Úvod

Homiliář Opatovický jest latinský kodex, podle písma z doby okolo roku 1150, uložený dnes (1939) mezi cimeliemi universitní knihovny v Praze. Téměř pět set stran osmerky při středověkých úsporných zkratkách vydá tolik, kolik by asi vydal tisk. Patříval postupně opatovickému klášteru, založenému 1073, jehož exlibris nese, neurčenému českému králi V., kališnickému knězi, jesuitům u sv. Klimenta, kde jej poznal Balbín. Jest vlastně všeobecně znám svými českými glosami z třináctého věku, které mu zajistily místo v našich literárních dějinách, avšak prudce rozdílné názory o původu a obsahu díla, staršího ovšem než rukopis, byly příčinou, že veřejnosti nebyl o vlastním obsahu předložen obraz a soud vyhraněný a obecně přijímaný.

Překladem aspoň šesti kázání budiž českému čtenáři přáno ochutnati přímo znamenité památky přemyslovské doby knížecí, chované kdysi v královské knihovně, a přijmouti s vlídným srdcem živá slova. Všeobecně křesťanský ráz nauky v kázáních na hlavní svátky a v několika přídavcích ztěžuje moderní otázku autorství a určení. Opatovický původ rukopisu, české glosy a prvý pokus o český překlad vůbec (kázání o modlitbě Páně), pět kázání o našich patronech, která jsou českého původu a rovnocenná ostatním, opravňují považovat tuto českou redakci převážně asi cizích kázání za doklad české křesťanské prakse v I. 1000-1150 v době vnější organisace církevní správy a vnitřního prohloubení. Po legendách, předvádějících svaté jako vzor lidí, ale přece jen čestnou výjimku, značí homilie požadavek a provádění náboženského programu západního v duchu světců Augustina. Bonifáce, Burcharda, a zvláště svatých Václava a Vojtěcha.

Prozkoumávání této vzácné památky, již v majitelích nesoucí rysy českých dějin, nebylo, mimo svou podstatu, ušetřeno sporů, táhnoucích se už od dob svatého Metoda. Palackého mínění bylo jasné: homilie pod králem Vladislavem I. od Čecha pro Čechy, ačkoli v latině psané; Hoefler považoval za autora biskupa Jaromíra, nepodepsaný kritik ve vídeňských katolických novinách důvodně odporoval a ukázal na nejednotnost díla a mezinárodní látku synodních usnesení, až r. 1863 Homiliář vydal neúplně a nedbale theolog Hecht v rámci dějin Němců v Cechách. Právník Schulte v úvodě vydání prohlašuje za autora biskupa Heřmana, původem z Nizozemska, avšak Hanuš odrazil tyto aspirace poukazem na tři různé roční cykly kázání a na skutečný chrestomatický ráz tzv. Homiliáře. Po právníku Ottovi a historiku V. Hrubém věnoval se opatovickému homiliáři r. 1931 P. Konstantin Miklík a snažil se jako oba jmenovaní usvědčit z autorství přece jen biskupa Heřmana, jak dokládá také edici Hechtem vynechaných částí. Přehled názorů i edice Miklíkovy jsou cenné, avšak jeho míněni, že Homiliář jest stylově i obsahově jednotný, jest příliš krátce vyloženo a nepřesvědčuje, jak jest zřejmo již jen z obou kázání o sv. Václavu.

Stručně naznačeno, kázání nejsou od jednoho skladatele a upravovatele. Vyznačuje je stejný románský dobový duch zbožnosti a jeden slovník. V malém okruhu biblických citátů mají zvláštní místo ohlasy Listů apoštolských. Jako počátky apoštolské činnosti vůbec podávaly Listy pevné požadavky životosprávy také později pokřtěným národům a současně s legendami jasně soustřeďovaly v době 700-1100 konání kolem ctností a nectnosti (srov. list sv. Pavla ke Galat., c. 5). Na druhé straně prozrazují autory mistrnější i méně původní, slohově jsou jednoduché. jiné se zvedají nejen v užití, na př. sv. Augustina. ale i ve vlastním pokuse k obrazu a rýmované prose, založené na rétorické formě stejných koncovek 'similiter cadens", která sloužila za základ rýmů v řečích národních. Jsou zároveň předchůdci skutečné poesie duchovní, hymnů a sekvencí doby sv. Tomáše Akvinského a Tomáše z Celana. Ve stavbě celku a postupu výkladu jsou v Homiliáři kázání jak ucelená, tak odbíhavá, v myšlenkové formulaci věty prostší i vznešená. Jistě jsou také určena pro různé vrstvy věřících posluchačů a některá jen pro čtení, ale také věroučně předpokládají jen základy, jiná jsou již skoro theologii; také církevní organisace a předpisy nemluví o jedné době. Ačkoliv tedy nepodávají jednotný obraz autorské práce určitého vročení a dějiště, jsou přece jen dokumentem českých dějin v jistě záměrném výběru opisovače a redaktora kodexu. Ten jednotný dobový duch jest památníkem snažení české církve od smrti Vojtěchovy do Jindřicha Zdíka a Soběslava, kdy pak doba se naplní programem "nového člověka", jiných ctností (timor, pietas, scientia), novým sebevědomím, které dovolí Soběslavovi označiti se jako "nejkřesťanštější panovník". Homiliář jest svědectvím o tom, jak byl plněn odkaz svatého Vojtěcha, který český stát a národ právě před 900 lety, r. 1039 slavně přijal. Odkaz odpovídá duchu listu samého Řehoře VII., který papež českému národu r. 1075 vydal po osobních informacích biskupů Přemyslovce Jaromíra Pražského a Jana Olomouckého.

Tak se tedy u nás v duchu odkazu Vojtěchova v l. 1000 až 1150 česky kázalo a taková česká kázáni zde vznikala. Základ Homiliáře, prvý cyklus, byl opsán a složen patrně v XI. století v Praze v sídle biskupově, další kázání byla zapsána v benediktinském klášteře Sv. Vavřince v Opatovicích, známém vzdělaností stejně jako Břevnov. Opatovický písař vybral z předlohy cyklus od vánoc do Sv. Václava, pak opisoval z porůzných předloh, někdy po druhé totéž. Avšak homilie ukazují, že výklady jsou podružné a obsah hlavní. Zastoupeny jsou hlavní svátky a svátky P. Marie, některých svatých (sv, Štěpán, Sv. Vavřinec, Sv. Martin, Dušiček), zaváděných v 11. a 12. věku u nás, jak patrno ze zasvěcení kostelů a z křestních jmen, i starších, sv. Jimrama a ovšem Václava a Vojtěcha. Ráz kázání jest živý a při zřeteli na všední život nepostrádá radosti a poesie; požadavek zevnitřnění víry a zanechání vnějších pověrčivých přežitků byl zbytečně chápán jako boj proti naprostému pohanství. Společensky pronikavé jsou ovšem požadavky nejen jednoženství, ale i manželské cudnosti (v duchu václavské tradice i listu Řehořova), střídmosti, dobrodiní almužny, překrásně zosobněné sv. Martinem, k jehož hrobu se sv. Vojtěch vypravil a jemuž poté věnovány: oltář v Sázavě, krypta při hlavním kostele sv. Víta, Václava a Vojtěcha a rotunda na Vyšehradě. Celkově jsou homilie dobovým dokladem pro úsilí o zevnitřnění a organisaci české církve v době od Sv. Vojtěcha k Jindřichu Zdíkovi a králi Vladislavovi, zejména pokud jde o vládu krále Vratislava. Povzbuzující nadčasová nauka církve pro vždy stejně křehké lidstvo proráží nad starobylou patinu díla, které je duchovním protějškem světské kroniky Kosmovy. Bylo by jistě spravedlivo vydati přístupně větší cyklus.

Karel Doskočil

zpět na obsah Další: Kázání o narození Pána našeho Ježíše Krista