|
- Tomek | - Děje české | - |
Samo panoval čechům a druhým západním Slovanům 35 let až do smrti své roku 658 po narození Kristově, a měl dle obyčeje pohanského 12 žen, s nimiž splodil 22 synů a 15 dcer, o jejichžto příbězích však nic není známo. Asi sto a třidcet let po smrti jeho nic nepíše se o Čechách v letopisích souvěkých. O tom, co se tehdáž dálo, vypravuje nám jen nejisté, ač starodávné podání národní, zachované dílem nejstarším dějepiscem českým Kosmou, který žil o čtyry sta let pozdéji, dílem ve starších několika písních dávných pěvců, ježto jsou nám zachovány v rukopisích Zelenohorském a Králodvorském. Báje v pověstech těch zahaluje skutečné příběhy.
Tolik jest jisté, že se velká říše Samova po jeho smrti zase rozptýlila, a jak Čechové, tak Moravané, Srbové, Milčané, Slezáci a jiní národové, kteříž jej měli za vůdce, žili zase každý o sobě pod správou svých knížat a vojvod. Toho času panoval v Čechách Krok, jejž letopisec Kosmas, protože byl nejstarší, kterého jméno se pamatovalo za jeho času, pokládal vůbec za první kníže v zemi. Krok neostavil synů, než tři dcery toliko, Kázi, Tetu a Libuši. Všechny tři slynuly moudrostí. Kázi prý znala všeliké byliny a léčivé síly jejich proti neduhům lidským; Teta byla vyučena všem řádům pohanské bohoslužby; Libuše zákonům a obyčejům starodávného práva národního. Ji, ačkoli byla nejmladší, povýšil národ na stolec otcovský; druhé dvě kněžny dostaly, jak býval jindy obyčej při synech, menších podílů panství na pravém břehu Mže čili Berounky. Když Libuše některý čas šťastně panovala svému národu, strhla se rozepře veliká mezi dvéma bratřími, Chrudošem a Šťahlavem, syny Klenovými rodu starého Tetvy Popelova, jenž vévodil, jak se zdá, některému kmenu v západních Čechách, na Otavě a na Radbuze. Předek jejich Tetva Popelův byl prý jeden z těch, kteří přišli s pluky Čechovými do této země přes tři řeky. Svadili se spolu o dědictví otcovské, a rozepře jejich přišla před soud zemský. Kněžna uznala dle starého práva, aby se bud rozdělili rovnou měrou, buď vládli společné; a kmeti, leši i vládykové pochválili nález jeji; ale Chrudoš, starší z bratří, chtěl dle práva cizího, v zemi nezvyklého, co prvorozený míti dědictví celé, i jal se proto haniti kněžnu, a láti na to, že žena vládne mužům. Tu vstala Libuše se stolce knížecího, a nechtěla více souditi, než aby si zvolili niuže za panovníka, když jest dívčí ruka na né k vládě slaba. Čechové uposlechli jejích slov, ale žádali, aby sobě zvolila manžela, a ten aby byl jejich knížetem. I zvolila si Libuše za muže Přemysla ze Stadic blíž Oustí v kraji Litoměřickém, tehdáž ve krajině Lémuzů.
Myslíme, že byl Přemysl vojvodou lémuzským; ale pověst praví, že byl rolníkem, a tudy z nízkého stavu povýšen ku panství. Libuše, vyslavši slavné posly k němu, dala prý jim za ukazovatele cesty koně svého; za nímž oni šedše, nalezli jsou Přemysla na nivě, an orá. I vyřídivše jemu své poselství, posadili jej na koné, a provodili na Vyšehrad do starodávného sídla knížat českých. Přemysl pojal Libuši za manželku, a postaven jest na stolec. Byl pak stolec knížecí kamenný, a při dosazování knížete byl obyčej, jak jinde u Slovanů, tak také u Čechů, že byl přiveden k nému v oděvu chudém prostého lidu, na znamení, že i knížata pocházejí z lidu, a potom teprv oděn jest ve slavné roucho knížecí. Ještě za času Kosmy chovaly se v knížecí komoře na Vyšehradě střevíce z lýčí udélané a bývaly knížatům ukazovány při slavném dosazení na stolec. Pravilo se, že jsou to střevíce Přemysla oráče, kteréž prý vzal s sebou, když od pluhu povolán byl ku panství.
Přemyslu a Libuši přičítali starodávní předkové naši všechno zřízení práva a řádu země české; Libuše pak pokládána jmenovitě za zakladatelkyni hlavního města Prahy. Kázalať prý, když vládla již s manželem svým společně, v lese při Vltavě doleji pod Vyšehradem vystaviti hrad, jemuž jméno dala Praha, do něhož potomní knížata čeští někteří na čas, někteří na pořád přeložili své sídlo. Pod tímto Pražským hradem, založeným na vrchu nad potokem Brusnicí, povstalo potom po obou stranách Vltavy velké a živné podhradí. Velikost a slávu Prahy sama Libuše již prý předpověděla.
Starší hrady než Praha byly v zemi vlastních Čechů, jimž knížecí rod vojvodil bezpostředně, krom Vyšehradu, co hlavního sídla, Krakov v lesích Křivoklátských, založený prý od Kroka, za časů Kosmových již porostlý stromovím, Tetín nade Mží, jejž prý vystavila Teta sestra Libušina, a níže u Zbraslavě nad touž řekou hrad Kázin, druhé sestry Libušiny, jejíž paměti věnována byla vysoká mohyla, tudíž na břehu Mže ukazovaná za času Kosmy. Rovněž staré neb málo mladší byly Levý Hradec nad Vltavou blíž Roztok, Budeč ve krajině od Prahy ke Slanému, Děvín blíž Prahy proti Vyšehradu, starší tuším sídlo župy Pražské, pokud nebyla vystavena Praha, později opuštěný. Stará povídačka přičítala však původ hradu tohoto posledně jmenovaného pannám, které prý po smrti Libuše, kněžny své, návodem hrdé Vlasty smyslily si panovati nad zemí, a svedly ženy mnohé, že zabily neb opustily muže své a k nim se přidaly. Vystavivše sobě hrad, od dívek nazvaný Děvín, počaly prý odtud bojovati s muži; však po mnohých zlých skutcích jsou přemoženy, a hrad Děvín rozvalen. Celá tato pohádka vzala však počátek nejspíš z pouhého výkladu jména Děvín a ze zmínek o děvách na dvoře Libušině "vyučených věštbám vítězovým", jak zní stará píseň o soudě mezi Chrudošem a Šťahlavem.
V zemi Lémuzů byly starodávné hrady župní Litoměřice, Bílina a Děčín; v zemi Pšovanů sídlo vojvod jejich Pšov na místě nynějšího města Mělníka; v zemi Zličanů Libice bílá na Cidlině blíže vtoku této říčky do Labe; v zemi Lučanů, od dávna na pět žup rozdělené, snad asi tolikéž hradů, z nichž dle jména připomíná se toliko Kadaň. V krajinách od středu země vzdálenějších, o kterých se celkem méně zachovalo pamětí, slynula na západě tuším od pradávna Plzeň, na východě opěvá se Hradec na Dobroslavském Chlumci, "tamo kde Orlici Labe pije".
zpět na obsah 
Další: První Přemyslovci. Války s Karlem Velikým.