|
- Sládek | - Sluncem a stínem | - Copyright | - |
Svému bratru Václavovi7
Na lesní mýti u závěje sněžné,
kam ještě buk své holé větve chýlí,
z žlutého mechu rosteš, kvítku bílý,
s korunkou perlí na hlavince něžné.
Tvůj každý lístek ve větru se chvěje,
jenž huče táhne z hlubokosti hvozdů; -
ty nedbáš ho, - ty nasloucháš jen drozdu,
jak blízko tebe první trylek pěje.
Tak ztracena tu dlíš ve svoje snění
o slunci, pohodě a jaru zlatém,
jež celou zem pokryje květným šatem
- a tebe, zvadlou, skryje pod zelení.
Však máš svůj den! - a zapomínáš sebe;
být jiným poslem jara tobě stačí. -
Tak čekáš těch, kdo k životu se tlačí,
a hledíc v zem - nad nimi tušíš nebe.
V les širý, vážný, hluboký
jsem vyšel sobě jarem
a děl jsem: Nežli odejdu,
tři věci dej mi darem:
Ať nade mnou je slunce jas,
ať bouře křídly šumí,
kéž v nitru mém vždy spočine
jen dech tvé velké dumy.
A v hloubi tvé jak roste květ
a šveholí si ptáci,
ať žití krása z duše mé
se nikdy nevytrácí.
A činy mé, jak stromu list,
mi steltež ku oddechu;
tak kmen, když bouří vyvrácen,
dopadne lehčej k mechu.
Tloukl jsem na štěstí brány,
jako jiní na ně tlukou; -
otevřelo, chopilo mne
tou svou vlídnou, teplou rukou.
Usmálo se. - Kolem stáli
lidé šťastní. - Srdcem lehcí,
dělo, vešli za mé brány.
Chceš být šťasten?
Děl jsem: Nechci.
Zářné hvězdy na nebi,
plné tiché veleby,
k tmavomodrým výšinám
co mne, hvězdy, táhne k vám?
Na poušti i na moři
poutník s vámi hovoří,
vězeň, vzbuzen luzným snem,
pohlédne k vám s úsměvem.
Na dobro i zločiny
z nebes tmavé hlubiny
váš se line jas a třpyt
v naše boje i v náš klid.
Na kolébky, každý hrob
svítily jste od pradob,
přes poslední hrob i žal
vy budete svítit dál.
Němé, velké, bez rmuti
na nebeském klenutí
samy jste, jak člověk sám; -
a přec nás to táhne k vám.
Nic nechci víc než v duši klid
a žádného víc štěstí,
než co ho ptáče může mít
na květné ratolesti.
Když slunce hřeje z vysoka
a zem je pestrá květem
a vítr duje z hluboka
a mír jde celým světem.
A pochybností neznat hles,
jež v duši nesvár nítí,
- jen cítit, jak je krásno dnes,
a dýchat jen a žíti!
Zem se kouří, slunce hřeje,
lesy hučí z povzdálky,
bílou pěnou voda spěje,
líska pučí u ručeje,
křovím voní fialky.
Ani travka na pažitu
nepohne se od vánku,
všude klid, jen ku blankytu
plna vášně, plna citu
zvučí píseň skřivánků.
Slyš, to jako hudby znění
ve chrámové klenbě kdes,
s nímž u blahém vytržení
podzemského ze sklepení
letí srdce do nebes.
Hudbo, klide, kráso, jase,
žití ve svém klokotu!
jak to srdce rozpíná se
tobě vstříc - a po tvém hlase
v svém se řídí tlukotu!
Slunka zlaté pousmání,
bílý kvítek sněženky,
pták, jenž v hnízdo stéblo shání, -
jak to srdce letí maní
s ním, a všechny myšlénky!
V kvítek náhle porosený
celý blankyt nazírá -
a ten zrak náš zavlhčený
jaký svět, dřív netušený,
před námi to otvírá! -
Přírodo, - v tvém velkém žití
také nás máš v náručí -
a kdo tvojím srdcem cítí,
byť i mřel v tom vlnobití,
- také žít se naučí!
Den svitnul krásný, slunečný
po široširém kraji
a jeho čarným úsměvem
se květy otvírají.
A zelená se osení
a žlutě pučí klestí
a skřivan vznáší od země
se k nebi s písní štěstí.
Ó moje srdce, ty jsi též
tak plno touhy, vznětu,
ty také k slunci otvíráš
se jako jeden z květů.
V tobě jak v srdci skřivana
to chví se, touží, zvoní -
tys pták, tys květ - kéž celý svět
dnes cítil to jak oni!
Teď ve mléčném soumraku
měkce usnul den
a zpod tažných oblaků
hvězdy září jen.
Skropen rosou, uzavřel
na lukách se květ,
nad oulem hučících včel
v sadu dřímá snět.
V srdci ztichly zápasy,
zdřímnul bol i stesk,
v nebes dáli, na časy,
svitne tichý blesk.
Poslední, tam v chatce kdes,
zhasnul světla kmit;
od země až do nebes
dýchá mír a klid.
Chudým listím podjeseně
chvěl se slunce paprsk dlouhý,
na kmen, mechu do zeleně
vrhal jasné, zlaté prouhy.
Kam pad zjara jenom chvíli,
kde mu v létě listí brání,
teď se milou září chýlí
jako snivé pousmání.
Padni také v naše snění,
paprsku ty snivý, dlouhý,
když jsou v naší podjeseni
list i květ už přelud pouhý!
Jaroslavu Vrchlickému
Na svahu stráně Láska spala
a nad ní šípek odkvetal,
nad čelem růže máku plála
a svlačec vlas jí propletal.
U srdce trsek zvonků měla,
u nohou modré střevíčky,
k rtům rozevřeným sedla včela,
pod víčky kvetly slzičky.
Květ šípku zvolna na ni splýval
dřímotným větru šoumáním,
pták na keři si pozazpíval
a náhle zmlk jak před spaním.
Vše bylo jako ve zakletí,
tak tiché, spící, bez hnutí,
už nehnul vítr květnou snětí
ni pták složenou perutí.
I nebeském se na blankytu
plující oblak unavil
a stín, jenž padl ku pažitu,
motýla v květu zastavil.
A od země až k nebes báni
jen ševel bylo doslýchat
jak v dřímotě: Spí Žití paní
a vše, co jest, s ní musí spát.
Vznesl se básník do říše dumy,
v soumraku zem jak se loučila s dnem,
nad lidské trampoty a bolestí tlumy,
jež chová žití v nitru svém.
Lehký jak orel prostorem vzlétal
výše a výš tam ve hvězdný svět,
zlatý prach mlžin křídloma smetal
a dále a dále spěl jeho let.
Co mu je země? - pochmurná báje, -
co lidských srdcí do sterých ran? -
v nebes chce nahlédnout odvěké taje
a nestane dřív až u rajských bran.
Kol něho Mléčná dráha se vine,
pod ním již svítí Orión
a nad ním hvězdy zas jiné a jiné
a letem závratným k nim cílí on.
Výše a výše až ve hvězdy ony -
a letem myšlénky jich dosáhl již;
však nad nimi jiných zas milióny
a bráně tajemství nebyl blíž!
Vtom se u dveří komůrky jeho
ozval tak divně žalostný hlas,
jak peruť ptáčete unaveného
když okna dotkne se v půlnoční čas.
Otevřel dvéře, v sukénce chudé
stálo tu děcko, vtělený žal,
tvářičky ubledlé, ručky tak rudé
a v očích jen slzí se proudící val.
Postesklo žalostně a ztichnulo rázem -
do síně padal soumračný šer
a básník v té chvíli vrátil se na zem
jak bleskem sražen z nebeských sfér.
Nevzalo chleba, když chtěl mu ho dáti,
jen ze rtů ubledlých ozval se hles:
Nechte mne u sebe, chce se mi spáti,
nechce mne u lidí alespoň dnes.
Ó lidská bído, v podobě děcka,
v podobě každé jak obcházíš zem,
co je ta moudrost nebeská všecka,
dokud ten stesk je v oku tvém!
Tajemství nebes, - co nám je vás třeba,
dokud zde musíme v mrákotách žít,
dokud zde nuzní nemají chleba,
dokud zde trpící nemají klid. -
Té noci, jak děcko dřímalo v klidu,
básník se v nebe nevrátil již; -
jen cítil, jak mírnil tu lidskou bídu,
že k nebeským branám - je na zemi blíž.
Dnes jí matku pochovali;
dítě z toho radost mělo:
jaktěživo nevidělo
tolik světel, tolik záře,
jaktěživo neslyšelo
muzikáře, písničkáře,
jako dnes tu zazpívali.
Kde je máma? -
Jak s tou bledou, klidnou lící
leží mezi květinama,
vzpomíná jí na světici,
tu s dvanácti hvězdičkama.8 -
Muzikáři, písničkáři
s květinami, světel září
odešli a s nimi táta.
Napřed v rakvi šla ta svatá;
- ale ona nešla sama,
musili ji vyzvednouti,
jako svatou nesou k pouti
s mládenci a družičkama. -
Napřed v rakvi šla ta svatá;
- kde je máma?
V domě je tak ticho všady,
dítě chodí sem i tady,
z jizby na dvůr, do zahrady.
Všude sama!
Na dvůr jenom hloub slétá,
v sadu ptáče zaštěbetá.
Kde je máma?
Přišla k děcku stará teta,
potěší, jak těšit umí;
beztohoť že nerozumí
taká droboť běhu světa:
Tvoji mámu Bůh vzal k sobě,
tělo bude spáti v hrobě,
nad ním bude růsti tráva; -
ale lehce se to spává,
když si duši vzal Bůh k sobě.
Kde je Bůh?
Tam nad hvězdama.
Andělů má svatých roje,
s nimi bude matka tvoje,
nikdy víc nepřijde dolů
na tu zemi plnou bolu.
Kde je Bůh?
Tam nad hvězdama!
A kdo, teto, bude s náma,
se mnou, s tátou, u nás, tady?
Bůh je všady -
Kde je máma -?
Opadaná, zimomřivá
v prázdném stojíš pokoji;
venku zimní mlha táhne,
puklé okno tmí se, vláhne
v šedochladném závoji.
Jizba dechem nepohne se,
jen když vítr zavěje,
a ta prázdná pavučina,
která okno obepíná,
jako ty se zachvěje.
V síni hlesu neozve se
ani kroku na prahu;
všude tichost němá, hluchá,
jenom časem snítka suchá
zvolna spadne v podlahu.
Venku zimní mlhy táhnou,
chvilkou slunce probleskne:
co se chvíš k té světla pruze? -
jako když se těžce, tuze
lidské duši zasteskne!
Co tak hledíš v koutek prázdný,
kam ta záře zakmitla?
Jest to, jak by v zlatém jasu
upomínka jiných časů
v tobě byla procitla!
Marno! - jizbu osamělou
slunce na mžik pozlatí,
však ta líce vlídná, snivá,
oddaná a zádumčivá
v koutek se víc nevrátí.
Neozve se po podlaze
zvuk těch lehkých kročejí,
vláhu tobě nepřinese,
v listech tvých se nezatřese
rosa slzných krůpějí!
Nebude se více dívat
ven, kde zlatý luh se skvěl,
zlaté sny když táhly v letu
hlavou jí a kolem květů
roj ti bzučel zlatých včel.
Nebude se více dívat,
když ten obzor zakryl mrak;
schýlila se jenom k tobě,
řekla: Líp mi bude v hrobě,
- leč, je dobře také tak!
Jen když slunce paprsk zlatý
zjara zaplál v listech tvých,
bylo jí, jako by včela
ještě jednou zabzučela
a pak zkřehlá padla v sníh.
Tak tu bylo klidno, smutno,
tam v té vaší světnici,
týdny, roky; - leč vše míjí;
přišli pak a odnesli ji
odtud jako světici.
Přes váš práh nepadl dříve
lidské nohy ani stín;
teď si vzali, co jste měli,
na tebe jen zapomněli
a tu přízi pavučin. -
Opuštěná, zimomřivá
v prázdném stojíš pokoji;
opět sprchla snítka suchá,
venku mlha šedá, hluchá
vše v svém halí závoji.
Venku se chumelí, v síni je mráz;
probděla s děckem až v půlnoční čas.
V chudobných peřinkách, bílých jak sníh,
hoch ležel s horečkou na líčkách mdlých.
Co se už tatíček nevrátí sem?
Nemůže, synáčku, kryje ho zem.
Co se mu nestýská, když je tak sám?
Ledová královna mu zpívá tam.
Proč zpívá, matičko? - pověz mi jen.
Aby měl sladký a klidný sen.
Když ty tak pláčeš, jak může spát?
Pošle si pro nás jedenkrát -
Do oken vítr udeřil vráz.
Neslyšíš, matko, královnin hlas? -
Pohledla na dítě, pohledla ven:
To vítr jen zadul do oken.
A teď mi, děťátko, jen klidně lež,
matička znavená si zdřímne též.
V chudobných peřinkách, bílých jak sníh,
hošík si zastýskal a potom ztich.
A matku s dítětem už pojal sen;
sníh s větrem zašoumal do oken.
To nebyl vítr, - to něčí dech
květ mrazný nadýchal na oknech.
To nebyl vítr, - to v mlžině
se někdo dívá do síně.
Zasténal vítr? - zapěl to hlas? -
teď okno se rozlétlo v jeden ráz.
A jako pára dechová
v síň vešla Královna ledová.
Sněhový závoj, v oku mráz,
ale tak sladký měla hlas. -
Matku i dítě pojal sen,
Ledová královna na ně dýchá jen.
Dýchá tak zticha a dech ten hned
jim na tvářích se mění v led.
A jako pírka, tich a tich,
za ní do síně vlétá sníh.
A jako květy z úběle
usedá spícím na čele. -
Ledová královna k nim chýlí skráň
a k srdci jim klade ledovou dlaň. -
A matku i dítě jímá sen.
A nikdo je nevzbudí, až v Soudný den.
Šel jsem luny za svitání
v háj, zelený háj,
slyšel jsem tam znenadání
hrát jak na šalmaj;
nevěřil jsem sluchu ani;
tich byl celý kraj.
Poslouchal jsem, šel jsem dále,
odkud zněl ten hlas,
líbezněj a zvučněj stále,
potom divě zas;
a ten hlas jak někde v skále
ozvěnou se třás.
Hned jsem myslil: Snad to mámí
lesních žen mne zpěv,
už jsem lesa průlinami
viděl jejich zjev
tam šerými pod skalami;
ve mně stydla krev.
Anebo to vyplašený
zpívá noční pták,
nebo snad jen vyděšený
sluch mne šálí tak?
Stál jsem u té skalní stěny,
nevěděl jsem jak.
Vtom ta skála rudě vzplála,
jak by to byl žár;
nad ní bílá kaple stála,
dávný, divný tvar,
nad ní dub, jako ta skála
zvětralý a stár.
Toho dubu každým svazem
vítr třás, či běs?
projel kostmi jako mrazem,
ale nezahles;
i ten zpěv teď ztichnul rázem; -
mrtvý byl ten les.
Šel jsem blíže, neviděná
moc mne táhla tam,
branka byla otevřená,
ale prázdný chrám;
u krypty jen byla žena
a já s ní byl sám.
Polo klečí, polo leží,
jako ten, kdo pad,
že jsem od kamene stěží
moh ji rozeznat,
jenž tu mrtvých spánek střeží; -
a z ní čišel chlad.
Měsíc oknem prokukoval,
měsícová zář
padala, já pozoroval,
v kamennou jí tvář,
a její prst ukazoval
v kryptu pod oltář.
Mrtvé-li to, neb to žije?
musil jsem jít blíž. -
Vyskočila, dech mi pije,
objala mne již;
a já cítil kolem šije
kamennou tu tíž.
Vzkřik jsem: Kletá moc to jaká
volala mne sem? -
Zasmála se: Jen zpěv ptáka,
svalila mne v zem.
Život ptáček, který láká.
Čihař smrt, - ta jsem!
Marii Šťastné9
Ten starý park tam pod zámeckou věží
ve slunci poledním tak plný dumy leží.
Kol cesty zarostlé; již k pádu nachýleny,
se táhnou alejí lip vydoutnalé kmeny.
Habrové špalíry je vroubí z každé strany -
od těch dob rokoka, jak jsou tak pocuchány!
Uprostřed jednoho - stín lip se táhne k němu -
ční Neptun zvětralý v rozpadlém vodojemu.
V zežloutlém lupení na trávníku a v mlází
řad girland kamenných a puklé leží vázy.
A v listném zákoutí, kde větve prosychají,
rozbitý starý faun se s dryádkou svou tají.10
Vše tu tak zpuštěné a vyžilé a charé,11
i samo slunce zdá se vybledlé a staré.
A přec tu zpívá pták a v prázdném vodojemu,
jak Neptun mračí se, - vine se svlačec k němu.
Tak svěží, porosen, tak jako z mlhy stkaný,
jak své jej krásce kdys dal šlechtic pudrovaný.
Své krásné chere Doris,12 jíž při slavičím pění,
jak plouskal vodojem, dal první políbení.
Své krásné chere Doris, jež tam na zámku s věží
s tím puklým srdéčkem sto let již mrtva leží.
Ó kraji rozlehlý v šíř i dál,
pln lučin zelených a zlatých klasů,
co štěstí a blaha bych ti přál,
jak ležíš přede mnou v slunečném jasu.
Jak ležíš přede mnou klidný tak,
jako by žalu nebylo v tobě, -
každá ta chatka, kam stihne zrak,
jako by v kolébce dřímalo robě.
Jak by ji choval matčin klín,
tak sní tu v náruči doubrav a trávy
a nad ní nebes baldachýn
perutí holubí pne se tak smavý!
Můj rodný kraji, jak vidím tě snít,
klidný a velký, míle a míle,
slyším tvé srdce mohutné bít
k životu, práci v nezmarné síle!
Ty nebe čisté! - jak ten tvůj dech
ty dálky kolébá v něhu a těchu,
z moře své krásy skanout nech
mír a svit štěstí pod každou tu střechu!
Prožil jsem své žití,
jak to mohlo býti,
jak to osud děl; -
jak to život velí,
jak to lidé chtěli,
- i jak sám jsem chtěl.
Svou žeň chtěl jsem sbírat -
nemoh jsem se vzpírat,
když mi řekli: Služ!
Sluha vůli ztrácí,
já hleděl své práci
ve tvář jako muž.
Chléb můj byl mi pánem,
večerem i ránem
jsem ho dobýval; -
ale jed jsem denně
jej tak spokojeně,
jak ho nejí král!
Král kdyby byl třeba
děl: Můj je tvůj chleba, -
byl bych řek: Ty chceš!
leč kdyby děl v zbroji:
Duše tvá je mojí, -
byl bych řek: Ty lžeš!
Tvá je moje skýva,
střecha, jež mne skrývá,
dech, jenž hruď mi dme; -
ale moje snění
při lopotě denní,
králi, to je mé!
Člověk pán je země,
hlas však praví ve mně:
Lidí pán je Bůh!
Jemu do objetí
pán či nepán letí:
nesmrtelný duch.
A když v díle tuhém
kráčím za svým pluhem,
dlaň má neklesá:
slyším země kůru,
jak svá prsa, vzhůru
sténat v nebesa.
Na mé čelo snědé
jak v ty líchy hnědé
padá svit a stín; -
tak žijeme denně
spolu spokojeně,
matka zem - já syn!
Brázdy pot můj pijí,
se shrbenou šijí
mám je přece rád; -
znám svou matku hroudu!
- já v ní do dne soudu
budu klidně spát.
Pole, žírná pole
v širém českém kraji,
jak se vaše hnědé brázdy
zjara zelenají!
Jedny zelenají,
na druhých se oře,
za pluhem si oráč zpívá,
skřivánek nahoře.
Od vesnice k vísce,
přes ty bílé dvory
ležíte tu klidná, svatá
až v modravé hory.
Lány podle lánů,
obrovitá těla,
jak by z nich ta rodná síla
vyskočiti chtěla!
A když přijde léto,
pohoda a časy,
rozvlní se jako moře
plné, zlaté klasy.
Pšenice a žito,
až je milo zraku,
jen ty dlouhé meze hoří
od vlčího máku.
A slunéčko svítí
do stříbrné rosy,
v lukách tluče pětpenězka,
v žitě zvoní kosy.
Všude je to velké
boží požehnání;
kdož by tady nepracoval
v soumrak od svítání!
V soumrak od svítání
v potu na té roli,
s úrodou když plné vozy
vjíždí do stodoly!
Zde teprv ten oráč
ohlédne se plaše:
Ach, vy žírná česká pole,
že vy nejste naše!
Přejede si čelo,
v šeru tichne víska -
a tam z dálky nad horami
na časy se blýská!
Chci, abys se pousmála, směj se, směj;
jako z doubrav listné sluje
hrdlička když zacukruje,
smích tvůj zní, jak slyším jej;
jako z doubrav stinné mlází
slunce zlatou pršku hází,
tak ten úsměv ozařuje
dětinný tvůj obličej.
Chci, abys se pousmála; - šest ti let;
a ten čas je u dítěte
jako poupěti, než vzkvete,
jako motýlu, než vzlét.
- Rozumujem? - cože s námi? -
ba, - toť jako perličkami
mladé listí u poupěte
když poseje v máji led.
Chci, abys se pousmála; mám ti přát?
Tedy přeju: pomněnkový
ten tvůj zrak ať všem vždy poví,
co v něm nyní vidím plát; -
vše, co si jak děcko přeješ -
Ty se moudrosti mé směješ?
- tedy, světa mudrosloví
tak se doveď vždycky smát!
Chci, abys se pousmála, - přeju víc:
kouzelníka, čaroděje
v prsou máš, ať v žití seje
pohádek ti na tisíc; -
toť tvé srdce; - ono samé,
věř, že v žití neoklame,
jeho snům ať vše se směje,
ony zbudou, - když už nic!
Chci, abys se pousmála, - svět se mrač;
jako z doubrav listné sluje
hrdlička když zacukruje,
z žití slyšet smích a pláč. -
Děcko mé! - ač prosta hříchu,
trpět budeš, vím; - však v tichu
usměj se, ať vše se ssuje,
trp! - však plakat? - proč a zač?
Já mám tě učit kvítka znáti,
ty moje dcerko rozmilá,
jak na lukách a na souvrati
a na mezích se rozvila?
Ty lítáš travou jako včelka
od květu v květ a sem a tam:
spíš ty jsi moje učitelka,
já nevím, co ti říci mám.
Já řekl bych ti květů jména,
leč všude jinak zve je svět -
však ty jsi jimi ověnčena
a líp jim umíš rozumět.
Neb tebe blaží jejich krása,
až na líčkách máš červánek,
a tvoje velká radost jásá
jim vstříc jak ráno skřivánek.
A zrak ti září mákem plana
a na tvých rtech je zvonků smích,
až, těmi květy obsypána,
v nich usneš - sama jeden z nich.
Když svět mne znavil honbou svou a lhaním
a štěstí zdá se mi jen planá báj,
po níž se bojem, touhou marně sháním,
dvě malé ručky jsou můj celý ráj.
Dvě malé ručky měkké, teplé, bílé,
jež kolem šíje se mi ovinou,
dvě světlé oči, které se tak mile
zahledí v moje s prostou nevinou.
Kde rána, která teď by zabolela,
kde lidský hněv, jejž hněvem splácel bych,
kde propast žití sebevíce stmělá,
již neozářil by ten dětský smích? -
Jak stíny noci mizí chmura z líce,
když do nich čistý paprsk jitra pad,
a třeba duše chtěla sebevíce
si nad vším zoufat, musí milovat!
A není tíže, již bych nerad nesl,
neb cítím každým srdce záchvěvem,
že kdybych stokrát mdlobou pod ní klesl,
vždy zvednu se tím dětským úsměvem.
Na čele tvém je poklid sám
a na tvých rtech je dětský smích,
a na tvé líci není klam
a ve tvých očích není hřích.
Jsi mezi námi jako květ.
A když tě vidím, jsem si jist,
že z moře vin, v němž tone svět,
jej zvedá k Bohu ten, kdo čist.
V černý vlas tvé drahé hlavy
skrývám líc svou dnes,
ze světa k nám hlučné vřavy
nedoléhá hles,
z jeho bojů, jeho slávy -
jeho žal ni ples.
V krbu zvolna oheň hoří,
v pokoj lije svit,
na zdech matné stíny tvoří
jeho rudý kmit,
záře v stín, stín v zář se noří -
kdo má zvítězit?
Na tvé dumné čelo padá
stín a záře zas,
jako v letní večer v lada
padá stín a jas,
jako v oku, když se skrádá
slza z temných řas.
Co ten úsměv značí jasný?
co zas povzdech ten?
Ó, jest blaho - jeden krásný
v žití prosnít den!
Ó, jest muka vědět, šťastný
že to jenom sen!
V naše dlaně Čas, jak pílí,
hodí jeden květ,
hodí květ nám stříbrobílý,
pak ho žádá zpět -
i ať srdce puká, šílí,
- dá ho naposled!
A ty ve své duši snivé
tušíš roků běh,
cítíš, pozděj nebo dříve,
že zbude jen vzdech;
jedno srdce zbude živé,
druhé skryje mech.
V jednom srdci divé lkání,
v druhém klid a chlad,
jedno srdce: Na shledání,
lásko! - bude lkát,
druhému o lásce ani
nebude se zdát.
Nemysli! - Na tvojí tváři
chci mít dnes jen jas,
ať mi plným proudem září
v duši svět, pln krás -
vposled stín ať světlo zmaří;
- světlo má svůj čas.
Zde! - to vřelé políbení
dnes! - nač příští den?
dnešek náš a zítřek není,
štěstí hostem jen, -
a byť přišlo jenom v snění,
dnes nám stač ten sen.
Na čele klid, na prsou ruce spjaty, -
ten spánek tvůj tak blahý jest a svatý.
A jako nevinného děcka spaní
je klidno hluboké tvé oddychání.
Jak od sebe v ten mžik jsme odděleni!
já v bdění, ty v tom všeho zapomnění.
Myšlení osten cítím a dne tíži,
tvůj duch je prost všech okovů a mříží. -
Kde klidu mžik, se ptám, v tom světa víru?
tvá celá bytost dlí v náručí míru.
Kde Bůh? se ptám; - svět celý nemůž´ říci,
a ty tak blízko mne mu patříš v líci.
Duj si, větře, duj,
bij nám do oken, -
ať si venku zimou strašíš,
zpod krovu nám nezaplašíš
letní, květný sen.
Trhej venku list,
cuchej pozdní květ -
zde, v té naší jizbě malé
bude to kvést neustále,
třeba venku led.
My jsme tady dva,
žena má a já,
děcko naše, to je třetí,
k nám dnes, větře, nedoletí
smutná píseň tvá.
Kvíli si a duj
v našich oken mříž;
čím to divěj zaburácí,
přitulíme se jak ptáci
jenom k sobě blíž.
A kdo poslouchá
jako my tě dnes,
smuten-li, v tu jeho bídu
kousek štěstí, trochu klidu
také jemu nes!
Na vašich tvářích usmívá se svět -
a život, plný slunečného jasu,
tam nevrhá ni stínu všech svých běd,
vše splývá v čistou, nezkalenou krásu.
Vy květem jste na žití pustině
vonným a plným nejčistšího pele,
tak prosty, pravdivy v své nevině,
s tou bezstarostností na jasném čele.
Kdo může, děti, vám se přiblížit
s myšlének chladnou, pitvající řečí?
Zde proudí, žije, mluví jenom cit,
zde nahé srdce, - a to mozku větší!
Neb ač vás, žel, - učíme životu,
my od vás žít bychom se učit měli:
těch vašich prostých srdcí tlukotu
a všemu, co jsme z dětství zapomněli!
Neb vy jste čisty, - my jsme rmut a prach
a naše srdce pokryta jsou ledem,
my předstíráme práci a na sta snah,
však žít a lidmi býti nedovedem.
Sníť asket o nebesích ve svých snech,
myslitel zkoumá blaha lidstva taje,
a blízko tak - ve vašich úsměvech
dlí celý odlesk ztraceného ráje.
Anně Veselé
Svou duši netrať v cetkách malicherných,
jež v umění ne zlatem jsou, - však škvárem,
jenž tráven nesvatým a všedním žárem
se rozpadává v popel troudů černých.
Chci v umění tě vidět z oněch věrných,
kdož v modrojasu jako skřivan jarem
zpěv nebi vracejí jim daný darem,
až v nebes v tůních zniknou bezeměrných.
Chci vidět tě v tom čistém, dívčím zjevu,
jenž svěcen uměním jest nejskvělejší. -
Tvůj zpěv ať srdce teskná ukonejší
a srdce vinou těžká vznese k výši.
Buď zpěv tvůj modlitbou; - ať Bůh ji slyší,
jak bílých andělů naslouchá zpěvu.
7. června 1885
Tvůj život pln byl růží červnových,
jak růže jsou: tím nachem krve žhoucí,
tou vonnou mhou a démanty se skvoucí
a plny také ostnů trnových.
Tys jimi obsypán byl, příteli,
sám jako růží keř v měsíčním jase
a v něm jak list se chvěje, - věčné kráse
tvá celá duše vstříc se tetelí.
A každý záchvěv ten a každý list,
i ten, jenž ostnem k srdci zraněnému
se tiskne zle, - byl písní lidu tvému
a tys ji pěl tak velký, prost a čist!
A v český luh, jak lístky po vánku,
se nesou písně, jimiž hruď tvá vzkvítá.
Viz, pěvče, - naší vlasti jitro svítá!
To tvé jsou růže tam v tom červánku.
Vše vznikat musí, žít a hynout
a každá bytost má svůj čas,
a obejdouc kruh svého bytí,
co prach se ve prach vrací zas.
Však velký Čas jest jako moře,
on nestárne, je věčně týž,
na jeho prsou my jsme vlny,
jež zvedají se výš a níž.
On námi hází, blýská, hraje,
vln roj vždy dále pospíchá -
což jemu, vln že tisíc mizí?
on tisíc jiných rozdmýchá.
A klidným, velkým dechem moře
on pozvedá svou mocnou hruď,
dí vlně nové: Zableskni se,
a utonulé: Tichá buď!
Dí vlně nové: Hoň se chvíli,
však musím zas tě s prsou střást, -
leč ty i ta, jež utonula,
jste všechny mého nitra část.
Jste dítky mé, a pouhé zdání
jest to, že něco zahyne,
jest stejně věčným slunce, tráva
i brouk, jenž na ní spočine!
Jest stejně věčnou mladá růže
i rosná na ní čelenka,
jak rudá hvězda na obloze
a letící k ní myšlénka!
Jest stejně živ a neúmorný
od oné hvězdy každý svit,
a neúmorné v lidské duši
jest každé hnutí, každý cit.
A nepřišel-li slovem k světlu
neb činem, beze stop-li zhas,
to zdá se jen: já v bytost jinou
a mocněji ho vdechnu zas.
Jen tvar, však žití není jiné,
to od věků je zrozeno,
nač lkát, že vaše jméno zhyne,
též jiným žít je souzeno!
A žíti budou vaší krví,
jich tělem vašich těl je prach,
a cítit budou vaším citem,
a žít ve vašich myšlénkách.
Vše vznikat musí, žít a hynout
a každá bytost má svůj čas,
však zhyne-li, to jenom v roli
své zrní sype zralý klas.
Pod bičem katů k smrti znaven stoje,
jak na kůl Tebe přivázali, Kriste,
když k nebi obracel jsi oči svoje,
chovaje světa spásu v duši čisté,
kdo, kdybys náhle přemožen jsa bolem,
byl zvolal: Utýrán jsem hroznou mukou,
kdos vyprosť mne! - kdo z těch, již stáli kolem
v lání a němí, byl by pohnul rukou?
V dál rozprchnul se sbor Tvých apoštolů
a všedně cestou svou šel Jeruzalém,
Pilát si ruce umyv, zased k stolu,
jen matka Tvoje umírala žalem.
A kupčík stál jak jindy ve svém krámu,
a lichvář čítal vyzískanou minci,
a kněz ze svého boha těžil v chrámu,
a luza povídala - o zločinci.
Tak bylo to! - Kdo byl by pohnul rukou,
kdybys byl zvolal: Vpravdě jsem syn boží!
Chlap špinavý odplivnuv nad Tvou mukou,
hloub byl by srazil korunu Ti z hloží.
A luza, jako dnes, vyvrhlá pěna,
byla by neviděla spásu, Tebe,
ni Moudrost, sama sebou oslepená,
- jak ze stěžejí zem pozvedáš v nebe!
Jest život vše! - vše člověku je Dnes,
vědomí dechu, jsoucnosti a zdraví,
že patří nám ten žití velký ples,
že sajem teplo, voníme dech trávy,
že zvuk je náš a naše že je světlo
i krapet nadšení, jež do duše nám slétlo. -
Zítra! - my steleme je růžemi
a snad je na rakev nám budou klásti;
zítra ty naše tepny oněmí,
a sbohem, světlo, hudbo, slávo, slasti! -
V snech tonem dnes - snem ani nejsme zítra, -
mluv básník si a mudřec toč to zchytra:
Dnes umřel Caesar - hrstka prachu zbývá,
a žebrák hoch, jda kolem, zpívá, zpívá. -
Vstříc osudu kráčíme nocí dnem
a zdráháme se jít, však jdem a jdem.
On čeká pokojně na místě svém.
Jdem cestou trnitou a jdeme květem luk,
jásáme rozkoší a tonem v moři muk.
On čeká pokojně a napíná svůj luk.
On není zákeřník, on volá na nás v dál
a jeho vážný zrak se nikdy neusmál,
když od tětivy šíp se do srdce nám vklál.
Pak chladným štítem svým pokryje tváře nám
a hroby zarůsti dá polním květinám
a přeje si, jak my by už byl mrtev sám.
Trochu jara, trochu léta,
trochu slunce s nimi -
můžeš čekat spokojeně
na příchod své zimy.
Trochu mládí, trochu lásky,
trochu snů a blaha -
vždyť pak dál to lidské štěstí
ani nedosáhá!
Větev květem obalená,
vichřice ji zcuchá, -
zůstaneš-li neulomen,
zbudeš větev suchá.
A těch listů tolik spadlo,
než zavál dech zimy,
že se ti až pozasteskne
ležet vjedno s nimi.
Noční ticho nepohnuté, po únavě, marném boji,
ulehlo si těžkým křídlem v jizbu mou a v duši moji.
Lampa svítí, hledím, v kouty zemdlené jak světlo lije,
hledím v stíny, jak se hatí, slouchám, jak mi srdce bije.
Zvolna, ztěžka a zas náhle, jako zvon když zvoník staví,
krok jak chodce zpozděného rychlý a zas vrávoravý.
Neptám na to se, co bylo, na to, co má ještě býti, -
slouchám jen, jak naslouchají ti, jež unavilo žití.
A přec slyš! - ať zvolna, bouřně, tep co tep jde srdce dále;
a teď tluče: Cože zoufáš, člověče ty víry malé? -
Slyš, jak srdcí milióny v té se chvíli třesou, chvějí
o mžik blaha, klid, kus chleba, včera, dnes - a v beznaději!
V osamělé jizby hluchá noc svou šerou peruť chýlí, -
zavolej tam jako k bratřím: Vzhůru, mějte k žití síly!
Na bojišti světa platí víc než sténot kvílných hlasů
jeden vzkřik, jenž ve sluch mroucích volá vítězství a spásu.
Jedno slovo vítězící neutichne bez ozvěny,
k slabým jako anděl spásy přichází ve prázdné stěny.
K nim se kloní, novou sílu vlévá v tepny zmdlévající,
a kdo zoufal, hle, jak v temno s úsměvnou se dívá lící.
A ty, kdo jsi malé víry, slyš, co hlas ti v prsou říká:
Ani tlukot nejslabšího srdce v prázdno nezaniká.
Každé jeho udeření, ať se třese, ať se chvěje,
jako duše uondaná tluče nebes na veřeje.
Jako duše uondaná, která právě vzlétla k výši. -
Dole země nedosléchá, - ale Bůh ten tlukot slyší!
Mé jaro přešlo
a léto s ním
a vítr duje
už na podzim.
Zhluboka duje
přes pláň i sráz,
v hlasu má smutek
a v dechu mráz.
Však v duši moji
se nevkrádá,
tam kvete čarovná
zahrada.
Mnohý tak odkvet
mi v žití stvol,
já střádal je všechny,
i slast, i bol.
Ať v jitru mi lásky,
ať na hrobech kvet,
když zvad, já neuměl
naň zapomnět. -
A vítr-li duje
přes pláň i sráz,
v mé duši ten každý
květ pučí zas.
A voní a rosy
se krůpějí skví -
jde přes něj vzpomínek
dech májový.
A málokdo měl jich
v svém jaru, to vím,
co já květů v duši
měl na podzim.
Juliu Zeyerovi
Teď ubledlá, nádherná léta sláva
ku hnědé prsti znavena se chýlí,
v ukřehlé ruce poslední květ bílý,
a zrakem, jenž se bolně pousmává.
A jednu po druhé své zdoby skládá -
lupení nach ve zlatoskvoucím vlasu,
ocún, jenž růžověl se v jejím pasu,
a rosné perly, jež tak měla ráda.
Sbor pěvců svých v dál poslala už dříve,
by mohla sama zmírat se svým bolem
něma a klidna, bez ohlasu kolem,
jen s upomínkou krás v své duši tklivé.
A do komor a zásobáren lidí
a v doupě zvířat složila své břímě
těžkého ovoce, by žili v zimě,
když její dlaň už nikdo neuvidí.
A vítr sklátí ji svým mrazným šlehem
a její vlas pokryje jinovatka
a z líce prchne žití něha sladká
a srdce utichne pod bílým sněhem.
Janu Veselému14
V své lůno přijmi nás, ó Matko Země,
až zhasne to, co v nás se zove žití,
jak suchý bereš list neb zvadlé kvítí.
Tys dala vše, a vše se k tobě vrací;
květ neptá se, zdaž znov se porozvije,
a list na ňadrech tvých pokojně hnije.
My nevíme, zda víc jsme nebo méně,
však ty jak máť si vlídně vedeš s nimi
a měkce pokrýváš je sněhem zimy.
Z nich jarem necháš nové klíčit sémě -
Ó Matko! - jen jak je v té žití práci
nech být nás, mřít, - nech čekat spokojeně.
Poznámky
7 Václav Sládek (1858-1933), gymn. profesor, klasický filolog
8 tj. Pannu Marii
9 Marie Šťastná - teta Sládkovy druhé ženy (z otcovy strany)
10 faun - v římské mytologii jeden z lesních polobohů zpodobovaný s kozlíma nohama; dryádky - v řecké mytologii nižší bohyně zosobňující přírodní síly ve stromech; jako lesní víly žily v korunách stromů
11 charý - zde vetchý
12 drahá, milá Doris (franc.)
13 Helena - Sládkova dcera (1890-1946)
14 Jan Veselý - otec Sládkovy druhé ženy (1821-1886)