a Pánu Bohu, tomu nejlepšímu v zármutcích těšiteli a pomocníku, který nás, an všechna naděje klesla, pomoc všelijaká zahynula a všem lidem, Turkům i křesťanům za nemožný se zdálo, abychom z tak těžkýho, tmavýho a k vysvobození nemožnýho vedlé lidského soudu vězení do naší vlasti se navrátiti jměli, mocnou svou pravicí vysvobodil, srdcem i ústy do naší smrti zkroušeně děkovati máme.
Jemužto v Trojici jednomu pravému a živému Bohu budiž čest a chvála vzdávána na věky věkův.
AMEN.
Soli Deo laus etgloria.