|
- Anonym | - Satiry | - |
Přihodich sě jednú k tomu,
kdež nalezech v jednom domu
právě také v túž hodinu
dva, jenž přišla pohostinu,
ana sedíta na pivě.
(Tu učiništa poctivě,)
oba právě bez meškánie
dašta mi milé vítanie.
A já, přiblíživ sě k nima,
posadich sě mezi nima,
jakož často v krčmě bývá,
křičéc: "Paní, nalí piva!"
Jechomť sě v odplatu ctíti,
podávajíc sobě píti.
Poslúchajte tuto právě,
poviemť vám o jich postavě.
Z těch jeden člověk bieše mladý,
nejmieše známě brady,
na němž sukně šerá, umlená,
a k tomu kukla zelená;
ta také zedrána bieše.
Mošnu na hrdle jmieše,
v niž by vložil, což mu třěba,
mním, že knihy, také chleba.
Dešťky jmieše u pasu,
jakž jej viděch při tom času;
i jinú k tomu přípravú
vše bieše školskú postavú.
Druhý, ten sě starší zdáše,
vždy sedě bradku súkáše,
na němž kabátec úzký, krátký,
a dosti zedrané šátky;
okasalý tak dvorně,
k tomuť bieše obut v škorně;
tyť biechu drahně povetšěly,
avšak okolo děr cěly,
skrzě něž viděti nohy.
A také bieše vpal ostrohy,
točenku jmaje na hlavě.
Tak, jakž jej sezřěch právě,
jistěť mi sě dvořák zdieše;
hřbelce za pasem jmějéše.
Ten mluvieše, hrdě sedě,
na své špice pyšně hledě,
řka: "Nenie v světě toho,
ani kto má zbožie tak mnoho,
bych chtěl jeho zbožie vzieti
a dvora sě odpověděti.
Neb jest tu tolik utěšenie!
V světě ten jeden nenie,
když by dvořenie okusil,
věčně by dvořiti musil.
Ktož mi o lepšiem bydlu praví,
každý sě ve lži ostaví."
Dotud mluvě ústa trudí,
až žáka na sě vzbudi.
Ten mu k tomu odpovědě
a řka: "Já to dobřě vědě
a tomu já také věři,
že páni i také rytieři,
tiť u dvora dobrú mají,
i bohatí, to já znaji.
Ale nebožátka chudí!
Div, že sě jim neostudí
pro zlé bydlo jich dvořenie,
neb již věcší psoty nenie;
tiť sě chodiec psotú klonie.
A nad to pak vy, podkonie,
vy ze všech najhorší máte,
kromě že sě v tom neznáte.
Byšte sě chtěli poznati,
svú psotu popsati dáti,
což vy jé máte, podkonie:
v světě věčie psoty nenie,
než vy ji trpíte dobrovolně.
Ale náše bydlo školnie,
toť já tobě pravím (hole),
tuť je ve všem pravá zvóle,
i od pitie i od jedenie,
v ničemž nedostatku nenie.
Myť netrpíme nikdy hladu.
Když již tovařišie sadú,
tuť já dosáhna úkrucha,
nenie partéka tak sucha,
bych jé nerozmočil jíchú,
tiem lekuje svému břichu;
i budemy dobřě syti.
K tomu máme dosti píti
pitie ctného do nerody;
častokrát také vody
napijemy sě pro zdravie,
neb jest velmi dobra hlavě.
Ba, od ztravyť sě mámy pyšně,
masa, kur dosti přielišně ---
toť jest na každé posviecenie,
v ničemž nedostatka nenie:
když to koli u nás bývá,
mámy přieliš dosti piva.
Ale vám miesto sniedanie
dadie políček za ranie.
Však ste jedno za ranie syti,
bývajíce vždycky biti.
Miesto jedenie oběda
kyjevá rána přisedá."
A když žák přěsta mluvenie,
dvořák vecě: "Toho nenie!"
Okřiče sě naň hněvivě
a řka: "Žáku, mluvíš křivě,
bychom byli hladoviti
u dvora a kyjem biti.
Ach, přěhubená partéko,
i co jest tobě řěči této
o nás mluviti třěba,
sám nejsa nikdy syt chleba?
Co dobrého do vás, žáci?
Však ste vy hubení žebráci,
jenž tečete dóm od domu,
hekajíce a chtiece tomu,
by vám dali jíchy mastné.
Auvech, váše bydlo strastné!
Tuť vám dadie partéku režnú
a s tiem vás pesky vyženú.
Pakli již na váše ščěstie
vám dadie v některém miestě
jíchy nemastné a málo,
vej, kak sě vám dobřě stalo!
Již sě vše zdálo po vóli.
S tiem pak běžíte do školy
a to s velmi dobrú myslí,
mniec, byšte na hody přišli.
Tuť vás pak starší omýtie,
i chléb i jíchu vám vzchytie
(a to všecko zjedie sami.
Jmúť sě vás bíti metlami,)
budúť sě nad vámi mstíti
hněvy, nejsúc dobřě syti.
Ach, toť vám psota nehovie!
Slýchalť sem dávné příslovie,
žeť žákóm draho vařenie.
Protož ty nechaj svářenie
se mnú, nebť já také vědě
praviti o vašiej biedě,
což vy jé máte, žáci.
Ale my, panici dvořáci,
když již za stolem sědem,
ihned na sě lúčiemy chlebem,
myť nic nešetřímy toho,
neb ho mámy přieliš mnoho.
Tuť nám dadie jésti dosti.
Pakliže pro jiné hosti
nás kuchaři zapomanú,
inhed já od stola vstanu
i běžím tam sám k kuchyni:
dadieť mi dosti zvěřiny --
pakli nenie, ale kaše.
Toť jest všě útěcha náše,
žeť já ukydá druh druha
a tudy nás mine túha.
Někdy sě vladař v mě vpeří
a mě svú holí udeří
v pleci nebo v hlavu ranú.
Ihned já odběhnu v stranu,
tohoť nikakž nenechaji,
od mateřeť mu nalaji:
kromě leč (by) byla hlucha,
tožť jéj nepovzní u ucha.
Když pak bude po večeři,
což nás koli dvorská sběři,
béřemy sě dolóv s hradu
a netrpiece v ničemž hladu.
Ale vy, žáci nebožátka,
ach, že vás jest věše matka,
těžcě nosivši v životě,
přirodila k takéj psotě!
Já sě tomu velmi divi,
že ste jedno bitím živi.
Však vás za obyčěj tepá,
jednak burcují, jednak svlekú,
vymyšlujíc muky nové,
o vy kaziec metly břězové."
Netaže toho dořéci,
žák sě chtieše hněvy ztéci
a řka: "Vy, podkoní hubení,
však ste vy tak zahubeni!
V vás jsú zakrsaly kosti,
pro psotu nemohúc rósti.
Kdyžs mne nechtěl zbaviti,
již chci z knih o tom praviti,
což já o vás psáno mám.
Když jeden jel cěstú sám,
hodného pacholka ptaje,
podkonie sobě nemaje,
tuť sě jemu črt pokázal,
ihned mu sě přikázal
i slúžil mu k jeho vóli.
Což jedno rozkázal koli,
v tom nikdy nebyl rozpačen --
avšak často za vrch vláčen.
To on všecko trpěl míle
až právě do jedná chvíle,
když sě tak povětřie zrudi,
hroznú slotu s deščem zbudi,
o němž jest strach pověděti.
Ščastný, ktož mohl useděti
toho nečasu pod střěchú.
Črtu nebieše do smiechu,
ano s něho šaty berú,
kuklu i plášč s hrdla derú
podlé obyčeje i práva,
jako sě i dnes třěpačkám stává.
Opět vše téhož času
slunce pokáza svú krásu,
pusti svój poprslek jasný;
by čas horký, velmi krásný.
Tuž panoše každý zvlášče
pacholku podává plášče
a plášč mokr a pln dešče!
Tuť sě tepruv črtu stešče.
I zěvi sě pánu svému
a takto povědě jemu:
'Tutoť mého bydla nenie.
Beruť, pane, odpuščenie.
Jižť sem dobřě zkusil toho,
žeť mají zlého bydla mnoho
třepačky: kudyž sě obrátie,
vždycky v psotě chvíli krátie.
Viece mluviti nerodě,
ihned sě kamosi podě.
Vyprnu sě jim všem z očí,
jedne že sě vicher zatoči. --
Čím ty sě pak chceš chlubiti?
Vidíš, že črt nechtěl třepačkú býti.
Toť jest dosti znamenie,
že horšieho bydla nenie,
než vy je máte, třepačky.
Ale já, když sedím s žáčky,
toť bez chlúby chci pověděti,
tuť sú mnohá městské děti,
jenž jsú také pod mú stráží:
tyť já všecky metlú káži
a sám sě pak bitie zhojím.
V svátek sě jeho nic nebojím.
A když přijde čas postný,
mně vděčný a velmi radostný,
o němž jest dlúhé pravenie,
co mám tehdy utěšenie!
(Když já již budu na poli,
ano všecko po máj vóli,
neviem nic o chudobě,
sem sám dobrovolen sobě.)
Jakžkoli přídu ke vsi,
ihned bojuji se psy,
an každý preč běží, skolí,
a já jej ranil svú holí.
Jakž mě náhle sedlky zočie,
inhed ke mně přiskočie,
neučinieť k tomu láně,
padnú na svoji koleně,
má obrázky cělují
a mě dařiti slibují,
tepúce sě v prsi náramně,
tiežíc, co bych ráčil, na mně.
Já já za vajce poproši,
anať inhed běží k koši
i po všech sě hřadách zplazí
a kde které hniezdo zlazí,
ve všech kútiech pilně hledá,
mněť vždy práznu jíti nedá.
Pak odtad pójdu s radostí
a nabrav již vajec dosti.
A kdež sě naměte slepice,
hus neb která kačice,
když já ji popadnu koli,
táj jest vždy jíti do školy.
A sedlák sě chce hořem vstéci
však mi nesmie nice řéci -
ani protivného slova,
boje sě póhonu do Pasova.
My žáci i také kněžie,
kamž koli po světě běžie,
toť, vedě, malá věc nenie,
nebojíme sě oběšenie.
Ale vy, hubená panošky,
vy nejste bezpečni trošky;
vy strachy zdrástíte kčici
jedúc mimo šibenici.
Vám sě třěba ohlédati
a přěd sebú sě žehnati,
neb jest pilně (třěba) toho."
Dvořák sě rozhněva
z toho a řka: "Mizero nevlídná,
k čemu tobě ta řěč nesklidná?
Však ty za pléšku nestojíš,
nebs huben, metly sě bojíš
a jsi živ na světě sotně,
obcházěje sě robotně.
Ty sě robotně obchodíš,
a k tomu v zlých šatech chodíš;
ale toť hanba nenie v školském běhu.
Kterak pak o tvém noclehu?
Ty ležeš na kamnách nynie,
ale až bude ondy zimě,
ihned sě o to s tebú svadie
a na kamnať viec nedadie.
Ješče bude tobě blazě,
dadie-liť léci na podlazě.
Tu ležíš dosti neměkce,
zimů sě třasa a zuby ščekce.
A k tomu vstánie rané!
Když sě pak na tě dostane
všě školská pracná třieda,
tepruv tobě bude běda.
Když ty již dieš' (že prost) budeš,
toho nikoli nezbudeš.
Tu tobě vše zpósobiti,
školu mésti i ztopiti,
ničehož nic neminúti.
A kde pak odpočinůti
a léhaje velmi tvrdě?
Ale jáť sě mám od toho hrdě.
By ty viděl mú posteli,
když já sobě slámy nastelí!
Tuť já ležím v pokoji.
Častokrát také pospím v hnoji.
Toho já nečiním pro jiná,
kromě kdyžť deščem zmoknu jediná,
aby mé rúcho zsechlo k jitru.
Toť já vstana pěkně vytru,
aby na mně stálo čistě.
Toť já (tobě) pravi jistě,
žeť sě mne chlapi velmi bojé,
kadyž chodie nebo stojé,
pokorněť mi sě klanějí,
vežde: 'Vítaj, paniče!', dějí.
Sedláciť přěde mnú sršie
i také slepice pršie,
s nimiž já mám hroznú útěchu:
kteréž dosáhnu do měchu,
tať sě viec nepozná zasě,
sniemť ji s tovařiši v kvasě.
Toť také pravi neskrytě,
žeť nemám péče na bitie;
na tomť bych mohl přisieci,
že v tomto cělém měsieci
nejsem já bit pro mú vinu,
kromě vyjmúc jediná,
leč kdy z klamu po hlavici,
neb za vrch, nebo po líci.
V tom já nice pána neviní,
neb on to vše z klamu činí.
Mám pána po všiej svěj vóli,
dáť mi, což poprosím koli;
máť mi nový kabát dáti,
netáhneť jeho jedne zedrati.
Což mi sě pak nedostává,
když mi jedno hlava zdráva?
Však již netrpím psoty viece.
Ale však, pravdu praviece,
já z mladu na svěj hlavici
nosil sem těžká přílbici,
doniž sem rynéřem byl.
Ale již sem já té psoty zbyl.
V tomť sě pochlubiti mohu
a z toho děkuji Bohu,
žeť sem tak (velmi) povýšen,
všěm žákóm mohu býti pyšen.
Sám však znamenaj cti této:
sem podkoním sedmé léto
a k tomu mám dobrú náději
a to jistě řécí směji:
netáhneť mój pán dluhóv zbýti,
měť chce střělcem učiniti.
Pakť neponesu tlumoka,
ano samostřiel u boka
a k tomu sukně čistá,
na niejž haklíkóv na tři sta.
Kdež budu v neznámém kraji,
měť vežde za pána mají.
Protož, hubený sagitáři,
i kacíť sú tvoji sváří?
Proti mně viec neroď mluviti,
nebť jest věčně ve psí býti.
Vám jest přisúzena psota,
byšte ji měli do života."
Žáku to bieše protivno;
vecě: "Jest mi velmi divno,
hrdú řěč slyšě od tebe.
I zda sám již neznáš sebe?
Vy, třěpačky nebožátka,
toť vám nikdy nenie svátka.
Všaks ty hubená satrapa!
Čím chceš lepší býti chlapa,
(na každý den hnój kydaje
a k lepšiemu čáky nemaje?)
Ty sě nevrovnáš žáku,
neb my mámy lepší čáku,
ne jako (vy), chlapi hlúpí.
Z žákóv bývají biskupi,
komuž toho Bóh popřěje,
v němž jest má dobrá náděje.
Prodlí-liť mi Bóh zdravie,
až bude o světiem Václavě,
ještoť již daleko nenie,
přijmuť já prvá svěcenie.
Inhed sobě pleš proholi,
a kto mi přěkazí koli,
tomuť bude nelzě zbýti,
vždyť mu jest pohnánu býti.
Zaplatíť mi to dosti drazě,
pojéť se mnú calet v Prazě.
Což mi pak bude škoditi,
když já již budu choditi
hrdě v mešnéni rúše zlatém,
jsa knězem neb prelátem,
když já budu v kostele,
a ty sto jíš jako tele
v svém zedraném rúše letně,
na mě smieš hleděti setně?
Protož, nebožtíku lichý,
razíť to: ostavuj sě pýchy
a se mnú nechaj svářenie.
Však vidíš, že statka nemie.
Ješčeť nad to věrně praví:
chceš-li prodlenie svému zdraví,
nebudiž viec dvořskú chasú --
tak snad prodlíš svého času.
Jinak zhyneš na životě,
nebť nenie koncě vašiej psotě,
anižť jesti lepšie čáka.
Protož razí, u sedláka
přistati v dobréj dědině,
zda tě tady psota mine.
Tu tepa v hlavu pšenici
obráníš sě šibenici."
A když žák svú řěč vylíči,
dvořák sě inhed vstýči,
hněvivě naň třasa hlavú,
hrozě jemu rukú pravú,
řka: "Jižť nepřězřím toho déle,
byť pak bylo i v kostele.
Mluvíš na mě, ještoť nenie.
I zda již úfáš v svá Svěcenie?
Dřiev než dočakáš plešě,
budeš ty utopen v měše,
jakož sě i jiným děje.
I v tom-li jest tvá náděje?
Dřiev než ty budeš prelátem,
spieše ješče budeš katem.
Neb najviec biřici, kati,
vše bývají literáti.
Téhož ty také nezbudeš,
po maléj chvíli katem budeš.
Ješčeť větně razi tobě:
přizři, již jest čas, o sobě,
a já z dobrých lidí pomocí
řemeslať chci dopomoci.
Tudy něčso psoty pozbudeš
a potom oběšen budeš."
To řek, ruku naň opřěže
a žák ho k sobě za vrch dosěže,
k tomu jej v hlavu udeřj.
Tak sě druh v druha vpeři
za vrch tak nelítostivě,
druh druhu hlavu křivě.
K tomu pohlavci suší
pleskají okolo uší.
(Tak zaroveň bez rozpači
druh druha pod sě tlačí)
hrozný hřmet jde o podlahu,
i sen i on búchá hlavú,
nepoddada sě druh druhu.
Rvášta sě chvíli tak dlúhú,
drúce sobě ústa rózno,
až mě by hleděti hrozno.
Nechtě sě dívati tomu,
brach sě preč z toho domu,
ana sě za vrch vláčíta.
Rujtaž sě, dokud ráčíta!
Toť jest krčenmá příhoda,
neb sě pivo pie a ne voda.
Dnes, ktož rád do krčmy chodí,
častokrát sě jemu přihodí,
žeť zvie příhody někaké
a k tomu noviny také.
Mnohémuť sě tak zračí,
najviec, ktož sě tam omračí,
žeť má doma co praviti.
Avšak sě je lépe zbaviti
a v noci, jakž čas jest, spáti,
a doma novin dočakati.
Explicit contentio satrapae et scolaris.
zpět na obsah 
Další: Svár vody s vínem