|
- Králík | - Legendy | - |
Mnich Břevnovský: Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily,
báby jeho
Překlad z latiny
Pánu a třikrát blaženému svaté pražské církve Boží druhému biskupu Vojtěchovi bratr nejponíženější a ze všech mnichů ani názvu posledního nezasluhující, křesťan pouze podle jména, přeje v Kristu Ježíši hodnost zdaru a štěstí podle přání.
Shledávaje, že utrpení blaženého Václava i báby jeho blažené paměti Ludmily, kteřížto jako nové hvězdy světlem svých ctnosti září své české vlasti i všemu národu, v rozporných skladbách a nikoli úplně bylo vyloženo, uznal jsem za vhodné požádati vaši svatost, rodem z téže krve pocházející, abych z vašeho rozkazu i povolení směl je poopraviti, nebo chybí-li něco, vyptati se pozůstalých ještě z doby té kmetů nebo kterýchkoli lidí nábožných, kteří skutky jejich buď na své oči byli viděli nebo z doslechu od jiných se o nich dověděli, a tu doplniti. A vzal jsem si to také na péči nikoli z nějaké vypínavosti, poněvadž věru nadobro jsem nezkušený v řeči a všeliké uhlazenosti výrazové neznalý; a kdybych i toho všeho sdostatek měl, přece tíha hříchů by odrazovala zásluhy tak velikých světců hlásati. Než jakkoli nezpůsobilost naše i nedostatečnost převeliká jest a vzdělání naše, přirovná-li se k vzdělání znalců, vzděláním býti přestává, nevzdávaje se přes nesmírnost svých vin naděje na odpuštění, pokusím se s důvěrou v pomoc těchto svatých písmem zaznamenati, jak se věci mají.
Ale nejdříve nutno říci, že kdyby ostatky takových a tak vynikajících svatých a důstojných svědků Kristových, divy znamenitých zázraků se skvějící, uloženy byly v končinách Lotharovců nebo Karlovců a jiných národů křesťanských, dávno by děje tyto písmem abych tak řekl zlatým byli vymalovali, zpěvem responsorií a antifon a povzbuzujícími kázáními ozdobili a přemnoho klášterů vystavěli, ačkoli sami plesati mohou, že chovají ctihodné zástavy jim podobných mučedníků, vyznavačů, panen a ostatních svatých.
Než my toho všeho pohřešujíce a tyto, abych tak vyznal, po Bohu jediné majíce, skoro nedůstojně se k nim chováme a moc jejich co den nehodní vidouce, jakoby nevěřícími zůstáváme a jim sloužiti nechceme. Tolik aspoň budiž o naší nedbalosti řečeno.
Nyní vás prosím, slovutný biskupe a potomku nejdražší, když jste mně nehodnému toto dílo na sebe vzíti kázal, abyste mi prosbami u společného našeho ochránce pomáhal, aby ten, jenž zásluhami svými uvedl vás v hodnost biskupskou, až vám někdy u Krista Pána korunu slávy za zisk z ovcí svěřených vytěžený zjedná, nám aspoň odpuštění hříchů vyžádati ráčil. Též snažně prosíme, aby vaší skvělou moudrostí vše to, co pošetilost naše nemoudře prořekla, bylo vymazáno a učeností vaší okrášleno. Také svojí autoritou račte tuto práci potvrditi, aby aspoň po vaší diecézi směla být opisována a čtena.
Toto tedy zkrátka předeslavše, vzchopme se a vypravujme ty skutky, jednak zásluhami blaženého mučedníka, jednak vašimi modlitbami jsouce podpíráni, s pomocí pána našeho a spasitele Ježíše Krista.
Morava, země slovanská, přijala víru Kristovu, jak podle staré zvěsti věříme a víme, za dávných dob, za časů prý Augustina, učitele velebného; Bulgrové však čili Bulharové došli prý té milosti mnohem dříve. Když pak Bulhaři uvěřili, jistý Cyril, rodem Řek, jak v latinském, tak v řeckém písemnictví zběhlý, vydal se ve jménu svaté Trojice a nerozdílné Jednoty kázat víru Pána našeho Ježíše Krista též řečenému národu na Moravě přebývajícímu. A přispěním milosti Boží získal je Kristu, také písmo čilí znaky nové vynalezl a Starý i Nový zákon a ještě jiné knihy z řecké nebo latinské řeči na jazyk slovanský přeložil. Kromě toho stanovil, aby mše a ostatní kanonické hodinky ve chrámě obecným jazykem se zpívaly, jak se až podnes namnoze děje v krajinách slovanských, zejména v Bulharsku, a mnoho tím duší Kristu Pánu se získává.
A když jednou jmenovaný Cyril za pobožností připutoval do Říma, byl od papeže a ostatních mudrců a správců církve kárán, proč se proti řádům kanonickým opovážil zaváděti při slavnosti mešní zpěv jazykem slovanským. Odpovídal jim pokorně, a když jich nikterak nemohl upokojiti, chopil se žaltáře, četl veřejně přede všemi verš žalmistův, v kterémž se praví: Všeliký duch chval Hospodina (Žalm 150, 6). A poukazuje na tento verš dí: Má-li Hospodina chváliti všeliký duch, proč mně, otcové vyvolení, bráníte zpívati mši slovansky a jiné texty ze znění latinského nebo řeckého v jejich řeč převáděti? Kdybych byl mohl nějak prospěti národu tomu latinou nebo řečtinou - jako národům jiným - nikterak bych se toho nebyl odvažoval. Ale pozoruje, že lid ten je tvrdé šíje a nadobro zabedněný a neznalý cest Božích. Na tuto jedinou myšlenku, Bohem všemohoucím v srdce mi vnuknutou, jsem připadl, kterou též přemnoho jsem mu jich získal. Protož Proto promiňte mi, otcové a páni, praví i blažený Pavel apoštol, učitel národů, v listě ke Korintským: Jazyky mluviti nebraňte (I. Kor. 14, 39). Tu oni slyšíce to a divíce se víře muže tak statečného, autoritou svou ustanovují a potvrzují, aby se řečí tou v oněch krajinách mše a ostatní hodinky kanonické zpívaly.
Sám pak blažený Cyril zůstal tam a přijav roucho mnišské život dokonal, zanechávaje oněm krajinám bratra svého, jménem Metoděj, muže horlivého a ozdobeného všelikou svatostí. Ten mnoho snopků do stodoly Krista Pána sklidiv, byl od samého knížete, který tehdy v končinách těch panoval a jako vznešený císař celé zemi vládl, ustanoven nejvyšším biskupem, maje pod sebou sedm téže svatosti biskupu. Ale poněvadž nepřítel pokolení lidského neustává od samého počátku světa, jakmile člověk byl oku sil trpkosti zapovězeného ovoce, až dosavad také rozsévati símě sváru mezi pokoru a pýchu, mezi nulování a nenávist a mezi ostatní vůně ctností a zápach neřestí a lituje, že lid jemu vždy v otroctví poddaný se mu vymaňuje a pravému králi Kristu Pánu že jest získáván proto všemi zbraněmi nešlechetnosti se oděje, nové a nevědomé společníky k tak zrádnému válčení získává a jedovatá semena různic mezi samy předáky a náčelníky metá, pýchy a lakomství ohnivé střely strojí do té míry, že Svatopluk, synovec knížete čili krále nábožného, kterýž byl všecko křesťanství či náboženství dobrotivě v zemi uvedl a spravoval, na vlastního ujec svého úkladně se vrhl, z království ho vypudil, o zrak oloupil a jedem zbaviti ho života se pokoušel. Ale on, ač zhoubného nápoje se napil, Boží milostí byl ochráněn, že nic zlého neutrpěl.
Potom Svatopluk panství v lidu si přivlastnil, pýchou a zpupností jsa podněcován, se svými stoupenci a družinou jako med plynoucím kázáním biskupa Metoděje přímo pohrdl, přeposvátné výstrahy jeho ne zúplna přijal, nýbrž údy své, totiž národ a lid dílem Kristu, dílem ďáblu v službu dával. Proto od jmenovaného biskupa blahé paměti byla na zemi jeho se všemi obyvateli uvalena klatba a rozličnými pohromami na pozemcích a plodinách zkrušena až dodneška pyká. Byla dána v plen a zajetí a v lup a spuštění a v úšklebky všelikému tělu chodícímu po ní, poněvadž není společenství světlu s tmou, ani smíru Krista s Belialem. A co vidíme na nich, jako by se dotýkalo i nás, kteří týmiž kroky pokoušíme se kráčeti, neboť kdo dům sousedův vidí v plamenech, bedliv má býti o svůj.
Leč Slované čeští, pod samým arkturem sídlící, oddáni byli modloslužbě a jako bezuzdný kůň bez zákona., bez knížete nebo vládce, bez města toliko v širém prostoru přebývali, jako nerozumná zvířata sem tam se potulujíce. Posléze ranou morovou jsouce sužováni na jakousi hadačku se podle pověsti obrátili o nadějnou radu a prorockou odpověď. Dostavše ji založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezli velmi prozíravého a rozvážného muže, kterýž on vzděláváním polí se zabýval, jménem Přemysl, podle výroku hadaččina knížetem čili správcem si ho ustanovili, davše mu za manželku onu hadačku pannu. A tak z pohromy a všech ran morových posléze vytrženi, napříště po onom jmenovaném knížeti z jeho potomku sobě vladaře čili vévody v čelo stavěli, sloužíce modlám démonů a pohanským obřadům obětním se nezkrotně oddávajíce, až konečně panství říše té se dostalo jednomu z rodu těch knížat, jménem Bořivoji.
Ten skvěje se nejkrásnější podobou a květem nejlepšího mládí, jednou za jistou věcí svou a lidu sobě svěřeného přijel ke knížeti svému čili králi Svatoplukovi na Moravu a byl od něho laskavě uvítán a na hostinu zároveň s ostatními pozván. Leč nikterak mu nebylo dopřáno místa k sezení mezi křesťany, ale před stolem na podlahu mu kázáno se posaditi. Tohoto příkoří zželelo se biskupu Metodějovi i řekl prý mu: Ach, že ty takový a tak mocný muž nestydíš se býti odstrčen od sedadel knížecích, ačkoli požíváš sám též důstojnosti knížecí, nýbrž raději pro ohavnou modloslužbu přeješ si s pasáky sviní na zemi ležeti! Tu dí onen: V jaké vydávám se nebezpečenství takovou věcí, nebo co dobrého mi přinese náboženství křesťanské? - Odřekneš-li se, praví biskup Metoděj, model a démonů v nich přebývajících, staneš se pánem pánů svých a všichni nepřátelé budou podrobeni panství tvému a potomstvo tvé denně bude se množiti jako řeka převeliká, v níž se stékají vody rozličných potůčků. - Takto-li tomu jest, pravil Bořivoj, nač váhati s pokřtěním? - Netřeba váhati, pravil biskup, toliko hotov buď z celého srdce věřiti v Boha Otce všemohoucího a jeho jednorozeného, Pána našeho Ježíše Krista, a v Ducha Utěšitele, posvětitele všech věrných, nejen pro světské statky, ale též abys získal spasení duši své a dobyl u slavné palmy věčnosti a podílel se na nevýslovné radosti v společnosti svatých. Tímto a takovým povzbuzováním duch mladého muže roznícen prahl touhou po milosti křtu, a aby se neprodlévalo, s všelikou svou družinou na zem k nohám biskupovým padli a ještě snažněji prosili. Nač se šířiti? Druhého dne vévodu a třicet bojovníků, kteří přišli s nim, u víře poučil a když podle obyčeje slavný půst vykonali, svatosvatým pramenem křestním je obrodil. A když ho u víře Kristově plně vzdělal a mnoha dary podaroval, propustil ho do vlasti a přidal mu kněze ctného života, jménem Kaicha. Navrátivše se domů, usadili onoho kněze na hradě, jemuž jméno Hradec, založili kostel ke cti blaženého Klimenta, papeže a mučedníka, mnoho škody satanovi dělajíce a lid Kristu Pánu získávajíce.
To vida zrádný onen had, chopil se svých vlastních zbraní, k starým bodům se vrátil. Všechen národ český k zběsilosti proti knížeti rozlítil, že od mravů otcovských odstupuje a nového a neslýchaného křesťanského zákona svatosti se chápe. Povstávají proti němu v jednom duchu a v témž nepřátelském smýšlení a jej ze země vypuditi usilují, ba i života ho zbaviti se pokoušejí. To poznav kníže, ustranil se od nich a znovu ke králi Svatopluku a k biskupu Metodějovi na Moravu se odebral, a od nich s velkou slávou a jak se slušelo byv přijat, nějaký čas tam prodlel a dokonaleji se v učení Kristově obeznámil. Ale lid onen v nešlechetnosti své setrvávaje, vypravil posly k jakémusi vévodovi Strojmírovi (jeho jméno znamená spravuj pokoj), který uprchnuv od národa svého u Němců byl ve vyhnanství, domů jej uvedli a sobě za knížete dosadili. Leč poněvadž pravda nikterak se neklame, jež praví v evangeliu: Všeliké štípení, kteréhož neštípil Otec můj nebeský, vykořeněno bude (Mat. 15, 13), jejím přispěním zmařen byl rychle úmysl zlých. Neboť tento od nich vyvolený vévoda, ačkoli z nich rodem pocházel, dlouhým vyhnanstvím v cizině zapomněl svou mateřskou řeč, pročež ho voliči jeho zavrhli a sami obviňovali především sebe, že takového sobě zvolili, jehož hlasu ani řeči nejsou s to rozuměti a v jehož uši, neznalé jejich jazyka, nemůže proniknouti volání jejich. A poněvadž prozřetelným řízením Božím kníže Bořivoj při odchodu země tam zůstavil přemnoho přátel, pracovalo se jejich radou k tomu, aby duch lidu běsnícího proti dobrotivému vládci byl ukrocen a naopak popuzen proti zrádnému vetřelci, až by ten byl veškerým úsilím utracen. Ale ježto velká část zrádců přála tyranovi, domluvili se z obou stran, že vykročíce ze sídelního hradu, z Prahy totiž, na sněmovním polí budou se raditi, co by bylo činiti. Ale zrádná část zrádců mrzce se zachovala a zbraně a krunýře si tajně na to pole vzali a proti straně šlechetných na tajném znamení k řeži se smluvili, totiž nebudou-li s nimi souhlasiti stoupenci knížete Bořivoje, aby každý z nich hlasitě provolal tajné heslo řka: Proměňme, proměňme se! - a aby tak již oděni jsouce v krunýře a přilby, jež si skrytě přinesli, všecky svode odpůrce oštěpy povraždily. Tato zvrhlá rada jejich však nezůstala utajena straně Bořivojově, pročež i oni vycházejíce na sněmovní pole, aby se dohodli o knížeti, oblékli si pod kabátce krunýře. A když straně Strojmírově nelíbilo se doporučení strany Bořivojovy, jeden z nich vysokým hlasem vykřikl: Hej, našinci, proměňme se! Tento hlas zaslechnuvše a poznavše stoupenci Bořivojovi, kteří byli též přišli v brněních pod kabátci, zvolají: Dobře, dobře jsi řekl, aj, nyní v pestrých barvách se ukážeš proměněn! A tak probodnuvše jej, všecky jeho druhy na útěk zahnali a nepravého knížete z vlasti vypudili. Potom na Moravu pospíšivše, bývalého vévodu sobě přivedli a na jeho místo dosadili. A poněvadž týž vévoda na Moravě prodlévaje zavázal se slibem Bohu všemohoucímu, uvede-li ho Pán se ctí do vlasti, že vystaví chrám ke cti blahoslavené Rodičky Boží a ustavičné Panny Marie, navrátiv se nemeškal a snažil se na samém hradě pražském splniti svůj slib. Jest prvním zakladatelem míst svatých, shromážditelem kleriků a vzdělavatelem náboženství, byť tak skrovně rozšířeného, jako tehdy bylo.
Bořivoj měl též manželku jménem Ludmila, dceru Slavibora, knížete ze země slovanské, jež za starodávna slula Pšov, nyní od dnešních lidí podle hradu nedávno vystavěného Mělnickem sluje. Tato, jakož rovna mu byla v bludu pohanském, obětujíc modlám, tak i v náboženství křesťanském ho napodobila, ba předčila svého muže v ctnostech a stala se vpravdě služebnicí Kristovou. Dala pak tomuto knížeti tři syny a tolikéž dcer, a jak mu byl blažený Metoděj ústy prorockými předpověděl, co den moci nabýval se vším lidem svým a říše jeho vzrůstala. A dokonav běh času svého, pln dnů a dobroty na věčnost se odebral, naplniv života svého třicet pět let. Po něm ujal se vlády prvorozený syn jeho Spytihněv, všemi ctnostmi a přímo pověstí svatosti neobyčejně se skvějící. Byl následovníkem otcovým, zakládal chrámy Boží, shromažďoval kněze a kleriky a dokonalý byl ve víře Kristově. Dokonav čtyřicet let svého života, opustil tento svět a vznesl se k hvězdám. Po smrti ujal se otěží vlády bratr jeho Vratislav, jenž podal manželku jménem Drahomiř ze země Slovanů pohanských, řečené Stodor, ženu, kterouž přirovnati jest k oné Jezabeli jež v zlobě své utracovala proroky, nebo k Evě, manželce prvního člověka, která Kaina i Abela porodila. Povila Drahomiř témuž knížeti dva syny, jednoho jménem Václav, druhého Boleslav. Ale o tom až na svém místě.
Nábožná tedy paní Ludmila ovdověvši a ještě staršího syna ztrativši, v domě svém setrvávala a pamětlivá dřívější své nevědomosti a bludu, den ze dne oplakávala minulé nepravosti. A jako kdysi byla vydávala údy své v službu nečistoty a nepravosti k hřešení, tak nyní vydávala je v službu spravedlnosti k posvěcení, říkajíc slovo apoštolovo: Jaký užitek jsem měla tehdy z toho, zač nyní se stydím? (Řím. 6. 21.) Svědčí o tom chudí, jimž hodně v jejich nedostatku pomáhala a o jichž potřeby jako matka se stanula, hladové živíc žíznivé občerstvujíc, pocestné a nuzné odívajíc. Svědčí o tom klerikové, o kteréž s nábožnou myslí jako o své syny pečovala. A byť všichni tito mlčeli svědčí o tom stánky Kristovy, jimž rozmanitého zboží zlatého a stříbrného darovala - ne jako někteří z lupu nebo statku chudých, ale ze jmění sobě od Boha uděleného. Byla zbožná a mírná ve všem a všelikých plodů dobroty plná. V almužnách byla štědrá, v bdění neúnavná, v modlitbě nábožná, v lásce dokonalá, pokoře neznající míry, v péči o sluhy Boží tak čilá, že kterým za světla denního nestačila vyhověti, v noci skrytě rukama své čeledi s horlivostí posílala, čeho potřebovali, naplňujíc slovo evangelia, jímž se přikazuje skutky lásky konati tak, aby nevěděla levice naše, co dělá pravice. Než kdybychom chtěli všechny projevy jejích ctností vylíčiti, spíše světlo denní by nám došlo nežli psací blána. A věru dveře domu jejího ve dne v noci každému mimojdoucímu byly otevřeny, že s blaženým Jobem mohla zvolati: Dveře mé pocestnému otevřeny byly (Job 31, 32), okem byl jsem slepému a nohou chromému (Job 29, 15). Byla matkou sirotků, vdov těšitelkou, zajatých nebo uvězněných neúnavnou navštěvovatelkou a ve všech dobrých skutcích dokonalá.
Když tedy jmenovaný vévoda Vratislav, jak jsme se zmínili, ujal se po svém zemřelému bratru vlády, upevnil říši, vystavěl basiliku ke cti blaženého Jiřího mučedníka, ale smrtí byv zastižen, jejího dlouho želaného vysvěcení se nedočkal. Svého syna Václava, hocha vroucí mysli, dal na hrad jménem Budeč, kdež byl a jest koste], zasvěcený od předchůdce jeho a bratra Spytihněva ke cti knížete apoštolů blaženého Petra, aby tam v zákoně Božím a v Písmu byl vyučován. Hošík bystrého vtipu, Duchem svatým jsa osvěcován, hluboko si vštěpoval v paměť všecko, co slyšel od učitele, a když zatím otec jeho se odebral z tohoto světa - ve věku asi třiceti tří let - povolán jest na sídelní hrad pražský a na stolec otcovský ode všeho lidu povýšen. Ale poněvadž ještě neodrostl zcela věku chlapeckému nebo jinošskému, všichni velmoži dohodnuvše se na moudrém záměru svěřili nezkušeného vévodu s bratrem jeho Boleslavem Ludmile blažené paměti, služebnici Kristově, na vychování, až by milostí Boží vyspěli věkem i silou.
Vidouc ta však matka těchto hochů, jež jako vdova osobovala si žezlo po svém manželu, ďáblem se dala popuditi a všelikýma záštím své jedovaté duše vzplanula proti služebnici Boží Ludmile. A zlými dohady sžírána, domnívajíc se, že tím, když všecek národ svěřil vychování jinochů její tchýni, zbavována jest vlády i statků a naopak Ludmila že všecko panství uchvátí, vešla v nejzvrhlejší poradu s muži Belialovými a vší mocí hledí ji zahubiti. Ctihodná však a nábožná služebnice Kristova Ludmila poznavši to, chápala se proti ostnům zpupnosti zbraní pokory a trpělivosti a po poslech vzkázala svojí snaše: Ani stín nějaké žádostivosti po tvé vládě nezachvátil srdce mé, nic takového se tam nezahnízdilo a nejméně si přeji tobě nějak poroučeti. Vezmi si dítky své a po své vůli si s nimi vládni. Mě však popřej svobody sloužiti Kristu všemohoucímu, na kterémkoli si přeješ místě. Než jak už to vždycky bývá, že čím více pokora pro Boha se skloní, tím více pýcha a zpupnost se ďáblovým popichováním vypíná, nejvlídnější a nejdobrotivější prosbou svaté vévodkyně Ludmily snacha její pohrdla, a nejen přijmouti, ale ani vyslechnouti ji nechtěla. To vidouc služebnice Kristova tu na paměti majíc slovo apoštolské: Neodpírejte zlému, ale dejte místo hněvu (Řím. 12, 19) a slovo evangelia: Budou-li vás stíhati v místě jednom, utečte do jiného (Mat. 10, 23), z hradu hlavního přestěhovala se se svými na hrad jménem Tetín - tím více perlami ctností se ozdobujíce, čím jistěji věděla, že brzy pronásledovateli bude dostižena a paliv mučednické sobě zaslouží. Na modlitbách přenábožně trvala, bděním tu posty neustále se trýznila a almužny štědrou rukou poskytovala.
Blažený pak Václav, ač útlého byl ještě věku, u matky přebývaje též duchem prorockým se v oněch dnech proslavil a všecko, co nastane, poznal, neboť mu to zjevil Kristus Pán v jasném vidění. Jednou za ticha nočního ukázal se zrakům svatého a Boha plného Václava dumu jistého kněze Pavla (jenž k často zmíněné paní blažené paměti Ludmile oddaně lnul a jehož přátelství bylo od ní nejoddaněji spláceno, půvabnými a rozsáhlými ochozy obehnaný, zbaven jsa všech krásných zdí a přebývání lidskému zcela odcizený. Když ze sebe střásl tíhu tělesného spánku a k rozjímání duchovnímu už bdělý se probral, oznámil moudrou řečí některým, co byl viděl, a hned nato prorockými ústy vykládal, co pravdivého by řečené zjevení do budoucna ohlašovalo. Těmito slovy k svolaným promluvil: Když jsem pozdě ulehl, drazí přátelé i vy domácí služebníci, v tichu nočním mne vyrušilo vážné a tajemné vidění. Uzřel jsem dvůr kněze Pavla veškeré krásy budov zbavený a od lidí nadobro opuštěný. Z vidění toho jímá mne zármutek a svírá mne vnitřní tíseň, neboť mám starost o věrné Boží. Ale poněvadž nesmírná dobrotivost Všemohoucího přivádí mne k naději, že - jak je přislíbeno - všecko je možno věřícímu (Mar. 9, 22), chystám se, aby věc byla neklamně vysvětlena, podáním jasného řešení odhaliti pravý smysl tohoto snu, který nastávajícími událostmi bude dokonale ověřen.
Neboť zboření domů, které jsem spatřil, věští šťastnou smrt mé báby Ludmily, svaté a ctihodné paní. Ta totiž jako oběť šíleného spiknutí mojí matky, jak rodem, tak i hanebností skutků pohanky, zosnovaného s několika pomahači k zločinu stejně odhodlanými, zanedlouho podstoupí za vyznávání křesťanského jména a víry kruté těla umučení zbraněmi bezbožníků, kteří k ní tajně vpadnou. Rozlehlé pak prostranství v domě, jak vidění svědčí, lidem opuštěné, ohlašuje žalostné vyhnání kněžstva ze země a nezaslouženou ztrátu všeho jmění - na výsměch naší ochraně. Neboť zajisté mode rodička zlořečené paměti, zavile nenávidíc živoucí víru, kterou já seč jsem vyznávati, ctíti, ze srdce následovati a milovati neustávám tu nejinak i v budoucnu vždy milovati budu, zamýšlí tyto kněze rozličných stupňů, poněvadž se hlásí k stejnému smýšlení jako já, statků pozemských zbaviti tu ze země ukrutně vyhnati.
V tomto dohadu duch jeho bystře předvídavý tu pravdy znalý se nikterak nemýlil, nýbrž všechny body jeho prorockého výkladu, jak o zavraždění řečené paní, tak o krutém vypuzení kněžstva, které v širokém okruhu přilehlých krajin ochotně se podrobovalo jeho panství či spíše jeho velkomyslné štědrosti, v neporušitelném sledu nedlouho potom se do písmene, jak známo, vyplnily.
Neboť když se služebnice Kristova Ludmila, jak jsme pověděli dříve, ustranila z očí zrádců, na tom hradě, kam se uchýlila, je od nepřátel znovu pronásledována. Řečená vévodkyně totiž nějaké své velmože, syny nepravosti, jménem Tunnu a Gommona, poslala se silnou tlupou na Tetín, aby její tchyni zahubili. Služebnice Kristova však, předem vědoma budoucích věcí, povolala k sobě zmíněného již kněze svého Pavla tu požádala ho, aby sloužil mši svatou. A zpověď svou před obličejem zpytatele srdcí předobrotivě vylévající znalá již dobrodiní Nejvyššího, jichž se jí dostane, všecka se zbraněmi víry obrnila tu na modlitbách klečíc k Bohu prosby ronila, aby jejího ducha, kteréhož sám byl stvořil, v pokoji přijmouti ráčil. Když mše svatá byla dosloužena, přijímáním těla tu krve Páně se posilnivši, žalmy s nezlomnou myslí jala se pěti. Na večer pak jmenovaní již usurpátoři vtrhli do jejího domu, vyrazili veřeje, ostatní druhy, ozbrojené kopími tu štíty, postavili venku tu jen hlavní vrahové Tunna a Gommon - s několika málo jinými, - vyrazili dveře, s divokým povykem se vřítili do komnaty, v muž odpočívala služebnice Boží. Blažená Ludmila pokorným hlasem jim dí: Jaká to náhlá zběsilost vámi lomcuje? Nestydíte se tu ani si nevzpomínáte, kterak jsem já vás jako svoje syny pěstovala a zlatem tu stříbrem tu skvostným šatem obdarovávala? Ale máte-li proti mně nějakou křivdu, které bych se byla dopustila, povězte, prosím. Leč ti zuřivci, neoblomnější než kámen, nepopřávajíce jí sluchu tu neostýchajíce se své ruce na ni vložiti, z lůžka ji vytáhli tu na zem hodili. I řekla jim: Maličko mne nechte pomodliti se. Když jí to dovolili, rozepjala ruce tu modlila se k Pánu. Poté pravila: Přišli-li jste mne zahubit, prosím, abyste mi sťali hlavu mečem. Podle vzoru mučedníků toužila totiž prolitím krve vydati svědectví Kristu tu žádala si s nimi navždy přijmouti palmu mučednickou, kterouž také že si zasloužila, nepochybujeme, poněvadž podle svědectví Písma svatého: Spravedlivý jakoukoli smrtí byl by zastižen, duše jeho v občerstvení bude (Kn. Moudr. 4, 7). Ukrutní tedy kati nedbajíce jejích proseb tu slov, provaz na hrdlo ji hodili, zardoušením ji zbavili života pozemského, aby na věky živa byla s tím, kterého vždycky byla milovala, s Ježíšem Kristem Pánem naším. Vytrpěla pak mučednictví šťastná tu Bohu oddaná služebnice Kristova Ludmila sedmého dne v sobotu, 15. září o první vigilii noční.
Tehdy všichni její klerikové tu všecka čeládka obojího pohlaví, když pastýř byl zabit, rozprchli se na všechny strany tu porůznu se skrývali ve skrýších, aby život pozemský si zachovali. Když potom přeukrutní katani odešli, sběhli se s velikým strachem tu bědováním k obřadu pohřebnímu tu všecko, co k jejímu pohřbu náležitým se vidělo, nejuctivěji vykonavše, přesvaté ostatky její svěřili zemi. Krvelační pak vrahové pobravše, co se dalo uloupiti, vraceli se k svojí paní, radostnou zprávu jí přinášejíce o zavraždění nevinné. Domnívali se, že na věky jsou obohaceni tu na věky živi budou, ač příšerné tu neuhasitelné muky ohně pekelného brzy je čekaly. Ona pak zrádná zrádců paní uchvátivši všecek tchyně své majetek s jmenovanými usurpátory jala se vládnouti, obdařujíc je tu příbuzné tu čeleď jejich nejlepším zbožím zlatým tu stříbrným i šatstvem vzácným nesmírné ceny. Vládli pak v celé zemi české jako velkomožní vévodové, ale nikoli z Boha.
Když tak nádherně žili tu nesmírně se radovali tu veselili, znenadání spravedlivý trest pomsty Boží dolehl na bezbožníky, kteří se nelekali tak ukrutný zločin spáchati tu nejhanebnější ruce své na nejslavnější služebnici Boží bez příčiny vztáhnouti. Neboť popouzeni otcem svým, knížetem rozbrojů ďáblem, jali se pohrdati všemi současníky tu vrstevníky svými. Z toho vznikla roztržka a nenávist převeliká mezi řečenými velmoži Tunnou a Gommonem a paní jejich, až všecko myšlení a mluvení paní točilo se ve dne v noci kolem toho, jak je zahubiti. To když pozoroval zmíněný násilník Tunna, přepaden hrozným strachem, prchl se vším příbuzenstvem z té země tu všemi nenáviděn jako poběhlík tu vyhnanec sem tam se potuloval tu nikdo z pokolení jeho už neměl přístupu do domova svého. Gommon pak, když s bratrem svým hledal útěkem úkryt, byl chycen tu na hrdle potrestán tu tak života nynějšího i budoucího i s bratrem pozbyl. A paní jejich vidouc, že prchají, všecek vztek svého jedovatého srdce vylila na potomky jejich tu všecky od nejstaršího do nejmladšího jedním a týmž dnem a ortelem utratila. To také bylo prvním znamením svatosti blažené Ludmily, že z vrahů jejích žádný řízením božské prozřetelnosti nezůstal naživu. Jiní svode příbytky opustivše tu na různá místa se rozprchnuvše, ode všech nenávidění tu Boží pomstou stížení duše své vydechli, dítky jejich bezbožnou smrtí byly ze světa zprovozeny tu přemnoho jich bylo mečem postínáno. Tak naplnilo se slovo Páně, které čteme v evangeliu: Všichni, kdož meče se chápou, mečem zahynou (Mat. 26, 52).
V týchž pak dnech u hrobu přeblažené tu často zmíněné ctihodné paní tu mučednice Ludmily přeslavné zázraky jejích ctností působením Boží milosti vyšly najevo. Z její hrobky taková podivná tu přelíbezná vůně vycházela, že všech vzácných koření a květů vůně převyšovala; nemálo lidí také postřehlo třikrát či čtyřikrát svíce tu svítilny božským světlem v tichu tmavé noci planoucí, což vše nezůstalo utajeno vládkyni, totiž vražednici její. Dověděvši se o tom velikou bázní byla sevřena tu nevěděla si rady, co počíti. Posléze znovu podala jedovatý úmysl tu poslala své sluhy na Tetín, kdež ctihodné tělo leželo pochováno, poručila, aby nad hrobem blažené Ludmily vystavěli dům na způsob kostela, tu určila mu titul ke cti blaženého Michaela archanděla, aby - ukáže-li se tam ještě nějaké znamení - nikoli zásluhám blažené mučednice, nýbrž svatých, jichž ostatky by tatu byly uloženy, se přičítalo. Když to bylo vykonáno, všecky vstupující do té basiliky taková hrůza pojímala, že nejinak než s největší úctou osmělovali se tam vstupovati, tu skvělé tu znamenité zázraky se pak na tom místě děly.
Zatímco se toto dělo, blažený Václav, z vůle Kristovy kdysi zvolený za knížete, vyrostl z let chlapeckých a květem přepůvabného jinošství zářil. Vše, co mu od učitele Písma bylo pověděno, hluboko v paměti choval a snažil se skutkem naplniti vše, co sluchem byl přijal. Proto matka jeho zpronevěřilá s některými syny Belialovými, kteří s ní souhlasili, záviděli mu jeho činy a přesvaté snahy, radili se vespolek a řekli: Ach, co sobě počneme tu kam se obrátíme? Kníže náš, jejž jsme na trůn povýšili, dal se převrátiti od kněží a skoro mnichem se stal, proto sráznou tu navyklou cestou neřestí našich kráčeti nás nenechává. A činí-li toto nyní ve věku chlapeckém nebo jinošském, což teprve asi činiti bude, až dospěje v muže nebo starce? Od toho dne tedy jali se naň velmi dotírati, vyhrožovali mu a jiných přemnoho příkoří mu činili.
Ale to všecko muž Bohu milý s duchem neoblomným snášel, zbraněmi víry to odrážeje a štítem trpělivosti se obrňuje. A bezbožníci i na kleriky tu některé řeholníky, jichž učení bylo mu potravou, útočili ustavičnými úklady, pomýšleli je utratiti tu hrozbami náramnými je děsili, takže nikdo z nich se nemohl k němu dostati, Než on toho všeho jsa vědom, s muži sobě věrnými skrytě zadní dvířka si prorazil tu po západu slunce tajně některého klerika k sobě povolával, tu když svítalo, učitele nebo kněze sobě milého tajně zase propouštěl. A knížečku svou skrytou pod šatem nosil, tu kdekoli nalezl pokodné místečko, pilně v ní čítal tu s vnitřním úpěním převelmi želel zatvrzelosti srdce lidu svého a slepoty i nevěry jeho. Posléze posilněn od Boha tu statečností se opásav, povolal matku svou tu všecky velmože, tu jak slušné bylo, obořil se na ně, jakož svědčí Kniha moudrosti: Slova moudrých jako bodce a jako vbité hřeby (Kaz. 12, 11). Ale blažený Václav pravil: Proč, synové zločinců a símě prolhané a mužové nešlechetní, bránili jste mi, abych se naučil zákonu Pána našeho Ježíše Krista a poslouchal jeho přikázání? Protiví-li se vám Kristu sloužiti, proč aspoň jiných nenecháte? Byl-li jsem pak já až dosavad pod vaší péčí a mocí, od nynějška ji odmítám a Bohu všemohoucímu z upřímného srdce chci sloužiti.
Pro tuto věc tu všeliké jiné vznikla později převeliká roztržka mezi velmoži, kteří se drželi po boku nábožného vévody, a ostatními, kteří se přimkli k nešlechetné straně bezbožné paní. I rozdělili se rádcové a velmoži země a trní svárů mezi nimi se rozbujelo až k prolévání krve. Než strana spravedlivých, byť nepatrná, přemohla přece, jako se děje vždycky, mocnou stranu nešlechetných. Neboť stále připomínaný vévoda Václav, pečující o to, aby zjednán byl pokoj, z vnuknutí Ducha svatého podal v srdci úmysl, matku svou, kteráž byla příčinou všeliké nepravosti, vypuditi z vlasti, aby vyhnáním jejím a všech jejich přívrženců, mužů bezbožných, vzájemné zuřivé rozbroje byly utišeny a pokoj církve Kristovy se vzmohl, by jednoho a téhož pána všichni majíce pravému učení Kristovu co nejdokonaleji se naučili - a až by spraveno bylo vše, co se zdálo potřebné k pokoji v říši, zapuzeni a vyhnáni byli synové sváru a zjednán mír, aby matku znovu se ctí domů povolal. A to všecko s pomocí Boha stvořitele vskutku vykonal, neboť matku z říše s největší hanbou vypudil, čímž všemohoucí Bůh zaslouženým trestem jí oplácel za prolití krve nevinné blažené Ludmily, kterou bez příčiny byla utratila. Ale poněvadž byl pln cudné bázně, která trvá věk věků, pamětlivý jsa přikázání Božích, jimiž se nám poroučí ctíti otce a matku, znovu po čase ji uvedl do vlasti; panování bývalého však zůstala zbavena až do smrti. Ale kterak se to vše stalo, poněvadž daleko by to zavedlo, zcela pominouce, v začatém vyprávění dále postupme. (Potom mnoho protivenství a strastí zažila, též se dočkala zavraždění jednoho syna rukou mladšího svého zrozence.)
Vzpomenul si pak na bábu svou, jaké svatosti byla v tomto životě a jak veliké zásluhy a slávu získala u všemohoucího, blažený Václav přívalem slz zkropen podal s kněžími a některými nábožnými muži přesvatý záměr i poslal je na jmenovaný hrad Tetín, poručil jim, aby třebas jen kosti nebo prach zetlelého těla důstojně přenesli a k němu dopravili. Sám však vnuknutím Ducha svatého byl ujištěn a několika důvěrným přátelům se s tím svěřil, že působením Boží milosti jmenovaní poslové uzří tam nějaká znamení. Mužové, kteří byli posláni, vykonávajíce rozkazy pána svého, vstoupili do basiliky, odkopali zemi a objevivše hrobku shledali, že deska, kterou ctihodné ostatky byly přikryty, zčásti zpráchnivěla. I báli se ji vyzdvihnout:
Jestliže dřevo je práchnivé, tak mínili, oč spíše zetlelo to, co pod ním skryto. A chtěli s největší opatrností hrobku zase uzavříti. Úmyslu jejich však vzepřel se jeden z nich, kněz Pavel, o němž jsme se výše také zmínili, kterýžto vždy s ní, dokud na zemi prodlévala, přátelstvím spojen byl a vždy ji ve všem svými službami podporoval, pravě: Nikterak nestane se, jak pravíte, ale najdu-li třeba jen prach těla ztrouchnivělého, ten podle rozkazu knížete vezmu s sebou.
Ostatní davše mu za pravdu svorně desku uvolňovali. Když ji zdvihali, přelomila se a onen Pavel s hlínou padl na ležící tělo. Rychle vstal a hlínu spěšně odhrabal, tu s druhy svými našel tělo svaté, všeho porušení uchráněné, jenže obličej její byl pokryt prachem, jenž se naň sesypal při zlomení víka, když je zdvihali, jak jsem už poznamenal. Nesmírnou z toho radostí vzplanuvše, neskonalé díky všemohoucímu vzdávali, přesvaté její ostatky ze země vyzdvihli, do vzácných pláten, jak se slušelo, zavinuli, před oltář položili, nezměrné chvály a díky Boží milosti vzdávali.
A když všecky obřady řádně vykonali, na nosítka ji položili, jež dvěma koňům na hřbet uvázali a tak téže noci až k hlavnímu městu, ku Praze totiž, vytrvale spěchají. Nalezeno pak bylo tělo šťastné a Bohu oddané služebnice Ludmily dne 19. října ve středu o hodině dvanácté. A do Prahy přinesli je třetího dne v pátek 21. téhož měsíce ohromným veselím, přičemž všichni plesali a Krista chválili.
Neboť ti, kteří ji přiváželi, prve než do hradu ji vnesli, poslali ke knížeti heroldy dobré noviny. Ti přišedše slyšeli, že k spánku své údy složil, i vzbudili ho s veselím a tu radostnou novinu mu oznámili, že milostí Boha všemohoucího tělo slavné paní, báby jeho, neporušené nalezli. On ihned vstal a s velikou čilostí spěchal do chrámu, Kristu Pánu nesmírné díky vzdávaje. Když pak slunce zemi ozářilo a leskem svým zaplašilo tmu, svolav kněžstvo a zástup věřících, s obrovským průvodem chvátal v ústrety. I potkali se s těmi věrnými nosiči, přivážejícími často vzpomínané ostatky svaté Ludmily.
Kněží a jáhnové radostně je vložili na svá ramena a dobrořečily Bohu žalmy a chválami, vnesli je do hradu, a do chrámu vešedše, před oltářem na dláždění je postavili a hlučným jásotem plesali. Zatím všeobecná zvědavost věřících i nevěřících pátrala, co se stalo, sbíhali se a hrnuli ke dveřím chrámovým. Kníže tedy poradiv se s kněžími, přede vším lidem dal tělo její odhaliti, aby všichni uvěřili, že ji Kristus Pán neporušenou zachoval. Vidouce to všichni zázraky Kristovy neúnavně hlásali a nikdo nemohl pravdě odpírati, poněvadž všem byla patrná neporušenost těla a pevnost vlasů. A její obličej se skvěl jako by byla živá, nadto roucha takovou krásou a neporušeností zářila, jako by právě toho dne byla utkána. Na to všichni patříce hlučně volali a plesali a prohlašovali, že je na výsost hodna všeliké pocty a chvalořečení.
A vykopavše zemi a upravivše hrob, chystali se ji v té basilice Pochovati. Ale náhle vykopaný hrob zaplavil se vodou; z čehož mnozí usuzovali, že se to místo služebnici Kristově nezamlouvá. Znovu tedy výkop zasypali a rakev se svatou zástavou postavili na něj, pomoci od Boha se dožadujíce. Potom domů šťastni spěchali.
Zanedlouho potom řečený kníže vypravil poselstvo do Řezna a tázal se na radit biskupa toho města, jménem Tutona, poněvadž Čechové tehdy náleželi clo jeho diecéze, co by měl s oním tělem učiniti. Biskup prozkoumav předpisy zákona Božího podle dané sobě od Boha moudrosti, toto mu vzkázal: aby tělo, které vzalo původ od zárodku prvního člověka, jemuž řečeno bylo: Země jsi tu v zemi půjdeš, prach jsi tu v prach se obrátíš (Gen. 3. 19), pohřbili do té doby, až by se zjevila sláva Kristova.
Tu převelikou horlivostí Boží zapálen prosil kníže pokorně biskupa toho, aby k němu sám ráčil přijíti tu tělo pochoval tu basiliku, jíž se dosud biskupského posvěcení nedostalo, posvětil. On však se omlouval, že přijíti nemůže pro slabost stáří, i poslal svého spolubiskupa s družinou několika kleriků, aby chrám ten posvětil. Biskup ten přišel, nejdříve kostel Pánu posvětil, potom za šest dní pohřbil řečené tělo na témž místě, kde voda byla vystoupila. A divná to věc tu jako důkaz dosvědčující zásluhy služebnice Kristovy, že když kněží chtěli ji pohřbíti na místě neposvěceném, voda se ukázala, ale když přišel spolubiskup tu basiliku posvětil, nadobro se ztratila. Bylo slušné, když v blaženém obcování na tomto světě blaženě živa byla, aby s požehnáním ještě větším byla pochována, majíc se svatými usednouti po pravici Kristově. Když to bylo řádně vykonáno, spolu-biskup po zásluze byl od knížete odměněn tu vrátil se domů.
Když pak nadešel výroční den přenesení jejích posvátných ostatků, Kristus Pán k slávě svého jména tu aby ukázal zásluhy služebnice své, ráčil vykonati znamenitý zázrak. Neboť když se shromáždilo kněžstvo, jakož jest obyčejem křesťanského náboženství slaviti památku takových osob, tu když po modlitbách společně zasedli, aby se tělesně posilnili, jakýsi hošík tělesnou vadou stižený, zkřivený tu nemohoucí vzhlédnouti vzhůru, dovolávaje se n vrat basiliky, v níž veliké té paní tělo odpočívá, moci Kristovy tu zásluh této světice, najednou se napřímil tu bývalé síly opět nabyl. To vidouce přemnozí všemohoucímu Kristu chvály pěli, že skrze svoji služebnici velebnost svoji zjeviti ráčil, jemuž sláva na věky věku. Amen.
Když tedy blažený kníže Václav s pomocí Kristovou spořádal tu upevnil svoji říši, ani můj duch, jazyk, řeč, ani papír by nestačily vystihnout, jak se osvědčoval před Kristem tu jakou nádobou vyvolenou se ukázal, tu také proto, že břemenem hříchu jsem obtěžkán, nemohu vylíčiti, jakých škod vojín Kristův, Pánu svému slouže, ďáblu nadělal tu co snopků do stodoly Kristovy jakožto věrný sluha jeho sklidil. Ale abych přece z mnohého něco málo pověděl, Václav od dětství se neuchyluje od kázně Páně, pravdomluvný byl v řeči, spravedlivý na soudu, věrný ve všem, co mu svěřeno, míru lidské dobroty překonávaje. Neboť když nějaký provinilce octl se před sborem soudců tu soudcové se za jeho přítomnosti chystali nad ním vyřknout ortel smrti, vycházíval pod nějakou záminkou ven a skrýval se, kam mohl, pamětliv hrozby Kristovy v evangeliu: Nesuďte tu nebudete souzeni, neodsuzujte tu nebudete odsouzeni (Luk. 6, 37). Žaláře a šibenice za starodávna postavené a až do jeho doby stojící bořil, sirotků, vdov, chudých, lkajících a raněných neúnavným byl utěšovatelem, hladové nasycoval, žíznivé občerstvoval, nahé odíval, nemocné navštěvoval, mrtvé pochovával, cizince a pocestné jako své nejbližší příbuzné přijímal, kněze a kleriky a mnichy jako Pána ctil, bloudícím cestu pravdy otvíral, pokoru, trpělivost, tichost, lásku, která všecko převyšuje, zachovával, násilím tu lstí nikomu nic neodňal, vojsko své netoliko nejlepšími zbraněmi, ale i oděvem opatřoval. Těmito a takovými ctnostmi již od útlého mládí znamenitě kvetl a kříž Kristův na své údy klada, pamětliv byl přikázání Božího, jímž se praví: Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám a vezmi kříž svůj a následuj mne (Mat. 17, 24). Chodíval v době postní - ještě zimní - ledovitou a sráznou stezkou bos od hradu k hradu chrámy Kristovy pěšky navštěvuje, takže bývalo vidět, jak jeho šlépěje jsou krví zvlhlé. Kromě toho pro uchování cudné čistoty, k níž se zaslíbil, chodil v předrsné košili žíněné, která z úcty k němu až podnes chová tu vypadá jako nová, tu jsa ustavičně vespod jako mnich oděvem vlněným oděn, navrchu však zahalen v nejkrásnější roucho knížecí, skvěl se před Bohem i před lidmi. Na posílení údů skrovně potravy požíval, tu vytrvale bdě, díky neskonalé Bohu samému vzdávati neustával. A přihodilo-li se mu někdy, když jako kníže mezi takovými zvířaty hodoval, že pozdním večerem nad obyčej hojněji se napil, ze spánku časně ráno se vytrhl a rychle spěchal do chrámu, a jakmile nějakého kněze nebo klerika tam zastihl, z roucha, v které byl oděn, ať bylo sebelepší, se svlékl tu dal nimi je. A padaje mu k nohám snažně prosil, aby se zaň co nejusilovněji u Krista Pána přimlouval, by mu milostivě prominul hřích, jehož se včerejší noci dopustil.
V službách Božích tak byl horlivý, že denně obětní chléb vlastníma rukama připravený Pánu přinášel. Neboť v čas žní v tichu tmavé noci na své pole vycházel tu s nejvěrnějšímu sluhou svým, o kterémž později budu vyprávět zvláštní zázrak, znamenitě dokazující zásluhy jich obou, pšenici žal a na svých ramenech domů nosil, na ručním mlýnku mlel, sám zároveň jsa pekařem i knížetem mouku prosíval, pro vodu chodil a v noci ji vážil, říkaje: Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého; a také domů ji donášel, s onou jemnou moukou ji mísil a hostie dělal. Též na vinici pospíchával, hrozny trhal a vlastníma rukama vymačkával, víno do džbánu naléval a k svaté oběti uchovával. A poněvadž pověrečné obřady pohanské nebyly ještě z kořene vymýceny a přemnoho mužů chvátávalo obětovat ohavné žertvy démonům, a jídlem a nápojem z nich se poskvrňovali, on nikdy s nimi nedržel spolku, nýbrž vždy se jim vyhnul, vymysliv si nějakou záminku. Žaláře pobořil, šibenice a mučidla, jež až do té doby sloužily k popravování lidí, ve svém milosrdenství do základů strhal a chrámy pohanské se zemí srovnal.
Když se o tom dověděli křesťané, jako včely do úlu se k němu hrnuli, kněží, jáhnové a přečetní sluhové Boží z Bavor, Šváb a jiných zemi, s ostatky svatých a hodnými knihami. Tyto všecky s velikou ctí přijímal a radostně vítal, jak se slušelo, a bohatě zlata nebo stříbra hodnost, krzen, otroků i oděvů mnoho rozdával a všem, jak potřebí bylo, sloužil.
Všichni ti učitelé se divili jeho moudrosti, takže zřejmě mohl prohlašovati se žalmistou: Nade všecky učitele své jsem porozuměl, neboť přikázání tvá jsou rozjímáním mým (Žalm 118, 99); v jeho mysli drahocenná perla zářila nezkaleným jasem. Také mu Pán ráčil uděliti milost své nepřeberné laskavosti, že v přemnoha bitvách byl vítězem.
Vznešený v tváři, v cudnosti maje zalíbení, ačkoli tato ctnost je řídká i u ženatých, život pozemský touže ukončiti mučednictvím, přívětivě vždy rozmlouval s tichými, avšak na neurvalce, tuláky, na lidi oddané obžerství a pijanství i ty, kteří se uchylovali od pravé víry a přímé cesty, božským rozhorlením býval popuzen. Jestliže je nemohl jinak postihnouti, aspoň pod záminkou společného stolování je k sobě pozval a ohromnými důtkami je zbil, vždycky proti starému nepříteli chápaje se štítu víry a kopím Ducha svatého, jež je slovo Boží, neústupně porážel povětrné mocnosti tohoto světa.
Byl pravým ctitelem Kristovým bez nejmenší úhony, mnohé podle apoštolských příkazů přesvědčoval, zapřísahal a káral neúnavně, všecky k večeři pravého Hospodáře zval a z chřtánu ďáblova vyrvané do lůna svaté matky církve uváděl, božskou potravou ustavičně je posiluje. Když potom, jak milost Boží v srdce mu vnukla, chrám Páně ke cti blaženého Víta mučedníka pomýšlel založiti, poselstvo vypravil do Řezna k biskupovi, k jehož diecézi, jak jsme již dříve poznamenali, Čechy tehdy náležely, aby mu biskup podle kanonických předpisů dovolil vystavěti basiliku, řka: Otec můj vystavěl kdysi kostel Páně ke cti blaženého Jiřího, já pak s vaším povolením toužím založiti týmž způsobem chrám ke cti blaženého mučedníka Kristova Víta. To uslyšev ctihodný biskup, s díků činěním rozepjal ruce ke Kristu Pánu a děl: Synu mému přešťastnému Václavovi tento vzkaz, až se vrátíte, vyřiďte: Kostel tvůj již před Pánem stojí, překrásně vystavěn. Když to kníže uslyšel, zaradoval se v srdci, základy kostela brzy položil a zdi výborně postavil.
A nemaje na tom dosti, i k prahům blažených apoštolů Petra a Pavla do Říma chtěl putovati, aby tehdejšího papeže požádal, by jej oblékl v roucho mnišské a na klerika ostříhal. Potom z lásky k Bohu knížectví chtěl se vzdáti, bratru svému, příliš, běda, oddanému věcem světským, je zůstaviti a sám v pokojném ústraní něco málo oveček Kristu Pánu přimnožiti. A to by byl i skutkem vykonal, kdyby řečená stavba basiliky mu v tom nebyla zabránila. Leč nepřítel pokolení lidského, jenž od samého počátku doráží na stáda věřících oveček, nemoha nezdolného služebníka Kristova nikterak překonati, k starým zbraním se obrací a víru křesťanskou vyvrátiti usiluje. Jeho mladšího bratra totiž, kterého již v předchozím výkladu ke Kainu jsme přirovnali a kterému, jak jsme se později zmínili, všech světských okázalostí se zříkaje, všecko hodlal odevzdati, svedl mnohými domluvami zlých lidí, kteří litovali, že byli nuceni špatných zvyků zanechati a věcí nedovolených že nesměli páchati, a proti jeho přesvatému bratru zbraněmi vražedné nenávisti jej ponoukal. Leč on všeho vnuknutím Ducha svatého předem jsa vědom, nejinak než jelen žíznící po tocích vodních přál sobě dojíti palmy mučednické slávy, avšak přece nikterak z ruky bratra svého, neboť jeho věčné záhuby se obával a v Krista vždy měl důvěru.
Dělo se pak toto za časů Jindřicha, krále saského, jenž si u nich první z milosti Kristovy korunu na hlavu posadil a s nímž byl tento blažený muž spjat ustavičným přátelstvím. Abychom tedy v začatém pokračovali: Boleslav maje dům čili dvůr vlastní v hradě jeho jménem nazvaném, ze všech stran již probodán šípy ďáblovými a chtivostí panování rozpálen, když nadcházela slavnost blažených mučedníku Kosmy a Damiána, jež se světí dva dni před svátkem blaženého archanděla Michaela, vzav si za záminku, že tam ke cti těchto svatých posvěcen jest kostel, bratra svého blaženého lstivě jako na hostinu zve, ale spíše, jak se vpravdě ukázalo, na zavraždění. Jemu sice bylo to vše dobře známo, ale přece zachovávaje ducha neohroženého, políbil na rozloučenou všechny příbuzné a přátele a vydal se na cestu, zbraněmi víry obrněn.
Když tam přišel, všecko sobě dvojmo připraveno nalezl, hostinu totiž s velkým přepychem tu skrytě ozbrojených nepřátel silnou tlupu. I šel do kostela tu řádně obcoval mši svaté, a Bohu a svatým Kosmovi tu Damiánovi, jejichž výročití slavnost se konala, se poručiv, do domu hodovního vesele vkročil. A když už srdce zlovolných hodovníků, napuštěná dávno žlučí vraždy, krměmi tu nápoji se rozehřívala, jali se ponenáhlu skrytou zbraň vytahovati. Meče totiž pod rouchy majíce opásány a za zády je skrývajíce a pořád, jak by udeřili, přemýšlejíce, třikrát vstali tu třikrát zase usedli, poněvadž všemohoucí Bůh Otec nedal jim to provésti, neboť si snad přál posvětiti příští den, na který žádný svátek nepřipadal. Světec tedy vida je rozběsněny, zůstával sice bez bázně, ale pospíchal od stolu co nejdříve se zdvihnouti. A když poodešel maličko ze síně hodovní, jeden z přátel jeho přistoupí k němu řka: Hle, mám pro tebe tajně uchystaného koně; sedni naň co nejdříve a hleď, pane můj, od nich ujeti, neboť smrt ti hrozí. On však nic na jeho slova nedal, vrátil se do místnosti hodovní, tu vzav číši a pije přede všemi na úmysl prosebný, zvolal hlasem povýšeným: Ve jménu blaženého archanděla Michaela pijme tento kalich, prosíce tu snažně žádajíce, aby duše naše ráčil uvésti nyní v pokoj věčné radosti. A když všichni, kteří mu byli věrní, odpověděli: Amen, on vyprázdniv číši políbil všecky a do svých hostinských místností se odebral. A když dlouho před tváří Boží na modlitbách a žalmech trval, převzácným svým údům dopřávaje odpočinku posléze unaven usnul.
Nadešla i doba slaviti vigilie, jimž blažený muž jako vždycky nábožně obcoval. Tolik zajisté byla svatá duše oddána náboženství křesťanskému a tak dbala církevních ustanovení, že (což nazýváme známkou mnichů nejdokonalejších) celou historii Starého zákona dával o těch vigiliích od svých kleriků v předepsané době předčítati. Ale i v největší svátky, to jest v soboty před Božími hody velikonočním a svatodušním, kdy se ve svaté církvi Boží slavívá všeobecný křest, aby ničeho z toho, co Božího jest, nebylo opominuto, nenalezly-li se v čas křestních zkoušek děti, posílal na trh a všecky mladé otroky, co tam kupci přivedli na prodej, z lásky k samému Bohu sobě kupoval, a tak blahoslavený duch o dílo Boží jsa pečliv, nikdy nestrpěl, aby něco obyčeji Božímu chybělo.
Čteš to, milostivý biskupe, a podivuješ se, kterak to, což, jak víš, stěží dokázali mužové církve s milostí nejvyššího Boha, velmi svědomitě vykonal muž stavu laického, a to kníže a vladař národa, který i nad jiné národy za divoký svou přirozenou povahou bývá pokládán. Prosím, ó otče nejblaženější, abys čerpaje z vrozeného tobě zdroje moudrosti se mnou to, co jsem napsal a ještě napíši, zvelebil do důstojné podoby, neboť, jak jsi byl poručil, kromě toho, čeho z tvých úst jsem se doslechl nebo co pravdivého jsme se oba od osob plných víry a svatosti dověděli, něčeho jiného perem se dotknouti nadobro se vystříhám. Ale postupme dále v začatém.
Blažený mučedník, jenž měl býti brzy pro vytrvalost v díle vyznamenán korunou slávy, odebral se, jak jsme pravili, do chrámu matky církve, aby Bohu vzdal jitřní chválu. Tou pak milostí od Boha muž nehynoucí paměti vzkvétal, že nikdo nepochyboval, že on před úsvitem půjde k bráně svatosti, aby tam modlitby vykonal. A na tu hodinu čekal druhý Kain, maje ji vhodnou ke spáchání vraždy. Vidím vpravdě, cokoli kdy stránky Písem svatých byly naznačily, že se naplniti má, to že až do písmenky se naplní. A toto praví jedna stránka, narážejíc na ty, kteří činí zlo: Každý, kdo zle činí, nenávidí světla (Jan 3, 20). Ještě totiž před příchodem noci bratr svatého mučedníka, ba ne již bratr, ale zvrhlý vrah, byl poručil kněžím chrámu svatých Kosmy a Damiána, až bude přicházeti, aby mu nikterak nedali do kostela vkročiti, by snad od svých věrných zbrojnošů nebo komorníků, kteří ještě na ložích byli, nebo od lidí, kteří by se sběhli, nebyl vysvobozen - a aby nenastala potřeba zločinným prolitím krve zhanobiti a poskvrniti chrám. Co toto píši, aj, přichází mi na mysl hříšný sbor Židů, kteří sice se báli vkročiti do pretoria Pilátova, ale Pána usmrtiti se nebáli. Tak i tento vlastního bratra neblahý vražedník bojí se poskvrniti krví zdi chrámové, a rukou svých od bratrovraždy nezadržuje. Svým slovem, ó nejkrutější ze všech nepřátel, sebe odsuzuješ a probodáváš, když krví, kterou proléváš, místa svatá potřísniti se hrozíš.
Leč stalo se, jak jsi přikázal! Neboť když vzácný mučedník před jitřními chválami pospíchal do chrámu, aby dříve, než lid se sběhne, Bohu Otci v komůrce přesvatého srdce svého co nejskrytěji se pomodlil, zatím úklady od bratra se strojí a meč se brousí, aby připravena byla žertva pro Krista. Ale nač bych dvojnásob bolu v srdce, dvojnásob slz v oči vléval, nutě se ze široka vyprávěti smrt spravedlivého, skonání nevinného? Mívá veliká bolest zajisté přemnoho slov, ale nesmím příliš odkládati příběh svatého mučednictví pro ty, kteří dychtí jej zvěděti.
Vstává blažený Václav, který se měl brzy státi žertvou Kristovou a do chrámu podle svatého obyčeje svého spěchati dychtí, kdež by mohl, než se sejde lid tu nastane ruch, co nejskrytěji se oddati delší modlitbě; a jako dobrý pastýř se stádem společné chvály jitřní poslouchati nebo zpívati si žádaje, brzy lapen jest v osidla nástrah. Neboť kněz toho chrámu, jeden z těch, od kterýchž vyšla nepravost z Babylónu, jakmile zahlédl přicházejícího muže Božího, podle příkazu zlosynu zavřel dveře chrámové. Pozdvihli se i připravení úkladníci, bratr totiž tu všichni jeho ozbrojenci. A vida bratra vojín Bohem vyvolený pozdravuje ho, tu kol krku ho objímaje tu líbaje, děkuje mu řka: Zdráv buď povždy, bratře můj, tu statky tohoto života i budoucího oplývej; přijmi tebe Kristus k věčné své hostině, jako jsi ty včera mne tu mode všecky v takové hodnosti pohostil. Na to on s pyšným duchem tu s pohledem posupným, tase meč, který mu visel skryt pod pláštěm, odpověděl: Včera ovšem, jak chvíle toho žádala, nyní však bratr bratru takto poslouží. A rozmáchnuv se mečem ťal ho jím do hlavy; leč poněvadž moc Páně ho chránila, sotva krev se ukázala. Hrůzou nad neslýchaností svého činu byl bídák tak ochromen, že i když podruhé ťal, k svému údivu nic nezmohl, co by bylo hodno muže silného. Holý jeho meč blažený Václav rukou zachytiv praví: Jak špatně si počínáš, když mne zraňuješ! Když však viděl, že od svého úmyslu neupouští, posléze ho, jak někteří praví, chytil tu k nohám svým porazil řka: Hle, člověče vlastním rozhodnutím zahubený, vidíš, kterak tebe bych mohl vlastní rukou jako nejmenší zvířátko rozdrtiti, ale daleko budiž, aby pravice služebníka Božího poskvrnila se krví bratrovou. A meč, který mu vytrhl, vrátil bratru, tu na ruce již od něho krváceje, do chrámu rychle pospíchal. Onen zlořečený však mocným hlasem křičel tu hnal se za ním volaje: Společníci moji, společníci, kde jste? Prašpatně pomáháte pánu svému tu ničemně ho necháváte na holičkách, ačkoli je vystaven takové úzkosti! Tu se vyřítila celá tlupa zlosynů ze skrýši, do nichž se byli rozprchli, s mnoha meči tu kopími, tu těžkými ranami ho probodavše, odpravili ho u dveří chrámových. Tehdy také svatá duše, vysvobozena na tom zápasišti z vězení tohoto života, vavřínem krve ozdobena vítězně se odebrala k Pánu, dne 28. září, zatímco se nebe radovalo tu země kvílela, léta vtělení Páně devítistého dvacátého devátého.
Jeho bezduché tělo matka, kterou nedávno pro hříchy její byl vyhnal a potom znovu v pokoji z lásky Kristovy do vlasti povolal, s některými věrnými sebrali, a toliko do hrobu je položivše, zemí je zasypali, ne jak se slušelo lidu mučedníka, ale jak bývá pohřbíván kterýkoli smrtelník, nemající cti ani blaženosti. Ale onen blažený bojovník z trýzně a potupy povstal k hodnější slávě, a čím opovržlivěji mluvě synové ďáblovi tu údové jeho s mučedníkem vzácným zacházeli, tím dražším představuje se Pánu svému a spoluobčanům nebeským. Stává se druhem andělů, společníkem apoštolu, spoludědicem mučedníků, účasten jest pokoje vyznavačů a neporušenosti panenské a dostává se mu věnce věčně se zelenajícího a půvabu krásy nehynoucí. A tak pohrdnuv vznešeností vévodství pozemského, v němž byl předtím statečně vládl, v království nebeské jako pravý vévoda a mučedník vešel. Ale my, jsouce v slohu suchopární tu neumělí, ponechejme toto moudřejším tu obraťme se k prostému vyprávění zázraků jeho.
Než aj, když přicházím k vypravování o tom, jak veliký hněv tu pomsta Páně vzplály proti nepřátelům, jest mi hlásati moc tu divy Boží, který vždy jako nejspravedlivější mstitel se zjevuje, aby jakožto věrný ručitel vyplnil, co byl kdysi připověděl: Má jest pomsta, pravil, a já odplatím (I. Řím. 12, 19). Neboť ti, kteří s ukrutnou myslí proti svatému Božímu povstali, nebo kteří aspoň souhlasem se hrozného toho zločinu stali účastni, zčásti od zlých duchů štváni po místech pustých se rozprchli a zaslouženou smrtí potrestáni již se neukázali, zčásti zchřadlí a neplodní zůstali až do smrtí. Někteří tak z nich ceníce zuby štěkali jako psi a skřípějíce zuby pomřeli a všecek jejich rod, abych tak řekl, byl z kořene vyhlazen. A zbyli-li nějací, vlastníma rukama dobývají si živobytí.
Tělo blaženého mučedníka odpočívalo pohřbeno po tři léta v chrámě svatých Kosmy a Damiána. Později však zjeveno bylo některým služebníkům Božím, aby toho služebníka Božího z místa, kde byl pochován, přenesli do basiliky svatého Víta mučedníka, kterou v metropoli Pražské z vůle Boží od základu vystavěl a okrasami chrámovými znamenitě vyzdobil a ve které prý jednou, když se stavěla, procházeje se pronesl tento verš žalmistův: Toto odpočinutí mé na věky věků (Žalm 131, 14).
A to k chvále a slávě svého jména a na rozhlášení zásluh blaženého muže milostivý Pán ráčil způsobiti, aby se nad slunce jasněji ukázalo všem národům, že Bůh všemohoucí národu českému, již nějaký čas na víru obrácenému, velikého svou dobrotou přichystal patrona, jakož dosvědčuje Písmo, že v každém národě, kdož se ho bojí a koná spravedlnost, příjemný jest jemu (Skutk. 10, 35) - a že kde se rozhojnil hřích, ještě více se rozhojnila i milost (Řím. 5, 20).
Oznámeno to bylo onomu bratrovrahu, a poněvadž se kryl pláštěm křesťanské služby, nemoha odolati zázraku Božímu, jat byl přece, ač pozdě, úžasem. I poslal tam a poručil tělo svaté přenésti v noci, s tou podmínkou, nebudou-li svaté údy dopraveny na místo nového uložení do svítání, všichni, kterým to bylo svěřeno, bez nejmenší pochyby že budou mečem utraceni. I přišli v noci, vzali přesvaté tělo, a naloživše je na vůz, jeli, až přijeli k potůčku, jenž slove Rokytnice. A ejhle, voda byla tak vystoupla, že i přes břehy se valíc všechny lučiny zaplavila tu těm, kteří svaté tělo přiváželi, nezbývala naděje kromě smrti. Ale když v takové tísni byli, přišlo jim na mysl, aby prosili samého blaženého Václava, by se nad nimi smiloval; neboť již předtím mučedník přemnoha zjeveními ráčil nabádati, aby byl přenesen. I říkali: Ó blažený mučedníku, protože s nábožnou myslí dbali jsme tvého příkazu, nyní všichni jsme v nebezpečí, že vražedným mečem budeme odpraveni. Ale zároveň pracují, aby jakýs takýs most postavili. Co toto dělají, vzhlédnou a uzří náhle sebe i vůz s tělem vzácného mučedníka na tom břehu řeky, kam směřovali.
To vidouce sluhově svatého mučedníka mohutným hlasem a celým srdcem velebí Boha i světce svého, kterýž služebníky svoje z takové nesnáze tak mocnou silou vysvobodil. Takto se zázrakem ukázala dobrotivost Páně, takto zásluha jeho služebníka, takto sláva Boží a takto mučedníkova byla byla dosvědčena, když i tělo jeho důstojným přenesením bylo i nosiči takovým divem byli vysvobozeni.
Pospíchajíce pak dále k řece Vltavě a most pobořený nalézajíce, jali se bědovati. Nadto počali i síly ztráceti, nemohouce nikterak ho pozdvihnouti. I utekli se znovu k modlitbám, aby jim známou svojí dobrotou přispěl, by nepozbyli života časného, neboť právě nastávalo jitřní kuropění, knížetem za lhůtu určené. Brzy viděli, že jsou vyslyšeni, berou jej na ramena, a jako by žádné břemeno ani nenesli, přes zlámaný most se s radostí bez nesnází dostali. I přišli tedy beze vší překážky nebo zdržení na místo, které sobě světec byl kdysi připravil. A rozžehnuvše světlo, aby viděli, zřeli tělo jeho neporušeno a všecky rány zhojeny, kromě té jediné, kterou mu do hlavy zasadil bratr jeho přeukrutný. Ta totiž, ač byla také zhojena, od ostatních se přece lišila, jako by byla potažena nějakou bílou mázdrou. Ale když ji omyli, ukázalo se, že se podobá ostatním.
V té chvíli byl prý mezi ostatními lidmi, kteří se starali o pohřbení jeho, nějaký klerik ctnostného života, který se světcem, dokud žil na tomto světě, byl spjat nejvěrnějšímu přátelstvím. Ten dotýkaje se úd po údu těla přesvatého, proudem slz maje zality oči, vložil ruku světcovu v ruku svoji, tu zlehka ohmatávaje nehty, ucítil, že jeden se viklá. I mluví klerik k druhům: Běda nám, hříšníkům, neboť viděti, že toto přesvaté tělo je velmi blízké rozkladu. Hle, již nehty povolují. Ostatní však obořivše se naň praví: Proč, bratře, tak mluvíš, což tvůj bystrý rozum neprohlédl, že pro oddanost, s jakou jsi ho miloval, chce ti poskytnouti částku svého těla? Tu on bije se pěstí v prstu: Právě, praví, právě; domnívám se sám, že tak tomu bude. A uchopiv znovu ruku přesvatou, dotkl se znovu nehtu: leč shledal, že tak pevně tkví v prstě, jako by ani známka viklání se na něm nebyla ukázala.
Také ucho jeho, kteréž bylo mečem nadobro uťato a od sestry jeho podle pokynu ve zjevení bylo nalezeno, našli přirostlé na své místo a úplně zhojené. Byla pak ona ctná paní, sestra blaženého mučedníka, jménem Přibyslava, již od kolébky zvyklá Kristu Pánu sloužiti podle přikázání evangelia bez úhony. Když ji Pán byl zprostil jha manželského, všecka se oddala službě Boží, prahnouc a žízníc po tom, aby v posvátný závod byla zahalena, tu dnem i nocí bez ustání na modlitbách, bdění a postech trvajíc. K ní ve vidění přistoupil blažený Václav a pravil: Pronásledovatelé uťali mi ucho a dosud leží mezi stromem, který stojí u kostela, tu zdí toho chrámu od chvíle, co bylo uťato. Tímto zjevením ctná paní vytrhla se ze spánku, vyhledala to místo u kostela, nalezla tam jako vzácný poklad přesvaté ucho jeho. S úctou tu radostí velikou jej zdvihnuvši tu Bohu všemohoucímu děkujíc, šla k hrobce bratra tu pána svého a mučedníka, s několika nejvěrnějšími ji u veliké uctivosti otevřela, ucho tam vložila a pečlivě ji zavřela. A po přenesení jeho ctihodných ostatků tak neporušené tu k tělu přirostlé je nalezli, jak jsme prve pověděli, jako by meč se ho nikdy nebyl ani dotkl.
Shromáždivše se tedy, co se jich jen mohlo sejíti, kněží i lid, s hymnami tu zpěvem uložili svaté tělo v rakev tu pochovali v basilice svatého Víta mučedníka, kdež z milosti Páně pro zásluhy svatého mučedníka Václava dějí se mnohé tu přímo nesčíslné zázraky k chvále a slávě jména Krista Pána našeho. Slaví pak se přenesení jeho 4. března. Tak dopřál pán náš Ježíš Kristus, jenž s Otcem tu Duchem svatým živ jest tu kraluje na věky věků.
Nyní s pomocí Boží o nových zázracích povím těm, kteří o novém mučedníku chtějí upřímně věděti. Když slavný zápasník Boží byl umučen tu dobyl triumfu, když zašla hvězda, jež po veškeré zemi svými zásluhami zářila, tu když všichni ti, kteří oddaně k němu lnuli nebo které k službě Kristově byl shromáždil, jak jsem pravil, dílem od bezbožníků mečem byli utraceni, dílem rukama zlořečených v řece pohřbeni tu ostatní po všem světě se rozprchli, jeden bojovník jeho, jménem Podiven, kterýž, jak jsme pravili, býval účastníkem tu druhem jeho ve všem, co mučedník dříve konával, a o kterémž jsme slíbili pověděti, co nám známo, tedy tento průvodce poté, co pán jeho z tohoto života se odebral ke Kristu, do Němec se utekl a tam dlouho ve vyhnanství prodléval. Později domnívaje se, že pokoj ve vlasti jest obnoven, vrátil se a po nějaký čas doma zůstával, pořád se skrývaje. Pověděl bych, s jakou vroucí láskou, s jakou bezúhonnou věrností pána svého za jeho života miloval, kdyby sama věc, o které hodlám psáti, sdostatek to neukazovala.
Ten jednoho dne pociťuje trpčeji než kdy jindy bolest, kterou měl v srdci od té doby, co pána svého pozbyl, vzal meč a kvapně běžel k domu jistého muže, o kterémž věděl, že byl hlavou smluvené vraždy a spiknutí proti svatému Václavovi a že jeho rukou především byl blažený tento zavražděn. A když tam přišel, zastal ho, jak odpočívá v teplé lázni, jež v lidové řeči nazývá se jizba (stuha). On vida ho přicházet, pozdravil ho podle způsobu lidového: Zdráv buď, příteli, zdráv buď. Tento však, maje srdce žalem vyhořené, dal v odpověď: O moje zdraví se postará Bůh, ale ty již všeho zdraví a spásy zbaven, proto v hříchu svém umřeš a na věky zhyneš. A obořiv se naň zabil ho. Doufaje, že útěkem se zachrání, spěšně vyběhl. Ale když zašel do lesa a pohyboval se již s pocitem bezpečí, donesla se zpráva o smrti bojovníka a skutku jeho samozvaného soudce onomu bratrovrahu. I dal rychle zbrojnoši svými obstoupiti les, a tam jej brzy polapivše, na oprátce ho oběsili.
Maje vyprávěti o čemsi velikém, přiznávám se, že pro neobyčejnost celé věci jsem se rozmýšlel, zda bych neměl raději mlčeti, Ale poněvadž se to neustále rozhlašuje ústy přemnohých, kteří nad slunce jasněji o tom vědí, zdá se mi nedůstojné, abych o tom pomlčel. Visel tam tři léta; ani pták, ani šelma, ba ani obvyklé tlení a hniloba lidského masa se nezmocnily těla jeho, nýbrž jako na živém nehty a vousy rostly a vlasy jeho zešedivěly až do nejbělejší bělosti. Posléze onen bratrovrah přemožen byl hanbou, poněvadž zázrak Páně po všech národech se rozhlašoval, proto dal jej na témž místě zahrabati do země. Ale ani tak nebylo možno zahladiti skutky Boží, ba aby ještě zřejměji zjeveny byly zásluhy jeho služebníka všemu kmeni přečasto kolemjdoucí vídali v noci na jeho hrobě světlo nebeské hořeti. A to tak dlouho se dělo, až ze všech stran lidé se scházejíce obětní dary přinášeti počali tu na hrob pohřbeného na důkaz zbožné úcty je kladli a záchranu života svého Bohu a tomu zabitému poroučeli. Za dlouhý čas tělo muže toho z místa bylo vyzdviženo a přeneseno ve zbožném průvodě kleriků tu nábožných mužů i žen a uloženo na hřbitově chrámu svatého Víta tak, že svatý Václav v chrámě a vojín onen venku ležící pouhou zdí jsou od sebe odděleni.
A tuto slávu získala mu jeho upřímná věrnost, s jakou pánu svému za života jeho věrně sloužil. Neboť byv správcem nade všemi, kteří přebývali v domě svatého Václava, všecky téměř domácí lidi až k posledním kuchařům tak vyučil, že skoro nikoho nebylo na knížecím dvoře, aby neuměl hymny žalmistů zpívati a opisovati, nebo aby neznal něco, co náleží k církevním obřadům. Všecky jako své syny miloval, ode všech jako otec byl ctěn. Bylo-li mu kdy uloženo rozděliti almužnou deset peněz, sám z věrnosti k pánu přidal pět. Když pak se přikázalo třicet nebo ještě více chudých poděliti potravou, on dal ještě patnácti. Proto i od Boha podle přislíbení jeho zasloužil si uslyšeti slovo evangelia: Služebníku dobrý a věrný, nad malém byl jsi věrný, ustanovím tě nad mnohým (Mat. 25. 21), a s pánem svým tělesným zasloužil si vejíti v radost Krista všemohoucího, bez konce trvající.
A bylo v noci vídati světla hořící v basilice, kde oba svatí odpočívají, a často přemnozí tam slýchali hlasy andělů žalmy pějících.
Ačkoli svatý a časté vzpomínky hodný ochránce náš ctný Václav všem o pomoc prosícím ji ve své laskavosti a dobrotivosti udílí, přece obzvláště zajatcům a vězňům pomáhati neustává. A právě v tom ukázal se první jeho znamenitý zázrak milosrdenství po přenesení jeho ctihodného těla. Neboť když přemnoho provinilců spoutaných železnými okovy v žaláři pod přísnou stráží bylo drženo podle obyčeje země a kromě smrti žádný z nich neměl nijaké naděje, neboť k mnohonásobnému trestu byl odsouzen, kterési noci z vnuknutí Božího, jak věříme, přišlo jim těmi úzkostmi sklíčeným na mysl, aby blaženého Václava prosili, by se nad nimi smiloval. Pane Bože, řkou, pro zásluhy a na prosby pána našeho Václava, tvého přesvatého svědka, račiž nám v takové tísni sevřeným, svojí odedávna známou mocí přispěti. Druhou noc, když všichni na světě v tichém odpočinku si hověli a jen ti ubožáci nevěděli, co jest odpočinek, Boží moc, která ztrápeným milostivě přispívati ráčí, i jim přispěla. A nejdříve jako by zvuk nějakého zvonečku jim v uších zazněl, potom světlo podivné všem v žaláři zazářilo. A náhle dřevo, jímž nohy jejich byly sevřeny, jako luk se prohnulo a brzy všichni vytáhli nohy své z klády. Vidouce pak, že moc Páně pro zásluhy svatého Václava jim přispívá, vzpamatovali se oživením naděje na záchranu tu nepřetržitě volali: Bože, Pána Ježíše Krista otče, přispěj nám služebníkům tvým v tebe důvěřujícím pro zásluhy a na přímluvu svatého Václava, jenž z lásky k jménu tvému od bezbožníků byl zavražděn. A brzy přispěla síla Kristova a řetěz každému z nich spadl z krku na zemi. A propuštěni byvše ze žaláře, chodili po kraji a vyprávěli o tom velkém zázraku Božím, jejž na své oči viděli.
Když tento zázrak pro velikost a slávu svou všude se rozhlásil, přihodilo se, že jeden pohan ve vězení držený se dověděl, jak svatý Václav nejvíce pečuje o vysvobození těch, kteří v žaláři bývají spoutáni. To slyše, tu poněvadž svírán byl nesmírnou nesnází, učinil zaslíbeni řka: Vytrhne-li mne Bůh svatého Václava a Bůh křesťanů svou dobrotou z této bídy tu navrátí-li mne v dřívější důstojnost, uvěřím v Krista syna Božího a přijmu křest spásy tu z celého srdce náboženství křesťanskému a skutkům lásky jeho se oddám a syna svého témuž mučedníku u věčnou službu zavážu. Sotva ta slova dopověděl, nastojte, všecky železné okovy s něho spadly. Jali ho podruhé a potřetí a totéž příkoří mu učinili a v okovy ho uvrhli, ale jako ponejprv okovy i pouta s něho spadly. Páni jeho z úcty k opětovanému zázraku z vděčnosti k Bohu dovolili, aby svobodně odešel. Byv propuštěn ihned se dal ve svaté víře vyučiti a pokřtíti a syna, jehož byl zaslíbil, mučedníku daroval, jsa potom ještě mnoho let živ.
Ale i jiný provinilec též tak byl podle rozkazu do žaláře uvržen, svatého Václava voláním a hodným úpěním vzýval, aby se nad ním smiloval, tu jako z předchozího, tak i tomuto všecka pouta s rukou s nohou spadla. Než nevěřící jej jali, a přijavše od cizinců peníze, k dalekým národům jej prodali, myslíce, že blažený mučedník nemůže uslyšeti prosby lidí velmi vzdálených, a nevědouce, že Bůh jest pánem veškeré země tu že Hospodinova jest země tu plnost její. Když ho odváděli, pro zásluhy blaženého Václava náhle spadly okovy s rukou jeho a železný řetěz s krku jeho. A ti, kteří ho koupili, ačkoli byli pohané, vidouce takové zázraky Boží propustili ho na svobodu.
Zanedlouho dal kníže do žaláře uvrhnout kohosi jiného. A když ten pořád vzdychaje prosil Pána řka: Pane Bože, pro zásluhy blaženého Václava pomoz mi, jedné noci se přihodilo, že v samých úzkostech usnul. A jak se stává lidem sklíčeným, náhle se vytrhl ze spaní. A vidí se, jak stojí venku za městem uprostřed cesty, a ani pout nebylo na nohou jeho ani řetězu na krku ani okovů na rukou. I vrátil se k úředníku a vyprávěl mu, kterak mocí Boží zázračně byl vysvobozen. Správce uznal velikost Boží a působení blaženého mučedníka v tomto zázraku, daroval obžalovanému svobodu.
A chci vám, kteří z lásky k slavnému tomu muži posloucháte, ještě o novém mučedníku staré zázraky vyprávěti. V městě Praze byla žena slepá a na celém těle ochromená, jež přišedši do chrámu svatého Vita, padla tam na zemi před hrobem svatého Václava a tak dlouho plna víry se modlila, až si zasloužila nabýti zraku i uzdravení celého těla.
Jindy se přihodilo, že kdosi od věřitelů byl jat a v železná pouta sevřen, poněvadž neměl čím zaplatiti lichvářům. A náhodou ti, kteří jej byli svázali, posadili jej pod chrámem, v němž se chová tělo blaženého Václava. On v takové jsa úzkosti, ruce železem obtížené k nebi napřahoval a oči k chrámu obracel, takto se modle: Bože, přispěj mi pro zásluhy a na přímluvu svatého Václava. A zatímco toto říkal, rázem rozvázány byly jeho ruce. I propustili jej.
V zemi franské byl muž na nohy chromý, jemuž ve snách se zjevil muž v bílé roucho oděný a povzbuzoval ho řka: Vstaň a jdi do města Prahy do chrámu svatého Víta; tam odpočívá tělo blaženého Václava mučedníka a tam nabudeš zdraví. A když on nedbal, znova přistoupil k němu v témž rouše muž, jenž se byl prve zjevil, tu pravil mu: Proč jsi nevykonal mého příkazu a nešel jsi, kde bys byl zase nabyl chůze? Tu on jako u vytržení mysli procitnuv, ochotně pravil: Půjdu, pane. A vstav o holi šel ke kupcům, kteří se tam chystali jeti, a zaplativ jim, dokázal, že s pomocí jejich dostal se až k jmenovanému místu. A přišed do kostela obou svatých, přede vším lidem vrhl se na dlažbu a dlouhou modlitbou Pána s pláčem prosil, aby se nad ním pro zásluhy svatého Václava smiloval. A jakmile vstal od modlitby, milosrdenstvím Božím upevněna jsou kolena jeho. I děkoval Bohu a blaženému Václavovi, pro jehož zásluhy ráčil jej Pán uzdraviti.
Když pověst a sláva těchto a takových zázraků o blaženém mučedníku všude se roznesla, přicházelo na některé pokušení, aby vzali ostatky blaženého těla a sobě podrželi i svým příbuzným rozdávali. Někteří sice z dobré vůle a z dobrého záměru se o to přičiňovali, aby jméno mučedníka po všech krajích bylo rozhlášeno, ale když někteří se zlým úmyslem nebo ze ziskuchtivosti se o to pokoušeli, vzápětí stihla je pomsta. Tehdy sestra jeho Přibyslava, pokud oko lidské může posouditi, pod posvátným závojem přesvatě žijící, do takového činu se zapletla, majíc za společníka v podniku kněze téhož chrámu Štěpána. Ale u chrámu přebýval jakýsi poustevník, jehož jako zvlášť svatého se drželi a na jehož špatnou radu se toho dopustili. Abychom to zkrátka pověděli, v smluvenou noc přišli a jej vzavše s sebou učinili ho účastníkem nešťastného činu: vykopavše velebné tělo, začali se svou nešlechetností. Neboť syn onoho kněze dosti neuctivě nahmatal čelist světcovu a vytáhl ji. Tu zavinuli do roušky a ostatní tělo zase zemí zasypali. Z vyňatého ostatku dílem sobě podle libosti něco nechali, dílem svým přátelům rozdali. Ale vzápětí na všecky znenadání přikvačila pomsta Boží. Poněvadž však, jak jest známo, se to stalo v nedávné době a přemnohým je to povědomé, uznal jsem za zbytečné vkládati to do tohoto dílka. Jen to zapíšu, že náhlou a nenadálou smrtí zaskočeni z tohoto světa odešli.
Povím o jednom zázraku, který Kristus, Bůh všemohoucí, v nedávném čase skrze svého bojovníka ráčil ukázati. Když v žaláři mnoho rozličných lidí, z nich někteří za skutečná provinění, jiní však z nařčení žalobníků, bylo drženo a předlouho tam střeženo, vylévali prosby k Pánu tu pro zásluhy svatého Václava dostalo se jim propuštění na svobodu. Leč někteří nevěřící tvrdili, že nebyli osvobozeni mocí Boží nebo svatých, nýbrž že žalářník uplacen zbavil je okovů a že i mnohé jiné často zprošťuje trestu. I bylo rozkázáno, aby soudem Božím byl zkoušen. Když tedy shromáždili se zástupcové rozličného lidu, bylo železo vloženo do ohně a do běla rozžhaveno a žalářník přiveden a uloženo mu, aby je nesl v holé ruce až k místu vyznačenému v poli. On nijak se nerozmýšleje, ale v zásluhy svatého skládaje důvěru, železo řeřavé z ohně vzal tu daleko za určené místo nesl, a kdyby ho jiní nebyli zdržovali, snad třikrát tak daleko by je donesl. Tím všecka pochybnost z veškerých srdcí byla zapuzena tu chválili tu oslavovali Boha, že jedině svým milosrdenstvím a na přímluvu svatého mučedníka svého Václava vězně ze žaláře vyprostil.
Kdybych tak pokoušel se perem zachytiti všecky zázraky blaženého mučedníka, kteréž Bůh ráčil skrze něj ukázati, spíše světla denního by se mi nedostávalo než stránek knihy. Neboť všemohoucí Hospodin k chvále jména svého na přímluvu bojovníka a mučedníka svého Václava jedny ze žaláře vyvádí, jiné z pohrom nebo rozličných nemocí vytrhuje a vysvobozuje ze soužení a nesnází všelijakých tu od nepřátel viditelných i neviditelných.
Též těm, kteří v bitvě zápasí, Bůh nezřídka na prosby tohoto světce zázraky a slavnými skutky přispívá, všem Václava se dovolávajícím pomáhá, jakož i jemu ne jednou ani dvakrát, dokud panoval, živými tu jasnými znameními byl pomohl.
Neboť hrad jeden, jménem Kouřim, maje mnoho lidu, vyvyšoval se a se svým knížetem strojil vzpouru proti tomuto svatému. Ale když z obou stran dosti krve bylo prolito, zalíbila se všem ta rada, aby vévodové sami dva spolu bodovali, a který zvítězí, ten aby vládl. Když knížata vyšla, aby se utkala, kouřimskému Bůh nebeský ukázal nebeské vidění, svatého totiž Václava, jak na jeho čele se skví obraz kříže svatého. Spatřiv to daleko odhodil zbraň a padl mu k nohám a prohlašoval, že nikdo nemůže přemoci toho, komu Bůh takovými znameními na pomoc spěje. A když toto vyznával, svatý vévoda pozdvihl ho k políbení míru a jej na hradě jeho v bývalou moc pohodně utvrdil, dávaje mu správu hradu, dokud bude živ. Vpravdě kříž byl uzřel, poněvadž Krista následoval a přešťastně dospěl království, v kterémžto Kristus s Otcem i Duchem svatým kraluje na věky věků.
zpět na obsah 
Další: Oportet nos fratres