|
- Tomek | - Děje české | - |
Od času Boleslava II nepanoval také žádný panovník český tak rozsáhlé říši jako Přemysl Otakar II hned po smrti otce svého Vácslava. Čechy, Morava, horní Lužice a Dolní i Horní Rakousy byly spojeny pod jeho žezlem, ač tak, že každá země zachována byla při svém starodávném zřízení, při svých sněmích a nejvyšších úřadech zemských. Toliko Lužice dostala se brzy po nastoupení Otakarově na delší čas od Čech, udělena byvši od něho v léno markrabí Brandenburskému Ottovi co věno sestry Přemyslovy, však také jak se zdá za pomoc poskytnutou v minulé válce s Uhry.
Starším panovníkům českým bývali císařové němečtí největší překážkou v rozvíjení moci jich za hranicemi země, ano často i v utvrzení vládní moci doma. Překážky této nyní nebylo, ano zdálo se některý čas, jakoby se měla říše německá na vždy rozpadnouti. Po smrti císaře Fridricha II odebral se syn a posavadní náměstek jeho v Němcích, král Konrad IV, do Italie, aby tam bránil pozůstatky moci domu svého; zemřel však již po čtyrech létech (1254), a strana jeho v Němcích nepokusila se ani o volbu nového krále. Strana papežská, jejíž nejmocnější hlavou byl Otaka, jako předtím otec jeho, znala se ku králi Vilémovi hollandskému, jehož moc byla však malá. Skutkem měl co říditi jen s drobnými členy říše na dolejším Rýně; mocnější knížata, duchovní i světští, neprokazovali mu žádného vlastního polušenství, nýbrž spravovali země své jako neodvislí panovníci, a potáhli dle možnosti i statky a práva císařská na sebe, každý ve svém sousedstvu.
S několika mocnějšími knížaty německými byl Otakar ve svazcích příbuzenství, a tudy v dobrém přátelství. Otto markrabí Brandenburský a Jindřich míšenský měli sestry jeho, Boženu a Anešku, za manželky. Bernard vévoda korutanský byl Otakarovi strýcem, co manžel sestry krále Vácslava; po jeho smrti nastoupil starší syn jeho Oldřich (1256), který někdy míval ouděl Břetislavský v Moravě; mladší syn Bernardův Filipp byl prvé proboštem Vyšehradským u Prahy, potom arcibiskupem Salzburským (od roku 1246), a tudy sousedem Otakarovým vedlé horních Rakous. Nepřátely Otakarovými v Němcích byli toliko vévodové bavorští Ludvík a Jindřich, synové vévody Otty (zemř. 1253), který se ondy byl pokoušel o horní Rakousy; první měl z dědictví po otci dolní Bavory s Falcem, druhý horní Bavory.
Mocnějším nepříznivým sousedem byl Otakarovi král uherský od poslední války; s nímž trvali v přátelství kníže Haličský Daniel, poctěný toho času od papeže Innocentia titulem královským (1255). a Boleslav Stydlivý Krakovský. Z druhých knížat polských naproti tomu stáli v přátelství s Čechy knížata dolnoslezští, Synové Jindřicha Pobožného, a tedy bratranci Otakarovi, tak též i Vladislav kníže Opolské v horním Slezsku.
Z přátelských a nepřátelských těchto poměrů. plynuly všeliké běhy zahraničné, které vymáhaly činné účastenství krále Otakara, a za nejdelší čas jeho panování končily se skoro vždy novým rozšířením říše neb jiným rozmnožením moci jeho. Brzy po zavření míru s Uhry Přemysl Otakar k žádosti papeže Innocentia IV podnikl křížové tažení proti Prusům, východním sousedům ujařmených Slovanů při Baltickém moři, kteří déle než oni setrvávali v pohanství, ač od 26 let již usilovali rytíři řádu německého o obrácení jich na víru mečem.
Král Otakar táhl rytířům na pomoc? k čemuž připojili se i svatové jeho, markrabí brandenburský a míšenský, a několik jiných knížat německých. S vojskem 60.000 mužů vtrhnul tedy v zimě do Prus, když veliké řeky v těch krajinách byly všecky zamrzlé a nebránily pochodu (1255). Bez překážky vtrhli křižáci do svatého háje pohanů v místech, kdež svatý Vojtěch někdy byl umučen, posekali zasvěcené duby, a spálili obrazy bohů jejich; potom pak porazili Prušany v bitvě, kterouž zastrašeni všichni nejpřednější z lidu dali se pokřestiti. Král Otakar založil v dobyté zemi město Královec čili Königsberk, a odevzdal je rytířům řádovým, kteří odtud upevnili tam panství své.
Sláva, které nabyl Otakar tímto tažením v očích Němectva, přispěla k tomu snad nemálo, že po nenadálé násilné smrti Viléma hollandského (1256) jemu podáváno důstojenství císařské, za kterouž příčinou Konrad arcibiskup Kolinský přijel k němu do Prahy. Ale Otakar nepřijal podání tohoto, shledávaje v tom mnohá pro sebe nebezpečenství. Pročež konečně zvolen král ještě méně mocný než byl Vilém, Richard Cornwallský, bratr anglického krále, nemající ani pídě země v Němcích (1257).
Toho času bratranec Otakarův Filipp arcibiskup Salzburský, do té chvíle ani na kněžství nesvěcený, vzbudil proti sobě nevoli kapituly své, tak že prohlásila jej za zbavena důstojenství a zvolila nového arcibiskupa, Oldřicha biskupa Sekovského (1256). Když Filipp dobrovolně ustoupiti nechtěl, ujali se vévodové bavorští jeho protivníka, Otakar pak zase poskytl pomoci Filippovi, až přišlo z toho k válce mezi ním a Bavory. Otakar, vtrhnuv z Rakous do Bavor (1257) se silou příliš malou, byl brzy připraven na zpátečné tažení s citelnými ztrátami, a přinucen k míru, jímž postoupil vévodám několika hradů a měst, o které byl prvé s nimi v rozepři. Ale arcibiskupové dva válčili spolu dále, a Filipp požíval pomoci od bratra svého Oldřicha vévody korutanského. Tu když druhý arcibiskup Oldřich zase dožádal se pomoci od Uhrů, a tito ze Štyrska učinili zhoubný vpád do Korutan (1259), Otakar vytýkal to králi Belovi IV co porušení předešlého míru, do kterého vévoda korutanský byl pojat jakožto jeho spojenee. Vznikající nevole této užili Štyřané, jimž se mezitím zprotivilo panství uherské, i žádali krále českého za pomoc, poddávajíce se jemu ku poslušenství. Tedy když král uherský zadostučinění odepřel, Otakar vyhlásil jemu válku, a hned Štyřané zdvihše se vypudili Uhry ze země, Otakar pak odebral se osobně do hlavního města jejich Hradce, a dosadil tam za heitmana pána českého Voka z Rosenberka.
Z jara roku 1260 sbírali králové český a uherský všecky síly své a svých přátel do pole proti sobě na hranici mezi Uhry a Rakousy. Králi uherskému pomáhal opět Daniel král Haličský a Boleslav veliké kníže Krakovské; Srbové, Bulhaři, Valachové i Řeci nacházeli se v jeho vojště; ano i chán tatarský Burundaj, který v nových zámyslích proti západnímu křesťanstvu roku předešlého byl jej strachem přivedl k zavření jakési smlouvy proti druhým křesťanským národům, poslal jemu nékterý zástup krvežíznivého lidu svého na pomoc k osvédčení spolku toboto. Všeho vojska Belova počítalo se 440.000 mužů. Otakar sebral vojsko na počet menší, ale dobře zřízené, z Čech, z Moravy, z Rakous, a přispěli mu opět ku pomoci markrabí Brandenburský a míšenský, knížata slezská, též Oldřich a Filipp bratří korutanští. Všeho lidu jeho bylo 100.000, mezi nimiž 7000 jezdců českých od hlavy až do paty oděných v železo.
Některý čas leželi proti sobě na pomezí mezi Moravou a Uhry, Čechové na pravém, Uhři na levém břehu řeky Moravy, blíže vpádu jejího do Dunaje. Jeden ani druhý z králů nechtěl přejíti přes řeku, obávaje se nehody. Konečně poslal Otakar ku králi uherskému, žádaje, aby si zvolil buď vojsko své převésti v pokoji od něho, buď aby jemu slíbil nepřekážeti vojsku jeho v přechodu, tak aby pak v rovině svésti mohli bitvu poctivou dle obyčeje rytířského. Král Bela zvolil si, přejíti se svými, i udělal mu Otakar místo k tomu, ucouvnuv s vojskem svým nazpátek, při čemž se rozdělili zástupové jeho daleko jeden od druhého. To zpozorovavše Uhři, neočekávali času k bitvě dle umluvy, nýbrž chtěli zrádně překvapiti nepřítele prvé nadání. Štěpán, syn krále uherského, přišikoval se s jízdným lidem k útoku na střed vojska u vsi řečené Kressenbrunn. Tam stál Otakar se svými muži železnými, a teprv nyní svolával všecky zástupy vzdálené v hromadu. Nebe bylo z počátku toho dne zakaleno; než v tom vysvítilo slunce z oblaků, a třpytila se korouhev svatého Vácslava jasně nad zástupy. Čechové vzradovali se, spatřujíce v tom dobré znamení a jistou pomoc svatého patrona. "Hospodine pomiluj ny" zpívajíce, stáli a vyčkali útok Štépána zmužile. Tu jsou odraženi jezdci uherští od železných, kteréž vedl Jaroš z Poděhuz purkrabí Pražský: tu Vok z Rosenberka, přiraziv s jiným sborem, roztříštil plachý lid kumanský a obrátil na útěk; sám Štěpán královic, těžce raněn, musil odejíti z bitvy. Den rozehřál se mezitím náramně, a velicí oblakové prachu zdvihli se od tolikerých vojsk zápasících. Když konečně dorazili všichni zástupové čeští na bojiště, dali se Uhři na všech místech na útěk, a porážka jejich byla úplná; 18.000 inužů padlo na bojišti, ostatní hnáni do řeky Moravy, v níž utonulo 14.000, až se prý řeka zastavovala těly lidskými, a Čechové přes ně kráčejíce stihali nepřítele až ku Prešpurku (12 Července). Král Bela žádal nyní za mír, a Otakar zavřel jej ochotně pro uchránění společného nebezpečenství od Tatarů, kteří se již strojili užiti této války k novému útoku na Uhry. Král uherský odřekl se Štyrska, a k obnovení bývalého přátelství umluvena svatba mezi synem jeho Belou a Kunigundou dcerou markrabí Brandenburského, jakožto svata Otakarova. Na nově nabytou zemi štyrskou jako i na Rakousy vzal Otakar nedlouho potom udělení léna od krále Richarda (1262).
Vojenská sláva Otakarova roznesla se od této války daleko široko po celé Europě. Tataři nazývali jej králem železným od nepřemožitedlného železného vojska jeho; v křesťanských zemích na západě nazýván byl králem zlatým od nádhery svého dvora a štědroty veliké. Otakar byl však tehdáž jediným mužským členem rodu Přemyslova, nemaje potomstva krom pobočního syna Mikuláše, teprv asi tříletého, jejž splodil v nedovolené lásce se šlechtičnou při dvoře svém, Aneškou z rodu rakouských pánů Kunrinků. Potomek tento neměl práva k nástupnictví, ač král některý čas o to se pokoušel, aby mu zjednal od stolice papežské oprávnéní jako synu manželskému. Toho když dosíci nemohl, a obávání se zmáhalo, aby království neosiřelo, když by nezůstavil zákonného dědice, dal se se svolením papeže rozvésti s manželkou svou příliš letitou, Markétou rakouskou; a vstoupil (1261) v manželství s krásnou Kunigundou, dcerou Rostislava Michaloviče, kněžice ruského, který s otcem svým Michalem Vsevolodovičem, knížetem Kyjevským, v čas velikého útoku Tatarů opustil svou zemi a přebýval odtud v Uhřích, maje dceru uherského krále Bely za manželku. Mělať i tato svatba Otakarova s vnukou krále Bely přispěti k obnovení přátelství mezi oběma rody královskými.
Teprv tři léta potom vykonaly se oddavky mladého Bely s markrabinou Brandenburskou (1264), ve slávě a nádheře jindy neslýchané. V polích u Dunaje blíž onehdejšího bojiště Kressenbrunnského rozbito k tomu skvostné ležení, ve kterém obě království, české i uherské, všechen lesk svůj stavěla na odiv při hlučných radovánkách, v přátelském obcování obou králů, provázených valným komonstvem panstva a rytířstva, u přítomnosti hostů několika set tisíc, vzácných i nevzácných, ze všech okolních zemí, českých, německých, uherských, polských, v hojnosti jídel a nápojů svezených od štědrého hostitele, krále českého, jenž vypravoval nevěstu svým nákladem.
Mezitím skončila se předešlá rozepře o arcibiskupství Salzburské tím spůsobem, že obadva arcibiskupové, Filipp i Oldřich, odřekli se svých důstojenství spůsobením krále Otakara s jedné, a papeže Urbana IV s druhé strany (1264). Ale když papež nejprvé na krále českého přenesl právo fojtství v arcibiskupství Salzburském a biskupství Passovském, vykonávané jindy obyčejně od vévod bavorských, potom pak povýšil na arcibiskupství Salzburské bratrance Otakarova Vladislava, kněžice dolnoslezského, který dotud byl proboštem Vyšehradským v Čechách, strhnul se z toho opět prudký hněv vévod bavorských, který bral podněty jiné také z tehdejších běhů v říši německé. Vévodové bavorští totiž snažili se toho času povzbuditi jiná knížata k ssazení Richarda Cornwallského a k volení nového krále, kterýmž měl býti dorůstající syn krále Konrada IV, řečený Konradin, co dědic moci Staufů, jenž chován byl od Ludvíka falckrabí, staršího z bratří bavorských, král český pak vplyvem svým v Němcích překážel těmto záměrům, čelícím také na příkoř papeži. Když roku 1265 konečně vévoda bavorský Jindřich vtrhnul vojensky do Salzburska i Passovska, vypukla válka. Otakar třikrát po sobě vpadnuv do Bavor, dobyl mnoha míst a mezi nimi také Cheba, náležejícího Konradinovi. Po dvou létech zavřelo se jen příměří, pod kterým Otakar podržel dobytá místa ve své moci (1267). Brojení pak vévod bar vorských proti Richardovi Cornwallskému utišilo se, když brzy potom Konradin 15letý zahynul na nešťastném tažení svém do Italie, kterým chtěl vydobyti sobě otcovského království apulského a sicilského (1268).
Přemysl Otakar mezitím dle slibu daného papeži vytáhl ještě jednou na křížovou výpravu k Baltickému moři proti pohanským Litvanům, východním sousedům Prusů; ale pro mokrou zimu (1268) nezdařilo se toto předsevzetí. Tehdáž vyjednával také s papežem Klimentem IV o vyproštění zemí svých z poslušenství arcibiskupa Mohučského a zřízení zvláštního arcibiskupství se sídlem v Olomouci; ale nedosáhl toho pro ohledy papeže na arcibiskupa Mohučského.
Naproti tomu stala se téhož roku (1268) smlouva mezi ním a sestřencem jeho, Oldřichem vévodou korutanským, kterou Otakar ustanoven jest za jeho dědice, když by Oldřich nezůstavil mužského potomstva. Stalo se to se svolením bratra Oldřichova Filippa, někdejšího arcibiskupa Salzburského, kterému za to Otakar přímluvami svými dopomohl zvolení za patriarchu Aquilejského. Ale když Oldřich již roku potomního (1269) zemřel, a Otakar v země jeho, Korutany i Krajinu, se uvázal, zachtělo se Filippovi teprv panování světského; i vešel v tajné spolky se šlechtou těchto zemí i také s králem uherským Štěpánem V, který právě tehdáž (1270) nastoupil v panství po smrti Bely otce svého. Snadno podařilo se Filippovi tím spůsobem zmocniti se panství, i strhla se z toho nová válka mezi Čechy a Uhry.
Brzy zavřeli králové příměří spolu na dvě léta, z kteréhož Filipp byl vyloučen, a pro život jeho nehodný povstala proti němu téhož času kapitula Aquilejská v dorozumění s králem českým, i zbavila jej patriarchatu, k jehož zastávání ještě posud nebyl ani přijal svěcení na kněžství. Tu vtrhnul Otakar do Korutan i do Krajiny, dobyl Lublany, a učinil panství Filippovu snadný konec. Filipp musil prositi o mír a spokojiti se vykázanou sobě dostatečnou výživou v Rakousích, se sídlem v Kremži.
Když však Otakar po opětném uvázání se v dědictví korutanské pokojně se vracel do Rakous s malým toliko průvodem, nastražil na něj král uherský z nenadání na cestě přes horu Semerink, chtě jej zrádně zajmouti. Otakar přezvěděv o tom ještě v čas, dal se jinou stranou, a ušel oukladům; Štépán však vyslal nyní četné vojsko do Rakous, kteréž poplenilo zemi hrozně, ano 16.000 lidí odvedlo do zajetí. Z toho se roznítila opět válka mezi Čechy a Uhry. Otakar s vojskem velikým, sebraným v zemích svých i četných svých přátel v Němcích a ve Slezsku, vtrhnul z Rakous do Uher (1271), dobyl Prešpurka jedním útokem, potom Nitry a jiných míst více na obou stranách řeky Váhu, přešel konečně u Prešpurka přes Dunaj, a porazil krále Štěpána v bitvě vražedné v polích za Mošoní mezi řekami Litavou a Rábnicí. Když pro nedostatek potrav konečně musil se vrátiti přes Dunaj a rozpustiti největší část svého vojska, vzchopil se král uherský znovu, a zloupil dolní Rakousy vyslanou tam opět lehkou jízdou kumanskou; zároveň pak i vévoda Jindřich bavorský, zdvihnuv zbraň proti Otakarovi, učinil loupežný vpád do horních Rakous až k Welsu. Tu smluven konečně mír, kterým král Otakar navrátil Uhrům dobytá místa zase, král Štěpán pak odřekl se všeho nadržování Filippovi korutanskému i všelikých jiných nepřátelských skutků proti tehdejším zemím Otakarovým.
Brzy potom stal se také mír s vévodou bavorským Jindřichem (1273), kterémuž Otakar navrátil část svých předešlých výbojů. Jindřich vešel s ním potom i v přátelství pro rozepře, které měl se starším bratrem svým Ludvíkem.
Další: