Předmluva dr. Vondráčka

Na podzim roku 1930, těsně před mým odjezdem do jihoamerické republiky Ecuador, navštívil mě p. poslanec Polívka a žádal mě, abych pátral po stopách činnosti našeho národního hrdiny generála dra M. Štefánika, který pracoval v Ecuadoru v roku 1913 jako vědec-astronom ve službách francouzské vlády.

Ač jsem tenkráte ani nemohl tušiti s jakými překážkami mi bude třeba zápoliti, slíbil jsem věnovati veškeru péči úkolu, na který jsem byl hrdý, právě tak jako by snad byl každý uprimný syn národa, kterému tento geniální člověk zasvětil celý svůj vznešený život.

"Štefánikův zápisník" mně vypomáhal v tomto mém poslání. Z něho jsem také vyčetl, že již v Panamském průplavu jsem zkřížil směr své cesty s onou, kterou Štefánik vykonal před 17 léty ze Spoj. Států Severoamerických přímo do Quayaquilu, největšího města a přístavu tropické republiky Ecuadorské.

Panamský průplav, kdysi 7-mý div světa, technický gigant a veledílo lidského ducha, a němý svědek Štefánikovy námořní cesty do Ecuadoru, jisté se valně od oněch dob nezměnil. Ale v Ecuadoru samém, kde Štefánik po celou řadu týdnů působil v úkolu, který dozajista svým námětem zaměstnával tehdejší veřejnost a měl pro stát veliký význam, bohužel jsem musel konstatovati, že i na nejpovolanějších místech upadlo jeho jméno téměř v zapomenutí. Časový odstup naplněný úžasnou historií celého světa, mentalita národa vyvolávajících potřebu nekonečných krvavých revolucí, které rychle stírají události posledního data, a konečně i "francouzský" původ Štefánikův anulovaly téměř pro nás výsek životní činnosti Štefánjkovy v Ecuadoru. Jeho práce v této neklidné republice korunována byla skvělým výsledkem; Štefánik bojoval a zvítězil jako pravý hrdina, třebaže ovoce jeho činnosti nebylo tehdy se strany franc. vlády zcela plně využito, k čemuž ovšem velmi vydatné přispělo neočekávané vypuknutí světové války.

Teprve po půlročním pobytě v Ecuadoru, kdy jsem znovu navštívil hlav. město Quito, kde Štefánik po celou dobu působil, bylo mně možno navštíviti profesora Tufiňo, dnes šéfa mapovacího oddělení ministerstva války. Podivuhodnou shodou okolností bydlil jsem v Quitě nejen v stejném hotelu, ale i v pokoji, který tehdy obýval Štefánik. Profesor Tufiňo byl nejlepším přítelem, aspoň nejupřímnějším spolupracovníkem Štefánikovým. To vysvítá ze Štefánikových vlastních zápisků a také z mé zkušenosti, kterou jsem si ze styku s profesorem Tufiňo odnesl. Vzhledem k tomu, že tento pán je stále na cestách, nebylo ho tak snadné zastihnouti v Quitě. Nezbývalo nic jiného, než se vypraviti přímo do jeho vily, třebaže to nebylo podle tamějších společenských předpisů docela fair.

Quito leží v hluboce rozrytém terénu ve výši 2850 m nad moř. a má asi 100.000 obyvatelů. Je obetkáno pahrbky, které jsou posety vilkami hořejších deseti tisíc. Jejich terasovité uspořádání připomíná některá místa francouzské nebo italské Riviery. Při severní straně města, na jednom z takových pahrbků, je umístněna vilka profesora Tufiňa. Leží téměř uprostřed polotropické zahrady s překrásnou vyhlídkou na široký pás majestátní andské Kordiliery, lemované nebetyčnými sopkami, z nichž mnohé jsou ve stálé minimální činnosti. Nejbližší je sopka Pichinicha (4787 m), vévodící nádherné scenerii města Quita.

Při prvé návštěvě doprovázel mne můj nezapomenutelný přítel, krajan Rudolf Chobodydes, který později v Ecuadoru zemřel.

Po vysokých kamenných schodech vystoupili jsme do opuštěné zahrady. Odvážili jsme se do přijímací hally, kde nás po chvilce netrpělivého čekání přijala paní Tufiňová. Později přišel sám profesor Tufiňo: asi padesátník, střední zavalité postavy, bodrého vzezření. Nechápal význam návštěvy z Československa.

"Štefánik, Štefánik, Bože, ano, jak bych se nepamatoval", byla jeho první slova Z výrazu tváře poznávám příjemné překvapení, které vzpomínka na Štefánika vyvolala v jeho duši. Mezi tím, co nám nabízí s pravou španělskou zdvořilostí židle a celý svůj dům k našemu pohodlí, vyprávím mu, že Štefánik byl jako generál prvním ministrem války v našem obnoveném státě, jak velký měl význam pro nás, vzpomínám také jeho tragické smrti, atd.

"Je tomu už tak dávno", vypravuje p. Tufiňo, "vzpomínám na jeho štíhlou postavu, pobledlou tvář s pevnými rysy v obličeji, které potvrzovaly jeho jedinečný postřeh v každé situaci, jeho sílu vůle i ducha, kterým si podmaňoval své okolí. Žasl jsem nad jeho vzdornou vytrvalostí, když jsem později zjistil, že nebyl zcela zdráv. Byl mně učitelem a dobrým rádcem, i hostem v mém domě. Právě tam, kde Vy sedíte, na téže lenošce, u téhož stolu bylo jeho zamilované místo, kde jsme spolu ztrávili krásné chvíle, někdy sami, někdy v kruhu mé rodiny. V zahradě, stejné tak i při dlouhých procházkách v parku "24 de Mayo", které ho tak osvěžovaly, také na hvězdárně, vyprávíval mně o plánech pro práci v Ecuadoru do budoucna. Vždy mě podivovala obdivuhodně přesná charakteristika lidí, s kterými přicházel ve své činnosti do styku a které přece sotva poznal. Pro své korektní chování byl všude oblíben a velmi vítaným hostem. Byli i tací, kterým jeho prozíravost byla na překážku. Myslím, že byl vzorem dokonalého člověka a chápu těžkou jeho ztrátu pro Váš národ ".

Přestože prof. Tufiňo byl Štefánikovým upřímným přítelem, nevypozoroval jsem, že by byl tušil skutečný význam tehdejšího Štefánikova poslání.

Chtěl jsem získati nějakou hodnotnou památku na Štefánikovu působnost v Ecuadoru. Prof. Tufiňo odkázal mne na archiv ministerstva školství v Quitě, kde jsou uloženy originály Štefánikových přípisů presidentu republiky, návrhy za účelné zřízení radiotelegrafické stanice v Ecuadoru. Nastoupil jsem křížovou cestu hledání, počínaje portýrem a konče nejvyššími hodnostáři zmíněného ministerstva, při čemž jsem byl i nucen prohrabávati se v prachu nahromaděném za celých 17 let v archivu. To vše si vyžádalo mnoha intervencí a času, včetně i onoho nejbrilantnějšího prostředku, kterým i v daném případě jsem si úspěšně vypomohl. Vzdor všemožné námaze se mi podařilo získati pouze ověřené kopie Štefánikových připísů, které dále odpočívají v archivu ministerstva školství rep. Ecuador. Pokládám za naši národní povinnost opatřiti tyto originály a přiřaditi je ku všem oněm památkám, jež nám budou povždy připomínati jednoho z největších synů našeho národa, který na mezinárodních kolbištích spolutvořil naši republiku.

Med. vet. Dr. Josef Vondráček.

V Praze, dne 6. listopadu 1933.

zpět na obsah Další: Predhovor