|
- Králík | - Legendy | - |
(Zpracování v Kosmově kronice)
překlad z latiny
Roku od narození Páně 1004. Benedikt se svými druhy byl umučen. Za času císaře Jindřicha, jenž po Otovi Třetím spravoval říši římskou, žilo v Polsku patero mnichů poustevníků, "pravých Izraelitů": Benedikt, Matouš, Jan, Izák, Kristián a šestý Barnabáš. V jejich ústech nebyl nalezen klam ani v jejich rukou zlé dílo. O životě těchto otců bych měl psáti mnoho, ale raději chci psáti málo, protože vždycky se liběji požívá jídlo, jehož se skrovněji předkládá.
Obcování jejich bylo chvalitebné, Bohu milé, lidem obdivu hodné a těm, kdož ho chtěli následovati, příkladné. Neboť proto se obdivujeme zásluhám svatých, abychom následujíce jich sami se stali obdivu hodni. Těchto tedy pět mužů ne nevhodně můžeme přirovnati k pěti přístřeším rybníka bravného nebo k pěti moudrým pannám, majícím dostatek oleje milosrdenství, protože, sami chudi jsouce, chudým Kristovým, jež chovali v svých příbytcích, jak mohli posluhovali živobytím z milosrdenství. Oni sami pak měli takovou ctnost zdrženlivosti, že jeden z nich dvakrát, jiný jednou v sobotu, žádný však denně nepožíval pokrmu. Pokrmem pak jim byla zelenina, vlastníma rukama vypěstovaná; chléb zřídka mívali, rybu nikdy, luštěnin nebo jáhel směli požívati jen o velikonocích; pívali čistou vodu, a to jen s měrou; masité jídlo jim bylo ohavností a pohlédnouti na ženu prokletím. Oděv jejich byl drsný a hrubý, utkaný z koňských žíní. Na lůžku byl kámen za podušku a rohož, a to velmi stará a pro každého jediná, za pokrývku.
Pokoje nepřáli sobě a bdívali po celé noci v žalosti nad svými hříchy i nad lidu špatnými skutky.
Brzy zní prsa, od častých úderů zsinalá, brzy se potí těla od neustálého klekání zemdlená, brzy s rozepjatýma rukama a upřenýma očima každý za vzdechů vroucně se modlí. Nikdy nemluvili mezi sebou, leč jen na přicházejícího hosta, a to málo slovy. Vpravdě byli zákona činiteli, ne slyšiteli, vpravdě sebe samé s vášněmi a žádostmi těla křižujíce a křiž Kristův myslí i tělem nesouce, vzdávali oběť Bohu milou ne z cizího statku, ale z vlastního těla, neboť každého dne se tepali. Takovým u nich bývalo zvykem, že jednoho každého rána dali si ihned po mši až dolů ztýrati hřbety.
Na svou padaje tvář děl k druhému bratrovi bratr:
"Hřešíš, chceš-li mne šetřit, a biješ-li, nijak mne nešetř!" a ten stoje s metlou odpovídal:
"Staň se, jak chceš!"
Pak modlil se ke Kristu, šlehaje bratra, řka:
"Ó, kéž pro tyto skutky ti odpustí laskavý Kristus."
Sám se pak položil na zem a svá zas mu nastavil záda. Neříkal: "Bolí to, bratře," když jeden druhého mrskal, nýbrž "Žehnejte!" zpíval neb "Smiluj se nade mnou, Bože!" Lehkoť snáší se věc, již každý ochotně trpí.
Bůh hledě z výsosti na jejich trpělivost a bezúhonný život i na vytrvalost ve víře a skutcích, chtěl již odměniti strádání svatých svých a cestou podivuhodnou je uvésti v rozkošnou vlast, když k nim přišel kníže Měšek, uslyšev o jejich dobré pověsti a svatém obcování, s několika průvodci, aby sebe těm svatým mužům poručil. A poznav jejich nouzi, dal jim velikou hojnost peněz, totiž měšec naplněný sto hřivnami, a přijav od nich bratrství a společenství v modlitbách, radostně se vrátil na svůj dvůr, snažně jich poprosiv a sebe jim poručiv, aby ho vzpomínali. Ale oni nevěděli, co by si s penězi počali, protože nikdy nic takového neměli. Stáli ustrnulí - neboť již půl roku nic spolu nemluvili - až jeden z nich otevřel ústa a pravil:
"Poklady zlata a stříbra jsou zajisté osidlem smrti a těm, kdož mají přebytek v zlomyslném měšci, nesnadno se otevrou půvabná místa láje, zato však hrozná muka pekelná budou je trápiti v Etně. Jistě nás pokouší nepřítel pokolení lidského, aby z nás učinil nepřátele Kristovy. Neboť kdo jest přítelem světa, bude učiněn nepřítelem Božím. Bohu se totiž protiví, kdo jeho přikázání neostříhají. Řeklť Bůh: "Žádný nemůže dvěma pánům sloužiti," a jako na vysvětlenou připojil: "Nemůžete sloužiti Bohu a mamonu." Již budeme otroky poddanými mamonu my, kteří jsme dosud byli svobodnými dětmi skromnosti. Zdali se nebude báti při zašumění větru, kdo ponese zlato? Či se nestává, že pocestný s prázdnou mošnou si zazpívá lupiči ve tvář?
Což nepřišli k nám častokrát loupežníci, a když nenašli, proč by nás zabili, odešli, někdy nás zranivše, jindy přijavše požehnaní. Jistě již letí pověst po světě, že milujeme svět a ty věc, jež jsou světa. Volají proti nám i tyto peníze samy, jež nikdy neumějí mlčeti, a jižjiž se objeví ve dveřích nešlechetná rota lupičů, protože, co činí páni, vědí přemnozí. Ba spíše budiž hodně rychle vyvržena tato návnada smrti, potrava zlého, škoda duši, a toto stříbro ať se vrátí tornu, čí jest." I pošlou jednoho z bratří, jménem Barnabáše, jenž vždy vyjednával věci vnější, aby od bratří vyřídil knížeti toto: "Ač jsme hříšníci a lidé nehodní, přece vaši paměť stále chováme v svých modlitbách. Stříbra jsme nikdy neměli a nechceme je míti. Nežádáť Pán Ježíš Kristus od nás stříbra, nýbrž dvojnásobnou hřivnu dobrých skutků. Mnich, maje groš, nestojí za groš. Hle, vezmi si to své stříbro; nám není dovoleno míti věci nedovolené."
Když on odešel ke dvoru, hned v první čtvrtině noci přibyla nepřátelská rota, a vrazivše náhle do dveří, našli je, ani zpívají žalmy Hospodinu. Meče jim k hrdlům přičinivše pravili:
"V svatém-li pokoji žíti si přejete, stříbro, jež máte, ihned všecko nám dejte a ušetřte života svého. Neboť dobře to víme, že bohatství od krále máte."
Ale oni se dokládali Boha za svědka, k penězům se vytrvale neznali a řekli: "Peníze, jichž hledáte, jsou již v komoře knížecí, protože jsme jich neměli potřebí. Nevěříte-li tomu, zde jest naše obydlí, hledejte, jak se vám líbí, jen nám neubližujte." Ale oni, tvrdší než skály, pravili: "Není třeba řečí, buď nám vydejte peníze od knížete, nebo propadnete hrozně hrdlu." a ihned je nelítostně svázali, po celou noc rozličnými mukami trápili a nakonec všechny zároveň mečem zabili. A tak bezbožníků hněv přenesl je do nebeského království. I bylo umučeno těchto pět bratří: Benedikt, Matouš, Izák, Kristián a Jan, roku od narození Páně 1004 dne 11. listopadu.