|
- Sládek | - Selské písně, Čes. znělky | - Copyright | - |
Mé orné půdy každý hon
mi patří zem jak dubu
a držím se jí jako on
vzdor psotám, časů zubu.
Věkovitými kořeny
a pevně každým svazem,
a mé jsou i ty kameny,
pro něž se shýbám na zem.
Ji nevezme, dokud jsem živ,
mi nikdo z tvrdých dlaní;
mne topor musí skátit dřív -
a ještě padnu na ni!
Se skřivánkem vstávám,
s ním též chodím spat,
v poli naslouchávám
při pluhu mu rád.
Naslouchám, jak zpívá,
když si stírám pot,
mně tak volno bývá
všechněch od klopot.
Zadívám se chvíli
v modrou oblohu -
jak mne ten zpěv sílí,
říci nemohu!
Zamyslím se, maní
je mi k úsměvu,
a sám při orání
dám se do zpěvu.
Rodné brázdy v šíř i v dál,
co mi vás jen Pánbůh přál,
co se já vás naoséval,
naoral!
Až té trávy neseté
na mém hrobě rozkvete,
čí pak vy, mé rodné brázdy,
budete?
Kdo tu bude u vás stát,
kdo vás bude míti rád,
kdo k vám přijde, rodné brázdy,
zaorat?
Rodné brázdy v šíř i v dál,
rád bych potom z hrobu vstal
říct mu, aby jako já vás
miloval!
Já a moje orná půda,
my jsme jedna hlína,
bohatá anebo chudá,
nemůže být jiná!
Já a moje orná pole
- chraň nás dobré nebe! -
za přítele máme dole
na zemi jen sebe.
Já a moje orné lány
svazek máme tuhý,
když z nás jeden udupaný,
pomůže mu druhý.
Já a moje orná země
jsme jako dlaň k dlani,
dokud ona vlídna ke mně
a já dobrý na ni.
Jak štěp u cesty polem
je ruka sedlákova;
tam trhá, kdo jde kolem,
a štěp zas rodí znova.
A naše tuhé šíje
jsou jako kleče pluhu;
čím hloub v zem přitlačí je,
tím víc to setbě k duhu.
A srdce, plná síly,
jak hluboká jsou studna;
krev od věků z ní pili,
a podnes nejsou u dna!
Drsny jsou mé mravy,
drsná je má dlaň,
drsný vlas mi s hlavy
v drsnou padá skráň.
Drsny chléb i šaty,
drsný je můj pot,
drsné došky chaty
drsný chrání rod.
Drsná na vše strany
řeč má je i smích
a na drsné rány
pláč můj drsně tich.
Chléb svůj tuze dobývám,
na jiné se nedívám
kde můj děd a otec bydlel,
přebývám.
Ať je mračno nebo čas,
nějak bylo, bude zas;
orám, seju, - někde přece
vzejde klas.
Nežaluju osudu,
spoléhám svou na hrudu;
tvrda je - a já s ní také
přebudu.
Hřej, zlaté slunečko,
v hory, doly,
ať se potí sedlák
i ti voli!
Hřej, zlaté slunečko,
plno záře,
ať je pánům volno
na kočáře.
Hřej, zlaté slunečko,
na obilí,
aby rostlo pánům
na chléb bílý.
Chceš-li, zasviť také
na zemáky,
ať jsou hodně velké
pro sedláky.
Na trávníku v neděli
je to okřání! -
slípky se tam popelí,
psi se prohání.
Na trávníku přemilo
je to v neděli,
jen kdyby tak nebylo
zejtra pondělí.
Na trávníku sedlák má
tak své myšlénky,
kdyby mu jen nepadaly
na tvář housenky.
Na trávníku okřeje
sedlák ubohý,
kdyby ho jen netahaly
děti za nohy.
Na trávníku okřeje,
když se vyčasí, -
kdyby ho jen netahali
páni za vlasy!
Hořel ve vsi statek,
už hořela ves, -
kdyby kdos byl v zmatek
nenamát se kdes.
Střechu srazil hákem,
děti vynes sám,
div před naším zrakem
nezabil ho trám.
Když byl konec všemu,
nechtěl dát se znát -
modlíme se k němu:
byl to anděl snad!
Až jsme ho chtíc nechtíc
k řeči ponoukli:
byl to jakýs šlechtic. -
My ho utloukli.
Jsou ty naše kraje
jiné dnes, než byly;
nežli ze knih zná je
měšťák bohumilý.
Vymizely dudy,
vymizely táčky,
vymizely bludy,
dávné povídačky.
Vymizely zpěvy,
krby loučí zlaty,
vymizely děvy
u nich s kolovraty.
Mědlice a stoupy,2
babky, poctivice,3
chytrák "Honza hloupý" -
dnes jich není více!
Fěrtoch, dlouhé šosy,
šněrovačky s květy,
šátky na pokosy,4
kožich dlouholetý,
pentle vyšívané,
holoubky, čes vlasu,
truhly malované,
všechno to šlo k ďasu.
V našem kraji blahém
jsou dnes časy jiny,
všechno se to šmahem
dalo na mašiny.
Setí, žetí, mletí,
šátky, látky, příze,
všechno to jen letí
kams do cizí sklíze!
Tak to všechno mizí
jídlem, bydlem, krojem,
i ten sedlák v cizí
ruce už je strojem!
Jen tak někde váznou
starých časů stopy:
kapsu stále prázdnou,
dětí celé kopy.
Jen tu starou bídu
máme beze škody,
selka jde s ní k židu,
sedlák do hospody.
Tam invalid chudý
udělá mu svátek -
čert mu rozbil dudy,
hrá na kolovrátek.
Stav si, stav si, vlaštovičko,
hnízdo pod mým krovem,
stavívalas pod doškami,
stav na domku novém.
Cos ty tady nelítala,
máme u nás změnu;
otec dal mi chatku novou
a s ní mladou ženu.
Stav si hnízdo, vlaštovičko,
u našeho zdiva, -
moje mladá, hezká žínka
na tebe se dívá.
Jarní slunko zasvítilo,
mile hřeje vzduch,
na dvoře si na sluníčku
spravuju svůj pluh.
V lípě zpívá sedmihlásek,
mlkne, slouchá zas:
z chaloupky mu odpovídá
milozvučný hlas.
Veselo si zpíváš, ptáčku,
dnes však noty dbej, -
moje mladá žínka zpívá
ještě veselej!
Chudý byl můj statek v stráni,
chudé bylo tvoje věno,
přineslas nám požehnání,
moje ženo!
Sotva ráno slunce svitne,
sotva ptáče probuzeno,
vstaneš, jako ptáček vzlítne,
moje ženo!
Jen se na mne pousmíváš,
a když k pluhu zapřaženo,
od prahu se ještě díváš,
moje ženo!
Když je ruka prací zhnětlá,
čelo chmurou zataženo,
ty jsi jako paprsk světla,
moje ženo!
A když světa rámě tvrdé
proti nám je namířeno,
čelo tvé jak mé jest hrdé,
moje ženo!
Ve světě co chce ať značí
bohatství a sláva, jméno,
my jsme šťastni, to nám stačí,
ty má ženo!
Spi, synáčku, spi,
zavři očka svy,
já tě budu kolébati,
košilku ti spravovati,
spi, synáčku, spi!
Spi, synáčku, spi,
hezky se ti sni, -
já se budu na tě dívat,
ptáčkové ti budou zpívat
v naší jabloni.
Až ty budeš spát,
půjdu oběd hřát,
tatínek se vrátí z pole,
pochová tě, mé pachole,
a ty budeš rád.
Spi, synáčku, spi,
zavři očka svy; -
abys mohl měkce spáti,
matka musí práce dbáti -
spi, synáčku, spi!
V červáncích už den se tratí,
půjdem spáti, půjdem spáti,
hle, už hvězdy nebe zlatí.
Nebudeme spáti sami,
andílkové budou s námi,
každý s pěti hvězdičkami.
U postýlky budou státi,
v snech si budou s námi hráti,
o ráji nám povídati.
Zasviť nám, slunečko zlaté,
zasviť nám a hřej,
už té zimě morovaté
konec udělej!
Byla dlouhá, vzdorovitá,
nechce se jí pryč,
za nůsek a šůsek chytá
první petrklíč.
Sviť, slunečko, v širém kraji
petrklíčům všem,
ať jí dvéře otvírají
až v tureckou zem!
Tři rody u nás platí jen,
to otec, syn a děd;
to náš je celý rodokmen:
kořen a strom a květ.
A naše paměť nejde dál
ni naděj v příští čas,
než aby, děd co zachoval,
syn synovi dal zas.
Co bylo, může říci nám
jen u hřbitova věž;
děd zapomenut leží tam,
nás zapomenou též.
Jen někde mhavé zvěsti hles
nám slovo řekne víc:
jak prapraděd náš trpěl kdes,
jak šťasten byl, to nic.
Tak ořem, sejem, hyneme,
však pýchy dalecí
přec starší jsme a budeme
než rody knížecí!
Pište si, jak chcete,
ty své noviny:
sedlák je své půdy
přítel jediný.
Kažte si, co chcete,
všechno je to lež;
každý od sedláka
něco chce, - vy též!
Vy jste cizí jemu,
on je cizí vám,
všecko, co dnes jeho,
on si dobyl sám!
Sedlák vaši volnost
chápat neumí,
on si se svou hrudou
nejlíp rozumí.
Jeho volnost práce,
zdraví je a klid,
nechce nic než z vlastní
půdy volně žít.
Byli spolu věky
věrný druha druh
a nepřál jim nikdy
nikdo nežli Bůh!
A přestáli spolu
každou pohromu -
věří sobě, Bohu
a víc nikomu!
Už to žito na souvrati
vlní se a v slunci zlatí;
vlň se, vlň se, žítko, zlatě,
čekali jsme dlouho na tě.
V podzim bylo hodně setí,
v zimě zbylo málo k mletí,
děti valem dorůstají,
páni také nečekají.
Už se žito k zemi kloní,
na mých lukách seno voní;
ticho, ticho, moje koně,
pojedem si brzo pro ně.
V kolik hodin na luka?
Až skřivánek vzlítne.
V kolik hodin k večeři?
Až hvězdička svitne.
Než vyletěl skřivánek,
slyšel už mou kosu;
hvězd již bylo na tisíc,
my stírali rosu.
Rosu, rosu na trávě,
rosu na svém čele -
pospi sobě, skřivánku,
zejtra o mžik déle!
Malý, hezký tvore, -
jak tě zváti mám,
z osení jak letíš
k nebes výšinám?
Užaslé tě stíhá
ucho mé i zrak,
jsi-li živá píseň,
nebo jsi-li pták.
Své jak dolů deštíš
zpěvu perličky, -
baže mám též duši,
ptáčku maličký!
Jakž by jinak mohlo
být to v nitru tvém!
tolik toho zpěvu,
tolik plesu v něm.
Dívám se a slouchám,
jinak nemůž´ být:
ty těch našich polí
duše jsi a cit.
Hnědý jako ony,
síly jejich část,
vzhůru, vzhůru, vzhůru
letíš z těžkých brázd.
Co v nich kvete, plesá,
ty to v hrdle máš,
a vše, co je tíží,
ty to vyzpíváš.
Za tebou se dívá
oráč ve tvou výš, -
tobě nezávidí
zrnko, jež mu sníš!
Ó jen zpívej, zpívej
z jitra, k červánku,
ptáku našich polí,
ty náš skřivánku!
Velké, širé, rodné lány,
jak jste krásny na vše strany,
od souvratě ku souvrati
jak vás dnes to slunko zlatí!
Vlavé žito jako břehy,
květná luka plná něhy,
na úhoru, v žírné kráse,
pokojně se stádo pase.
Nad vámi se nebe klene
jako v květu pole lněné,
nad lesy jen z modrošíra
pára v tichý déšť se sbírá.
A jak slunce vás tak zhřívá
a jak cvrček v klasech zpívá,
v šíř i v dál, vy rodné lány,
buďte vy nám požehnány!
Je tichá noc a ještě ven
si vyjdu na zápraží;
ať sebevíc jsem unaven,
to ticho mne tak blaží!
Nad polousvětlým dvorem mým
je obloha tak hvězdná,
tak hluboká! - já zahledím
se do jejího bezdna.
Z mé jizby na dvůr padá zář
jak pruha pozlacená;
hle, opřena tam o polštář
spí s děckem moje žena.
Vše mlčí; v sadu šeptají
jen listy hrušně zticha
a dobytek můj ve stáji
tak spokojeně dýchá.
Můj synku, drahý, milený,
s tím vlasem nad len plavým,
tvářičky máš tak ruměny,
tvé tílko kypí zdravím.
Jak rád tě chovám na klíně
a hledím do tvých očí,
kde blýská to, jak v hlubině
když rybka povyskočí.
Já celý den si na poli,
mé dítě, myslím na ně;
jak tvé se nožky batolí
mi vstříc na drsné dlaně.
Já namyslím se celý den,
jak tobě zas to bude,
až budeš orat unaven
na naší roli chudé.
Leč - co se o to starám již,
ty synáčku můj malý;
ty svému otci nepatříš,
ty napřed patříš králi.
Však od něho-li přijdeš zdráv,
jdi v svého otce dráze,
buď kliden, Bohu, lidem práv
a orej hloub - a snáze!
Polní cestou, bez příkrovu
nesli jsme ji ke hřbitovu;
vůkol mladé žito vlálo,
skřivan zpíval, slunce plálo
na ty role otevřené,
na ty oči uzamčené.
Z štěpů, jež kol cesty stály,
květy v tvář jí napadaly;
na barvínku kolem čela
zabzučela bludná včela;
my ji nesli, druzí pěli,
od hřbitova zvony zněly.
Ne, ta moje pole
nejsou má, - jsou cizí,
já je orám, vláčím,
někdo mi je sklízí.
Něčí jsou mí voli,
něčí je mé setí,
něčí je má chata,
něčí jsou mé děti.
Něčí jsou mé ruce,
každá žíla v těle,
jen má strast a síla,
ty jsou moje celé!
Je velká, pevná, stálá
mé hnědé brázdy tíha;
však byť byla jak skála,
má tvrdá plec ji zdvihá.
To mlčky, před vším světem,
i k smrti, když je třeba:
tak sobě i svým dětem
z té hroudy hnětu chleba.
Jen Bůh můj na mne shlíží;
já vím, že být to musí:
On sejme kdys mou tíži
a potom oddechnu si.
Za krále a vlast
zabili tě kdes -
nevrátíš se již,
synku, v rodnou ves.
Za pravdu či klam,
cožpak já to znám -
bitvu vyhráli,
zabili tě tam.
Novou mají zem,
nový slavný čin,
a tak v hrobě spí
zabitý můj syn.
Zdali vzpomenuls
na nás, než jsi pad?
Teď teprv bych řek,
jak jsem tě měl rád.
Kněz náš Tedeum
zpíval v onen den
a já zpíval též,
na tě myslil jen.
A vtom, Bůh to ví,
zjev ten nemoh lhát,
spatřil jsem tě tam
u oltáře stát.
Jak jste stávali,
chlapci k páru pár,
a já těšil se,
až kdys budu stár.
A jak zněl ten zpěv,
v tlupě dětských hlav
viděl jsem, jak stáls
jarý, silný, zdráv!
A mně zjevil se
- Bůh nám krále chraň! -
krvavý ten hrob,
kde jsi padl zaň.
Nás anděl nemoh z ráje hnát,
když hrozný stál u jeho vrat; -
my neznali té záře.
Náš teprv potom povstal rod,
když člověk začal země plod
dobývat v potu tváře.
Ať jiný naň si vzpomíná,
ať pravda to neb vidina,
nám kraj to málo známý;
nám naše nebe dostačí
a ráj bychom si nejradši
z ní udělali sami.
Až do ráje se půjde zpět,
toho as anděl vpustí hned,
kdo kdys tam býval pánem;
my, z nichž mu nikdo není znám,
i po smrti se věru tam
snad ani nedostanem.
Ať velcí toho světa
přes naše šlapou hlavy -
jsou sečtena jich léta
jak dnové polní trávy.
A přijde kosa sečná
na trávu, na člověka,
však naše zem je věčná
a naše hrouda čeká.
A dočkala se všeho,
co šlapalo ji kdysi,
a s prachem klína svého
prach násilníků smísí.
A za rody rod mizí
a nové přejdou s časy,
a naše ruka sklízí
z jich prachu těžké klasy.
Nevolí, bídou hnán
opouštím rodný lán -
ó buďte vlídni ke mně!
a neviňte mne z nevděku,
já snes, co možno člověku, -
ó sbohem buď, má země!
Snad můj jen byl to blud,
tažného ptáka pud
snad jen se ozval ve mně -
ať tak neb tak, již táhnu v dál,
má touha větší než můj žal,
ó odpusť mi, má země!
Již opouštím svůj práh
a tisknu ve slzách
vám, druzi, ruku němě;
teď z dálky bílá vížka v let
za vlakem kyne naposled,
ó sbohem buď, má země!
Jest volný volných ráj
prý tam ten cizí kraj,
kde moře duní temně, -
až budu tam, ó snad bych rád
se přišel k tobě vyplakat,
ó moje rodná země!
Leč tam za vlnami
Bůh též je nad námi,
nás řídě přetajemně:
ať k volnosti, ať v porobu,
nezapomním tě do hrobu,
ty moje rodná země!
Dost práce již, já chci mít klid
a složit svoje břímě,
zem sklizena, chci připravit
se jako ona k zimě.
V mém sadu listí uvadlo,
štěp smuten v zem se chýlí,
mně na skráň sněhu napadlo,
chci oddechnout si chvíli,
než navěky odejdu spat
tam ke kostelní věži,
kde otec, děd, mých dítek řad
a moje žena leží.
Pojď, synu můj, tvůj statek jest,
já dávám ti ho celý -
to byla vždycky naše čest,
co v rodu jsme ho měli.
Bůh ostřez v každé hodině
tvé stáje, pole, luka,
ať spokojeně na klíně
si mohu chovat vnuka.
Ať na dvoře tam z chalupy
se mohu dívat klidný
na stohy tvé a na kupy;
a ty buď na mne vlídný!
Je sečten dnů mých řad
a čas je odsud jít;
v mé chalupi je chlad,
v mých polích cizí lid.
Již chodím jako v snách,
já neznám už svou zem;
z mé ženy už je prach
a já tu ještě jsem.
Můj syn šel za ní tam,
vše prázdno v domě tom,
já zůstal v světě sám
jak opuštěný strom.
A tam, kde ona spí,
mi vykopejte hrob,
však hloub než někdy jí,
hloub o několik stop.
Ať po letech spím tich,
když hrobník přijde naň,
ať nikdy kostí mých
se netkne cizí dlaň.
Ten v statku kdos je dál
už nebude chtít znát
a nikdo nesvázal
by pak je v bílý šat.
Já nemazlím se s přírodou,
spíš někdy se svým skotem -
co dala mi, vše vyrval jsem
jí pracným, těžkým potem.
Mně není matkou příznivou
ni kráskou velkolepou;
mně zjara voní od mrvy
a v podzim voní řepou.
Leč rád si někdy utrhnu
též květ, - tak nejspíš v máji,
když moje luka žluťákem
tak zlatě prokvétají.
Neb ze stébel, jda po mezi,
utrhnu svlačec, lechu
a zadívám se, zamyslím,
- jak jsme tak rovni dechu.
Z osudu rukou vzal jsem svůj los,
jak zrno, jež hodil na brázdu kdos.
Jak obilné stéblo, jež vyroste v klas
a k zemi se chýlí, když dospěl mu čas.
Vzklíčí a roste, dá zrno a dost;
jak ono na zemi jsem jenom host.
Tak všichni jsme z lidí, vládce i rob;
a mne život těší a neděsí hrob.
V zem, jež ho vydala, schýlí se klas;
- kdes v boží zahradě vyrostu zas.
Věky jdou a mizí,
nepřehledný tém, -
mrav a řády cizí
proměňují zem.
Věky jdou, vše míjí,
změnily i nás,
ale našich šíjí
nedotknul se čas.
Tvrdy jsou a vzdorny;
spíš ve skále hloh,
povrch země korný
povolit by moh.
Tak stojíme tiše,
svoji, každý kloub,
šíji stále výše
a kořeny hloub.
Ba nejsem pán, a vím to též,
jsem z ruky živ a ztuha,
však Bůh to ví, - ten mluví lež,
kdo řekne, že jsem sluha!
Já za jiné se trmácím,
že musím, - zmírám za ně,
leč mzdu svou sám si vyplácím,
též jiným svrchovaně!
Jim za krev, práci ničeho
jsem nevzal v světě celém;
jsem sluha svůj, víc žádného -
a všech jsem živitelem.
Co tělem, duší, statky dal mi Bůh:
On souditi mne bude spravedlivě,
až v Jeho ruce složím žití dluh.
Co z mého těla, statku kdos mi vzal,
ať soused zlý, ať král té země chtivě:
v Den soudný vezmu od něho, co bral.
A dost mi zbylo, abych živ byl rád
s poctivou duší o své vlastní skývě;
a žebrák nejde prázden od mých vrat.
V lůno tvoje, syrá země,
uložil jsem živné símě,
budiž, matko, vlídná ke mně,
ulehči mi žití břímě.
Pot mi vlhčil horké čelo,
dlaň má byla zkrvavena,
v mysli mé však děcko dlelo,
za ním stála moje žena.
Ve mne byla naděj obou,
já měl v tebe, matko, víru,
nohy mé se chvěly mdlobou,
duše byla plna míru.
Ať nebe už se kalí
a od hor vanou chlady,
ať z luk se mlhy valí
a vrány táhnou lady,
ať holy v sadu štěpy,
ať žlutý list se honí,
v mé stodole zní cepy,
mně nový chleba voní.
Ať odletěli ptáci
a sněhy větrem fičí,
jsem brzo hotov s prací
a moje ozim klíčí.
Cos táhle šumí z chvůjí,
cos temně zpod hor zvučí:
to jarní větry dují,
to jarní vody hučí.
Cos v povětří se směje,
cos v důl jak zvonky splývá:
to jarní slunko hřeje,
to skřivánek tam zpívá.
Cos polétá a šuká,
jak vzduch je zlatem skvělý:
to ponejprv dnes v luka
si vylétají včely.
Cos bílo v třešni naší,
cos pod krovem je v práci:
to první květy raší,
to vlaštovka se vrací.
A dřív než větry duly,
než v horách tály sněhy,
dřív než oživly úly
a vzduch byl plný něhy,
než květ zavoněl luhem,
než pod krov kdo se díval:
já na poli byl s pluhem -
jen skřivánek mi zpíval.
Mezi svými, - kdekdo přijde,
starý, mladý, velký, malý:
toť by nás ti cizí lidé
z města ani nepoznali!
Ve světnici, v dýmek čoudu,
sedí se to jako v ráji,
hlučný hovor v jednom proudu,
všichni jenom povídají!
Muži zhnědlých, vážných tváří,
hezké ženy u ohniště,
dívkám oči jenom září
a kol dětí tratoliště.
Žena s ženou, kmotra s kmochem
nevědí co dělat smíchem,
za kamny jen děvče s hochem
nějak zmlkli v koutku tichém.
Starý děd si nacpal znova
s úsměvem už dýmku třetí,
upřímná a věrná slova
všem od srdce k srdci letí.
A ty děti každou chvíli
přitulí se k naší selce,
a když dá jim krajíc bílý,
dál šeptají o Popelce.
Tak to u nás na vesnici,
sníh když zavál vprostřed zimy
od města tu železnici,
a jsme doma, - mezi svými!
Poznámky
1 Alois Nedvídek - otec Sládkovy první ženy Emílie
2 mědlice - nástroj k ručnímu lámání lnu (trdlice); stoupa - dříve nádoba nebo jednoduché strojní zařízení na drcení materiálu pomocí tlouků na způsob moždíře
3 babka - zde svazek lnu nebo kovadlinka na naklepávání kosy nebo šátek uvázaný na babku; poctivice - mužské kalhoty ze sukna nebo z kůže, sahající zpravidla pod kolena
4 též na babku, tj.uvázané šikmo tak, že je uzel v týlu
zpět na obsah 
Další: České znělky