|
- Tomek | - Děje české | - |
V čas nastoupení Vácslava I v panství stál dvůr český v přátelských poměrech s králem uherským Ondřejem II, jehož sestrou byla královna Konstantie, matka Vácslavova, s knížetem Vratislavským a brzy také velikým knížetem polským Jindřichem I, jehož syn Jindřich II Pobožný měl sestru Vácslavovu za manželku, s vévodou korutanským Bernartem, manželem jiné sestry Vácslavovy Jitky, a s rozličnými jinými knížaty v Němcích. Také s císařem Fridrichem II nebylo zřejmého rozstrku, jakkoli odstrčená nevěsta syna jeho, Aneška, sestra Vácslavova, nikdy nezapomněla jemu své urážky. Král Vácslav měl za ním mimo to dědictví manželky své Kunigundy po otci jejím králi Filippovi Hohenstaufském; ale uhodili o ně spolu po několika létech přátelsky. tak že místo částky země, která Kunigundě měla připadnouti, vzal Vácslav od císaře 10.000 hřiven stříbra (1235).
Toliko nepřátelství s domem Babenberským, nedávno začaté, obnovilo se brzy před smrtí krále Přemysla z nových popudů, tak že vypukla z něho válka. Nástupce vévody Leopolda VI v Rakousích, Fridrich II Bojovný, mladý muž povahy nad míru nepokojné, brzy po svém nastoupení v panství (1230) zapudil manželku svou Žofii, dceru císaře řeckého, jejíž sestra Marie byla chotí královice uherského Bely, syna krále Ondřeje II. Dvůr český ujal se této urážky spřáteleného dvoru uherského, a vyhlásil proto Fridrichovi válku. Ještě za živobytí krále Přemysla vtrhnul Vácslav, král mladší, vojensky do Rakous (1230), a opět roku potomního (1231), i poplenil znamenitou část země. Teprv ve třetím roce (1232) posílil se Fridrich spolky s několika sousedními knížaty, mezi nimi i s bratrem Vácslavovým Přemyslem markrabím moravským, a sebrav tudy vojsko počtem silnější, až 40.000 mužů, vpadl do Moravy (1233). Když se však vojska setkala blíž hradu Bítova, jejž Fridrich opaaoval, povedlo se lstí pana Bočka, předka pánů z Kunštatu, uvésti vojsko rakouské ve zmatek bubnováním v lesích se mnoha stran najednou, tak že bojíce se býti obstoupeni, dali se na útěk bez boje. Tu se obrátil král Vácslav proti neposlušnému bratru svému, dobyl Brna, a poplenil zemi jeho, až pak pro přímluvu matčinu přijal jej zase na milost.
Stal se potom mír také s vévodou rakouským, který však neměl dlouhého trvání. Fridrich podporoval vzbouření v Uhřích proti králi Belovi IV, který roku 1235 nastoupil po svém otci Ondřejovi, důvěřuje se tím spůsobem státi se sám králem uherským. Tu se spolčili králové český i uherský i také třetí Fridrichův soused, Otto, vévoda bavorský, s kterým rovněž byl začal rozepře, a vtrhli do Rakous s velikou záhubou země. Na tom nemaje dosti, Fridrich rakouský spůsobil sobě ještě také hněv císaře Fridricha. Fridrich II, jakkoli byl přízní s papežem Innocentiem III došel císařství, vstoupil časem ve šlépěje strýce i otce i děda svého novými úrazy moci papežské v Italii, tak že stará rozepře mezi císaři a papeži i za něho opět vypukla. Při vznikání nových bouří z toho dal se prvorozenec císařův Jindřich, někdy ženich Aneščin, v tajné spolky proti otci, kterých stal se i Fridrich rakouský, svat jeho, účasten. Císař, přišed tomu na stopu, syna vzal do vazby, a Fridricha obeslal před soud; když pak se nedostavil, vydal naň acht, to jest nález, kterým zbaven jest všech práv a hodností (1236). I hned smluvil se král Vácslav s císařem, a přijal na sebe vykonání achtu toho spolu s vévodou bavorským a několika jinými knížaty německými. Tedy vtrhlo vojsko české vedlé jiných protivníků Fridrichových opět do jeho země, kdež zároveň panstvo jeho proti němu se vzbouřilo pro velké od něho útisky. V krátkém čase ztratil skoro všecko, zavřev se toliko v několika pevných hradech a městech se svými věrnými. Císař sám pobyl s dvorem svým několik měsíců ve Vídni, chtěje Rakousy i spojené s nimi Štyrsko podržeti ve své moci. Jižť dosadil nad oběma zeměmi své vládaře.
Ale vítězství nad odbojným knížetem říšským i prospěchy, kterých týmž časem nabyl v Italii proti straně papežově, učinily císaře, jak se zdá, příliš hrdým, tak že zapomněl brzy vděčnosti k svým pomocníkům. S králem Vácslavem začal jakous rozepři o některé hrady, nejspíš ty, kterých ondy při začátcích svého panování v Němcích byl postoupil králi Přemyslovi. Za sněmu říšského v Řezně, roku 1237, kdež byl i král Vácslav přítomen, žádal jich na něm zpět v osobní rozpravě. Ze které když král odcházel, odepřev jeho žádosti, šel prý za ním mezi jinými odcházejícími opat Fuldský, i dovolil si ťuknouti králi na rarneno, řka: "Já být sousedem tvým! naučil bych tě poslouchati císaře, a učinil bych z tebe krotkého králíka." Ale Ojíř, milostník králův již výše zmíněný, dal za to opatovi poliček, a pravil: "Neměl jsi, mnichu. dobrého mistra, který tě učil míti krále a pány v uctivosti." To když došlo císaře, povolal krále a Ojíře k sobě, chtě oba vzíti do vazby. Ale Vácslav, přistoupiv k císaři, pravil: "Nejsmeť, pane, ještě v moci tvé," i chopil jej za ramena, řka: "Buď přísahati budeš, že odejdeme odtud bez překážky, buď necháš zde života." Před ním stál Ojíř s mečem vytaseným. Tedy uleknuv se císař, propustil oba bez ublížení.
Tak vypravovalo se tehdy o začátku hněvu mezi králem a císařem. Jisté jest, že dvůr papežský měl všecku píli o to, aby král Vácslav nebyl císaři přítelem, i naléhal naň o to zvláště prostředkem sestry jeho Anešky, již abatyše u sv. Františka. Král Vácslav, uposlechnuv těchto přímluv, smířil se najednou s vévodou rakouským, a slíbil jemu pomoc k dosažení zemí jeho ztracených; začež Fridrich se zavázal, postoupiti jemu celé části Rakous na půlnočním břehu Dunaje a zasnoubiti synovkyni svou Gertrudu, která měla děditi po něm, poněvadž byl bezdětek, s prvorozeným synem Vácslavovým Vladislavem; čímž otevřela se první naděje na spojení Rakous a Štyrska s korunou českou (1237).
V čas uzavření této smlouvy nacházel se Vácslav ua polní výpravě v Moravě proti bratru svému Přemyslovi, s kterým vypukl jemu nový rozbroj z popudů neznámých. Pokoj mezi nimi zavřen konečně přátelským prostředkováním krále uherského Bely, však tak, že král Vácslav odňal bratrovi polovici země. Zanechalť jemu Olomouce a Opavy; Brno pak odevzdal matce své Konstantii místo posavadního vdovského sídla jejího Břetislavě. Tam zase dosazen co údělný kníže sestřenec Vácslavův Oldřich, syn Bernarta vévody korutanského.
Hned po skončení této výpravy král poskytl pomoci Fridrichovi rakouskému, kterýž nyní v krátce dobyl největší části zemí svých zase na vládařích císařových (1238); zároveň pak spůsobením dvoru papežského sestoupili se ve spolek s králem Vácslavem proti císaři Otto vévoda bavorský, Jindřich landhrabí durynský, markrabí Jindřich míšenský, Otto i Jan markrabí brandenburští. Papež Řehoř IX vyslovil brzy potom klatbu na císaře Fridricha II. a vyzýval knížata k volení nového krále (1239). Tentokrát dovedl však císař Fridricch bouři, která se naň strojila, rozehnati obratným jednáním. Sám zůstávaje v Italii, kdež se krutě válčilo mezi stranou jeho a papežskou, poslal do Němec syna svého Konrada, zvoleného krále německého, ač teprv 11letého, a položil sněm říšský do Cheba, kdež podařilo se mu předně landhrabí durynského a markrabí míšenského odchýliti od spolku proti císaři. Nadto pak smluvil se císař neočekávaně s vévodou rakouským, když zrušil acht proti němu vydaný, navrátil jemu země a důstojenství, ano smlouvu mezi ním a králem Vácslavem o postoupení polovice Rakous prohlásil za neplatnou. Takto od spojenců opuštěn, dal se konečně i král Vácslav v jednání s císařem, a stala se skutečně smlouva mezi nimi; proti Fridrichovi pak rakouskému sebral Vácslav pole, a vtrhnul opět nepřátelsky do jeho země (1240).
Další: