|
- Sládek | - Sluncem a stínem | - Copyright | - |
Jaroslavu Vrchlickému
Let them rave -
Alfred Tennyson4
Ta píseň tvoje cinkla jako zvonek
kdes od kláštera v les do noční tiše,
když na mech gnóm vychází ze své skrýše
a měsíc plane v liliový stonek.
A vzduch je sytý vůní anemonek
a ptáče ve svém hnízdě jenom dýše. -
Nuž pijme s gnómy z květinové číše
rosy a vůně, do dna, až v ten sklonek!
I ať se rvou! - co nám jsou tlumu chtíče,
jich žold za smích i pláč; nám stačí zlatý
ten pohár žití písní vrchovatý,
ten tichý svět, ta noc, ten měsíc bledý,
ten pel, jak ve vlas padá od jehnědy,
a v teplé dlani hrstka petrklíče!
Ty vzpomněls pěvců, horských velikánů,
zdaž prostý zpěv až k nim se může vznésti?
náš malý žal a naše malé štěstí
zda zaklepat jen můž´ na jejich bránu?
Ó věř, že tak! - Viz bleskem rozoránu
tu jejich líc a slyš, zda nešelestí
v těch rýhách květný vřes a tuhé klestí
zdaž nevzpíná se v balvan od balvanu?
Jen výš a výš! - až sněžné ku hranici:
tam nad ní, jenom nebe nad hlavami,
ti obři věčně budou čníti sami; -
však nemyslíš, že v bouři, blýskavici,
a pod námi jak lidský rmut a záští,
nás neskryjou v svém obřím, sněžném plášti?
Co volil bys? - Shakespeara vidět, krále,
jak celý svět svou šíji před ním sklání,
neb v Learu svém jak mušky pouští z dlaní
a mluví o životě v myšce malé?
Básníka zřít, za dary neskonalé
jak svět mu všední cetky věsí k skráni,
neb tak, když napsav verš o Slitování,
pohladil děcko, bídou k smrti zralé?
Já v jeho vlasti viděl obraz starý,
jejž nalezli kdes na ninivském hrobě:
asyrský král tu seděl chmurný, charý5
a před ním otrok upoutaný klečí.
Král odpouští. - Ó věř, on myslil sobě,
že srdce lidské přec je slávy větší.
Jsou srdce těžká, která v žití šeru
jen mezi hvězdami kdes najdou družky;
jsou ta, jimž stačí lesk barevné stužky,
a skáčou přes ni jako v Gulliveru.6
A veselá to podívaná věru,
jak na velbloudy rostou malé mušky
a vypínají v slunci křídla, růžky
a vždycky udělají kariéru!
Jen tiše, zvolna, nikde přímé slovo; -
však Fortunu si za šos chytnou zdrávi.
Co do těch srdcí těžších nad olovo!
to somnambuli, donkichoti bludní:
ti utonou jako ten kámen v studni,
a komár pluje na stebélku trávy.
Jen nebýt měkkým tak v té denní vřavě; -
toť nejhorší jest, neukázat rohy,
když na jehly tě bere komár mnohý,
a když má v zobci, myslí, že má v hlavě.
Ty myslíš si: Jdu světem pohrdavě,
co lidský soud? - mám v prsou svých své bohy!
- Ne, brachu, - ty jsi lidem přeubohý,
a bozi jinou mají starost právě.
A tam, kde v prach se rozpad motýl měkký,
kornatý šnek a rak přetrval věky
a v tisícleté na nás zevlí skále. -
Aj, říkáme to, vidíme to stále,
a přec my měkkýši jsme jako děti
a nechcem tomu nějak rozuměti.
My jen tu báseň máme za svou zbroji
a za štít pouze vědomí své práce
a na dně žití kus té rezignace,
a naděj - jenom klid po těžkém boji.
Nás blázny zvou v donkichotovském kroji,
nás, kteří bychom jejich za paláce
nedali skřítka zlaté ve pohádce
- a za jich blaho dali duši svoji!
Přes naše sny dál svět se valí mělký
svou robotou a sobectvím a v hříchu,
a jeden bodák nazpět zavleká
o staletí, co Shakespeare vysnil velký; -
však dokud člověkem být není k smíchu,
nám dostačí - být srdcem člověka!
Juliu Zeyerovi
S bran třeskotem se zavřel Eden jasný,
vstup chmurný anděl bránil země synu,
zemdlena Eva sklesla v palmy stínu
a slzy vyhrkly jí ve zrak řasný.
Jak hrozný je ten anděl! - výkřik hlasný
se vydral z jejích úst. - Ó chraň mne, zhynu!
A muž, skráň opíraje v jejím klínu,
Je hrozný, děl jak v snu, - a přec je krásný!
Jak chvějící se bílá holubice
upřela k muži zrak svůj zarosený;
a šli. - Pak práce pot jim skropil líce.
A večer v kraj kdy zřel v červánků jasu
a v roli svou a v smavý zrak své ženy,
děl: Nejsme bídni, Bůh nám nechal krásu.
S neklidem věčným v prsou rozrytých
toužíme od té hroudy, k níž jsme spjati,
v dál od svých dnů: titam být chtějí svatí,
ti slunci nad hlavami bližních svých.
Nás práce sžírá, touha, vzdor a pych
a každý středem světa chce se zváti,
a teprv když se naši dnové krátí,
si zalháváme, že to všechno v smích.
Neb jak jsme byli, byli bychom znovu,
kdybychom věk svůj znovu mohli žít.
Jen básník nad námi se hlásí k slovu
- ač také on se minul svého nebe -:
Ten dosti žil, kdo měl v svých prsou klid
a dvě tři šťastné tváře kolem sebe!
Trvá to dlouho, nežli vykrvácí
se srdce z toužení v tom žití ději; -
ba: Ještě krůpěj! - naše rty se chvějí,
když štěstí, mladost, naděj, vše se ztrácí.
Však blázen ten, kdo, vše kdy v zmar se kácí,
sen po snu zniká, naděj po naději,
se vrací do sebe, jak vlny spějí,
a pevnou kotvu nalézá v své práci.
Buď sebeprostší, - kladivem a kosou,
v paži se jev neb v myšlenkové síle,
- byť nečítal ji nikdo v zásluhu:
ti šťastni jsou, kdo kropí potu rosou
ten širý svět a padnou při svém díle
jak oráč, bleskem sražen u pluhu.
Mnoho jsem prožil v říši snů a dumy
a bojoval v té žití denní vřavě,
kol všedních bludic šel jak ve mrákavě
a viděl svit, kde slepnou lidské tlumy.
Mnoho mi v trosky zapadlo a rumy,
já přes ně dále kráčel jako hravě;
jen Bůh ví, že to nešlo nekrvavě,
a On jen lidským srdcím porozumí!
Nuž, rád jsem plul tou žití poutí valnou
v klidu i bouři, v radosti i žalu,
ač vzdálen jí, vždy k pravdě touže v duši;
a moje loď když narazila v skálu,
já jednou vzkřik, - pak naslouchal jsem v hluši
kdes od přístavu na ozvěnu dálnou.
Jsme děti věku, jenž svou bídou žije
a nedbá minula ni budoucnosti:
vrtochy bláznů jsou mu předkův ctnosti,
a budoucnost? - ať bije se jak bije!
Nám k smíchu mužnost, vroucnost, poezie
těch srdcí, jež tu tloukla v minulosti; -
u žití stolu, hoj, - teď my jsme hosti!
Ať žije mžik! - co v hrobě, ať si hnije!
Ó pěvci, myslitelé, bojovníci,
kdož pro tu svatou českou půdu žili
a mřeli, - slyšte, s nestydatou lící
jak díme: My jsme vše - a nic, kdo byli!
Ne! - my jsme pýr a mech a plevel měkký
na balvanech, jež ční tu na vše věky!
Jak balvany, sterými blesky zryté,
však nepohnuté v sterých bouří sledu,
ční zvrhlým potomkům vstříc skutky dědů
chmurné a velké, přísné, obrovité.
Kol nich obchází plémě žitím syté
s tou hlavou pustou a s tím srdcem z ledu,
s tou v ruce chabostí, plachostí v hledu
a na čele znak hanby - nepokryté!
Kde kdys husitské pluky v boji stály,
tam chabý vnuk se poličkovat dává,
před každým šaškem trna v bázni bledé,
a i když silným býti chce, - se šálí!
Aj, žeť to české slunce zapadává
a v něm se rdí jen balvany ty šedé!
Nás spasí jenom skutky, žádná slova,
ať z řečniště, ať z písní slok se řinou; -
ne knihy, zpěv, - krev musíme mít jinou,
čím byla kdys, když vlast má býti znova!
Co hluchým stádům píseň Kollárova, -
ač tvoří svět, jak Duch kdys nad hlubinou?
Svým líným krokem dál se stáda šinou
v svůj osud, kdes na jatka řezníkova.
Ach knihy, písně, umění a vzlety! -
až utopíme se v tiskařské černi. -
Ó stokrát větší divochů jsou čety,
jež s láskou k vlasti proti dělům běží;
a jak tu bez knih, bez umění leží,
v skosené žatvě, - rodné půdě věrni!
Kdy přijde ten, jenž čerstvou krev a šťávu
vlije v to mrtvé, omráčené tělo,
krev žití v srdce, které věky tlelo,
a přemýšlení zas v tu pustou hlavu?
Kdy ten, jenž právo zas navrátí právu
a křivdě ve tvář pěst namíří smělo,
a naše hadry v kmentu změní bělo
a v cáry strhá pýchu zlatohlavu?
Kdy přijde ten, jenž s hrobů svalí kámen
a v ruce blesk a v zraku božský plamen
jak archanděl těch mrtvých svolá voje?
Kdy přijde, v nás kdo vzkřísí v žití víru? -
a po boji svůj lid v ovčinec míru
zas uvede jak pastýř stádo svoje?
Poznámky
4 Let them rave - Ať se rvou! - Anglického básníka A. Tennysona (1809-1892) si Sládek cenil zvláště pro hudebnost jeho veršů; překládal jej a napsal o něm studii (Osvěta 6, 1876).
5 charý - zde ponurý
6 Gulliver - tj. Gulliverovy cesty, utopický román (1726) angl. satirika Jonathana Swifta
zpět na obsah 
Další: Jiné básně