|
- Tomek | - Děje české | - |
Vyvrácením panství Libického již při sklonku panování Boleslava II byl dosažen konečný cíl snah knížat českých z rodu Přemyslova o vyzdvižení moci své jednostejně nade všemi kmeny českými. Nebyloť již od té doby žádných dědičných vojvod v zemi kromě knížat samých. Sama jména kmenů, na které se prvotně dělil národ český, přicházela čím dál tím více v zapomenutí; země dělila se odtud na župy, spravované s hradů knížecími úředníky. Nejvyšší nad župou byl župan, čili jak později se nazýval, purkrabí; jemu byli podřízeni cúdař čili sudí, jenž předsedal soudu župnímu; komorník, jenž přijímal a odváděl důchody knížecí; vládař, jenž spravoval knížecí statky; lovčí, jemuž byly poručeny íesy a lovy v župě. Jim byli k ruce jiní menší úředníci, žoldnéři a sluhové knížecí rozličného druhu. Nad úředníky pak župními stáli vyšší důstojníci při dvoře knížecím: župan nádvorní, neb jak se v pozdějších časích a při změněných okolnostech říkalo, nejvyšší purkrabí, nejyyšší sudí, nejvyšší komorník, nejvyšší lovčí, každý se svým náměstkem a jinými podřízenými, k čemuž během času přibylo ještě více důstojenství vztahujících se k službám při samé osobě knížete a jeho rodiny.
Kníže choval četné toto úřednictvo a komonstvo po celé zemi nejvíce z požitků svých statků, které se rozkládaly po všech župách, zahrnujíce v sobě jak starodávné rodinné jmění Přemysloviců, tak nepochybně všecko jmění bývalých vojvod, mnoho jak se zdá zabaveného jmění starých rodů šlechtických, ježto se byli přidrželi vojvod v zápase jich s mocí knížecí, a všecku půdu v zemi, která ještě nebyla vzdělána a obrácena ve jmění soukromé, tudyž zejména šíropustý les pomezní a velké hvozdy vnitř země, jakož Křivoklátské, Dobřišské, Zvíkovské atd., oblíbená místa lovecké zábavy knížat od nepaměti. Z velikého tohoto jmění uděloval kníže věrným svým výsluhy, to jest jednotlivé dědiny neb oujezdy, větší i menší, kterých směli užívati do vůle knížecí neb do života, později obyčejně dědičně, však jen ve přímém potomstvu, po jehož vymření navracovaly se zase v držení knížete co odúmrti. Mimo statky a lesy niěl kníže cla a mýta, ježto se vybírala buď v penězích buď ve zboží na branách zemských, na vodách i na trzích, příjmy z hornictví, pokuty ze soudů, také daň roční řečenou mír, stálou a všeobecnou.
Takto jsouc opatřena, byla knížecí moc toho času téměř neobmezená. Stály sic vedlé knížete sněmy zemské, vedlé úředníků jeho sjezdy župní, jako za starodávna, ale byly více k slyšení rozkazů jejich než ku projevování vůle národu. Nebo knížecí úřednictvo a služebnictvo vedlo v nich první slovo, jakž ve všelikém jiném ohledu zaujímalo první místo. Z úřednictva tohoto pošla nová šlechta v zemi, která zastínila starou, na samostatném jmění velikých rodů se zakládající. Do ní vstupovalo se milostí knížete, jenž uděloval úřady a výsluhy; jí zase často pozbývalo se hněvem knížecím. Po úřadech bažilo se jak nejvíce co po nejlepším prostředku k nabytí jmění a moci.
S velikou změnou, která takto přišla ve správě země ponenáhlým zmáháním se moci knížecí, přišla zároveň také proměna ve staroslovanských řádech rodinných a tudy ve všech poměrech společnosti. Dá se souditi, že nově vznikající šlechta služebná zavdala největší podnět k tomu převratu. Do jejích řad povznášeli se ne vládykové toliko čili hlavy rodin, nýbrž, jak se zdá, zrovna víc lidé, kteří nezaujímali prvních míst v rodinách, často i z nejnižšího stavu. Jestliže pocházeli ze slavných četných rodů, hleděli, jak se zdá, přízní knížete neb jinak mocí svou dosáhnouti vládařství v nich pro sebe a časem i pro své potomstvo, zamítajíce svobodné volení od rodiny; jiným takovým rodům vnuceni jsou snad také dědiční vládaři cizího rodu z přízné knížete, jestliže byli jemu odporní. Tak nebo podobně přišlo během času, že velká příbuzenstva měvší své volené rodinné hlavy při nedílnosti statku, dostala se v poddanství dědičných vrchností co lid robotný a poplatný; při větší pak svobodě zachovali se menší držitelé jednotlivých dědin, nenáleževší k rodům velikým, stav potomně tak zvaných zemanů, dědinníků čili svobodníků.
Při ztenčení svobod národních neklesal touž měrou obecný blahobyt, ano zmáhal se, pokud panovnická moc byla v rostu a pokud na výši své se zachovala. Při větším soustředění panství požívala země většího pokoje od nepřátel zahraničných i většího míru domacího a pilného konání spravedlnosti. Obyvatelstvo se množilo; země se vždy více vzdélávala mýtěním lesů a zakládáním nových vesnic, zvláště na knížecím zboží, jehož výnos se množil vykazováním země poplatnému lidu. S počtem dědin množil se také počet žup a hradů, když župy velké děleny jsou na menší, tak že na počátku 12. století bylo jich 50. Hrady staré byly opuštěny, a nové pevnější staveny v jiných místech. Podhradí, živá obchodem a provozováním všelikého řemesla, šířila se vždy více, nade všecka jiná podhradí čili mezihradí Pražské v samém hlavním sídle země, jehož rozsáhlost a živnost pověstná byla i v jiných zemích. Již za Boleslavů a v prvním století po nich táhlo se podhradí Pražské dle běhu řeky Vltavy na menší straně od Újezda až pod horu zámeckou, na větší strané od Podvyšehradí čili Psář Podskalím, Jircháři a Opatovici, Starým městem v největší části jeho objemu a Poříčím až ku písčitým ostrovům pod Bubny. V prostranství nynéjšího Karlova náměstí na Novém městě odbývaly se velké týdenní trhy. Týn byl hostinným dvorem, ve kterém cizí kupci skládali zboží a odvádéli knížecí clo z něho. Židé bohatstvím slynoucí přebývali tu, kdež posud jest Židovské město. Přes Vltavu byl dřevěný most, který se ponejprv připomíná roku 1115. Kostelíků malých povznášelo se dosti mnoho nad bydlišti, tehdáž ovšem skrovnými. ježto s velkou část byly starodávného původu.
Od času sv. Vojtěcha nabýval i stav duchovní vždy většího rozšíření a důstojnějšího postavení v zemi. Duchovenstvo, církevně jsouc podřízeno arcibiskupu v Němcích a papeži v Římě, čerpalo z Němec a ze Vlach vyšší vzdělání, jakéž bylo tehdáž v západním křesťanstvě, a pěstovalo je v zemi. Při kostelích, kde byl dosazen větší počet kněží, jakož při kostele biskupském v Praze, Litoměřickém, Mělnickém, Staroboleslavském, potomních sídel kapitul, nacházely se záhy školy, kdež učilo latinskému jazyku a jiným věcem potřebným duchovnímu stavu. Kláštery byly rovněž sídly učeného zaměstnání a krásného umění. Již kníže Boleslav II založil kromě kláštera Břevnovského ještě jeden v Ostrově; a více jiných, vše řádu sv. Benedikta, vzalo počátek během potomního století. Z knížecího jmění dostalo se jim náležitého opatření. Biskupství Pražské bylo nadáno velikými statky, ježto ležely dílem v bezpostředném panství knížat, dílem v někdejším panství rodu Libického. Biskup byl bez všelikého porovnání první osobou v zemi po knížeti, a provozoval jak v radě knížecí tak na sněmě zemském vplyv nad míru důležitý. Jinak užíval kníže osob duchovních ke všem prácem, ježto vymáhaly vyšších známostí, jakož jmenovitě k jednáním v poměrech svých zahraničných. Kaplanové knížecí tak zvaní zastávali všeliké písemnictví při dvoře, pokud potřeba jeho během času zmáhala se vždy více pokrokem vzdělanosti.
Další: