|
- Tomek | - Děje české | - |
Při nejlepším úmyslu svém, aby Německo uvedl v řád, jaký jen ještě byl tam možný, spůsobil si Karel IV zlatou bullou nové nevole s Ludvíkem nejstarším synem někdy císaře Ludvíka IV, který byl markrabství svého Brandenburského před některým časem (1351) postoupil dvěma bratrům svým, Ludvíku Římanovi a Ottovi, směnou za jejich část Bavor, ležící hned vedlé země manželky jeho Markéty tyrolské. Dle zlaté bully nesmělo kurfirství náležeti než jedné osobě a to držiteli země, ku které příslušelo. Ludvík, který tudy pozbyl kurfirstského práva, poněvadž se byl Brandenburka zbavil, přičítal ustanovení toto zlé vůli Karlově, a dal se proto v tajné pikle proti němu s některými knížaty, zvláště s vlastním zetěm Karlovým Rudolfem IV, vévodou rakouským, synem a nástupcem Albrechta II (od r. 1358). Knížata tito radili se o ssazení Karla a zvolení nového krále německého, ne bez vědomí papeže Innocentia VI.
Také papeže dotkla se bulla zlatá nemile, protože jí mlčky zamítnuty byly jisté novější nároky, které zdvihali papežové k říši německé, chtíce míti vplyv na volení králů. Karel, přišed úkladům knížat na stopu, ohrozil je brzy, že se musili dáti ve výmluvy. Proti papeži pak vystoupil na sněmě říšském v Mohuči roku 1359, kdež on po legatovi žádal sebrání pro sebe desátku z příjmů duchovenstva z celých Němec. Císař vyslovil se proti tomu, a přivedl veřejně k řeči nešvary panující v kněžstvu, které by raději měly býti stavovány, totiž světské obyčeje duchovních, rozkošnictví, nádheru přílišnou v oděvích a nedbalost ve vykonávání povinností pastýřského úřadu. Desátek nebyl povolen, císař pak napomenul biskupy, aby měli své duchovenstvo k napravení mravů, hroze zabaviti sice důchody kněžské a státi o to u papeže, aby byly obráceny k něčemu lepšímu. Papež Innocentius přijal toto pokynutí, zanechal oněch nároků, a schválil horlení císařovo o kázeň v duchovenstvu zvláštním dopisem ke kurfirstům; naproti tomu Karel vydal zákazy proti rozchvacování církevních statků, ku kterému brali sobě někteří knížata němečtí záminku z jeho slov na sněmě Mohučském.
Veřejné však vyslovení od císaře, že bylo potřeba opravy ve věcech církevních, ačkoli příčinu k němu zavdala okamžitá nevole mezi ním a papežem, nebylo proto skutkem pouhého rozmaru se strany Karlovy. Již co vládař za živobytí svého otce viděl Karel zjevy pohoršlivé ze zištnosti kněžstva v Čechách, když zejména roku 1334 faráři Pražští a mniši žebraví ve městě začali se vzájemně kaceřovati pro rozepři mezi sebou o platy z obřadů kostelních, tak že spůsobili až krvavé rvačky v samých kostelích. Karel byl od počátku pečliv, aby takové neřesti v zemi své přetrhnul. Zcela v jeho smyslu vynasnažoval se arcibiskup Pražský Arnošt, muž ve všelikém ohledu výtečný, o napravení kázně v duchovenstvu své dioecezí. Vydav roku 1349 obšírná nařízení čili statuty k tomu směřující, usiloval na každé synodě provincialné, každého roku odbývané, znovu o náležité jich připomenutí a skutečné zachovávání. Karel IV sám, aby dal duchovenstvu podnět k větší horlivosti pastýřské, povolal roku 1358 kazatele proslulého Konrada Waldhausera z Rakous do Prahy, kterýž nejprvé co kazatel v kostele sv. Havla na Starém městě, potom co farář Týnský, veliké pohnutí učinil káráním nepravostí a navozováním lidu k oučinnému pokání. Že však dotýkal se někdy neslušné zištnosti při kněžstvu, vzbudil proti sobě hněv mnichů žebravých, tak že hleděli jej uvésti v podezření kacířství; ale nenalezli sluchu u arcibiskupa Arnošta.
Jeho příklad vzbudil muže ještě horlivější povahy, Jana Miliče z Kroměžíře, kanovníka Pražského a místokancléře dvoru králova, kterýž opustiv důstojenství toto obojí (1363), dal se jediné v kázání slova božího a napomínání všelikých stavů světských i duchovních k milování ctnosti a konání povinností křesťanských. Waldhauser, jakožto cizozemec, kázal německy; ale Milič, užívaje jazyka domácího, pohýbal ještě mocněji lidem českým v Praze a jinde v království. Zatvrzelí hříšníci a kleslé osoby pohlaví ženského činili veřejné pokání a odříkali se nepravostí. Příklad kazatele nadšeného, který se cele oddal svému povolání, jmění své všecko obrátil na dobré skutky, nepřál žádného odpočinutí ani pohodlí, působil mocně na některou část duchovenstva, zvláště na mladší muže, tak že shromažďujíce se k němu a naučení horlivá přijímajíce, povzbuzovali se též ke vznešenějšímu pojímání a pilnějšímu konání duchovního úřadu. Tím větší hněv a závist vzbudilo počínání Miličovo při mniších žebravých, zejména Dominikanech i Augustinianech Pražských, kteříž samotni chtěli míti slávu nejlepších kazatelů a znatelů učení křesťanského. Živá obrazotvornost zavedla Miliče, že z velké zkázy mravů, kterou pozoroval při lidech světských i duchovních, přišel na domnění, že v létech tehdáž nejprvé příštích měl přijíti Antikrist na svět, čehož užíval za pohnútku zvláště mocnou k dojímání kajících myslí. Z toho měli protivníci jeho vítanou příležitost k vinění jeho z kacířství; ale i to zdálo se jim býti kacířské, že napomínal lidi ku příliš častému, ano třebas každodennímu přijímání svátosti oltářní po náležitém očištění ze hříchů.
Tehdáž byl již zemřel arcibiskup Arnošt (1364), a nástupcem jeho byl Jan z Vlašimě řečený Očko. Papež Urban V jmenoval jej, jakož i všecky potomní arcibiskupy Pražské stálými legaty papežskými nejen v Čechách, nýbrž i v dioecezích sousedních, Řezenské, Bamberské a Míšenské, s udáním příčiny, že duchovenstvo v těchto dioecezích, příliš zkažené, potřebovalo přísnějších dohližitelů mimo své biskupy (1365). Milič, byv žalován od svých protivníků roku 1367, odvolal se k stolici papežské, a dostavil se v Římě, kdež za nepřítomnosti papeže Urbana byl nejprvé uvězen, tak že v Praze již vykřikovali řeholníci, že bude upálen pro kacířství; ale z rozkazu papeže, když přijel z Avignona, propuštěn jest se ctí, a jak se zdá, s laskavým poučením, po kterém s učením svým o Antikristu mírnil se. Horlivost jeho, když se navrátil do Prahy, byla jinak větší než prvé; jal se kázati také německy, aby nahradil činnost přítele svého Waldhausera, který nedlouho potom zemřel (1369). Císař Karel podporoval jej v jeho předsevzetích, zavřením jmenovitě hanebného smilniště, řečeného Benátky, z kterého Milič zřídil místo pro kající ženy, nazvané Jerusalem. Protivníci jeho znovu vybrali z jeho řečí všelicos příkrého a donesli ku papeži, který vydal přísné nařízení do Čech i do zemí okolních, aby se hledělo k stavování bludů v učení křesťanském. Milič musil se podruhé postaviti u papežského dvora, tentokrát v Avignoně, kdež opět ospravedlnil se, však nenadále upadl v nemoc a zemřel (1374). Ale probuzení náboženské mysli jak v lidu tak v duchovenstvu českém, jím spůsobené, nepominulo, nýbrž vedlo časem k velikým proměnám v zemi české.
Za času, když císař Karel povoláním Waldhausera učinil vlastní začátek náboženského hnutí v Praze, dospělo již dílo jeho, kterým se Praha měla státi středištěm vědeckého vzdělání ne pro Čechy samotné, nýbrž pro všecky země německé i slovanské v oboru církve Římské. Obecné učení Pražské kvetlo již ve všech čtyrech fakultách, na které se ve středním věku rozděloval obor vědění lidského, a z blízkých i dalekých zemí přicházeli každoročně jinochové a muži, větším dílem stavu duchovního, v takovém počtu jako jindy jen do Vlach neb do Francouz, aby užili příležitosti poskytnuté k vědeckému vzdělání. Roku 1360 dostalo se velkolepému tomuto ústavu školnímu prvního ouplnějšího zřízení prostřednictvím a výrokem arcibiskupa Arnošta jakožto kancléře, to jest nejvyšší hlavy obecného učení, kteréžto důstojenství z ustanovení papeže bylo na vždy spojeno s arcibiskupstvím. Všichni učící i učnové byli spolu obcí čili universitou, vyňatou z moci a úřadů zemských i městských, tak že se spravovali předstayenými ze svého prostředka, rektorem a raddou jeho, volenými vždy na půl léta. Volení toto dálo se stejným podělením čtyr tak zvaných národů, na které se dělila universita, ježto byli český, polský, bavorský a saský, přičemž k národu českému počítána také Morava, Uhry a země jihoslovanské, k národu polskému krom zemí království polského také Slezsko a sousední země německé, tak že skutečně víc bylo Němců než Poláků v tomto národě, k národům bavorskému a saskému přičteny byly ostatní země německé, a mimo to k saskému národu také Dansko, Švedsko a Norvejsko. Neb i z těchto zemí jakož i ze všech nejvzdálenějších končin Německa přicházeli studující do Prahy.
Vedlé university byly fakulty jako čtyry cechy, ku kterým počítali se toliko ti, kteří sobě odbytím zkoušek zjednali nejprvé titul bakálářský, potom mistrovský čili doktorský. Představený jedné každé fakulty, zvolený na rok, slul děkan. Examinatoři volení od fakulty rozhodovali nad schopností ke stupni bakalářskému a mistrovskému; udělení pak hodnosti mistrovské neb doktorské náleželo kancléři neb náměstku jeho. Hodnost mistra znamenala právo k učení v té fakultě, bakalářství dávalo k témuž právo jen částečně. Mistři učící čili professorové drželi čtení svá z počátku ve svých bytech, někteří v klášteřích, ku kterým náleželi, jakož zejména Dominikani, Augustiniani, Minorité a Karmelitani, kteří vždy měli doktory theologie ze svého prostředka; zvláštní doktor theologie, jejž dle obecných nařízení papežských vydržovala kapitula arcibiskupská, čítal při kostele sv. Víta. Roku 1359 dal Karel IV učení Pražskému dům blíž kláštera sv. Františka na Starém městě k odbývání některých čtení a jiných výkonů; o sedm let později založil k témuž účelu tak zvanou kollej Karlovu v domě někdy Žida Lazara (1366), ve které 12 professorů fakulty artistské čili svobodných umění mělo také stálý příbytek a výživu na spůsob klášterníků. K tomu přivtělil císař k universitě také kapitulu Všech Svatých na hradě Pražském, aby vždy nejstarší mistr kolleje Karlovy nastoupil v kanovnictví, když by které bylo uprázdněno, přitom pak aby nicméně přednášel v theologii neb svobodných uměních, přebývaje v druhé společné kolleji, kteráž nazvána kollejí Všech Svatých (1366). Po několika létech oddělili se právníci od ostatních tří fakult, a sestoupili se ve zvláštní obec čili universitu pod svým vlastním rektorem (1372), ač vždy pod společným kancléřem arcibiskupem; i daroval jim císař Karel zvláštní kollej v Celetné ulici na Starém městě Pražském, jinou pak snad okolo téhož času lékařům čili medikům v ulici sv. Valentina, ježto nyní slove Kaprová.
Také stavení na Novém městě Pražském, založeném od Karla, šlo rychle předse, tak že skoro všecky ulice a náměstí byly dokonány ještě za jeho živobytí. Hned po svém navrácení z Italie založil Karel tudíž klášter Benediktinský sv. Ambrože se službami božími zvláštního řádu Svatoambrožského, který se zachovával v Medioláně, a klášter sv. Kateřiny panen řádu poustevničího sv. Augustina, jak se zdá, na památku bitvy u San Felice, svedené za někdejšího vládaření jeho v Lombardii v den této světice (1355). Později založil ještě klášter u panny Marie na Botíči pro řád Servitů, nový v zemi (1360), a přenesl do hořejších stran Nového města také starodávnou kapitulu sv. Apollinaříše ze Sadské (1362). Když Nové město takto prospívalo, jal se šířiti také Malou stranu vystavením nové zdi městské, která začínajíc od Hradčan, městečka purkrabí Pražských, na hoře před samým hradem, povstalého za času krále Jana, obejmula Strahov a půlnoční stranu Petřína i potáhla tudy starodávná předměstí Nebovidy a Újezd do objemu města (1360).
Skoro všecky od Karla založené chrámy v Praze byly stavby velké a nádherné; potřebovaly mnoho let k dokonání, a některé nedostavěly se ani za jeho života. V kráse převyšující všecko jiné stavěl se nový kostel metropolitní sv. Víta, Vácslava a Vojtěcha na hradě Pražském od nejvýtečnějších mistrů stavby gothické, nejprv Matěje z Arrasa ze Francouz, potom Petra Parléře z Gmünda ve Švábích, rodilého z Polska. Velikostí předsevzetí rovnalo se stavbám těmto také založení nového kamenného mostu přes Vltavu mezi Menším a Starým městem Pražským (1357), který též stavěl Petr Parléř. Praha a Čechy vůbec staly se tolikerými umělými stavbami jedním z nejhlavnějších středišt uméní stavitelského toho času; žádná země krom Vlach a Francouz nerovnala se potom království českému počtem a velikostí kostelů. K tomu pojilo se samo sebou umění sochařské, a rovněž proslula malba česká mistrnými pracemi Dětřicha z Prahy, Zbyška z Trotiny a četných vrstevníků jejich.
Ze mnohonásobných snah svých o zvelebení země české byl Karel IV mezitím za pozdějších časů panování svého častěji než prvé vytrhován starostmi zahraničnými. Strana Ludvíka staršího bavorského mezi knížaty německými obnovila po krátkém čase opět své pikle, až Karel IV musil vytáhnouti do pole proti jednomu z nich, Eberhardovi hraběti Wirtemberskému. Porážkou rozhodnou u Schorndorfa (1361) byl přinucen podrobiti se, a s ním také Rudolf IV rakouský. Ludvík bavorský zemřel toho roku. Ale když brzy potom strhly se různice jakési mezi Karlem IV a Ludvíkem králem uherským, dal se Rudolf opět ve spolky s novým tímto protivníkem svého tchána v nerozumném doufání, žeby jeho pomocí mohl dosáhnouti hodnosti císařské. S ním vstoupil ve spolek týž Menhart III, syn Ludvíka bavorského a Markéty tyrolské; rovněž pak potáhl k tomu král uherský strýce svého Kazimíra krále polského. Chystalo se tedy k válce; ale brzy stalo se příměří mezi Karlem a Ludvíkem (1362), když vévoda rakouský nemohl spojenci svému přispěti na pomoc pro jiné péče své. Nedávno předtím byla císařovna Anna porodila Karlovi syna, jemuž opět dáno jméno Vácslav (1361); ale v roce potom zemřela (1362), a Karel IV vstoupil ve čtvrté manželství s Alžbětou dcerou Boleslava V vévody pomořského (1363), čímž zjednal sobé nové přátelství s králem Kazimírem polským, jehož vnukou byla Alžběta po matce. Rudolf IV musil mezitím hledati přízně s císařem, aby dosáhl pokojného držení Tyrolu, jenž spadl naň po brzké smrti Menharta III (1363) dle dědičné smlouvy zavřené s ním a s jeho matkou. Tak odstoupili dva z nepřátel Karlových. O ostatní dědictví po Menhartovi, část Bavor totiž, kterou měl po otci, stala se toho času různice mezi strýci jeho, z nichž jeden, Štěpán vévoda dolnobavorský, zmocnil se země té celé na ujmu druhých dvou, Ludvíka Římana a Otty, markrabí brandenburských. Tito ze záští proti němu zavřeli smlouvu s císařem Karlem, kterou jeho i jeho potomky pominutím Štěpána ustanovili za dědice své v Bradenburce (1363). S povolením jich Karel vykoupil Dolní Lužici, která náležela k jejich panství, ze zástavy u markrabí míšenského (1364), a odevzdal ji lénem nejstaršímu tchánu svému Bolkovi Svídnickému do jeho života. Když takto poměry tolikeré se změnily, smluven jest r. 1364 konečný mír mezi Karlem IV s jedné, Ludvíkem uherským a Rudolfem IV s druhé strany, ano uzavřena také památná smlouva čili jednota dědičná, dle které po vymření rodu panovnického v Čechách ustanoven rod rakouský, a pakliby rod rakouský prvé vymřel, zase rod český za dědice obapolných zemí. Podobně byli se spolu již prvé smluvili král uherský a vévoda rakouský; pročež i uherský rod potažen jest zároveň také do této umluvy.
Karel IV odebral se potom roku 1365 ku papeži Urbanovi V do Avignona, a smluvil se s ním o přeložení stolice papežské zpět z Avignona do Říma. Když by totiž papež do Říma se přesídlil, slíbil císař učiniti jemu ku pomoci tažení do Italie proti nepřátelům jeho, a zvláště proti Bernabovi Viscontovi, pánu Mediolanskému. Na zpátečné cestě Karel IV zajel do Arles, a dal se korunovati korunou arelatskou na pamět, že i toto království někdy příslušelo císařům Římským. Za tohoto vzdálení jeho z Čech zemřel Rudolf IV rakouský, když se nedávno předtím byl znepřátelil s králem Ludvíkem uherským (1365). Bratří Rudolfovi, Albrecht III a Leopold III, kteří se uvázali po něm v panství, prosili Karla za ochranu; kterýž smluvil co prostředník mír mezi nimi a králem uherským. Uhry a Rakousy propustily se touto smluvou z předešlé dědičné jednoty. Jednota naproti tomu mezi Rakousy a Čechy obnovena jest se svolením stavů obojích zemí (1366). Všelijaké rozepře a nepokoje v Němcích zdržely potom Karla, že nemohl slibu svého papeži zdržeti roku 1367, kteréhožto léta Urban V skutečně se přestěhoval do země papežské, než teprv potomního roku 1368 vypravil se do Italie, a přiměv Bernaba Visconta k míru, sešel se s papežem v Římě, srovnal dílem po dobrém, dílem mocí všelijaké různice ve Vlaších, a teprv více než po roce vrátil se zase do Čech, když zvěděl o nových protivenstvích, ježto se naň strojila (1369).
Král uherský nezanechal přese všecko ještě hněvu svého na Karla, a spojil se proti němu opět s Kazimírem polským a některými knížaty německými. Když Karel po smrti tchána svého Bolka roku l368 přišel v držení knížetství Svídnického a Javorského i dolní Lužice, mínil král Ludvík zameziti aspoň, aby se panství české nerozmnožilo také Brandenburkem, který byl po smrti Ludvíka Římana, již roku 1364, spadl celkem na bratra jeho Ottu. Markrabí Otto, ačkoliv se stal mezitím zetěm Karlovým, zasnouben byv s dcerou jeho Kateřinou, vdovou po Rudolfovi IV rakouském (1366), dal se lehko namluviti ke smíření s bratrem svým Štěpánem dolnobavorským na ten spůsob, že chtěl zrušením dědičné smlouvy s Čechy pomocí krále uherského převésti dědictví Brandenburské na syna Štépánova Fridricha. Přikročení k zámyslům těmto, kterým Karel brzy přišel na stopu, opozdilo se poněkud smrtí krále Kazimíra polského (1370); nebo Ludvík, jmenován od něho jeho dědicem, měl předně co činiti, aby se dostal ve skutečné držení Polska a země Haličské dobyté Kazimírem v prvních létech panování jeho. Ale r. 1371 Otto uvedl synovce svého Fridricha do Brandenburka, a dal mu přísahati poslušenství od stavů zemských. Tu vyhlásil mu Karel ihned válku, a vtrhnul do země jeho. Brzy zavřeno příměří mezi císařem s jedné, Ottou a Ludvíkem uherským s druhé strany na půl druhého léta, mezi kterým časem jednáno o mír prostřednictvím papeže Řehoře XI. Ale ani tím spůsobem nedocílilo se mírného konce. Když příměří došlo, Karel vtrhnul opět vojensky do Brandenburka, a dobýval měst a hradů jednoho po druhém, Fridrich pak i Otto, když Ludvík uherský žádnou pomocí jim nepřispěl, poddali se konečně smluvou, kterou Brandenburka ihned postoupiíi Karlovi (1373) a obdrželi za to náhradu dílem peněžitou dílem postoupením některých hradů a statků v hořejším Falci, kterých Karel během panování svého vždy více skupovával a jinak nabýval, jakož podobně také ve Fransku a v Míšni. K žádosti stavů brandenburských přivtěleno jest markrabství toto roku 1374 ke druhým zemím koruny české, tak aby nikdy nesmělo býti odcizeno; císař Karel pak staral se za posledních let života svého jak nejvíce o povznešení blaha této nejnovější země své.
Ještě za živobytí svého dosáhl toho Karel IV, že kurfirstové němečtí syna jeho Vácslava zvolili jednohlasně za nástupce jeho v říši (1376).
Novou starost spůsobilo mu velké rozdvojení v církvi, když po smrti papeže Řehoře XI zvolen byl nejprvé Urban VI (1378), ale od něho po několika měsících odtrhli se někteří kardinalové, větším dílem rodilí Francouzi, a zvolili papeže Klimenta VII, který dle přání jejich ubytoval se v Avignoně, Urban pak VI podržel sídlo v Římě. Karel IV snažil se horlivými dopisy pohnouti všecky panovníky křesťanské, aby pro jednotu církve setrvali v poslušenství Urbana, jakožto řádně zvoleného. On sám však zemřel po zimnici dnovité v několika nedělích potom, v 63. roce věku (1378).
zpět na obsah 
Další: Král Vácslav IV. Rozepře jeho s arcibiskupem Janem z Jenštejna.