|
- Rulík | - Ves. Kubíček | - |
Švanda pečoval o Kubíčka jako o svého vlastního syna a Kubíček ho poslouchal jako svého otce, protož, chodíce všudy spolu, chleba sobě dobývali hudováním. Švanda sice byl muž žertovný a též při svém hudování veselý, jakž s sebou přinášejí okolostojičnosti dudákův; nicméně byl přece přitom opatrný a uvážlivý. On častěji říkával Kubíčkovi: "Služ všechněm a buď vesel, jenom dej pozor na hubu, abys nezavadil. Při našem řemeslu kratochvílní žertové a vyražení šprýmovná sluší na dudáka; ale varuj se, abys na zkázu mládeže a chasy nemluvil slov jedovatých, sic rozhněváš pána i sedláka." Mezitím Kubíček mistrně uměl na dudy hudovati a starý Švanda mu pro svou starost postoupil řemeslo, věda dobře, že by byl v stavu dudáním vyživiti jeho dům, protože Kubíček ve všem již předčil svého mistra. A když Švanda umřel, tuť právě Kubíček zapomenul na slova mistra svého; den po dni byl živ hůře a svobodněji, dělaje všecko, jak se vidělo a líbilo. On, nechť byl svátek neb veliký pátek, nechť neděle neb hod Boží, vždy jen všudy dudal, frejovně zpíval a skrze své kudrlinky k sobě vábil mnoho lidí. Rozpustilí jonáci a bratří z mokré čtvrti ho milovali pro jeho nechutné tlampání a rozpásanou veselost; a odtud to pošlo, že mu vůbec říkali Veselý Kubíček. Kdo ho viděl, hledal aneb s ním mluvil, žádný ho nepojmenoval jináč než Veselý Kubíček, ano i děti na ulici naň tak volali a pod tím jménem ho znali lidé široko daleko. To jméno zdědili také někteří z dudákův, již na sobě měli povahy veselé, a vůbec byli jmíni Kubíčkové. Znal jsem sám zde v Praze jednoho dudáka, jménem Jozefa Hubra, vysloužilého vojáka, jemuž jináč, zvláště sedláci ležící hospodou na Poříčí, neříkali nežli Veselý Kubíček; on byl dudák veselý a mistrný, a proto byl vůdcem a ředitelem všech těch dvaceti dudáků, o nichž jsem pravil vejše.
A poněvadž byl Kubíček spoluvěkým dudákům svým dudováním na újmu a všudy téměř jim stál v cestě, zanevřeli naň, činíce mu všeliké nátisky a příkoří; ale Kubíček šiaetně všemu ušel, neboť byl zralý šibal. Až přece jednou, jda na mol opilý lesem s posvícení, jim přišel do klepet. Tehdáž nemohl na sobě držeti hlavy, a tak, položiv se pod strom na pokraji lesa blíž řeky Votavy neb Otavy, usnul. Sokové jeho naň číhali a vidouce ho tu spáti, umínili si ho do té řeky vhoditi, avšak skrz jednoho pocestného to nemohli vykonati. Pocestný Kubíčka probudil a nutil, aby s ním šel. Kubíček, napolo ospalý, nechtěl jíti, nýbrž sednuv vesele si dudal. Vtom skočiv jeden z těch soků po něm, rukama ho stiskl, vyzdvihl vzhůru a běže k řece, i s ním vskočil do řeky, aby ho potopil; v skoku se však roztrhli od sebe a tuť oba vynaložili všecku sílu, aby jeden druhého pod vodu pohřížil a snad utopil. Ovšem s Kubíčkem již bylo veta; štěstím se však přihodilo, že dva jonáci, také tudy jdouce s posvícení, spatřili tu půtku. Hned vskočili do vody, aby pomohli svému dudákovi, a když skutečně toho dovedli, jali toho zlostného soka, vedouce ho s sebou, aby ho udali u práva. A takových i jiných případů míval Kubíček dosti, o čemž by bylo mnoho co vypravovati.
I stalo se, že v jedné vesnici obyvatelé hlučně drželi poslední dni masopustní, každý dal k tomu svou snůšku, jak se byli umluvili. A aby ty dni Bachovy vesele strávili, poslali pro Kubíčka, aby jim hudoval. Kubíček přišel, hudoval zmužile, dělaje přitom skotácké žerty. To trvalo od neděle až do svítání na Škaredou středu. Kubíček, jda nazpět odtud, ustavičně po cestě dudal, neboť ještě nevystřízlivěl, a když přišel mezi lesy, trefí náhodou k poušti, Kukla tak řečené, a tu vidí, že poustevník zpívá pobožné písničky. "Proč a nač," praví poustevníkovi, "na poušti mrháte, starče, čas? Pojďte raději se mnou zas do světa, dudati budu vám vesele a můžete se s děvčaty točiti v kole." Poustevník užasl nad tou smělostí a nabízí ho, aby zanechal tropení bláznovského. Ale Kubíček nedbaje na to, začal frejovně zpívati, pak v té svaté jeskyni skákal a tropil víc a víc. Poustevník opět nabízí, napomíná a posledně mu velí vystoupiti z pouště; aby se v hrdlo styděl a pomněl, že se začínají dni kající. Než co bylo naplat! Čím více ho poustevník napomínal, tím hůře tam dělal; až potom, přistoupiv k poustevníkovi blíže, do ucha mu silně zadrnčel dudami. Tuť poustevník rozhorlený počíná dudám i dudaři zle žehnati a zaklínati řka: "Slyš, bezbožníku! Jižť jest příliš mnoho tvé zlosti a nešlechetnosti. Tak-li se domníváš, že tato tvá nepravost nikdy nevezme skončení? Kde jest pocta místa toho? Zdali to není místo pokání? Ty pak kterak smíš v něm provozovati hanebnosti? Svědek mi jest Bůh, že nechci tomu, abys byl zkažen věčně; ale skutkové tvoji zlí zkazíť tebe, neb srdce tvé zatvrdilo se jako železo a šíje i čelo tvé učiněno jest jako med, a to všecko k tvému horšímu. A protož budeš i až do dne soudného dudy nositi a ustavičně dudati, odebéřeš se pak do skal a hustých lesů, abys tam za psoty vzal slušnou pokutu." A v tom okamžení Kubíček šel z pouště pryč, smutně dudaje, a najednou zmizel dud zvuk i dudař a neví se po tu dobu, kam se poděl. Staří povídávali, že ho v houštinách Louninských slýchávali dudati. Také-li přece jest tomu tak? Nevím.
Snad nebude nemístné tuto navrhnouti, aby sobě hudbaři a dudaři vzali příklad z toho a takové obyčeje mrzké na sobě hleděli napraviti.