|
- Tomek | - Děje české | - |
Slované v čas přistěhování svého do Čech tím se podstatně lišili od předešlých obyvatelů této země, že byli národ přede vším orby milovný, tudyž zvyklý tiché a plodné práci. Chrabrý sice, ale nevyhledávající bojů, než hájící hlavně jen jmění a půdu svou. I oni, jakž do země přišli, nemohli býti národ četný dle ponětí našeho věku; ale při pokojné živnosti množili se rychleji než jich předchůdci, a naplňovali zemi vždy hustšími bydlišti.
Od starodávna přebývali Slované ve stavených příbytcích, každá rodina nejraději uprostřed svých polí; poněvadž pak rodiny obyčejné, i když se již rozmnožily v četná přátelstva, zůstávaly pohromadě a nedělily se o zemi, vznikly tudy vesnice přistavováním nových obydlí.
Na rozvětvení národu v kmeny a kmenů v příbuzenstva čili rody tohoto spůsobu zakládalo se celé státní zřízení starých Čechů. Každý rod, zůstávající v nedílnosti půdy. kterou vzdělával, volil sobě starostu čili vládyku, který byl jemu jako společným otcem, spravoval jmění, a nařizoval vše, čeho bylo potřeba. Tak zase každý kmen měl nad sebou svého vojvodu neboliž lecha, a vojvoda hlavního kmene, totiž Čechů, bydlících ve středu země, byl nejvyšším vojvodou čili knězem neb knížetem celého národu. Důstojenství vojvod a knížat náleželo dědičně jistým rodinám, od dávna na nejvýše váženým, tak že jen z nich voleni byli od národu. Každý kmen, který se rozmnožil u větší počet, býval však rozdělen na více krajin čili žup, nad nimiž knížata neb vojvodové dosazovali menší vojvody čili župany, co své úředníky neb náměstky. V čas míru byla hlavní péče veřejné moci o vykonávání spravedlivosti. Kníže byl nejvyšším soudcem v národě, vojvoda soudil ve svém kmenu, župan ve svěřené sobé župě. Menší věci nebyly však řízeny veřejnou mocí, nýbrž zanechány rodinné moci vládyk. Z těchto požívali přirozeným spůsobem největší vážnosti ti, kteří spravovali rody nejvíce četné a vládli tím samým také rozsáhlejším statkem. Byliť rodové o více stech ano i tisících osobách, kteří sídlili po více vsech a vždy trvali ve spolku. Hlavy takových rodin byly nejstarší šlechtou v zemi, která, jak se zdá, dosti záhy nabyla dědičnosti. Soudové konali se veřejně ve shromážděních lidu, to jest na sjezdech župních a sněmích zemských, ve kterých se účastnil každý muž svobodný. Ze sněmů a sjezdů vycházely rovněž všeliké zákony dle usnešení mezi knížetem neb vojvodou a lidem jeho.
V čas vojny byl tím samým spůsobem kníže nejvyšším vůdcem národu; vojvodové a županové vedli lid svých žup; a každý byl povinen na zavolání jich postaviti se pod jich prápory, když se jednalo o obranu země, což nazýváno veřejnou hotovostí. K obraně proti vpádu nepřátelskému sloužil předně hustý les, který pokrýval hranici zemskou skoro všude na více mil v šíři. Všechny brány zemské, to jest cesty tímto hvozdem do země, byly opevněny zásekami a pilně střeženy. Vnitř země pak byly četné hrady, vystavené v pevném položení, obyčejně na skrovné výšině při vodách a též v lesích, dosti prostranné, aby se obyvatelé ze vsí mohli do nich utéci s rodinami a vécmi a tudy zachrániti se na čas. Každá župa měla obyčejně jeden takový hrad, stavený a přestavovaný obecnou prací neb nákladem. V čas míru přebýval na něm župan s jiným pomocným úřednictvem a brannou čeledí, která sloužila za nástroj moci výkonné; též knížata a vojvodové mívali v nich své příbytky, a držívali v nich sněmy a soudy. Poněvadž pak na hradech tím spůsobem bylo hlavně sídlo veřejného života, táhl se k nim také nejvíc obchod a průmysl. Místo lesů, které je objímaly prvotně, vznikla při hradech otevřená podhradí, kdež se držely trhy, kdež se usazoval lid živící se řemeslem a uměním všelijakým. To byl zárodek měst českých.
Náboženství Čechů, jako jiných slovanských národů, bylo, že věřili v jednoho neviditedlného boha, vládnoucího nebem i zemí, vedlé něho však v rozličné vyšší bytosti smyšlené, dobré i zlé, vládnoucí všelikými silami přírody. Dobré nazývali bohy, zlé běsy. Co vládce hromu a blesku nazýván byl nejvyšší bůh Perun. Svaroh byl bůh světla, Střiboh bůh větrů, Veles ostřihatel dobytka, Živa bohyně ourody polní, Vesna mladosti, Mořena smrti. Víly a Rusálky přebývaly ve vodách, Polúdnice na stromích; každá hora, každá skála, každý pramének, potůček, háj měl svého bůžka, každá rodina své šotky, skřety čili dědky strážné. Modloslužby konaly se na horách a v hájích posvátných. Tam chodívali v soumrak, klaněli se obrazům bohů, a zapalovali obéti. Lípa byla stromem obzvláště posvátným a bohům milým.
O duších lidských věřili, že jsou nesmrtedlné; těla zemřelých pálili nebo pochovávali v polích, v lesích neb na rozcestích, popel jejich zakopávajíce ve hliněných nádobách, a přikládajíce nejmilejší věci zemřelého, jakož i jídla a pití na cestu dalekou. Nad hrobem slavili tryzny, tancujíce, zpívajíce a oběti bohům pozemským vzdávajíce, aby byli zemřelému milostivi.
Knéží chovali nauku o náboženství dle starodávných podání, uměli psáti jistým písmem, a měli rozličné jiné známosti, jmenovitě lékařské. K stavu jejich počítali se také čarodějníci, kouzelníci a hadači, kteří konali rozličné pověry, jichž pohanství bylo ovšem plné.
zpět na obsah 
Další: Samo